Celá Británie se třeba vrátí, ale jeden gentleman už ne. Luboš Dobrovský.

Luboš Dobrovský. Jeden z posledních velkých duchů generace přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, kterým holokaust a válka zničily dětství a svým způsobem i víru v člověka. Válkou poznamenané děti, dřív než dospěly, začaly hledat nový svět, novou spravedlnost a novou lidskost, protože starý svět, do kterého se narodily, zešílel.

Bylo tak opojné a osvobozující zhlédnout se ve snech o budování lepšího světa bez pánů a otroků. Chtít patřit k těm nejobětavějším a nejlepším, kteří své životy cele podřídí novému začátku a společnému ideálu. Luboš Dobrovský se stal komunistou.

Pak přišlo probuzení. Šedesátá léta už prožil jako jeden z nejaktivnějších proreformních československých novinářů a intelektuálů. Byl vynikající zahraniční rozhlasový zpravodaj, elita svého oboru. Ale už ho nebylo možné manipulovat.

V roce 1966 ho vypověděli ze Severní Koreje. Československý rozhlas pak Dobrovského poslal jako zpravodaje do brežněvovské Moskvy. Odtud ho jako „nepřítele“ vypověděli v roce 1968. Podílel se na slavném „podzemním“ vysílání pražského rozhlasu – ale jako jeden z mála už tehdy odmítl adorovat a omlouvat Alexandra Dubčeka, prezidenta Ludvíka Svobodu a všechny, kdo v Moskvě podepsali deklaraci, kterou nazval „ostudnou a nedůstojnou kapitulací“. Věděl, co přijde. Ještě pár měsíců se po vyhazovu z rozhlasu snažil udržet alespoň nějaký prostor svobodné diskuse v redakcích časopisů Listy a Plamen. Opovrhoval zbabělostí a nestoudností „normalizátorů“, především mnoha svých vrstevníků, kteří prodali všechno, důstojnost, paměť i slušnost za ponižující posluhování novým pánům. A dával to najevo. Nenáviděli ho.

 

Slíbil jsem sám sobě…

Jednou, o mnoho let později, ostře odmítl, když někdo popisoval jeho jednání jako hrdinství. „Nebylo to nic víc, než že jsem se zavázal sám sobě, že nepodlehnu ani svodům snazšího života, ani nátlaku.“ Na nějaký čas se ještě mohl uchytit v „intelektuálním zaměstnání“ jako skladník v pražském Památníku písemnictví. Překládal z polštiny a ruštiny, občas mu pod pseudonymem otiskli nějakou literární studii. Jenomže pak do památníku přišel nový ředitel a okamžitě ho vyhodil. Tak začal kariéru myče oken a výloh v družstvu Úklid. Poprvé jsem ho tam potkal někdy na začátku osmdesátých let. Soustředěný, pečlivý, drobný chlapík ve vaťáku se šálou, který bravurně ovládal stěrku a výlohu dočišťoval jelenicí. S kamarádem Rudolfem Kučerou jsme se snažili o totéž u vedlejší výlohy, ale trvalo nám to mnohem déle. A s horším výsledkem. Chvilku se na nás díval, zakroutil hlavou a šel dál. „Hlavně že to po nás nechtěl předělat,“ oddechl si pozdější pan docent Kučera. „Když se mu něco nelíbí, je vzteklej. Toho se bojej i nadřízený. A estébáci taky.“ Na bytových seminářích u Rudolfa Slánského vynikal jako skvělý analytik bez iluzí, zato s břitkým humorem.

Patřil mezi vůbec první signatáře Charty 77 a pro estébáky byl jeden z „nejproblematičtějších“. Nikdy je nepustil do svého světa, nikdy se nenechal vyprovokovat a nikdy nenaletěl na žádnou z „fint“, kterými znervózňovali vyslýchané. Výhrůžky nezabíraly. Neměli na něj. Vydával s přáteli samizdaty, asi nejlepší z nich byl Kritický sborník. Sešli jsme se později i v redakci ilegálních Lidových novin a pak v Občanském fóru. Poslední zhruba rok před listopadem 1989 pracoval jako kotelník v plynové kotelně motolské nemocnice v Praze. Po patnácti letech práce na ulici se kvůli zdraví „musel uklidit do tepla“. Okamžitě tam začal pořádat neoficiální literární semináře. Vždycky vzbuzoval respekt svým intelektem i nasazením, ale odlišoval se. Nepotřeboval se tlačit do popředí, nežádal chválu či přiznání autorství nápadů. Byl až k naštvání důstojný a vzdělaný. Šlo mu o věc samu. Měl tu nejvyšší autoritu uctívaného učitele.

 

Život jako služba demokracii

Po listopadu 1989 přišly i vysoké funkce, které ale v jeho podání vždycky představovaly nezpochybnitelnou službu a oběť. Byl náměstkem prvního polistopadového ministra zahraničí a svého spolužáka Jiřího Dienstbiera, se kterým koncipoval zcela novou zahraniční politiku svobodného Československa. Prosadil rozpuštění Varšavské smlouvy a připravoval rozpuštění Rady vzájemné hospodářské pomoci. Jako ministr obrany se podílel na tvrdých jednáních o odsunu okupačních vojsk Sovětské armády z území Československa. K 20. výročí vstupu České republiky do NATO napsal Luboš Dobrovský komentář do Deníku N. Vděčíme Severoatlantické alianci za hodně. Ale co naším vstupem získalo NATO? Václav Havel ho v roce 1992 při svojí abdikaci požádal, aby vedl Kancelář prezidenta republiky, kam se chtěl vrátit jako nový prezident, teď už České republiky. Byl výjimečně loajálním, výkonným, noblesním a respektovaným šéfem. Spolu s Pavlem Tigridem a Ivanem Medkem tvořili legendární poradcovské trio, přezdívané Tři králové. Všichni tři byli starší než ten, komu radili, ale nikdy ho neoslovili jinak než „pane prezidente“. Čtyři roky (1996–2000) potom strávil jako velvyslanec v Moskvě.

„Trvám na poznání, že jako svobodný občan mám zodpovědnost za sebe sama a za všechno, co dělám. A to jednání může být svobodné jen tehdy, cítím-li se za ně plně odpovědný nejen vůči sobě, ale i vůči svému okolí – tedy vůči společnosti,“ tohle poslání opakoval mnohokrát. Bylo to úplně stejné jako u toho mytí výloh. Jsou hodnoty, které jsou ztělesněny v jakékoliv práci, kterou dělám – a tak ji chci udělat pořádně. Protože musím. A nezáleží na tom, jaká je to práce ani jestli jsem u ní navlečený ve fraku, nebo ve vaťáku.

 

Nikdy to nevzdal

K většině českých politiků a polistopadových politických stran pociťoval nechuť. Lžou a nemají důstojnost, říkal. Považoval za neslušné, že ve svojí obecné nevzdělanosti nerozumějí kritické nutnosti toho, proč Česká republika musí být v mezinárodní politice aktivní, důvěryhodná a principiální.

Ke své zemi, podle něj, necítili zodpovědnost ani úctu. Ani na moment jste v tom ale nezahlédli zhrzenost. Jen pořád stejná zodpovědnost a, s prominutím, vlastenectví. Nikdy to nevzdal.

V roce 2009 byl spoluautorem programu nové, tehdy nadějné, politické strany TOP 09. V květnu 2018 mu premiér Andrej Babiš napsal, že mu vláda chce udělit Cenu Bezpečnostní rady státu za jeho výjimečné služby této zemi. Odpověděl dopisem, z něhož stojí za to ocitovat: „Neumím si představit, že bych měl vzácné ocenění převzít z ruky člověka, kterého si nevážím. Z ruky člověka nemužného, který odmítá respektovat soudní rozsudek, jímž je potvrzeno jeho udavačství z doby, kdy byli moji přátelé vězněni režimem, jemuž jste sloužil.“ Je v tom všechno. Tak díky za všechno a šťastnou cestu, pane rytíři s čistým štítem.

denikn.cz


L. D. v rozhovoru pro Babylon odpovídá, proč jsou dnes mnozí naštvaní:

„Já nevím, proč to tak je. Já vím jenom, že naštvaní jsou, aniž by ovšem sami uměli popsat proč. Čím lépe se nám daří, tak tím více nespokojenců se objevuje. Tenhle paradox vysvětlit neumím, ale jsem trvale popouzen tím, že mi ho nemíní nabídnout ani jeden z našich početných sociologů, z nichž se převážná většina přestala zabývat sociologií a rozhodla se, že bude ve prospěch svých zadavatelů vyrábět veřejné mínění.

A něco se muselo stát ve společnosti, co znemožňuje nebo znesnadňuje politickým stranám vytvářet programy, jimiž by byly definovány nějaké vrstvy naší společnosti. Politické strany se ocitají v programové nouzi a jejich postoje jsou charakterizovány převážně ideologickými floskulemi, a nikoliv věcně definovatelnými programy. Ad hoc nějaké akutní situaci tak vznikají jakési politické strany nebo politická hnutí. V minulých volbách to bylo ANO Andreje Babiše, který se vetřel do politiky výkřikem: pryč s politiky! Dneska se setkává prezident Zeman s představitelem xenofobní skupiny podivných lidí, v jejichž čele stojí Tomio Okamura, jehož základní politickou tezí je: odmítněme uprchlíky, kteří ohrožují naši identitu. A jaká ta identita je? Jakou identitu má pan Okamura, který je sám přistěhovalec? A vedle toho přichází někdo, kdo v této zemi v rozhodujících obdobích nežil, zakládá novou stranu, která je v zásadě založena také jenom na negaci. Myslím jistého Robejška, jehož jedinou silou je obrovské sebevědomí a arogance, s níž je prezentuje: My víme, jak na to! Jsme sice „dvacetiprocentní“ menšina, ale těch zbylých osmdesát procent se přidá. To je takový zvláštní populismus pro dvacet procent. Skutečné programy, které by se zabývaly penzijní reformou, zdravotnictvím, vzděláváním, sociálním stavem společnosti… neexistují. Jak chce Okamura se svou identitou řešit zahraniční politiku, když tu hrozí opravdu nebezpečí našeho odtržení od demokratického Západu a závislost na obchodních vztazích s nedemokratickými systémy? Jak chtějí řešit vzdělávání? Úroveň našich vysokých škol poklesla v posledních dvou desetiletích způsobem, který je ve světě neobvyklý. Žádný z těch našich předních stranických politiků řešení nenabízí.

Dokonce i strana, ve kterou jsme mohli svého času vkládat nějakou naději, se zřekla jakéhokoliv programu a její rozhodující mluvčí a předseda se domnívá, že stačí, když bude proti Babišovi – mám na mysli TOPku. No, ale když Babiše porazí, co bude dělat? Kde je ten program? Sociální demokracie řeší především svou vnitřní roztříštěnost. A kde je program, který by mě oslovoval? Dobrá, dal bych přednost Sobotkovi, který je aspoň slušný člověk, ale má-li vyhrát tím, že jednoho svého ministra daruje Babišovi a jednoho ministra daruje Zemanovi, tak já si s ním nevím rady. Takže když se vrátím k té vaší otázce, možná, že nespokojenost se bere tady.

 

Není to také důsledek selhávání funkce intelektuálních elit, které jako kdyby úplně rezignovaly na možnost formulovat věci, na dokazování „co je pravda, co je lež“, na možnost vytvářet či udržovat smysluplnou diskusi na daný problém či téma…

Prvorepubliková situace neměla jedno ohnisko vzdělanců, byli tady dejme tomu katolíci, levicově orientovaní intelektuálové a byl tady nějaký buržoazní střed – Lidové noviny, třeba. Někdy ta debata byla třeba ostrá, ale v každém případě byla redigovaná. Snad ani nešlo o pravdu, ale o solidnost argumentů a o schopnost k něčemu společensky hodnotově významnému směřovat a o schopnost nést za svá tvrzení odpovědnost.

 

Byla redigovaná – není to klíčový problém dneška, že diskuse ve společnosti není redigovaná?

Ano. Ať si ti, kteří věří v konspirační teorie, vydávají svůj časopis, a ti, kdo dávají přednost zprávám, které jsou založeny na ověřitelných pramenech a argumentech a jsou výsledkem pracné analýzy určitého procesu, čtou zase něco jiného. Problém je, že se ten rozdíl mezi bulvárem, dezinformací a informací, za kterou stojí hodiny a roky poctivé práce, smazává – dnes má žvást stejnou hodnotu jako výsledek solidní analýzy problému.

 

Co s tím?

Nezbývá než dělat to, co jsme se snažili dělat vždy: studovat, shromažďovat, ověřovat, analyzovat informace a ty věrohodné předávat dál. A také se snad pokusit vrátit politickým stranám jejich věcné programové určení třeba tím, že do nich vstoupíme a ovlivníme je.


Babylon č. 5/XXV, 14. prosinec 2016


Luboš Dobrovský, 3. února 1932 – 30. ledna 2020

Novinář, překladatel a diplomat. Narodil se v Kolíně. V 60. letech působil jako zpravodaj Československého rozhlasu v Moskvě. Po roce 1968 pracoval v dělnických profesích. Po sametové revoluci byl ministrem obrany (1990–1992), kancléřem prezidenta Václava Havla (1992–1996) nebo velvyslancem ČR v Rusku (1996–2000). V roce 2002 mu byl prezidentem propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2018 odmítl převzít Cenu Bezpečnostní rady státu.

publikováno: 2. 2. 2020

Jan Urban

Jan Urban

nezávislý publicista /

NEJNOVĚJŠÍ články


Křeček chycený v rádiu

Stanislav Křeček dává jasně najevo, že ochrana slabších ho nezajímá a jejich diskriminaci v roli ombudsmana řešit …

Pěstování rozlišovacích schopností

Způsob, jak spolehlivě odlišit rákosníka obecného od rákosníka zpěvného, je chytit ho a zblízka prohlédnout. …

Léky u nás chybí, kvůli bezuzdnému kšeftu v Číně

Výpadek dodávek autodílů z Číny kvůli viru přežijeme, ale nenechme si nalhat našimi bolševiky, že za …

Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …

Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …