Hlavní informace

Petr Havlík

Články

Nesouhlasíš? Pak jsi ztroskotanec a samozvanec!

Před více než 40 lety (12. ledna 1977) vyšel v Rudém právu článek „Ztroskotanci a samozvanci“, hanobící text Charty 77. Otevřel tak rozsáhlou propagandistickou kampaň, již tehdejší režim rozpoutal proti tomuto dokumentu. Signatáře charakterizoval jako sluhy a agenty imperialismu, zaprodance či dokonce sionisty. O Chartě se mluví jako o protistátním, protisocialistickém, protilidovém a demagogickém hanopisu, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Nastalo tuhé represivní období normalizačních let, které krom jiného nemilosrdně lámalo lidské charaktery. Z dnešního pohledu byl apel Charty docela krotký, byl vlastně pokusem o výzvu k dialogu s mocí a připomenutím toho, že se i tehdejší Československo zavázalo dodržovat lidská a občanská práva.

A dnes? Doba se posunula. Máme sociální sítě, internetové anonymní diskuse, mocní mají svá vlivná média, mají neomezené zdroje a k dispozici kompletní státní mašinerii. Obáváš se naší čerstvé zahraničněpolitické orientace? Zdá se ti, že je vláda práva nahrazována vládou novodobé politické elity? Domníváš se, že u nás již není férová politická soutěž? Myslíš si, že se v Česku realizují zájmy Ruska a Číny (nejen skrytě) za použití nástrojů hybridní války? Vidíš omezování svobod a opouštění půdorysu liberální demokracie? Máš pocit, že otevřený dialog nahrazuje autoritativní diktát? Cítíš ten restart normalizační atmosféry a mentality? Vnímáš tu rezignaci a plíživou kolaboraci? Stydíš se za některé nejvyšší představitele své země? Sleduješ tu likvidaci nezávislých médií?

Ano? Pak jsi pošetilý sluníčkář, pražská kavárna, zastydlý pravdoláskař, nádeník evropské integrace, vítač a kdo ví co ještě, no a samozřejmě taky ztroskotanec a samozvanec. Přesně v dikci slavné věty našeho nového premiéra na jedné z jeho nahrávek, kde k hodnocení oponentů a kritiků použil slovník východoslovenského dlaždiče. Lžinenávistníci vítězí na celé čáře a náramně si to užívají. Včetně stalinistů, vyznavačů imperiálních choutek východních říší, bývalých udavačů a posttotalitních oligarchů. Jejich dominance má všudypřítomnou agresivní podobu, podle hesla, že vítěz bere vše. Někteří si pobrukují tu starou klasiku svých předchozích let, kterak se soudruzi dali na pochod, aby našli zítřka lidský rod.

I dnes slyšíme, že je třeba bezvýhradně respektovat vůli lidu a nerušit ten klid na práci. Demokracie je ošidná, pokud ji neprovozují demokraté. Laxně jsme se postavili po roce 1989 k vlastní čerstvé minulosti a ona se nám vrací plnou silou zpět. Už nás vlastně nic nepřekvapí, excesy se staly normou. Jenom když víte, odkud přicházíte, pak máte šanci vědět, kam směřujete. Winston Churchill to v jiném kontextu řekl dosti výmluvně – nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Ale taky řekl něco jiného – nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani ve velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující přesile nepřítele.

Demokracie není jen o tom, že si jednou za čtyři roky obléknu sako, vyleštím boty a vhodím lístek do urny. Demokracie je každodenní zápas s těmi, kteří ji ohrožují, zneužívají a ve finále likvidují, a to za použití velmi rafinovaných způsobů manipulace. Pokud ten zápas sami vzdáme, pak jsme prohráli, my i naše děti. To není žádný patos, to je jen normalizace II.

Babišovy dobroty

Co bude muset chutnat všem?

Co se to u vás proboha děje?

Tuto otázku mi včera večer položil můj přítel, který žije již dlouhá desetiletí ve Švýcarsku. V jeho dotazu byl strach, údiv, úžas, rozhořčení a nesporný nesouhlas s tím, kam se jeho rodná země řítí. A také úleva, že se z emigrace natrvalo nevrátil.

Co se dá na to říct? Začal jsem opatrně, že každá kritická situace může být zároveň impulsem k novému počátku a proměně k lepšímu. Nenechal mě domluvit a řekl něco v tom smyslu, že přeci nejde o má přání a o mé naděje, ale o reálnou situaci. Zasypal mě palbou zpráv z posledních dnů a týdnů, které sleduje velmi důkladně.

Prezident Zeman podlézá Putinovi, stejně jako novodobému čínskému Maovi. Co tím sleduje? Ví vůbec, že jsme ještě pořád v EU a v NATO, anebo je mu to už jedno, či jen plní něčí instrukce? Ministr spravedlnosti půjčuje svůj mobil libanonskému švihákovi, který podle všeho sháněl zbraně pro Hizballáh. Komunisti se podílejí na přípravě vzniku nové vlády. Oh mein Gott.

Miloš Zeman podporuje Bašara al Asada, který má na svědomí životy tisíce svých spoluobčanů, Krym je ruský a tečka, Rusko je desetkrát důležitější než Francie, kdo nemluví rusky je podle něj blb. Do Číny se jezdí učit, jak stabilizovat společnost a nadějí lidstva je pro něj čínská hedvábná stezka v režii firem, které spoluzakládá čínská vojenská rozvědka (CEFC aj).

A to tady máme ještě klíčového Zemanova mocenského kumpána, který se asi za pár dní stane premiérem. Nikoho nemůže v Česku překvapit nejen to, že není Čech, že je učebnicovým posttotalitním oligarchou, že byl normalizačním kariérním komunistou, že spolupracoval se StB, že je trestně stíhán z dotačního podvodu, že je nejúspěšnějším daňovým optimalizátorem ve své zemi, že je mediálním magnátem atd., ale ani to, že ho jeho propaganda úspěšně líčí jako anděla, spasitele a mučedníka, a lidi mu to baští, stejně jako jeho gumové pečivo a bezmasé uzeniny. Těžko hledat logiku. Doba vymknuta z kloubů šílí.

Musel jsem svého přítele přerušit. A abych jeho výčet doplnil, tak jsem mu řekl, že má samozřejmě ve všem pravdu, ale ještě zapomněl na našeho samuraje Okamuru. Jenže, co se s tím dá dělat? Většina lidí si prostě přeje koalici Zeman-Babiš-Okamura-komunisti. „No právě!“, vykřikl a dodal „jak je to možné?“.

„Dobrá otázka, nemáš nějakou lehčí,“ řekl jsem. Příčin dnešního stavu a pravděpodobného blízkého vývoje bude asi více. Tou hlavní je podle mého to, že jsme se nevyrovnali s poválečnou minulostí, nepojmenovali jsme ji a ona se nám vrací. Svobodu a demokracii jsme chápali jako něco samozřejmého a jednou provždy daného, jen jako bezobsažné heslo z plakátu. Svoboda bez férových pravidel a odpovědnosti se může snadno překlopit na nesvobodu. Základními kameny nové doby se bohužel staly mravní relativismus a kult konzumu. Nejsme schopni najít shodu nad společně sdílenou interpretací národní identity, ale ani vlastní historie, včetně té nedávné. Pokrytecky strkáme hlavu do písku, abychom neviděli realitu. Ustrašenost a servilita (a taky špatně maskovaná touha plout ve vítězném proudu) jsou prezentovány jako korektnost či dokonce demokratická diskuse. Díky tomu přebírají otěže moci populisté, milovníci starých pořádků, neonacisté a demagogové nejhrubšího zrna. Náramně si tu převahu užívají. Slušnost chápou jako slabost. Lež je jejich základní pracovní nástroj. Ta jejich propagandistická mašina jede na plné obrátky, s obrovským vyděračským a korupčním potenciálem. Z fáze co by – kdyby, jsme rázem ve fázi tady – a teď!

„Máš asi pravdu, ale neodpověděl jsi mi, co se s tím dá dělat“, znovu opakoval svou otázku můj přítel.

Teď nás čeká vydání či nevydání predátora v nové „žvanírně“, a pak zvolení či nezvolení Zemana. To jsou zlomové situace nejbližších týdnů a mohou určit ráz doby na hodně dlouho. Naštěstí máme ještě Senát, Ústavní soud a jsme stále součástí mezinárodního společenství civilizovaných zemí. A také mám pocit, že si někteří lidé snad už začínají uvědomovat vážnost dnešní doby. Chci také věřit tomu, že žádný strom neroste do nebe, a že se někomu může vymstít to, že zásadně nedodržuje dohody a fauluje, kudy chodí, v byznyse, v politice, prostě vždy a všude.

Měli bychom přemýšlet i o době postzemanovské a postbabišovské, aby to někdy v budoucnu neskončilo jen další riskantní volbou menšího zla, aby se pak znovu neukázalo, že zlo je zlo, a z malého zla se časem nevyklube pěkný prevít.

Velmi dlouhý hovor jsme ukončili tím, že si teď budeme volat častěji. Pořád se přeci něco děje. Jako teď s tím článkem ruského oficiálního webu o okupaci Československa v roce 1968. Druhý den z celé záležitosti vyšel jako vítěz náš neutuchající bojovník za svobodu Miloš Miloševič Zeman. Hezká ukázka ruské hybridní války, nemyslíte?

„Nejste víc“ (M. Z.)

Co když se Zeman mýlí, a Hradílkovo slovo platí víc než tisíců?

Vzpomínka na budoucnost

Nedávno jsem si vzpomněl na jeden komický (či spíše tragikomický) autentický příběh z normalizačních let. Bylo to na jaře 1976, těsně před konáním XV. sjezdu KSČ. Moje sestra byla v maturitním ročníku na gymnáziu, ve stejné třídě jako její spolužačka, která tehdy závodně lyžovala za československou reprezentaci. Jako úspěšná reprezentantka občas vycestovala na závody i do devizové ciziny. A tam někde se seznámila s jedním o něco málo starším italským lyžařem. Ten se do ní vášnivě zamiloval a trval na tom, že si ho musí vzít. Přesvědčil i své rodiče, kteří se chtěli s vyvolenou svého syna seznámit a chtěli se setkat i s jejími rodiči. A tak se na jaře 1976 potkali u rakouských hranic, s tím, že odtud pojedou společně, aby měli možnost se blíže poznat již po cestě a zároveň si prohlédnout naši krajinu. Otec toho italského mladíka byl významným manažerem a akcionářem automobilky Fiat z Turína. No, a když tak jeli přes ta moravská města a vesnice, tak se italský tatík díval i na plakáty podél cest. Všude viděl jen ty, na nichž bylo napsáno XV. sjezd KSČ. Nedalo mu to, a zeptal se, co je to za firmu ten XV. sjezd KSČ, když má tolik peněz na reklamu, to asi musí být úspěšná a bohatá firma.

Ano, byla to dosti úspěšná „firma“. Taková početná rodina. Měla vše a o všem rozhodovala, tedy o všem, co jí bylo povoleno z Moskvy. To vše ostatní byly jen kulisy nebo stafáž. Pravda byla jenom jedna, pokroková, směřující ke světlým zítřkům. A dnes? Máme docela zdatně našlápnuto k restartu normalizačních modelů. Volání po starých „dobrých“ časech je stále zřetelnější a hlasitější. Patří k nim i tolerance schémat, která oživují mohutně zrelativizovanou minulost. Normalizační kariérní komunisté a jejich na Rusko a Čínu se orientující kumpáni sestavují vládu. Svoboda, liberální demokracie atd. se stávají jen nepotřebnou veteší. Je třeba nastolit nové (staronové) pořádky. Stát se opět dostává do područí jedné velké firmy. Nic nového, jen je vše rafinovanější a v tzv. moderním kabátě 21. století.

Nakonec si nebudeme pamatovat křik uchvatitelů moci, nýbrž mlčení našich přátel. Tak jako v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy vládl strach a lež, dvojí morálka a kult selektivního konzumu. Ale nemáte se přeci čeho bát, on není žádný populista, on je jen pragmatik. Nepřemýšlí o tom, co je správné, ale jen o tom, co je pro něj výhodné. On to jinak neumí. Má to v genech, vždy prchal za svým sebeuspokojením, bez ohledu na vše a na všechny. Bez Prchala i s Prchalem.

Mýty a pohádky Babišlandu

Souhrnně o zemi Agrofertu.

Přísně asi tajné!

Seznam nositelů státních vyznamenání v roce 2018.

Lžidemokracie a praktici života

Čeká nás česká demokratura plná paradoxů.

Proč nevolit komunisty všeho druhu

Dvanáct bodů pro každého váhavého voliče.

Elity na scénu!

S těmi elitami je to u nás opravdu složité. Jen ve 20. století opustilo území našeho státu 4 mil. lidí. Kdyby z nich byla jen 2 % skutečných elit, inovativních, inspirativních a kreativních lídrů s vysokým morálním kreditem, špičky ve svých oborech, tak je to obrovské číslo. Jejich hlas chyběl a chybí dodnes. Byli vyhnáni, odešli, anebo byli dokonce zlikvidováni, a to v několika generacích. Jejich místo zabrali mocichtiví dravci, pragmatici bez zábran, kolaboranti a oportunisté různých barev a odstínů, osobnosti se nahradily celebritami z bulváru. 
Dav vlastně elity nepotřebuje, nechce a považuje je za nebezpečný druh, za škůdce. Dav se chce mít líp a půjde za tím, kdo mu to slíbí. Žádný dlouhý kecy!
Je u nás běžné, že se ze včerejších hrdinů stanou dnešní antihrdinové a naopak. Táhneme za sebou nevyřešené vztahy z vlastní minulosti, včetně té nedávné.
Absentuje základní hodnotový fundament, a není to jen věc převládajícího ateismu. Schází nám přirozený respekt k jinakosti, k minoritním alternativám, diskusi nahrazuje direktiva anebo rezignace. Utápíme se v pavlačové malosti. I proto tady máme dnes normalizační restart se vším všudy. I proto sledujeme samozvanou nabubřelou oslavu průměru, které dav nadšeně tleská, jako už tolikrát v minulosti. I proto se stáváme snadným soustem pro východní říše.
A elity? Pokud jsou, pak by měly hlasitě volat na poplach. Měly by se proti lotrům spojit, neboť oni se spolčují neustále. Dnešní pasivita znamená zítřejší ztráty. Tím si můžeme být jisti.

Elity by měly ve společnosti působit trvale jako přirozené autority, a nejen jako produkty nějaké kampaně. Elitnost nevězí ve funkcích, titulech, penězích či prostoru v médiích, to jsou často znaky celebrit, které se za elity jen vydávají.
Ke skutečným elitám patří moudrost, pokora, trpělivost, profesionalita, ale i odvaha stát si za svým názorem. Daleko od účelové a populární stylizace. Záměny obou druhů mohou mít zhoubný a devastující účinek, což dnes a denně vidíme v reálné české praxi, se stupňující se agresí a tolerovanou buranizací. Prostě žijeme v zemi, v níž nic není hanba. Takže – elity na scénu! Je nejvyšší čas. Jsou situace, v nichž platí zásada, že pokud můžeš, tak musíš.

 

„Ať jde pravda a láska do pi..“

Čeká nás další osudová osmička, ne, že ne.

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...