Hlavní informace

Jaroslav Formánek

Články

Pošťuchování mezi Rostbífy a Žabožrouty

Voilà, i tak lze provádět politiku.

A omluvil se Dubček?

Nad níže publikovanou glosou Jana Urbana Omluva Dubčekovi[1] jistě zajásají nostalgici za pražským jarem, jakož i historici či novináři, kteří v pohledu na soudobé československé dějiny upřednostňují tak zvaný realistický přístup, chcete-li relativistický. Toto mentální rozpoložení ducha potvrzuje existenci axiomu, že u každého problematického jedince nebo společenského systému vždy najdeme nějaké pozitivní prvky, které jinak obludné fasádě dodávají zdání lidskosti, normálnosti. Příklady: Normalizační premiér Lubomír Štrougal pravidelně chodíval na utkání fotbalové Sparty. Ergo, alespoň v očích sparťanů, to tak velký lump a zločinec být nemohl. Anebo, za komunismu měli všichni práci a autobusy jezdívaly i do té nejzapadlejší vesničky. Tudíž ten režim úplně špatný nebyl. Při podobné argumentaci se přitom záměrně nebo z ignorantství opomíjejí věci zásadní, podstatné. Jakoby pouhý fakt, že v koncentráku vězni muzicírovali a všichni měli práci, automaticky dokazoval, že si dobře žili. Přesně tímto způsobem je roubována glosa Omluva Dubčekovi.

Čtenář se v ní nejprve dozví, že Dubček byl laskavý, ale tvrdý a rovný chlap. Následuje kdy a proč vstoupil do strany, jeho partyzánský boj a zranění za války. Hop a skok a už jsme v srpnové Moskvě roku 1968, kdy se při jednáních hroutí, aby „vzal na sebe ostudnou kapitulaci“. (Mimochodem nevzal ji na sebe pouze Dubček, ale všichni, vyjma Františka Kriegla, kdo tam tehdy za československou stranu jednali.) Následné dvacetileté ticho ze strany bývalého prvního tajemníka autor vysvětlí srandovní větou: „Ano, příliš dlouho věřil v možnost ještě jedné demokratizace komunistického hnutí a vyhýbal se otevřené práci s disentem.“ Proč je srandovní? Poněvadž by šlo říct: „Ano, a proto coby ještě předseda Federálního shromáždění podepsal v srpnu 1969 slavný pendrekový zákon a taky sám ze všech funkcí důstojně neodstoupil, ale dokud ho soudruzi nevykopli i z poslední štace na ambasádě v Turecku, držel se zuby nehty.“ Glosa pak končí Dubčekovým politickým probuzením v roce 1989 a výzvou k omluvě české vlády Slovákům.

Výborně! Až na to, že v takto prezentovaném výčtu odvážných a vlasteneckých zásluh, chybí právě to nejpodstatnější zásadní období, a to kdy to všechno začalo, co později Dubčeka semlelo. Tedy doba, kdy se strana dostávala k moci a posléze rozpoutala teror a kolosální krádeže. Co tu dobu charakterizuje? Lži, pomluvy a první násilnosti vůči všem, kdo nejdou s námi. Po vítězném únoru pak nařízení k vyvlastňováním, k zabavování majetku, rozkazy k justičním vraždám, k likvidaci třídních nepřátel, směrnice k vyhazovům ze zaměstnání nebo ze škol. Přicházely sice od špiček tehdejších politbyr či Státní bezpečnosti, avšak celý ten hrůzný systém nenávisti k jakékoliv odlišnosti stál a fungoval především díky bezmeznému fanatismu, loajalitě a disciplinovanosti řadových členů či začínajících tajemníčků, kariéristů. Tedy i díky typům, jakým byl právě Alexandr Dubček, jenž po válce působil ve stranických funkcích v Trenčíně a v Bánské Bystrici, aby později vystudoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ a jako mladý nadějný kádr byl v letech 1955–1958 tuzemskými stalinisty vyslán ke studiu politických věd do Moskvy.

Proto se ptám, než se současný česko-slovenský premiér omluví Slovákům za Zemanův výrok, omluvil se Alexandr Dubček za stovky nevinně zavražděných, za tisíce stejně nevinně žalářovaných a statisíce zničených lidských životů, které má komunistický režim na svědomí přinejmenším v období let 1948–1969, kdy tento politik ve stranických strukturách aktivně působil? 

 

Zeman syfilis nemá

V úterní zpávě o zdravotním stavu prezidenta republiky lékaři Martin Holcát, Miroslav Kalaš a Luboš Petruželka tuto informaci sice explicitně nepotvrdili, ale tím, že popsali zdraví Miloše Zemana jako dobré a stabilní, zmíněnou chorobu implicitně popřeli. A jak tomu v české společnosti dbající o exemplární transparentnost bývá zvykem, a to i kdyby trakaře padaly, sotva svůj ortel slavnostně vytroubili a současně rezolutně odmítli zveřejnit detailní lékařskou zprávu, tiskovou konferenci ihned ukončili. Na co se taky vyptávat, když Miloš Zeman očividně mládne, že jo? Ostatně Jiří Ovčáček ví svoje. Posledně se v tramvaji cestou z roboty zase vytahoval, že je to skutečně on, a nevěřící skupince japonských turistů proto důvěrně sdělil: „Starej si už nebrouká ještě nedávno tolik oblíbené písničky od Abby, ale přešel k ,Červená se line záře‘, anebo ,Vařila myšička kašičku‘. To je, co?“ 

„Proč by za takovýchto podmínek nemohl být mladej-starej hlavou státu dalších pět let?“ vznese legitimní otázku jistě každý příznivec rodáka z Kolína. „Čeká nás něco horšího než lhaní, pohrdání ústavou, arogance, urážky, vulgarity, podrazy, osobní msty?“ budou se naopak ptát rodákovi odpůrci. Odpověď na oba dotazy jsem paradoxně slyšel přesně před pěti lety.

Když si Zemana v lednu 2013 jedna část národa zvolila za svého prezidenta, šel jsem se toho zimního večera projít. Z Kobylis přes Tróju a Letnou až do centra Prahy. Tam jsem potkal kamaráda, vzdělaného a kultivovaného stárnoucího muže se zkušeností dlouholetého života v Anglii a v Izraeli, kde ještě v dobách komunismu studoval a na tamních univerzitách posléze přednášel dějiny moderní filosofie a estetiku. Seděli jsme pak v kavárně a bavili se o právě skončených volbách. Než jsme se rozloučili, Tomáš Kulka utrousil větu, která mně utkvěla v paměti a čekala na svůj čas. Ten nastal a tak si přítele dovolím citovat: „První období ve funkci bude hrozné, avšak jestliže ho lidé zvolí i podruhé, už nebude mít co ztratit a teprve potom nám ukáže, zač je toho loket.“

Víme, že nic nevíme

Do prvního kola prezidentských voleb zbývá několik desítek hodin. Kandidáti na funkci se veřejnosti představili a mezi sebou debatovali. Naopak současný hradní pán údajně kampaň nevedl, byť je země oblepená jeho portréty a billboardy a do kamer televize Barrandov hrozil pěstí asi svému řezníkovi za nedostatečně okořeněnou tlačenku. Každý se zkrátka nějakým způsobem snažil, upoutat voliče. Na první pohled je tedy situace normální a nezbývá, než jít hlasovat. Přesto tu něco chybí.

Z pohledu západních demokratických společností je to něco zásadního. Ani jedna z politických stran, které jsou od podzimních voleb reprezentovány ve Sněmovně, nejenže nepostavila svého kandidáta, ale prozatím ani jednoznačně nepodpořila některého z devíti mužů, již o Hrad usilují. Islamobijce Okamuru nebo soudruha Filipa sice s nynějším nájemníkem Hradu mnohé spojuje, avšak rovněž tajemně mlčí. Mimo Piráty taky nikdo podobně jasně neprohlásil, že Zeman určitě není náš kůň, a volit ho proto nebudeme a nedoporučujeme. V tomto směru tu zkrátka vládne podivuhodné ticho a pro konkrétní straníky či voliče těchto partají nezdravá nejistota.

Čím si ji vysvětlit? Nedostatkem financí na kampaň vlastního kandidáta, nezájmem o prezidentskou funkci, vnitrostranickou rozdílností názorů na každého z devíti pretendentů, únavou po vánočních svátcích, krátkými zimními dny, nepříznivým postavením Merkura vůči Jupiteru? Anebo jde o klasickou českou vyčůranost, čekání na to, jak to dopadne, a pak se uvidí?

U hnutí ANO by něco obdobného nepřekvapovalo. Vzhledem ke svým mocenským ambicím budou muset s novým prezidentem nějak vycházet, a jestliže to nebude zrovna ten ve funkci končící, tak proč si to u nové hlavy státu dopředu rozházet, není-liž pravda? Avšak co ty rádoby tradiční demokratické strany jako ČSSD, ODS, KDU-ČSL? Neřídí se, i v zájmu udržení posledních věrných voličů, zásadou „kdo nic nedělá, ten nic nezkazí“? Nebo se řídí oním provincionálně pokryteckým myšlením, jež nejpřesněji vystihuje libozvučné české slovo „předposranost“?

Blbci cálují za zloděje s vděčným úsměvem

O servilním chování okrádané české veřejnosti, zlodějových zaměstnanců i lupičovy party.

Vedle jak ta jedle, pane Doležale

V článku pojmenovaném Jiří Nechumelista Drahoš známý komentátor české politické scény Bohumil Doležal vysvětluje své osobní důvody, proč nepůjde volit Jiřího Drahoše, i kdyby ve druhém kole prezidentských voleb stál proti Miloši Zemanovi. Zmíněný text nebudu více citovat, visí na stránkách Přítomnosti a každý čtenář si jej může přečíst dle libosti.

Chci pouze napsat dva důvody, proč si myslím, že Bohumil Doležal tentokrát nemá pravdu. Za prvé nelze kandidáta na prezidentský úřad přece diskvalifikovat ze soutěže pouze na základě jedné odpovědi. Nota bene vyřčené v době finišující volební kampaně. Jiří Drahoš by byl diletant, kdyby neusiloval rovněž i o hlasy voličů ANO a Pirátů, a kdyby tato hnutí programově odsuzoval jako nepřijatelně populistická a nebezpečná.

Jak se bude chovat, jestliže bude zvolen prezidentem, je ovšem jiná věc. Možná ve smyslu toho, co řekl ve večerním Radiožurnálu 4. ledna. „Pokud bych byl prezidentem a vláda Andreje Babiše by nezískala v parlamentě důvěru, druhý pokus k sestavení bych dal někomu jinému.“ Možná, co víme? Politici toho během kampaní řeknou a naslibují mnoho. Ocejchovat ale někoho jako nepřijatelného kvůli jedné odpovědi je skutečně podivné. Trochu to připomíná bolševické praktiky, čímž nechci pana Doležala s bolševiky samozřejmě srovnávat. Jen mně to v hlavě ihned naskočilo, jako ten známý Pavlovův reflex. Na druhou stranu kdyby pan Doležal analyzoval veřejná vystoupení Jiřího Drahoše od začátku kampaně a věrohodnými argumenty dospěl k závěru, že bývalému akademikovi „nové pořádky“, jak autor často označuje nástup populistických a extremistických stran v ČR, nevadí a jde jim na ruku, bylo by to něco jiného. Takto by potenciální volič Jiřího Drahoše o své podpoře mohl oprávněně zapochybovat.

Druhá připomínka se týká neúčasti při volbách, jestliže by proti sobě stáli Drahoš se Zemanem. V roce 2002 se ve Francii nečekaně dostal do druhého kola prezidentského klání Jean-Marie Le Pen, a to na účet oblíbeného kandidáta levice Lionela Jospina. Le Penovým protikandidátem byl Jacques Chirac, u levicového elektorátu díky svým korupčním skandálům i předcházející politice ve funkci prezidenta naprosto nepopulární člověk. Když probíhala finální volba, pobaveně jsem tehdy v televizi sledoval různé levičáky, jak v gumových rukavicích a s nosy sepnutými kolíčkem na prádlo ostentativně vhazují Chiracovo jméno do volebních uren. Až pak jedna takto vymóděná žena do kamery prohlásila: „Kvůli svému svědomí chci aspoň tímto způsobem bojovat s větším zlem.“ Kdo je z dvojice Zeman-Drahoš větším zlem, nechť si rozhodne každý sám.

Novoroční cesta pustým lesem

Slunce už dávno zapadlo, neproniknutelná tma však v lese nepanuje. Nebesy putuje měsíc a zítra bude v úplňku. Temné siluety stromů a větví tak prozařuje ostré a stříbrné světlo. Chůze proto vyvolává efekt běžícího černobílého filmu. Černá a bílá rozhraní z tmavých kmenů a světelných polí. Zapadají kamsi dozadu do krajiny minulosti jako dny právě skončeného roku. Avšak zjevují se nové a nové jako dny právě přicházejícího roku. Pohyb se zkrátka nezastavil, byť iluzorní lidský čas proměnou letopočtu uťal jednu jeho část a vymezil tím pole nové. Panensky prázdné, nezorané? Není to pravda, zaseto už je i ve vzdálené budoucnosti semeny minulosti. Klíčí a vzklíčí.

Les nemá zdánlivě konce a náhle je tu. Jako život se štafetou smrti anebo naopak. Pohyb se nikdy nezastaví. Kde cosi končí, něco nového vždy začíná. Tak jako tady na okraji lesa. Šrafování světla a tmy zmizelo, v ústrety vystoupí  ničím nerušený výhled na polabskou rovinu. I ona končí někde v temné dálce zářezem nad pražskou Trójou, nad vltavskou roklí. Teď je však ozářena měsíčním svitem, sem tam zpestřeným červeno-modro-zeleno-žlutými girlandami posledních raket ze silvestrovských ohňostrojů. Rozkvétají nad různými vesnicemi. Nejprve světelný efekt, s malinkou prodlevou následuje dálkou tlumená detonace. Je zvláštní, jak iluzorní proměnu času slavíme čím dál tím větším hlukem. Chceme snad přehlušit či potlačit vědomí o nevyhnutelných štafetách života a smrti? K něčemu se přece s novým letopočtem neodvratně přibližujeme. Anebo jde naopak o touhu prosvítit jednu z nejdelších nocí roku letními barvami, příslibem dnů delších a veselejších? Každopádně se nad polabskou rovinou už nějakou dobu klene leden. Lze tak vzpomenout na básníka J. H. Krchovského a jeho: Ledna půl, marnosti začaly žně / beznaděj bezbřehá, uvnitř i vně… Anebo na staré známé: Na Nový rok o slepičí krok. Každému zkrátka dle jeho naturelu. Ale i osudu přinese nový rok to, nač si v těch minulých zadělal.

Vánoce v tropech

Podle způsobů pozná se, kdo oslavuje co.

Osobní rituál slunovratu

21. prosince v 16:28 nastane astronomická zima a slunce vstoupí do znamení Kozoroha. Co to znamená pro vývoj dalších dnů na severní polokouli, netřeba vysvětlovat. Návrat světla si pravidelně připomínám otočením malé kovové sochy, stojící na poličce kousek od mého stolu. Jde o dávný dar jednoho kamaráda, jenž těsně po listopadu 1989 přivezl při své první cestě na Západ. Z kovu vytepaná lidská postava má pokorně shrbená záda a evidentně někam míří za pomoci obou dolních a jedné horní končetiny. Druhou rukou jakoby naopak zkusmo osahávala prostor před sebou. Takto nazírána budí spíš dojem nejisté opice. Hlavu má ovšem zdviženou, a proto lze vidět protáhlý lidský obličej se stopami úzkosti na zkřivených rtech, ale i záblesk naděje ve štěrbinách očí. Mistrovské dílo vytvořil umělecký kovář Jaroslav Válek. Když kamarád v jedné pařížské kavárně sošku rozbalil, přidal k ní tento komentář: „To jsme přesně my, jak teď po komunismu přicházíme zpátky do Evropy.“

Takže ten kovový obličej otočím směrem k oknu, ke slunci. Při letním slunovratu tomu bude naopak. Minimálně dvakrát do roka si tak vždy vzpomenu na slova přítele. Navíc v okamžiku, kdy přemýšlím o tajemné spolehlivosti naší planety. O tom, jak se navzdory lidskému hemžení přesně točí a vyklání, a současně celý ten mumraj klidně nese dál.

Je to možná hloupý rituál, ale ukazuje na věci, které nás naštěstí přesahují. A připomíná i vrtkavost a proměnlivost života, neboť někdejší opičáci s úzkostně nadějnými výrazy dnes vypadají třeba nafoukaně a povýšeně, aby zas jednou pokorně hrbili záda.

Pokrok tam a zpátky

Poslední dobou ožila v Senátu a částečně i v Poslanecké sněmovně rozprava o tom, že by se mohl zmírnit úplný zákaz kouření v tuzemských pohostinstvích. Víceméně by si o kouření či nekouření rozhodovali sami majitelé podle své klientely a osobních zkušeností s podnikem. Věci by se tedy vrátily opět tam, kde byly před 31. květnem, kdy zákon vstoupil v platnost.

Před časem bych novelu přivítal. Jenže teď váhám. Pokud se tak stane, aspoň u nás na vesnici přijdeme o jeden z mála zdejších pozoruhodných jevů. V místním lokále se totiž i za nynější tabákové prohibice může kouřit. Přesněji řečeno může, ale až po zavírací hodině. Což ovšem bývá fascinující zážitek, kdy má člověk pocit, že zrovna překročil rovník.

Představte si plavbu po řece Ivindě z Makokou do Booué v Gabonu. Tedy malý člun napěchovaný domorodci a zbožím, břehy porostlé bujnou vegetací, nezvykle tmavou vodu vůkol. Prales vydává roztodivné zvuky, lidé klábosí, za přídí rozráženou hladinou se táhnou hřebínky vln jako nažehlené záhyby slovácké sukně. A najednou chlapík od kormidla vycení zažloutlé vykotlané zuby do úsměvu a prohlásí: „L´équateur!“ A bárka propluje neviditelnou branou. Navenek ani uvnitř se přitom nic nezmění, ti samí lidé, ty samé kulisy, tentýž stát. A přece jsme na opačné straně zeměkoule.

Ani v místním lokále se nic nemění. Cihlami vyzděný sklep, bar s pípou, železná kamna, pár stolů pro hosty. A přece i toto na první pohled stejné osazenstvo úderem třiadvacáté hodiny rovněž propluje neviditelnou branou. Neboť zrovna v ten čas se majitel podívá na ciferník a prohodí: „Je zavřeno, můžete kouřit!“ Nato obejde stoly a rozdá čisté popelníky. Všichni ti, kteří celý večer chodili s cigaretou nahoru na dvůr, si jako jeden muž spokojeně zapálí. Jsme tak na opačné straně, i když se vlastně vůbec nic nestalo.

Jedná se zkrátka o pozoruhodný jev, z něhož lze mimo jiné odvodit i klíč k takovým záhadám, jako například proč může být elektron v kvantovém poli na dvou místech současně.

A pak že je Parlament zbytečná žvanírna, jak tvrdívají jazyky zlé a pokroku tam a zpátky nepřejícné.

Hledá se Napoleon

Jak se Francouzi vztahují ke svým prezidentům?

Trumpův defekt

Deník The New York Times uveřejnil článek o jednom typickém dni prezidenta Trumpa. Svět se tak dozvěděl, že Donald vstává brzy ráno, ihned začne tweetovat a současně sledovat televizní zprávy. Teprve potom se pustí do vládnutí, plnění různých protokolárních povinností. Než slunce zapadne za Potomacem, vypije 12 plechovek dietní coca-coly a po očku neustále sleduje nějakou obrazovku! Tak burcuje deník Američany i zbytek světa a odvolává se na seriózní zdroje z Bílého domu.

I my máme své zdroje a tak můžeme doplnit, že Trump po odeslání prvních tweetů snídá ovesné vločky s pomerančovým džusem a pak skoro hodinu pečuje o své vlasy. Především o dnes už slavnou blond přehazovačku, která by neměla překrývat prezidentské čelo v úhlu 45 stupňů, což se údajně dávno nenosí, ale splývat v úhlu podstatně volnějším. Přes den pak obyčejně chvatně spořádá několik donaldovských big maců, jež zapíjí osvěžujícím banánovým shakem. Naopak večer po dávce french fries s barbecue sauce s oblibou vysedává před televizí v tyrkysovém županu a stříhá si nehty na noze. V liché dny na levém, v sudé na pravém chodidle. Když už ho pracovní povinnosti k ničemu dalšímu nenutí, nakonec přece jen televizní obrazovku se smutným povzdechnutím opustí a zamíří do postele. Tam s červenomodrým pruhovaným kulichem na hlavě naposled sjede pohledem svůj i-phone, něžně pohladí ztemnělý display, podruhé procítěně vzdychne a ponoří se do snových přeludů o všemi barvami zářícím světě různých požitků. Ráno výše popsané rituály opět propuknou. Jak jinak. Produktivita a úspěch přece zavazují.

Pokud vám modus vivendi nejmocnějšího muže světa něco připomíná, nejste daleko od pravdy. Donald Trump je přece čistým produktem současné západní spotřebitelské civilizace, jež nahradila nebo spíš převálcovala někdejší kulturu. Kulturu vnímanou ve smyslu latinského cultura, neboli péči a šlechtění duše nejen uměním, filosofií, etikou, ale i drobnou a na první pohled zanedbatelnou každodenní lidskou činností. Třeba schopností zastavit se a naslouchat tichu v sobě či v okolí.

Ještě před pár lety by se přitom napsalo „čistým produktem americké konzumní civilizace“. Jenže podívejte se okolo sebe. Kolik blízkých i spoluobčanů začíná den co den na internetu, zmáčknutím tlačítka u televizního ovladače, šlechtěním svého vzhledu, aby vyrazili vytvářet produktivitu a po chvatném dobytí energie různými životabudiči, se večer svalili před nějakou obrazovkou a usínali s tím, že ráno začne ten úspěšný moderní život zase znovu? V tomto směru bylo rovnosti opravdu dosaženo. Ostatně The New York Times nepopsal nic jiného.

Lze si proto živě představit, jak si o Trumpově defektu čtou čtenáři ve svých mobilech, popíjí k tomu třeba coca-colu nebo ukusují hamburgery a spokojeně se o své zážitky ze života amerického prezidenta dělí s dalšími na vlas stejnými trumpisty na sociálních sítích.

Trumpův efekt

Prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa, že za hlavní město Izraele uznává Jeruzalém, a k Chrámové hoře proto přestěhuje z Tel Avivu americkou ambasádu, si lze vyložit všelijak. Taky jej západní i česká média komentovala různě. Třeba jako plnění slibu z volební kampaně, což skutečně tehdy přislíbil. Anebo jako další důkaz toho, že zahraniční politiku Spojených států dělá jinak než jeho předchůdci v úřadě. Neboli žádné diplomatické přešlapování, nýbrž jako slon v porcelánu – hurá do toho. Samozřejmě může jít i o zoufalý pokus odpoutat pozornost od osobních problémů spojených s vyšetřováním FBI ohledně vztahů s ruskými politiky. Celosvětový humbuk, který jeho prohlášení vyvolalo, by tomuto cíli taky odpovídal. Neboli ať to stojí, co to stojí, třeba i další kolo palestinské intifády či teroristických útoků proti Západu. Obdobný postoj je blízký Trumpovu narcismu a zahleděnosti do sebe. Vysvětlení Donaldova nečekaného píchnutí do vosího hnízda zkrátka existuje několik.

Na druhou stranu je poučné sledovat reakce v muslimském světě. A to i mezi těmi zdánlivě umírněnými, jako například v Jordánsku či v Maroku. Tolik manifestované nenávisti, zášti a volání po krvavé odvetě, by člověk spíš očekával po zákeřném vojenském útoku či vraždění neviňátek, než po několika slovech nezodpovědného prezidenta. Jen to celé ukazuje, že mír na Blízkém Východě, potažmo mezi muslimy a západním světem, nebude nikdy pevný a přirozený, dokud se muslimové nezbaví svých komplexů a předsudků vůči Západu a Izraeli. Přesněji řečeno, dokud neupustí od okamžité nenávisti vůči každému, kdo vidí věci jinak než oni. Krásným příkladem takové zaslepenosti je aktuální křik rozhněvaných: „Jeruzalém je náš!“ Jenže právě tam stával první židovský chrám krále Šalamouna, a to minimálně patnáct století před tím, než Umar ibn al-Chattáb dobyl Jeruzalém a začala muslimská éra tohoto města. Aby to bylo ještě složitější, šest set let před budováním islámských svatyní Skalní dóm a mešity al-Aksá na Chrámové hoře zase chodíval jeruzalémskými uličkami vousatý dlouhovlasý muž dnes známý pod jménem Ježíš Nazaretský.

Inu, jak říkával režisér Evald Schorm, „domluvit se můžou jenom domluvení lidé“. Což se v případě Jeruzaléma neděje, a proto slova z Ameriky, že se úředníci budou stěhovat, už mají na svědomí i první mrtvé.

Kozel premiérem

Uhranutí bossem v časech hysterie.

Adventní

Scénka se odehrála v podvečer prvního adventního pondělí v jednom pražském lahůdkářství.

U pultu se saláty a chlebíčky stojí elegantně oblečený muž středního věku. Všechno na něm ladí: od pečlivě zastřižených prošedivělých vlasů, vyholené tváře, měkké šály, kvalitního zimního kabátu a dokonale vyleštěných bot, až po výraz úspěšné a zajištěné existence. Svým způsobem je čitelný jako pohled do bankovního konta. Hned vedle něj přešlapuje o hlavu menší a do sebe schoulený dědek s několikadenním strništěm pod převislým dolním rtem, oděný do jakési hučky na hlavě, obnošeného hubertusu, rozplandaných manšestráků a ochozených zimních bagančat. Co ten má za sebou, úplně jednoduše rozpoznat nelze.

Oba typy současně obsluhují dvě prodavačky. V okamžiku, kdy elegán objednává „humrový salát, chlebíčky s rostbífem a láhev tam toho červeného s sebou,“ děda zaskřehotá, že by rád „deset deka bramborového salátu a karbanátek tady.“ Muž vytáhne z náprsní kapsy kabátu lesklou bankovní kartu, dědek žmoulá v ruce drobné mince. Až do tohoto okamžiku žijí každý ve svém naprosto odlišném vesmíru, aniž by něco tušili o existenci toho druhého. Ale pak se na sebe podívají, neboť oba vesmíry propojila efemérní zdánlivá prázdnota bez času i pohybu. Obě prodavačky totiž připravují žádané objednávky.

A tehdy se něco stane, i když se nic neděje. Elegánův pohled bystře a zkoumavě přeletí svého souseda. Dědkovy oči jsou lhostejné, potáhne nosem. Hranice mezi nimi, kterou nelze překročit a nikdo ji ani překračovat nechce, je doslova hmatatelná. Pak se však muž středních let nakloní k prodavačce a něco jí řekne. Nakonec zaplatí a odchází se svým nákupem. Platit chce i dědek v hubertusu, avšak jeho objednávka je zaplacená. „Děkuju,“ zavolá za elegánem v prchavém okamžiku propojení obou vesmírů, než se opět začnou vzájemně vzdalovat.

Ostře sledované ženy

Nová kniha nemusí přinést nic nového, a přesto může být značně zajímavá a v něčem novátorská. Zní to jako protimluv, avšak knihu, o níž bude řeč, vystihuje přesně. Týká se publikace žánrově oscilující mezi literaturou faktu a publicistikou, kterou vydalo nakladatelství Academia pod názvem  Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Obsahuje jednadvacet rozhovorů s bývalými chartistkami nebo manželkami význačných chartistů. Daly je dohromady Marcela Linková a Naďa Straková.

O čem se autorky s někdejšími disidentkami především bavily, napovídá už samotný titulek. Proto na první pohled nic nového. Tedy pro ty čtenáře, kteří znají tématicky podobnou antologii spisovatelky Evy Kantůrkové Sešly jsme se v této knize. Anebo viděli dokumentární cyklus České televize Ženy Charty 77. První dílo spatřilo světlo světa v době největších normalizačních persekucí v roce 1980. Druhé vzniklo skoro o tři dekády později ke třicátému výročí Charty 77 v roce 2007. Uplynulo tedy další desetiletí a v rukou máme třetí svědectví o českém disentu viděném očima žen.

Zatímco kniha spisovatelky Kantůrkové vypovídá o aktuálním ohrožení protagonistek a syrové realitě osmdesátých let, o třicet let později probíhá před televizní kamerou rekapitulace boje s někdejším zlem. Probíhá už za svobodných poměrů, a proto se zdá, že navzdory nepřekonatelným osobním traumatům některých chartistek (fyzické násilnosti, ohrožování dětí, nenávist okolí), ale i různým dílčím zklamáním z polistopadového vývoje, nakonec všechno dobře dopadlo.

I Bytová revolta obsahuje vzpomínky na dramatické události, které hrozily kriminály, odebráním dětí sociálkou, existenční bídou i záští sousedů třeba někde v zapadlé vísce českého venkova. Kdy se děly potupné domovní prohlídky, skryté či okatě prováděné sledovačky, rodiče byli před svými dětmi ponižováni či přímo biti, manželé mizeli v kriminálech. Kdy probíhaly nekonečné výslechy, vyhazovy z práce za opisování nežádoucích dokumentů, za pašování textů v dětských kočárcích či zavinovačkách. Ale konaly se i oslavy, mejdany, různá povyražení a taškařice, aby se člověk z té stahující se smyčky nezbláznil. 

Aktérky těch událostí opět zestárly a přiblížily se hranici, kdy člověk nerekapituluje pouze jedno období, nýbrž celý život. Ostatně některé už ani nejsou mezi námi, třeba Věra Jirousová, Jarmila Bělíková nebo Olga Havlová. Naopak se v této knize objevují nové osobnosti, dříve neoslovené. Například Silvestra Chnápková, Jarmila Johnová, Iva Kotrlá, Květoslava Princová apod.

Čtenář se tak dovídá i o dětství a rodinném prostředí, z něhož budoucí odvážné ženy vzešly, po čem toužily a čím chtěly být za komunismu, anebo co dělaly po listopadu 1989. Obraz tím nabývá komplexní podoby rozmanitých životních příběhů. Paradoxně je spojuje právě ona různorodá individualita, osobitost, jež obstála tváří tvář zlu a dokázala vytvořit soudržný kolektiv. Jak ten rodinný, tak i ten disidentský. A nic na tom nemění ani fakt, že v uzavřeném prostředí především pražských chartistů se rozpadaly letité vztahy a někdy i vzájemně měnili partneři. „Jestli máte na mysli promiskuitu,“ odpovídá na jednu otázku Jarmila Johnová, „ta fungovala myslím v celé společnosti. /…/ Nemyslím, že by chlapi v Chartě byli nějak zvlášť zajímaví fešáci. Byli jsme semknutí a měli jsme se opravdu rádi. Možná že ta blízkost a pocit ohrožení hrály svou roli.“

Mimo podobná konstatování se v knize zvedá opona i nad dříve opomíjenými anebo samotnými aktérkami potlačovanými zážitky a vzpomínkami na vztahy rodinné. Přesněji řečeno, jak se ke svým ženám chovali, jak a nakolik jim pomáhali v chodu domácností či s péčí a výchovou potomků jejich muži. A taky zda měly možnost, zasáhnout do „světa velké politiky“ svých partnerů.

Jako vždy výjimky potvrzují pravidlo. V tomto případě o rigidně patriarchálním uspořádání tehdejší české společnosti. O pevné tradici, kdy muž, a je úplně jedno zda stranický tajemník nebo bojovník za lidská práva, představuje hlavu rodiny a žena jej proto automaticky obskakuje a nezatěžuje starostmi o děti. „Samozřejmě můžeš úplně všechno, ale musíš vyprat plenky, protože na to já prostě čas nemám.“ „Doma dělej všechno a dobře se ti povede.“ Vzpomíná na slova Jiřího Dientsbiera jeho bývalá partnerka Jarmila Johnová. A podobné zkušenosti měly mnohé jiné. Co se týče možnosti stát rovnocenně po boku mužů například v rolích mluvčí Charty, anebo při sestavování důležitých prohlášení, musely se umět prosadit. Svým vzděláním, zkušenostmi, tvrdohlavostí. Český macho ženám nikdy nic nedá zadarmo, což přinejmenším v politickém životě platí dodnes. Ostatně stačí se podívat na složení parlamentu, Senátu, poslední vlády.

Doba před Chartou 77 byla podivně prázdná, neboť neobsahovala žádný ideologický náboj, magnet, jenž by přitahoval a současně podněcoval k myšlení, k diskuzím. Jedno zda k souhlasným či záporným. Proto pamětníci používají k jejímu popisu výrazy jako nehybnost, bezčasí, stagnace. Země byla přitom oblepena marxisticko-leninskými hesly, výzvami, závazky. Probíhala plošná ideologická školení a tehdejší média duněla od rána do noci zprávami o posledních stranických usneseních, závěrech sjezdů apod. Současně už ale nešlo o fanaticky prosazovaný ideál komunismu jako na začátku 50. let, kdy mohl i skeptik na chvíli zaváhat třeba při pohledu na rozjásané prvomájové průvody. Anebo na blahem se zajíkajícího svazáka v montérkách, který zrovna odvezl sté kolečko na stavbě mládeže. A taky už nešlo o komunismus, jenž si neví rady sám se sebou a chce se proto reformovat, čímž nechtěně vzbuzuje svobodomyslné choutky a naděje u veřejnosti jako v 60. letech.

V 70. letech běželo o něco jiného. Zavřít lidem hubu formou materiálních úplatků a nenápadnou, leč všudypřítomnou, policejní hrozbou. Takto se těm nejhorším zrádcům, kolaborantům a jejich nohsledům zaručovaly různé mocenské i existenční výsady a klid při vládnutí. A to nejen vládnutí z ústředí, ale i z místních národních výborů, stranických organizací, v rozličných komisích, sdruženích, ve školách. To vše u vědomí toho, že naprostá většina společnosti i mocipánů heslům a usnesením dávno nevěří. Patnáct milionů občanů Československa si zkrátka navzájem lhalo, byť bylo díky nedávné minulosti všem jasné, že komunismus nelze vybudovat, ani reformovat.

Na Chartu 77 proto můžeme mít různé názory, ale jedno této občanské iniciativě upřít nelze. Rozčeřila tehdejší stojaté vody, a byť se sama ideologicky nevymezovala, vrátila ideje do každodenního života. Nadto v té nejednoduší a intelektuálně nekomplikované formě, poněvadž tu náhle proti sobě stálo zjevné zlo a možné dobro. Nechtěně tomuto rozčeření napomohl i samotný režim masivní kontra propagandou, v níž znaménka plus a mínus samozřejmě přehodil ve svůj prospěch. Nic to však neměnilo na skutečnosti, že si po letech nehybnosti mohl každý vybrat ještě něco jiného než lhaní a lhostejné přežívání. Jak to dopadlo, ukazují počty signatářů a mlčícího zbytku.

To něco jiného popisuje oněch jednadvacet zpovídaných v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Ani jedna z nich přitom nefňuká, nenaříká, ničeho nelituje, není zatrpklá. Naopak, a oproti současným většinově naštvaným a nespokojeným Čechům, z jejich odpovědí čiší radost ze života, chuť něco vytvářet, pomáhat, anebo jen klidná spokojenost. Musely tedy dělat skutečně něco výjimečného, když je to takto pozitivně poznamenalo do konce života. Co to tedy je? Možná to nejjednodušší a zároveň nejtěžší. Vzaly své životy do svých rukou a to i navzdory obrovské přesile, která tehdy proti nim stála.

Povídání o minulosti tím pádem nabírá aktuální výzvu pro ty, kdo nechtějí pouze přihlížet současnému nástupu bývalých agentů StB, policajtů z Pohotovostních pluků a komunistů, spolu s dnešními nacionalisty, do vysokých státních či poslaneckých funkcí. Zároveň a vzhledem k tomu, co se dnes v české společnosti děje, obsah těchto rozhovorů o minulosti ukazuje, jak fatální se stala polistopadová neochota potrestat viníky. Zmíněný nástup různých šíbrů či zastánců bývalého režimu totiž není ničím jiným, než co staří Číňané popisovali slovy: „Střelíš-li minulost z pistole, střelí tě budoucnost z děla“. 

 

Český kult osobnosti

V československo-českých novodobých dějinách proběhla nekritická adorace jednoho člověka pouze třikrát. Prezident Osvoboditel si halasného velebení a slepé úcty užíval 17 let (1918-1935). Podruhé byly obdobné nálady importovány zvnějška. Na československé vlně extází okolo generalissima se však přičinlivě svezl i náš první dělnický prezident. Z výsluní všeobecného zájmu o jakékoliv jeho slovo či gesto se těšil 5 let (1948-1953). Naposled si zbožňování bez zábran a devótního klanění davů užil náš prezident Pravdoláskař. Trvalo to necelé 3 roky (1989-1992).

Z předešlého výčtu vyplývají dvě zajímavé skutečnosti. Český kult osobnosti pravidelně vypukne po závažných politických změnách – pád rakousko-uherské monarchie, tuzemské demokracie a zdejšího komunismu. Naopak tendence k nekritické adoraci se zjevně zkracuje. Což ale automaticky neznamená, že národ politicky dospívá. Viz většinou nelichotivé roky následující po odchodu zbožňovaného. Na druhou stranu je zřejmé, že v historicky důležitých dobách, chtělo by se říct, když se láme chleba, potřebují Češi i Moravané vůdce. Velkou a nezpochybnitelnou autoritu. Zkrátka jako každý jiný národ. Naše dějiny proto nejsou vůbec výjimečné, což si mnozí s odkazem na údajné české kverulantství i premiantství neustále nalhávají.

Co se týče dějinného zlomu, když se blížil, události doma i ve světě na něj apriorně upozorňovaly. Změna pak překvapila pouze slepé a hluché. Děje se proto něco adekvátního v současnosti? Už roky slábne atraktivita Evropské unie, vliv Spojených států. Naopak narůstá nacionalismus, vliv autoritativních režimů. Další kult osobnosti v českých dějinách by tak mohl následovat tehdy, až jako hrdinní rebelové opustíme západní aliance. Jenže by to měl být, a zmíněná tendence to potvrzuje, kult poměrně krátký. Dejme tomu tak rok a půl. Chudák adorátor, moc dlouho si své slávy neužije, neboť nás spolkne někdo, kdo už si na to delší čas brousí zuby. A začne to celé znovu: doba temna, pozvolný vzmach a opět pád do marasmu.

Možnosti silnějšího

Slova předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z hnutí ANO, která pronesl v neděli v České televizi, už vzbudila mnoho vášní a zasloužených reakcí. Připomeňme si, co pan Vondráček ohledně nového vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo přesně řekl: „Tam bude rozhodovat, co je lepší pro tuto situaci a tuto zemi, protože se jedná o člověka, který bude premiérem a bude sestavovat vládu.“ Samozřejmě tím píchnul do vosího hnízda. A rozhněvané komentáře v médiích i kritické reakce parlamentní opozice na sebe taky nedaly dlouho čekat. Jistě, jde o podivné pojetí rovnosti před zákonem. Pojetí silně připomínající ono komunistické „v zájmu lidu“, jímž se po čtyřicet let ospravedlňovaly všemožné nezákonnosti a zlodějny. Vondráček je přitom vystudovaný právník a tím pádem by měl vědět, o čem mluví. Že by proto šlo o první lakmusový papírek testující, co si lze za stávající politické konstelace dovolit a jaká bude reakce? To by bylo dost primitivní, naběhnutí na vidle takový výrok zatím stále ještě zaručuje.

Co když ale pan Vondráček svá slova myslel vážně? Co se stane? Mandátový a imunitní výbor musí vydání Babiše i Jaroslava Faltýnka znovu posoudit a posléze doporučit sněmovně, jak by měla hlasovat. Pokud ale současná tichá koalice 115 poslanců z ANO, SPD a KSČM pro vydání ruce nezvedne, například v intencích Vondráčkova výroku, policie se svou žádostí přijde zkrátka. A poslanci z Demokratického bloku budou moci nesouhlasně tlouct třeba i hlavami do lavic, nic s tím neudělají. Jistě, budou se psát rozhněvané komentáře, „pražská kavárna“ rozžhaví maily, facebook i twiter do běla, avšak tím to skončí. Takové jsou totiž odpradávna možnosti silnějšího i v demokratickém parlamentě. Mohou je ovlivnit morální zásady a zodpovědnost vůči nim. Avšak za předpokladu, že jsou ctěny. Pokud by tomu tak bylo, musel by předseda sněmovny prohlásit v nedělní televizi něco diametrálně odlišného. Je proto vhodnější brát ho za slovo a přemýšlet o této situaci. Bude vadit tomu českému lidu, který v legálních volbách dal Babišovi mandát k sestavení vlády? Dojde mu, že lump s dotačním podvodem je premiérem? Vyjde proto do ulic, nadto v čase předvánočním? A nejsou to všechno směšné otázky? Jenže jiná cesta jak přinutit sněmovnu, aby policejní žádosti vyhověla, tady není.

Zblblé děti ráje

Makalo se i před Babišem, krade se i za něj.

Pravda je ve hvězdách

Čas od času je dobré, a pro mentální zdraví jistě prospěšné, vyklouznout sám ze sebe, ze svého češství, evropanství i lidství. Co mám na mysli? Alespoň na chvíli se zbavit pyšných iluzí, podle nichž je člověk pánem tvorstva, Západ vrcholem civilizace, Češi národem nevšedním a já zřejmým středem vesmíru. Říká se, že takového stavu lze docílit rozličnými cestami. Někteří volí tu meditační, jiní se oddávají józe, dechovým cvičením, půstům, usebrání se v modlitebně, anebo soustředěním na titěrný plamínek svíčky. Možností, jak dosáhnout cíle, je zkrátka vícero. Třeba můj soused. Minulou sobotu večer během návratu z pohostinství visel na plotě v nepříliš pohodlné pozici, a přesto volal do noci: „Pravda je ve hvězdách!“ Obdobný výrok si lze samozřejmě vyložit všelijak. Navíc v sobotu večer u chatrného vesnického plotu.

Na druhou stranu ve hvězdách alespoň jedna pravda vskutku vězí. Výborně ji vystihl ve svých satirických románech na témata science fiction, život a vesmír, britský scenárista a spisovatel Douglas Adams. Svá díla psal na přelomu 70. a 80. let a jmenují se Stopařův průvodce Galaxií. V jednom z nich jsou právě tyto, z našeho výše nastíněného pohledu klíčové věty: Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce. Kolem něj ve vzdálenosti zhruba 150 milionů kilometrů obíhá zcela nepodstatná modrozelená planetka, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou celkem šikovný nápad.

Jinými slovy návod, jak vyklouznout sám ze sebe a třeba jen na chvíli a jiným způsobem nahlédnout pravdy o důležitosti a výjimečnosti nás tvorů vzpřímených, lze mnohdy objevit i v dobré knížce.

Ad „Vládci nad hrobem“

V prvním článku nazvaném Vládci nad hrobem jsem psal o tristním konci významných mužů, jakými byli Leonid Brežněv, papež Jan Pavel II. a François Mitterrand, kteří navzdory stáří a nemocem nedokázali opustit své mocenské pozice.

Z Ženevy k tomu napsal pan Charles Wiener mimo jiné následující:

 

François Mitterrand nebyl prvním francouzským prezidentem, jehož zdravotní stav byl skrýván veřejnosti. Před ním tak učinil Georges Pompidou, kterému se podařilo umřít v úřadě. (Prezidentem se stal v červnu 1969, na rakovinu zemřel 2. dubna 1974, dva roky před koncem mandátu. Pozn. JF) Mitterrand se ovšem „vyznamenal“ tím,  že donutil svého lékaře, aby opakovaně vydával vylhané lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu. Obával se, že jeho „tajemství“ vyjdou najevo, a proto nechal instalovat v Elysejském paláci odposlouchávací oddělení, které protizákonně kontrolovalo soukromé telefonní hovory mnohých význačných Francouzů. Kromě své nemoci se takto snažil zakrývat i svou válečnou kariéru ve Vichy…

 

O zmíněných nelegálních odposleších se ve francouzském tisku psalo pod názvem „Affaire des écoutes de l´Élysée“ od roku 1992, a to ve významných novinách jako například Libération či Le Canard enchaîné. Mitterand celou záležitost přecházel ostentativním mlčením. Když se ho v roce 1993 na aféru zeptali novináři z belgické radio-televizní společnosti RTBF, odmítl v rozhovoru pokračovat, jestliže bude veden na takovéto „neuvěřitelně sprosté úrovni“.

Aféra se nicméně začala vyšetřovat a skoro deset let po Mitterrandově úmrtí odsoudil v listopadu 2005 pařížský tribunál sedm někdejších prezidentových spolupracovníků za nelegální odposlechy. Samotný Mitterrand byl soudem označen za „inspirátora s hlavním slovem“.

Ve Francii vyšlo několik publikací na téma Mitterrandovy vichistické minulosti, resp. jeho účasti na kolaborantské vládě maršála Petaina v době okupace Francie nacisty, ale i letitého přátelství s různými obskurními postavami francouzské radikální pravice, jakým byl třeba René Bousquet, jenž zorganizoval zátah na 13 000 pařížských Židů v červenci 1942.

K nejdůležitějším patří výborná knížka novináře Piérre Peana Une jeunesse française: François Mitterrand 1934-1947 a taky François Mitterrand ou la tentation de l´histoire od publicisty Franz-Olivier Giesberta.

 

Všichni prezidentští voliči

Nebýt přímé volby, měl by Zeman vítězství v kapse.

Svatomartinské vidění

Martin letos na bílém koni nepřijel. Tím lépe. Sněžit by mělo až v zimě a podzim nabízí jiné půvaby. Třeba šňůru mlhavých studených dnů, kterou trhlinami v mracích náhle prosvítí slunce jako o svatomartinské sobotě. Co takové pruhy jasného světla udělají s dosud šedivou a smutnou krajinou?

Ještě před chvílí truchlivá zahrada s mokrým tlejícím listím na zemi se rázem proměnila v zelený koberec posetý třpytivými plásty zlata a bronzu. V poledne mraky dočista zmizely, takže šípky na keři nabyly podobu krvavých krůpějí na pozadí azurové oblohy. Jako by neviditelný umělec rozmarně máchl štětcem namočeným v červeni nad modrým plátnem. Kdoví, co za takového světla nabízí pohled od kostela Zvěstování Panny Marie, který stojí na široko daleko jediném kopečku, pod nímž se natahuje polabská rovina k Nymburku jako placka z rozváleného těsta?

V létě odtamtud býval výhled do Toskánska – na sluncem rozpálená obilná pole, na zelenkavé pastviny a sady; ve vzduchu se vznášel mihotavý odér tepla a klasů dozrávajících pod dlouhými stíny osamocených topolů. V září proměnily rovinu pod kostelem pastelově hutné barvy babího léta naopak v Burgundsko. Sady byly jako zlátnoucí vinohrady a na pastvinách se loudavě pohupovaly kusy plemenných francouzských krav, které tady lze skutečně zahlédnout: charolais, blonde d´Aquitaine, limousine, gasconne. Nezní to náramně, kousek od Labe?

Co ale udělal neúprosný čas s nymburskou rovinou dnes? Spěchám nahoru a pozoruju žíhaně nahnědlý bramborák, v němž by básník František Halas jistě našel své nahé stromy, co jdou na soud zimy / větve lomí / pojďme s nimi / stejně odraní. Nevadí, i to je zajímavé. Vytahuju ruce z kapes, sedám si na pařez. A vtom se to stalo. Z šedivých mraků, které se mezitím opět objevily, na chvilku vysvitlo slunce a bramborák se, světe zboř se, prosvětlil, potáhl se béžovou hebkostí jako ty nesmírné plochy mořského dna, když odliv v Normandii zažene vodu kilometry daleko a obzor splyne s oblohou. Ještě tak uslyšet chechot racků a ucítit slanou vůni navlhlých spletenců z chaluh a řas!

Ale ovšem. Vždyť i tady lze nastavit tvář slunci i světu vstříc a přitom vědět, že i štěrkové kamínky před kostelem Zvěstování Panny Marie se mohou na svatého Martina blyštět jako sluncem ozářené vlhké mušle.

Jenže, co si počít, když je v pět tma a v baráku zima, neboť namísto přípravy dřeva do kamen se hlava zabývala světlem, barvami a hřejivým Toskánskem?

Libido šílenců

V knize Jitro kouzelníků od Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse lze mimo jiné číst i tato slova: Nacismus byl jeden z řídkých okamžiků v dějinách naší civilizace, kdy se hlučně a viditelně otevřely dveře k jinému světu. Autoři mají na mysli příchod a vládu nadčlověka zrozeného z germánských mytologií o árijském plemeni, jenž je předurčen vládnout planetě, potažmo celému vesmíru. Byť C. G. Jung tyto blouznivé vize umocněné náruživým poslechem Wagnerových oper jako Prsten Nibelungův později nazval „libidem šílence“, nacističtí pohlaváři jim věřili a snažili se je naplnit.

To ruští bolševici, od jejichž říjnové revoluce v těchto dnech uplynulo sto let, taky otevřeli dveře k jinému světu. Vycházeli přitom z daleko prozaičtějších teorií odvozených z historického a dialektického materialismu. Stopy o nadlidech sestupujících z mýtických hor v nich sice nenajdeme, avšak příchod nového člověka ohlašují rovněž. Bude to pracující, rovný mezi rovnými. Bude zbaven vykořisťujících okovů i egoistických přežitků a náboženských bludů. Nebude proto toužit například po vlastním kuchyňském mixéru a na Vánoce půjde spokojeně do práce. Cestu této proměně měla dláždit revoluce. Přesněji řečeno měla zlikvidovat všechny, kteří toužili mít svůj mixér a slavit Vánoce u stromečku.

Jak nacistům, tak i revolucionářům se to skoro podařilo. Výsledkem teorie nadčlověka i nového člověka byly miliony mrtvých lidí, zničené životy, zdevastovaná města i krajiny.

Copak by napsali Bergier s Pauwelsem o dnešním neméně očividném otevírání dveří k jinému světu? Dává o sobě už zase vědět libido šílenců, tentokrát v podobě nových technologií umožňujících nám vstoupit do světa neomezených možností? Bude výsledkem této proměny také nějaký nový člověk?

Vládci nad hrobem

Brežněv, Wojtyla, Mitterand. A Zeman? 

Sup zavětřil mršinu

Krajský výkonný výbor pražské ČSSD už není proti návratu Jiřího Paroubka do řad sociální demokracie. Ještě v červnu, kdy bývalý premiér a předseda této strany o zpětné přijetí požádal, tomu přitom bylo naopak. Nikdo z pražského grémia tehdy Paroubkův úmysl nepodpořil. Jenže, simsalabim, časy se mění, což poslední volební výsledek sociální demokracie rázně podtrhl. Navíc s vědomím toho, že současné vedení strany dokázalo něco podobného jako stávající trenér fotbalové Sparty Andrea Stramaccioni: rozházet miliony a nad předváděnou blamáží pak bezradně krčit rameny.

Co teď a co dál? Támhle přece svůdně kráká jeden známý lačný sup. Za jeho éry se sice děly věci, leč stará bárka tak hluboko ke dnu nikdy neklesla. Že podruhé nevstoupíš do téže řeky? Jen se podívejte na jiného supa samotáře, co před lety taky frnkl z rodného hnízda. Nevidíte, kde, a jak vysoko nakonec přistál? Tuzemský volič je v poslední době přece všeho schopný.

Tigrid a premiér

O čem vydal svědectví a v čem se asi mýlil? 

Český bestiář

Ukázka z nové biografie o první dámě Zeměkoule.

Pán vrabčáků frnk

Hlava státu prozrazuje dělení světa a záhadně mizí.

 

Zmizeli vrabci

Hlava státu ohledává základní témata svého pontifikátu.

Myslí to vážně?!

Příběh předvolebního boje jezevce s admirály.

White House Casino Trump

Rozhovor Babyloňanů s Donaldem Trumpem.

„Klid, Jezevec ví, co dělá!“ (Návrat vrabců III.)

Pokračování o boji Jezevce proti holubářům a holubům. Detektivní, záhadná, politická povídka na léto.

Jezevec přestal kouřit! Co to znamená? (Návrat vrabců II.)

Pokračování o boji Jezevce proti holubářům a holubům. Detektivní, záhadná, politická povídka na léto.

Návrat vrabců

První část detektivní, záhadné, politické povídky na léto.

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...