TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Jan Urban

Články

Český problém - Československo

Československý sen I. – III.

Selhání a naděje československé politiky

Československý sen III.

 

Československo jako český problém

Československý sen II.

Československý sen

Jak to bylo s naší republikou.

Nejen Ovčáčkovi

Před více než dvaceti lety vyšla bolavá kniha o válkách v bývalé Jugoslávii. Jmenovala se „Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět“.

Předcházely tomu desítky cest autora coby novináře, řidiče darovaných sanitek v konvojích organizovaných Člověkem v tísni, doprovod dodávek humanitární pomoci pro dětský fond UNICEF, pak více než rok života v Sarajevu, i odkrývání hromadných hrobů. UNICEF, tedy nejautoritativnější agentura OSN starající se o děti v krizových zónách celého světa, si vážil našich dodávek pro děti, těhotné ženy a kojící matky na všech stranách války v Bosně natolik, že Člověka v tísni jmenoval svojí oficiální partnerskou organizací, což bylo privilegium udělované jenom několika nejlepším nevládním organizacím ve světě. Nic z toho pan Ovčáček neví.

Měli jsme i vlastní nevelkou dopravní jednotku, přezdívanou Czech battalion, v oficiální komunikaci UNPROFOR a agentur OSN zvané Czechbat. Bylo to vyznamenání, protože jinak se zkratka batalionu dávala jenom vojenským jednotkám mezinárodních sil. Dva z našich řidičů, Angličané Neil a Tony, v létě 1995 zahynuli. Sestřelil je povstalecký kulomet, když v bílém, jasně označeném Bedfordu sjížděli strmou horskou cestou k obklíčenému Sarajevu s nákladem sušeného mléka.

V té knize o nich stojí: „Jezdili na všechny strany fronty a místo vynášení soudů chtěli rozumět. U Jablanice je jednou Bosňáci vyhnali z aut a vyhrožovali smrtí, pokud nepřestanou „vozit zbraně Srbům“. Bosenští Srbové jim zaminovali cestu před i za konvojem. Museli jet krokem, po centimetrech. V pohodlí někde daleko trousí chytráci povýšené úšklebky. Mluví o naivitě, levičáctví, nezodpovědnosti, psychické nestabilitě, dějinách a osudovosti etnicity. Neil toho nikdy moc nenamluvil, ale těmhle lidem, soudícím bez znalosti fakt, bez soucitu a odvahy, říkal „sráči“. Sráči. Přebírám to od něj. Uráží mě, že v Sarajevu nezavadíš o českého novináře nebo diplomata. Štve mě zbabělá povrchnost soudů našich politiků. Pojedeme znovu, protože když to neuděláme my, tak ztratíme právo ptát se, kdo to udělá. Všem sráčům navzdory.“

Pomáháme ve válkách a přírodních katastrofách. Stovky našich profesionálů pod českou vlajkou a značkou Člověka v tísni ve smutku světa pomáhají zachraňovat lidství a slušnost. Třeba jenom proto, aby, až to skončí, bylo možné věřit sousedům. Aby bylo možné být slušný. Někteří, jako třeba ti v Sýrii, nebo Tony a Neil v Bosně, při tom zahynou. Je to cena, kterou platili slušní lidé všech věků. Česká nevládní organizace Člověk v tísni dnes zásobuje v Sýrii každý den čtvrt milionu lidí, kteří by jinak nejspíše skončili v uprchlických táborech nebo na cestě do Evropy. Pan Ovčáček mele nesmysly o tom, že podporujeme válku. Mluvka, který bez úcty uráží i naše veterány, namísto aby v úctě mlčel před jejich zkušenostmi a oběťmi.

Po více než dvaceti letech za mnou přišli dva mladí nakladatelé ze slovenského nakladatelství Absynt s tím, že tu knihu chtějí vydat znovu. „Blázníte?“ – ptal jsem se – „vždyť je to víc než dvacet let staré“. Prý, že sráči nezmizeli a jsou čím dál drzejší. A tak – po více než dvaceti letech – vyšla už dvě nová vydání. Všem sráčům navzdory…

Autor v roce 1993 pomáhal zakládat Nadaci Člověk v tísni při České televizi, která dnes funguje pod názvem Člověk v tísni. Autor je dodnes členem dozorčí rady této obecně prospěšné společnosti.

Případ Sáliha Muslima

Turecko už řadu let nesplňuje základní předpoklady demokratického státního zřízení, a to i přesto, že jeho autoritářský prezident má podporu většiny společnosti. Nesnáší kritiku a nesouhlas, natož otevřenou diskuzi.

Svědčit o tom mohou desetitisíce uvězněných a vyhnaných ze zaměstnání pod záminkou „schvalování pokusu o převrat“. Další desetitisíce mrtvých a vyhnaných Kurdů za posledních několik desetiletí, zlikvidovaný proces jejich politického zapojení v kdysi parlamentním systému Turecka – a vojenské útoky na irácký, a dnes i syrský, Kurdistán.

Nemotorný spěch, s jakým česká policie vyhověla mezinárodnímu zatykači na Sáliha Muslima, vydaným z čistě politických důvodů proti řadě svých exilových odpůrců autoritářskou nomenklaturou v Ankaře, je prvotřídní ostudou České republiky. Výhrůžky velvyslance Turecké republiky v Praze této ostudě dodávají příchuť naší pomnichovské druhé republiky.

Česká policie mohla jednat stejně, jako její kolegové hned v několika evropských zemích. Respektovat jeho statut uprchlíka, vydaný členskou zemí Evropské unie. U vědomí „citlivosti“ vztahů s Tureckem – vždyť Ankara drží jako rukojmí dva české občany – návštěvu Sáliha Muslima v Praze pak jednoduše nevidět.

Nestalo se – a turecký velvyslanec České republice otevřeně vyhrožuje „poškozením vztahů“, pokud pan Muslim nebude vydán co nejdříve do Turecka, kde ho čeká všechno, jenom ne poctivé a nezávislé vyšetřování a soud.

Nemá cenu nyní zkoumat, kdo zavinil tuto lapálii. Jde totiž o princip a pověst České republiky v civilizovaném světě. Ještě před pár lety závazek dodržování lidských a občanských práv, narýsovaný a stvrzený podpisy pětatřiceti hlav států v Závěrečném aktu Helsinské konference z roku 1975, patřil k tomu nejviditelnějšímu a nejrespektovanějšímu odkazu odporu proti totalitním režimům v naší části světa. Dnes jako by to už nemělo platit.

Po propuštění Sálima Muslima by Karlova univerzita mohla připravit veřejnou disputaci, na kterou by spolu s ním pozvala i pana velvyslance. Nechť slyšeny jsou obě strany…

Autor je signatář Charty 77 a hlavní představitel Občanského fóra (únor – květen 1990).

Nejde a nešlo jenom o Cikány

Historie a lháři v politickém boji.

„Zemi ovládá mafie“

Řev a mlčení farizejů.

Věk hovadin se rozlil nad Čechami

Náš lid se nemění, naše úkoly zůstávají podobné.

Omluva Dubčekovi

Jsou výroky, které by nikdy neměly zaznít. Český prezident Miloš Zeman nízkým a vrcholně hloupým způsobem urazil památku Alexandra Dubčeka, bezesporu jednoho z nejdůležitějších mužů slovenských i československých dějin. Na začátku oslav stého výročí založení Československé republiky o něm na Pražském hradě prohlásil, že patřil mezi ty, kdo se po vojenské okupaci v srpnu 1968 „podělali hrůzou“.

Znal jsem Alexandra Dubčeka osobně, stejně jako Miloše Zemana. Prvního jsem si nikdy nemohl přestat vážit, přesto že jsem s ním v řadě věcí nesouhlasil. Byl to laskavý, ale přesto tvrdý a rovný chlap. Člověk své doby, ideálů o lepším světě – i jejích omylů. Do Slovenské komunistické strany vstoupil v ilegalitě v roce 1939. Tehdy to nebyl kariéristický kalkul, ale poukázka na popravčí sekeru. Jako partyzán bojoval ve Slovenském národním povstání a v boji byl zraněn. Jeho bratr Július v povstání padl.

20. srpna 1968 v noci byl spolu s několika ostatními odvlečen sovětským vojenským komandem na pražské letiště a odvezen do neznáma. V tu chvíli už věděl, že řada jeho nejbližších kolegů a spolupracovníků s okupanty tajně spolupracovala. Jeho životní ideál komunisty byl rozbit. Čtyři dny byl v izolaci krmen historkami o krveprolití v Praze i dalších místech v Československu. Po převezení do Moskvy se na „jednáních“ fyzicky zhroutil a opakovaně při nich omdlel. Vzal na sebe ostudnou kapitulaci, protože neviděl jinou možnost, jak zabránit násilí, a ještě chvíli naivně věřil, „že bude možné něco uhrát“.

Ano, příliš dlouho věřil v možnost ještě jedné demokratizace komunistického hnutí a vyhýbal se otevřené spolupráci s disentem. Po násilném potlačení demonstrací za práva věřících v březnu 1988 ale začal postupně vystupovat i na obranu politických vězňů. O rok později už sedal v první řadě v soudní síni při procesu s Jánem Čarnogurským a dalšími slovenskými disidenty. 17. listopadu 1989 byl Alexander Dubček zadržen v Praze komandem Státní bezpečnosti u Paláce kultury na Pankráci ve chvíli, kdy ho desítky lidí ve studentském průvodu z Albertova poznaly a zdravily.

Tento muž projevil odvahu a vlastenectví v nejtěžších chvílích. O Miloši Zemanovi do srpna 1989 slyšel málokdo. Po rozruchu, který v té době vzbudil první jeho veřejně známý článek, se raději utekl schovat na několik týdnů do Sovětského svazu. Jeho tvrzení, že spolu s ostatními demonstranty stál 17. listopadu 1989 na Národní třídě nikdo jiný nepodpořil.

Omlouvám se všem Slovákům za hrubost a neúctu českého prezidenta. Omluvit by se měla oficiálně i česká vláda. 

Jeden z nejslušnějších lidí mé generace

ještě žije neochvějně poctivý a nepokořený život. Nikdy se nepodrobil mocným a zůstal svobodným, když většina ostatních mlčela a ohýbala hřbet. Mockrát se ho snažili zlomit – nikdy neuspěli.

Zvláštní člověk, věřící v mravnost vlasti a doufající v lidskou nápravu. Proto kdysi vyzval otevřeným dopisem senilnějícího komunistického prezidenta Gustáva Husáka k abdikaci. Byl jediným z patnácti milionů. Na Vasila Biľaka za napomáhání sovětské okupaci Československa podal trestní oznámení pro velezradu. Zůstal stejně osamocen – přestože měl v obou případech pravdu. Stal se vzorem nemlčících i mluvčím Charty 77. Prvního listopadu zahájil ve svých dvaasedmdesáti letech hladovku proti úmyslu svého bývalého přítele Miloše Zemana pokračovat ve funkci prezidenta i po lednu 2018. Zbývá věřit v zázrak.

Nesouhlasím s jeho hladovkou. Jsem přesvědčen, že svoboda a mravnost člověka jsou obrazem věčné a nekončící cesty. Cesta je důležitá – ne její začátek nebo konec. Máme povinnost jít po té cestě, dokud stačí síly. Nemáme právo z ní sejít.

Ano, chátrající stín našeho bývalého kamaráda škodí této zemi. Stále nemocnější stín, viditelně scházející měsíc po měsíci, nemůže nevědět, že na dalších pět let v úřadě mu síly nezbývají. Loutkáři demokratury ho budou ve svém i cizím zájmu postrkovat o holi a na vozíčku co nejdéle. Budou živit jeho stále ubožejší nenávist. A země, ve kterou jsme věřili, a musíme věřit dál, bude jen trpně stát. Všude kolem ní rychle poběží dějiny – a opět bez nás. Nic z toho si vyhasínající prezident nepřipustí.

V Lipníku nad Bečvou na adresu Tomáše Hradílka pronesl něco o tom, že sto třináct tisíc podpisů lidí, podporujících jeho kandidaturu, je důležitějších, než jeho osamocený postoj.

Jenomže život člověka, pravda, vlast, mravnost veřejného života a spousta dalších hodnot jsou důležitější, než aritmetika. Tomáš Hradílek stál několikrát sám proti patnácti milionům mlčících a ustrašených. Neměl nic, než pravdu. On a pár stovek "ztroskotanců a samozvanců" stálo dvanáct let proti systému, který se oháněl vůlí a zájmem "lidu". A pak to ten "lid" nevydržel a přestal mlčet. Jestliže věříme, že jednou a nakonec pravda vítězí, máme povinnost zůstat na cestě. Tomáši, prosím.

V posledních hodinách se zdravotní stav Tomáše Hradílka začal výrazně zhoršovat.

Z blogu Jana Urbana.

Nespravedlivě stíhaní, spojte se

Paroubek, Benešová, Martínek, Fenyk a jejich slizká stopa.

Kus studu a spravedlnosti

Zodpovědnost demokracie - podíl politika i voliče.

Zaostáváme a opouštíme se

Střední Evropa jako život bez identity.

Člověk ideologický, spotřební

Střední Evropa jako život bez identity.

Vyrostli jsme z „kulturního zoufalství“?

Střední Evropa jako život bez identity.

Žaluji…

Paroubek, Benešová, Martínek, Mazák, tajná arbitráž a stamilóny v prdeli.

Zbraně nejsou součástí žádné kultury

Nesvěřil bych ochranu života amatérům se zbraní.

Srp jako tupý nástroj

Estébáckou špínou "proti každému a pro každého".

Idiot jako národní symbol

Vybrali jsme si symbol idiocie nebo geniální (sebe)ironie?

Česká politika kulturního zoufalství

Tři největší politické strany v ČR dohadují podmínky vstupu komunistů do vlády. Česká krize identity se znovu otáčí k formě frašky. Kde jsou však její kořeny?

Muž se srdcem

Jiřímu Stránskému k pětaosmdesátinám.

Spojené království nebo malá Británie

Co je brexitem ve hře a co se ještě může dít.

Rozhřešení žádat? po kom a od koho?

Jak rádi si připomínáme, jak moc nám kdo ublížil.

Prázdno mezi Německem a Ruskem

Soumrak a naděje Střední Evropy.

O huse a spravedlnosti

Systém státní žaloby nefunguje. Bradáčová, Máchová, Pješčak a Rakaš.

Český nácek

Přítel dvou posledních prezidentů jejich vkus nezapře. Psáno i tištěno židovskými pravdoláskaři!

Čím obohacujeme okolní svět?

Prokletí českého prezidentství. Od Masaryka k Zemanovi.

Sarajevská princezna

Kniha jako zázrak a lidskost cynických pozorovatelů válek.

Neslušná justice

Současný stav v justici je pro normální demokratický stát neudržitelný. Spravedlnost není v českém prostředí slušností ani oprávněním.

Kauza Opencard

Komu slouží protikorupční policie?

Platí zákony i pro státní zastupitelství?

Od dob komunistické prokuratury se leccos změnilo. Zdá se ale, že se nezměnil „esprit de corps" a mentalita prokurátorů samých.

Co bude Miloš Zeman předstírat v Moskvě

Desítky mrtvých a stovky zraněných, statisíce vyhnaných – i o nich bude Miloš Zeman v květnové Moskvě předstírat, že nikdy neexistovali.

Zkus se nám postavit, zničíme tě! Jak funguje justiční mafie

Všechno je formálně v pořádku. To slovo „formálně“ dokáže v nefungujícím státě přikrýt cokoliv – i zločin a odsouzení nevinného člověka do vězení.

Kronika komunismu v Čechách – rakovina stále bují

Desítky mrtvých a stovky zraněných, statisíce vyhnaných do emigrace a ze zaměstnání – i o nich bude Miloš Zeman v květnové Moskvě předstírat, že nikdy neexistovali.

Prezident a Chátrovřesky

Spanilá jízda prezidentova po českých médiích a vlastech vůbec se v poslední době zadrhla.

Putinismus a Česko

Česko v této krizi stojí na historickém rozcestí, které může ovlivnit jeho rozvoj na desítky let.

Mafie jako paralelní stát

Není pro státního zástupce většího zločinu, než manipulovat s důkazy. Podle zákona může být takový státní zástupce okamžitě odvolán.

Evropa sestupující k válce

Světové společenství má řadu možností, z nichž vůbec nejhorší je appeasement agresora.

Puč kanibalů

Pečte koláče, soudružky, blíží se doba kádrování a slučování kádrů.

Co po volbách…

Jsou prý to klíčové, rozhodující, a prý i zásadní volby. Nejsou. Hnití, rozvracející tento stát už více než dvacet let, se jedněmi volbami odstranit nedá.

Mnichov a kníže Václav

Svátek svatého knížete Václava, patrona prý země české, je v kalendáři konce měsíce září příliš blízko letos už pětasedmdesátému výročí Mnichovské dohody, než aby nebylo nutné a potřebné hledat jejich spojitost.

Není dobrého ďábla III

Prezidentské volby v roce 2013 vyhrála další repríza „benešovské lži“. Milujeme svoje nenávisti, protože nemáme jiný, pozitivní, a do budoucnosti otevřený, program.

Není dobrého ďábla II.

Není pozitivně směřujících totalit, jako není dobrého ďábla. Stačí, když dobře organizovaná skupina ovládne společnost strachem nebo nenávistí k jakkoliv definovanému nepříteli.

Normalizace 2012

S následky absence strategie směřování státu na jaře 1990 se potýkáme dodnes. Příkladem za všechny je osud státní služby.

O ne-smyslu českého státu

Česká „politika“ přemýšlejícího a vyžadujícího občana přestala potřebovat a nesnáší ho.

Není dobrého ďábla

Zbytkostán se i po dvaceti letech snaží tradici nahrazovat vyprávěnkami z devatenáctého století. Příspěvek diskuzi o české minulosti.

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big