Životní pohoda – Pál Szinyei Merse, náš první impresionista – 100 let.

Na počátku druhé poloviny 19. století, v době, kdy uherské galerie zdobily ponuré a značně zidealizované výjevy z národních dějin, objevil se na scéně výtvarník, který do strnulého a patosem čpícího umění zalitavské části monarchie konečně vnesl lehkost, optimismus, souznění člověka s přírodou a, bez nejmenší nadsázky, život. Více jak dvě desetiletí však zůstal nepochopen. Letos 2. února uplyne přesně sto let od chvíle, kdy se na věčnost odebral první skutečný impresionista středoevropského prostoru Pál Szinyei Merse.

Narodil se 4. července 1845 v malé hornouherské vsi Szinyeújfalu (dnes Chminianska Nová Ves v Prešovském kraji) do jedné z nejstarších šlechtických rodin na Šariši, jíž patřila i malířova rodná dědina, kde prožil prvních pět let života. Po smrti děda Lászlóa přesídlil s rodiči a třemi sourozenci do nedaleké Jernye (dnes Jarovnice).

Že se stane malířem, věděl Pál od útlého dětství. Měl štěstí, že vyrůstal v tak liberálním prostředí – ani otec Félix, šarišský vrchní župan a nanejvýš osvícený člověk, ani matka Valérie, milovnice hudby a literatury, svému synovi v jeho touze nastoupit na dráhu umělce nikterak nezbraňovali, ba naopak, plně jej podporovali. Roku 1864 se tak ocitl mezi zdmi mnichovské výtvarné akademie, ve své době jedné z nejprestižnějších institucí svého druhu. Záhy však zjistil, že jeho vnímání umění se s názory vyučujících zcela míjí.

„Měl jsem se naučit kreslit, ale nešlo mi to, neboť mě moji profesoři nenaučili správné kresbě, ale kaligrafické, obrysové kresbě, v čemž jsem nikterak nevynikal. Mnohem lépe jsem zvládl techniky barev, v tom jsem se cítil jako doma; moji akademičtí kolegové mi brzy říkali kolorista.“

Jako zásadnější problém se ovšem ukázal přístup Szinyeiho k umění vůbec. Realismus, který tehdy evropskému malířství již několik desetiletí dominoval, mladík ze Šariše odmítl pro jeho temnost a těžkost. V dílech realistů-krajinářů postrádal onu povznášející duševní harmonii a radost, které pod korunami stromů a při zurčící vodě potoků člověk pociťuje. Toužil přírodu zpodobňovat tak, jak ji vnímal od raného dětství, tedy prosvětlenou, poetickou, pulzující životem a barvami.

Navzdory v té době zastávané tezi, že k zachycení krajiny bohatě stačí ateliér a malířská dovednost, se jednoho jara vydal do plenéru. Jak později vzpomínal, nenašel nikde „vhodné“ pozadí ani střední plán, nikde neobjevil popředí s oním dostatečně temným odstínem, jak jej a spolužáky učili na akademii. „Nikde, věru nikde ve volné přírodě jsem nenašel to, co bylo zobrazované na plátnech ve škole! V přírodě bylo vše naprosto jiné. Mnohem jednodušší, ale mnohem, mnohem hezčí!“

Následující léto strávil doma. Čas trávil procházkami po vsi, na nichž coby člověk ustavičných pochyb a nejistoty rozmýšlel nad tím, je-li chyba v konzervativních stanoviscích profesorů, či v něm.

„Podíval jsem se na zelenou trávu, blankytnou oblohu, plovoucí bílé mraky, pestrobarevné kvítí, tmavé stromy. Viděl jsem krajinu ozářenou sluncem, viděl jsem krajinu pod závojem mraků, viděl jsem tvary bez stínu, viděl jsem travou porostlé plochy, stromy a keře, jak se mísí v jemné harmonii… Může se to však takto malovat? Je to dovoleno? Koneckonců, nikdy jsem takový obrázek neviděl! Mám se odvážit něco takového udělat?“

Nemohl z mysli dostat vyprávění svých přátel, kteří mu referovali o nové malířské vlně ve Francii, kde úzká skupina malířů rezignovala na přísnou kompozici a začala svět zobrazovat jednoduchými a živými barvami.

„To jsou mí lidé! Dělají to, co chci dělat i já! Tak jsem se stal žákem francouzských malířů, ačkoli jsem žádné francouzské obrazy neviděl.“ Skutečnost, že se Szinyei zavedeným výtvarným normám začal vzpouzet plně v duchu teprve se rodícího impresionismu, aniž by až do 70. let viděl jediné Monetovo či Degasovo dílo (!), je jednoduše fascinujícím důkazem jeho neuvěřitelně progresívního uměleckého ducha, v němž se nezávisle na okolí i poznaných výtvarných rámcích dokázal zrodit zcela nový, přelomový směr.

Krásy přírody tedy začal zachycovat jednoduššími tahy a v daleko širším barevném rozpětí, konečně však plně v souznění se stavem svého nitra. V rozporu s dobovými požadavky nevnímal přírodu jako pouhé pozadí či prostor pro život lidí, fascinoval jej vztah člověka s krajinou, harmonické souznění obou prvků, vzájemné doplňování a obohacování na estetické i duchovní úrovni. Zároveň, na rozdíl od mnoha svých francouzských současníků, nehledal v lesích, hájích a parcích útočiště před přetechnizovanou společností. Hledal jen krásu a nacházel ji.

Za pozornost z tohoto období stojí kupř. obrazy A hinta (čes. Houpačka, 1869) či Szelmespár (čes. Zamilovaný pár, 1870), v nichž ještě spatřujeme náznaky romantizujícího sentimentalismu, ty však zanedlouho – po courbetovském období – přejdou ve specifický, nezaměnitelně „szinyeiovský“ impresionismus.

Roku 1872 se vrátil do Mnichova, kde se dokonce spřátelil s Arnoldem Böcklinem, jenž byl Szinyeiho stylem nadšen. Sám Karl von Piloty, byť pravověrný realista, vyzdvihl nespornou originalitu mladého Maďara, jehož si brzy povšimli i pokrokoví němečtí kritici. Na ateliér zcela rezignoval. Jeho díla vystavená v Kunstvereinu návštěvníky ohromila. „Bylo to nejšťastnější období mého života,“ vzpomínal Szinyei později.

Právě tehdy začal pracovat na nejzásadnějším díle svého života, které jej proslavilo, zároveň však na dlouhá léta uvrhlo do izolace. Szinyeiho Majális (čes. Májový piknik / Snídaně v trávě) z roku 1873 znamenal pro tehdejší středoevropské výtvarné umění naprostý přelom. S oněmi šesti mladými lidmi užívajícími si horký den v přírodě přímo vpadl do monarchie impresionismus. Rigidní maďarští kritici jej však naprosto nekompromisně rozmetali.

Francouzští impresionisté byli rovněž zpočátku odsouzeni, tvořili však soudržný tým a v práci se navzájem podporovali. Jenže Szinyei byl ve své vlasti naprostý solitér. Zcela zdrcen ostrým odmítnutím své práce se citlivý malíř odebral do rodného kraje, kde se zanedlouho oženil a usadil na rodinném hospodářství. Paletu bral do ruky zřídka. Věděl, že nic lepšího než Majális stejně nevytvoří. Umělcovo tehdejší pohnutí duše věrně reflektuje několik jeho pláten – byť po technické stránce zdařilé, někdejší radost a zápal jsou zahaleny melancholií, kompozice je konvenčnější. Jako dobrý příklad lze uvést jeho böcklinovsky laděný obraz Lilaruhás nő (čes. Dáma ve fialovém, 1874), na němž ani vznešená něžnost malířovy mladé manželky nemůže zakrýt odchýlení od francouzské malby, stejně jako výtvarníkovu frustraci a zklamání.

Vývoj uherského výtvarného umění se tak zbrzdil na několik desetiletí.

„Hospodařil jsem, jezdil na koni, lovil, stavěl dům, zahradničil – moje děti a rodinné záležitosti mě zcela zaneprázdňovaly. Tak minuly roky.“ Během nich mu zemřeli tři potomci, opustila jej žena a postihly značné finanční problémy. Dlouhé umělecké mlčení ukončil až po dvaceti letech. Roku 1894 namaloval několik pláten, v nichž dal plný průchod svému estetickému vnímání přírody (mezi jinými kupř. podmanivé podzimní krajinky Oculi či Őszi táj). Dal na naléhání přátel a plátna prezentoval na podzimní výstavě v Budapešti, kde byly přijaty více než dobře – Oculi si dokonce zakoupil sám císař.

„Ledy se začaly lámat,“ jak Szinyei trefně poznamenal.

Znovunabytý úspěch mu rázem vlil krev do žil, začal aktivně tvořit. Z tohoto období pochází např. slavný autoportrét v kožené bundě či nádherně poetické zpodobnění vlčích máků, k nimž se vracel i v pozdějších letech. Roku 1900 získal v Paříži stříbrnou medaili za obraz Hóolvadás (čes. Tání sněhu), o rok později pak v Mnichově medaili zlatou – za bezmála třicet let starý Majális… „Nejsvěžejší a nejumělečtější obraz má datum 1873 a jméno dočista neznámé: Szinyei Merse Pál,“ psaly tehdy pražské Národní listy. Ve svých padesáti letech se tak konečně dočkal uznání i doma.

Přestože začal většinu roku trávit v Budapešti (v roce 1905 se stal ředitelem Akademie výtvarných umění), na rodný kraj nezapomněl a do Jarovnic se pravidelně vracel. Místní na něj ještě po mnoha letech vzpomínali jako na distingovaného, nesmírně hodného a přívětivého člověka, který se zastavoval na kus řeči s pradlenami či rolníky. Na Šariš nemohl zajíždět pouze v letech války kvůli blízkosti fronty. Zvolil tedy městečko Fonyód při Balatonu. Zde v letech 1916–1917 vytvořil několik úchvatných děl, jimž vévodí hladina „maďarského moře“ – jednou zakalená a zmítající se v pozdně odpolední bouři, jindy naopak klidná, odrážející nejen sluneční paprsky a azurové nebe, ale i malířův celoživotní pozitivní vztah ke světu (např. Szép idő, čes. Pěkný čas, 1917).

„Nejsem zatrpklý člověk. Žiju rád pohodlně, chutná mi jíst – a umím si s humorem užívat to dobré i špatné na tomto světě, neboť život je ve svém celku i přes všechno velmi krásný,“ zhodnotil umělec na konci života.

Díla Pála Szinyei Merseho představují jeden z vrcholů maďarského malířství. Způsob, jakým dokázal zachytit krásy přírody a života v ní, byl tak světový a nadregionální, a přece v jeho malbách cítíme vláhu májové půdy panonských hájů, omamnost kvetoucích lip, usínání podzimní krajiny v tónech, do nichž se halí jen lesy Karpat a uherské kotliny. Jeho Téli táj (čes. Zimní krajina) z počátku 20. století je pro mě zdaleka nejdokonalejším vyobrazením tohoto ročního období, nejen z důvodu neuvěřitelně podmanivé atmosféry a bezchybného provedení, ale i možná právě proto, že mi podvečerní krajina choulící se pod sněhem tolik evokuje mnohé z vlastního, širšího vnímání domova.

Místo posledního Szinyeiho odpočinku je dodnes k vidění na jarovnickém hřbitově. Na jeho pohřbu nezazněla žádná smuteční řeč. Milovník života si to nepřál.

 

Citace pocházejí z knihy Szinyei Merse Pál (autor Dezső Malonyay, Budapešť 1910). Přeložil autor článku.

publikováno: 2. 2. 2020

NEJNOVĚJŠÍ články


Křeček chycený v rádiu

Stanislav Křeček dává jasně najevo, že ochrana slabších ho nezajímá a jejich diskriminaci v roli ombudsmana řešit …

Pěstování rozlišovacích schopností

Způsob, jak spolehlivě odlišit rákosníka obecného od rákosníka zpěvného, je chytit ho a zblízka prohlédnout. …

Léky u nás chybí, kvůli bezuzdnému kšeftu v Číně

Výpadek dodávek autodílů z Číny kvůli viru přežijeme, ale nenechme si nalhat našimi bolševiky, že za …

Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …

Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …