Hlavní informace

Jan Urban

Články

Nejde a nešlo jenom o Cikány

Historie a lháři v politickém boji.

„Zemi ovládá mafie“

Řev a mlčení farizejů.

Věk hovadin se rozlil nad Čechami

Náš lid se nemění, naše úkoly zůstávají podobné.

Omluva Dubčekovi

Jsou výroky, které by nikdy neměly zaznít. Český prezident Miloš Zeman nízkým a vrcholně hloupým způsobem urazil památku Alexandra Dubčeka, bezesporu jednoho z nejdůležitějších mužů slovenských i československých dějin. Na začátku oslav stého výročí založení Československé republiky o něm na Pražském hradě prohlásil, že patřil mezi ty, kdo se po vojenské okupaci v srpnu 1968 „podělali hrůzou“.

Znal jsem Alexandra Dubčeka osobně, stejně jako Miloše Zemana. Prvního jsem si nikdy nemohl přestat vážit, přesto že jsem s ním v řadě věcí nesouhlasil. Byl to laskavý, ale přesto tvrdý a rovný chlap. Člověk své doby, ideálů o lepším světě – i jejích omylů. Do Slovenské komunistické strany vstoupil v ilegalitě v roce 1939. Tehdy to nebyl kariéristický kalkul, ale poukázka na popravčí sekeru. Jako partyzán bojoval ve Slovenském národním povstání a v boji byl zraněn. Jeho bratr Július v povstání padl.

20. srpna 1968 v noci byl spolu s několika ostatními odvlečen sovětským vojenským komandem na pražské letiště a odvezen do neznáma. V tu chvíli už věděl, že řada jeho nejbližších kolegů a spolupracovníků s okupanty tajně spolupracovala. Jeho životní ideál komunisty byl rozbit. Čtyři dny byl v izolaci krmen historkami o krveprolití v Praze i dalších místech v Československu. Po převezení do Moskvy se na „jednáních“ fyzicky zhroutil a opakovaně při nich omdlel. Vzal na sebe ostudnou kapitulaci, protože neviděl jinou možnost, jak zabránit násilí, a ještě chvíli naivně věřil, „že bude možné něco uhrát“.

Ano, příliš dlouho věřil v možnost ještě jedné demokratizace komunistického hnutí a vyhýbal se otevřené spolupráci s disentem. Po násilném potlačení demonstrací za práva věřících v březnu 1988 ale začal postupně vystupovat i na obranu politických vězňů. O rok později už sedal v první řadě v soudní síni při procesu s Jánem Čarnogurským a dalšími slovenskými disidenty. 17. listopadu 1989 byl Alexander Dubček zadržen v Praze komandem Státní bezpečnosti u Paláce kultury na Pankráci ve chvíli, kdy ho desítky lidí ve studentském průvodu z Albertova poznaly a zdravily.

Tento muž projevil odvahu a vlastenectví v nejtěžších chvílích. O Miloši Zemanovi do srpna 1989 slyšel málokdo. Po rozruchu, který v té době vzbudil první jeho veřejně známý článek, se raději utekl schovat na několik týdnů do Sovětského svazu. Jeho tvrzení, že spolu s ostatními demonstranty stál 17. listopadu 1989 na Národní třídě nikdo jiný nepodpořil.

Omlouvám se všem Slovákům za hrubost a neúctu českého prezidenta. Omluvit by se měla oficiálně i česká vláda. 

Jeden z nejslušnějších lidí mé generace

ještě žije neochvějně poctivý a nepokořený život. Nikdy se nepodrobil mocným a zůstal svobodným, když většina ostatních mlčela a ohýbala hřbet. Mockrát se ho snažili zlomit – nikdy neuspěli.

Zvláštní člověk, věřící v mravnost vlasti a doufající v lidskou nápravu. Proto kdysi vyzval otevřeným dopisem senilnějícího komunistického prezidenta Gustáva Husáka k abdikaci. Byl jediným z patnácti milionů. Na Vasila Biľaka za napomáhání sovětské okupaci Československa podal trestní oznámení pro velezradu. Zůstal stejně osamocen – přestože měl v obou případech pravdu. Stal se vzorem nemlčících i mluvčím Charty 77. Prvního listopadu zahájil ve svých dvaasedmdesáti letech hladovku proti úmyslu svého bývalého přítele Miloše Zemana pokračovat ve funkci prezidenta i po lednu 2018. Zbývá věřit v zázrak.

Nesouhlasím s jeho hladovkou. Jsem přesvědčen, že svoboda a mravnost člověka jsou obrazem věčné a nekončící cesty. Cesta je důležitá – ne její začátek nebo konec. Máme povinnost jít po té cestě, dokud stačí síly. Nemáme právo z ní sejít.

Ano, chátrající stín našeho bývalého kamaráda škodí této zemi. Stále nemocnější stín, viditelně scházející měsíc po měsíci, nemůže nevědět, že na dalších pět let v úřadě mu síly nezbývají. Loutkáři demokratury ho budou ve svém i cizím zájmu postrkovat o holi a na vozíčku co nejdéle. Budou živit jeho stále ubožejší nenávist. A země, ve kterou jsme věřili, a musíme věřit dál, bude jen trpně stát. Všude kolem ní rychle poběží dějiny – a opět bez nás. Nic z toho si vyhasínající prezident nepřipustí.

V Lipníku nad Bečvou na adresu Tomáše Hradílka pronesl něco o tom, že sto třináct tisíc podpisů lidí, podporujících jeho kandidaturu, je důležitějších, než jeho osamocený postoj.

Jenomže život člověka, pravda, vlast, mravnost veřejného života a spousta dalších hodnot jsou důležitější, než aritmetika. Tomáš Hradílek stál několikrát sám proti patnácti milionům mlčících a ustrašených. Neměl nic, než pravdu. On a pár stovek "ztroskotanců a samozvanců" stálo dvanáct let proti systému, který se oháněl vůlí a zájmem "lidu". A pak to ten "lid" nevydržel a přestal mlčet. Jestliže věříme, že jednou a nakonec pravda vítězí, máme povinnost zůstat na cestě. Tomáši, prosím.

V posledních hodinách se zdravotní stav Tomáše Hradílka začal výrazně zhoršovat.

Z blogu Jana Urbana.

Nespravedlivě stíhaní, spojte se

Paroubek, Benešová, Martínek, Fenyk a jejich slizká stopa.

Kus studu a spravedlnosti

Zodpovědnost demokracie - podíl politika i voliče.

Zaostáváme a opouštíme se

Střední Evropa jako život bez identity.

Člověk ideologický, spotřební

Střední Evropa jako život bez identity.

Vyrostli jsme z „kulturního zoufalství“?

Střední Evropa jako život bez identity.

Žaluji…

Paroubek, Benešová, Martínek, Mazák, tajná arbitráž a stamilóny v prdeli.

Zbraně nejsou součástí žádné kultury

Nesvěřil bych ochranu života amatérům se zbraní.

Srp jako tupý nástroj

Estébáckou špínou "proti každému a pro každého".

Idiot jako národní symbol

Vybrali jsme si symbol idiocie nebo geniální (sebe)ironie?

Česká politika kulturního zoufalství

Tři největší politické strany v ČR dohadují podmínky vstupu komunistů do vlády. Česká krize identity se znovu otáčí k formě frašky. Kde jsou však její kořeny?

Muž se srdcem

Jiřímu Stránskému k pětaosmdesátinám.

Spojené království nebo malá Británie

Co je brexitem ve hře a co se ještě může dít.

Rozhřešení žádat? po kom a od koho?

Jak rádi si připomínáme, jak moc nám kdo ublížil.

Prázdno mezi Německem a Ruskem

Soumrak a naděje Střední Evropy.

O huse a spravedlnosti

Systém státní žaloby nefunguje. Bradáčová, Máchová, Pješčak a Rakaš.

Český nácek

Přítel dvou posledních prezidentů jejich vkus nezapře. Psáno i tištěno židovskými pravdoláskaři!

Čím obohacujeme okolní svět?

Prokletí českého prezidentství. Od Masaryka k Zemanovi.

Sarajevská princezna

Kniha jako zázrak a lidskost cynických pozorovatelů válek.

Neslušná justice

Současný stav v justici je pro normální demokratický stát neudržitelný. Spravedlnost není v českém prostředí slušností ani oprávněním.

Kauza Opencard

Komu slouží protikorupční policie?

Platí zákony i pro státní zastupitelství?

Od dob komunistické prokuratury se leccos změnilo. Zdá se ale, že se nezměnil „esprit de corps" a mentalita prokurátorů samých.

Co bude Miloš Zeman předstírat v Moskvě

Desítky mrtvých a stovky zraněných, statisíce vyhnaných – i o nich bude Miloš Zeman v květnové Moskvě předstírat, že nikdy neexistovali.

Zkus se nám postavit, zničíme tě! Jak funguje justiční mafie

Všechno je formálně v pořádku. To slovo „formálně“ dokáže v nefungujícím státě přikrýt cokoliv – i zločin a odsouzení nevinného člověka do vězení.

Kronika komunismu v Čechách – rakovina stále bují

Desítky mrtvých a stovky zraněných, statisíce vyhnaných do emigrace a ze zaměstnání – i o nich bude Miloš Zeman v květnové Moskvě předstírat, že nikdy neexistovali.

Prezident a Chátrovřesky

Spanilá jízda prezidentova po českých médiích a vlastech vůbec se v poslední době zadrhla.

Putinismus a Česko

Česko v této krizi stojí na historickém rozcestí, které může ovlivnit jeho rozvoj na desítky let.

Mafie jako paralelní stát

Není pro státního zástupce většího zločinu, než manipulovat s důkazy. Podle zákona může být takový státní zástupce okamžitě odvolán.

Evropa sestupující k válce

Světové společenství má řadu možností, z nichž vůbec nejhorší je appeasement agresora.

Puč kanibalů

Pečte koláče, soudružky, blíží se doba kádrování a slučování kádrů.

Co po volbách…

Jsou prý to klíčové, rozhodující, a prý i zásadní volby. Nejsou. Hnití, rozvracející tento stát už více než dvacet let, se jedněmi volbami odstranit nedá.

Mnichov a kníže Václav

Svátek svatého knížete Václava, patrona prý země české, je v kalendáři konce měsíce září příliš blízko letos už pětasedmdesátému výročí Mnichovské dohody, než aby nebylo nutné a potřebné hledat jejich spojitost.

Není dobrého ďábla III

Prezidentské volby v roce 2013 vyhrála další repríza „benešovské lži“. Milujeme svoje nenávisti, protože nemáme jiný, pozitivní, a do budoucnosti otevřený, program.

Není dobrého ďábla II.

Není pozitivně směřujících totalit, jako není dobrého ďábla. Stačí, když dobře organizovaná skupina ovládne společnost strachem nebo nenávistí k jakkoliv definovanému nepříteli.

Normalizace 2012

S následky absence strategie směřování státu na jaře 1990 se potýkáme dodnes. Příkladem za všechny je osud státní služby.

O ne-smyslu českého státu

Česká „politika“ přemýšlejícího a vyžadujícího občana přestala potřebovat a nesnáší ho.

Není dobrého ďábla

Zbytkostán se i po dvaceti letech snaží tradici nahrazovat vyprávěnkami z devatenáctého století. Příspěvek diskuzi o české minulosti.

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big