TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Eva Dřízhalová

Články

Kam se to řítíme? Viděno z Ameriky

Jsem na druhé straně zeměkoule a přemýšlím, někdy jako romantik, někdy cynik, ale také jako optimista (u vás se říká „sluníčkář“), jak to s námi na této ze­mičce dopadá. V roce 1975 jsem se přistěhovala do Spojených států po letech šikanování a „blbismu“ v komunistickém reži­mu. Ale teď se něco proměňuje. V Bílém domě je zmatek a napětí a zrovna tak v Evropě. Prezident Trump nerespektuje základní demokratické principy a chová se jako diktátor. Mluví a mluví a nám pak desítky analyti­ků, politiků a expertů v televizi vysvětlují, co tím by­lo myšleno.

Podobně jako Visegrádská čtyřka, předvoj, kdy se spojily Čechy, Slovensko, Polsko a Maďarsko ke vzájemné podpoře v přechodu z totalit­ního režimu k demokracii, jsem doufala ve Spojené státy evropské. Nicméně vidím, že se situace v Evropské unii rapidně mě­ní a nejeví se příliš optimistická právě díky státům jako je Polsko a Maďarsko. Žasnu, jak tyto evropské země, kdysi pod jhem komu­nismu, míří zpět do totality jako by zapomněly, co prožily v minulosti. Bují zde falešný patriotismus, který je ve skutečnosti živen nacionalismem a xenofobií.

Z mého pohledu problémy nastaly vinou americké zahraniční politiky a jejího rozšiřování demokracie na křídlech bomb. Začalo to „osvobozováním“ Iráku, kde se sice podařilo svrhnout Saddáma Husajna, ale zanechali jsme zemi v troskách a zmatku a umožnili vpád extrémistických sku­pin. To samé se děje v Afgháni­stánu, kde „měníme režim“ již šestnáct let. A Sýrie, další nevyřešená hrůza, kde jsme dokázali jen rozbít města za pomoci Rusů natolik, že kdekdo utíká. A to vše odnáší Evropa, která musí uprchlíky přijmout, ale pomoci „bližnímu svému“ nechce. Co vím, toto křesťanské heslo nefungovalo ani za komunismu, kdy pamatuji jen závist, podtrhávání, lež a udávání.

Avšak opakuji si stále, co kdysi řekl Albert Einstein: Kde je dobrá vůle, tam je i cesta! A dodávám: neztrácet smysl pro humor. Dívám se na obrázek mého dědy Otakara, který miloval ptáky a s nimi si hvízdal. Byl to lidumil, kterého z dálky kdekdo zdravil, a když ho někteří zdravili „milostpane“, pravíval se smíchem: „Jaképak milostpane, dnes jsme soudruzi a jsme všichni v p*deli.“ A hvízdal si dál.

Psáno v New Yorku

K „Jedu tam rád – důležité“

Nevím, jak se osvědčuje „bot-ový" systém v Čechách, ale tady v USA je zaveden už dlouho. Nahradit osobu v telefonu robotem se do určité míry podařilo, tedy alespoň pokud jde o jednoduché vyjednávání v té či oné záležitosti. Ačkoliv k nedorozumění dochází často. Ve složitějších rozhovorech potřebujeme ještě vylepšit RO-boty těmi profesními mrky nebo vylepšit jazyk nebo sebe nebo vše dohromady. Rozhodně se nedoporučuje pouštět se do robotové konverzace v autě nebo v subwayi. Především musíte počítat s tím, že se nakonec opravdu nedostanete k lidskému hlasu, ale jen k jakémusi simulovanému, líbeznému ševelení, které vás zdvořile osloví a eventuálně se zeptá, jak se vám vede. Pokud jste naladěn a nespěcháte, odpovíte slušně. Pokud to není zrovna váš den, můžete říct: „Co je komu do toho!“ To pak hlas zmlkne, poděkuje a zavěsí.

Já osobně si na takovou proceduru vymezuji čas. Když se vám ozve například „personalista“, pak běda, aby do hovoru vešel manžel s otázkami, vběhl pes nebo zaťukal poštovní doručovatel vymáhající podpis! Do čekací doby vám obvykle pustí RO-bot nějakou muziku. Klasickou v domnění, že jste ten typ, tu ovšem po dvacetiminutovém poslouchání začnete nenávidět. Rock 'n' roll nebo rap music situaci nevylepší, ani Frank Sinatra.

Po zkoušce vaší trpělivosti se konečně dostanete k robotovému vyptávání a  dostanete několik možností, „jak“ odpovědět. To ovšem pouze pokud je vaše otázka dost srozumitelná. Jinak se RO-bot zmate, vy se začnete netrpělivě až vztekle opakovat a končí to většinou prásknutím sluchátka, chytáním se za hlavu, nalitím panáka. A běda tomu, jehož emigrantskému přízvuku Ro-bot neporozumí, což je zde v Americe příznačné (nevím, jak by to dopadalo na Hané). Můžete klít jak česky tak anglicky, ke slovu se nedostanete. V tomto případě je třeba opravdu mnoho profesních mrků, zejména v procesu přijímání pracovníků do pracovního poměru, což si v této mnohojazyčné zemi nedovedu představit.

Některé firmy naštěstí stále ještě mají přídavnou (starší) možnost, jak se domluvit s lidským operátorem, totiž vytočením nuly. V tom případě si operátor vaše dlouhé čekání patřičně odskáče, anebo se přemůžete, a pak vám dotyčná osoba ochotně poskytne pomoc. Častěji se však stává, že „nulák“ nepracuje zrovna ve vaší zemi, ale např. v Mumbai (Indie) a vy neporozumíte jeho přízvuku. Někdy se stává, ze solidarity, že dojde nakonec i k příjemnému rozhovoru, v němž se ujistíte, že vy oba jste cizinci a celý rozhovor ukončíte s uspokojením, že jste vlastně „světoví“.

Ovšem jak vyřešit situaci, když vám přestane fungovat telefon a potřebujete si zavolat, aby vám ho opravili? To pak nastává prekérní situace, neboť se musíte odebrat k nejbližšímu sousedovi a zavolat z jiného čísla, než je to vaše, a které tudíž není registrované pod vaším jménem, poštovním směrovacím číslem a jakýmsi kódem! Nechcete-li, aby hlas poděkoval a zavěsil, musíte se uchýlit k nějaké chytristice, což není tak jednoduché. U sousedů se musíte chovat slušně a do auta kopnete teprve až venku.

Tento týden mě čeká složitý telefonát s elektrárenskou společností ohledně stromu padajícího přes cestu u našeho domu. Hrozí, že strom dráty přetrhne, případně že nastane požár. „Strom-servis“ mi službu odmítl, hasiče prý ještě nepotřebuji a obávám se, že „nulák“ mi ohlásí, že nejsou zahradnictví a vyjednávání bude opět na dlouhé lokte.

Nevím, jak budou tyto situace zvládat Češi se svým temperamentem a se svou květnatou slovní zásobou všech možných nadávek. Jistě přibyde rozbitých telefonů, přetečených van a spáleného masa v troubě.

Každopádně hodně štěstí s „bot-y“.

Psáno v New Yorku.

Nebyl to slavný člověk

Ke břehu řeky, jejíž hladina se právě rozčeřila pod tichými údery pádla, se v kajaku blíží štíhlý, opálený muž. Vyskakuje na břeh a já mu pomáhám vytáhnout loď do rákosí. Slunce se sklání k obzoru a ruku v ruce kráčíme podél lesíka zpět do vesnice. Bylo to krásné odpoledne, naučila jsem se pádlovat. Bylo to dávno, v dětství.

Pak nastal čas se učit abecedu a ve školní lavici jsem kreslila ty nejkrásnější obloučky, smyčky a kličky procvičované o minulé noci s ním, který se mnou měl tolik trpělivosti. Nosil mi pastelky a papíry, abych malovala. Byl duší umělec, ale dal se na praktičtější dráhu, stal se strojním inženýrem.

Vidím ho na fotografii oblečeného v černém obleku, s krásnými černými vlasy přičesanými ke straně, v tváři se mu zračí šťastný úsměv, v ruce drží vysokoškolský diplom. Bylo po válce – doba nadějí. Avšak tato doba se rychle změnila. Jeho rodina byla vystěhována ze slunného pražského bytu na nábřeží do studeného bytu někam na předměstí. Babička Marie toho času zavřená v ženském vězení v Železovicích, dědeček Otakar ve Valdicích u Jičína a strýc Ota si odpykával třináctiletý trest za protistátní činnost v Leopoldově. Můj otec, soudruhy neprověřený, musel pracovat (už ne jako inženýr) v chemické továrně, která – mám to dodnes před očima – jednoho dne vybuchla, když jsme seděli doma a dívali se z okna (pozn. red. – jednalo se o havárii chemičky v Semtíně u Pardubic v roce 1954, znovu vybuchla také v roce 1984).. Otec si zapálil cigaretu, vyfoukl kouř a jen se mlčky díval. Byl to kliďas.

Nadále jsme spolu chodili podél řeky, on v hubertusu a já v galoších podle poslední módy. Podbíhali jsme pod lešeními, abychom stihli večerní představení Semaforu, chodili jsme spolu na výstavy a večer mě vodíval do tanečních, kde mě na závěrečném bále vyzval k tanci. Zatančil si se mnou valčík a všechny holky mi toho mého mužského záviděly. O Vánocích v černém smokingu a s úsměvem v očích rozdával dárky. Chtěl, abychom byli šťastní a nepociťovali tíhu doby.

Doba byla tehdy šedivá, často si vzpomenu, jak jsme se v Čechách „potáceli od výročí k výročí“. Šedivá jako balkón činžáku, kde jsme spolu diskutovali o životě. Dospívala jsem a táta měl potřebu povědět mi celou pravdu, tehdy zakázanou. Poslouchali jsme v rádiu rušené stanice ze Západu, abych se dozvěděla něco o svobodném světě. Učil mě anglická slovíčka a pak opět mlčky kouřil a přemýšlel.

Muselo uběhnout ještě několik let, než se naskytla příležitost a on s celou rodinou vycestoval z milované vlasti do Spojených států. Tam, stále nadšený a mladistvý, dovychoval své děti. Zanechal ve mně pocit laskavého a čestného člověka, na kterého budu stále vzpomínat. Já jsem se jako rebel vrátila do Čech v bláhové naději, že nejdřív dokončím vzdělání a pak za nimi vycestuji. Psal se rok 1968 a byl tu Alexandr Dubček, který nás chvíli vedl a kterého ani nestačili zarámovat a přišla sovětská okupace – konec nadějí. Rodinu jsem viděla až po dlouhých třinácti letech.

Nadále slyším tiché údery pádla odplouvajícího kajaku po řece. Tentokráte do tmy.

Věnováno mému otci.

Psáno v New Yorku.

Americký problém se zbraněmi

Nám Američanům je často hlásáno, že jsme výjimečný národ. Ano, zajisté. Ne ve školství, zdra­votnictví, vědě či ochraně přírody, ale ve střílení držíme primát. Máme 88 pušek na 100 Američanů, ročně je puškou zabito 50 000 lidí, v rukou lidu je 310 miliónů zbraní. Pravděpodobnost zastřelení je zde 25krát vyšší než v jiných vyspělých zemích.

NRA (Národní asociace držitelů zbraní) obhajuje nejstarší občanské právo vlastnit zbraň a je to zároveň jedna z nejbohatších organizací, která lobbuje u politiků za to, aby se na tomto sporném právu nic nezměnilo. Jen v tomto roce, tedy za pouhých 45 dnů, se na školách střílelo 18krát. Prezident se vymlouval na neschopnost FBI, že prý tráví příliš času na kauze ruského vměšování se do amerických voleb. Prezident denně překrucuje realitu, jen aby odvedl pozornost od toho, co je důležité, a vytváří tak chaos.

Tento týden do olympijského klání vpadla další zpráva o střelbě, tentokrát z Parklandu na Floridě. Ozbrojení poli­cisté obklíčili budovu, žáci vybíhali ze dveří školy, vydě­šení rodiče stáli bezradně na chodníku a čekali na zprávy, zda jejich syn či dcera masakr přežili. Kolikrát jsme již viděli tyto scény na obrazovkách? Kolikrát jsme vyslechli soustrastné projevy prezidentů? Stávající prezident se v ten okamžik vyjádření zdržel. Druhý den se objevil na obrazovce a s co nej­více zkroušeným obličejem něco soustrastného blábolil. Nic o puškách, žádný plán. Sváděl vše na duševně nemocné. Přitom již zapomněl, že právě vloni touto dobou zrušil reguli prezidenta Obamy o „zákazu prodeje zbraní duševně nemocným“. Ano, zrušil! Republikáni tvrdí, že duševně nemocní lidé jsou v jiných ohledech „kompetentní“ k tomu nosit zbraň!

Obecně se ví, že v mnoha státech si mladí do 21 let nemohou koupit pivo, ale zato si mohou koupit poloautomatickou puš­ku typu AR-15. Kromě nesmyslné legislativy bychom měli upravit další věc. Propagujeme filmy, kde vše lítá, vybuchuje a střílí. V dětských hrách se míří na nepřátele. Denně vidíme mrtvoly, zvykáme si a znecitlivujeme se. A i tento školák se chtěl stát „profesionálním zabijákem“, což dokonce napsal do etéru. Všichni kolem věděli, že něco není v pořádku. Že mu umřela matka a otec, že občas tloukl hlavou do zdi a zacpával si uši. Na takové případy tu ovšem nejsou dost dobře vybavené instituce, takže to může dojít až tak daleko. Chodil do „normální“ školy, kde se mu posmívali a tloukli ho.

Pokud se zásadně neomezí nákup zbraní (a podle mého i znecitlivování mladých tím, co vidí od útlého věku v televizi a jinde), budou se tyto zprávy opakovat. Ve státě Connecticut například omezili prodej pušek, a tak se značně snížil počet zastřelených. Dle veřejného průzkumu si devadesát procent lidí přeje, aby se provádělo po­vinné prověření kupujícího.

Co s tím? Nadějí jsou pro mne opět mladí. Tentokrát skoro ještě děti, ne víc jak 18 let, pocho­pily, že se musí ozvat, a založily hnutí Never Again (Už nikdy znovu). Nestojí o kondolence a modlení. Chtějí činy a ne prázdná slova a odklady. President Trump jim musí vysvětlit podrobný plán, jak zabránit dalšímu střílení. A organizují velkou celonárodní demonstraci, která se má konat 25. března tohoto roku.

Autorka žije v New Yorku.

Veselá úvaha o češtině

Už od dětství se mi čeština utvářela slovy HIMLHERGOT, nebo co je to tu za HERBERK? Začalo to hned po ránu. LUFTOVALO se a natahovaly se LAJNTUCHY. Nohy se myly ve ŠKOPKU a na nos byl ŠNUPFTYCHL. Chodilo se na RETERÁT a nesměl se dělat PUC, natož si dělat ŠPUMPRNÁGLE! Dělal se ORDNUNK. Klepaly se TÉPICHY, čistily KASTRÓLY a do regálu se dával VIKSLAJVANT. Nedělaly se CAVYKY a nekupovaly se CAJKY, po ŠLÁFRUŇKU se chodilo na ŠPACÍR. Potkávali se bývalí ŠTAMGASTI. Ten byl známej PECHFÓGL, ten zase PUCFLEK. Ten byl ŠPICL a ta zase pěkná FUCHTLE. Neztrať ŠRA JTOF­LI a drž se KLANDRU. K večeři byl ŠNYCL a pak ŠTRUDL. Po vytažení ŠPUNTU z FLAŠKY se nadávalo na LUMPENPROLETARIÁT. Mým prohlášením ve škole, že Žižka měl ve znaku ŠTAMPRDLE skončilo jedno období češtiny, kte­rou jsem si pak vylepšovala čtením krásných knih.

V době dospívání mě ovlivnily dobové zkratky. Byli členové Ká-eS-Čé a kdo nebyl, šlo po něm eS-Té-Bé. Do Čé-Té-Ká ho nevzali a ze Zet-Pé-Á ho vyhodili. Rodiče na S-R-P-Š nechodili, konaly se schůze eR-Ó-Há. Založilo se Jé-Zé-Dé a postřikovalo se Dé-Dé-Té. Ó-Pé-Bé-Há se obíhalo hlavně kvůli VAFKÁM a Pé-Vé-Cé se kladlo "proti ozvukům záznělových kročejů". Heslo českých aerolinií s Čé-eS-Ej je OU-KEJ předělal můj přítel v P.R. na z Ó-KÁ hovno KÓ-KÁ. Neb se nikam nelítalo. Byli jsme pod eS-eS-eS-eR a jezdilo na DAČU. V rádiu vy­hrávali KUBA JENKI NÓ, častuška DA JA MALADA KOMSOMOLCA LJUBILA a Karel Gott zpíval o zdvořilém VÚDY. A to jsme ještě tou dobou dokázali vymyslet KALIOPKY, VIETNAMKY, KOZAČKY, ŠUSŤÁKY A VEKSLÁKY.

V období mé emigrace v Ú-eS-Á jsem se ETABLOVALA a EDŽASTOVALA, chodila po PÁTÉ AVENĚ, jedla HOTDÓGY a pila OUDŽEJ. Čtením českých novin jsem se pak dozvěděla, že jsme "světoví" a že máme nejen PULITRY a LITRY, ale taky LÍDRY. Kamarádka mi EMAILOVALA, že se po pádu na ledě VERTIKALIZOVALA a že je OUKEJ. Ženy si začaly dělat LIPOSUKCE, neboť vše záleželo na IMAGE. Díky dobrému LUKU se dávali na MODELING, protože chtěly být CELEBRITY.

Doba je prý překotná a není čas na vymýšlení a překládání nových slov. MARKETING je průzkum trhu, KEŠ je hotovost a SORRY je promiň. FRIKULÍN je z anglického „free-cool-in“ (což se mně docela líbí). Kdysi neexistující slova převzatá z cizích jazyků se ujala, jako např. z ruštiny BOREC, ČISTKA, POLITRUK a KULAK, z jidiš máme ČURBES a ŠOUFL, ze španělšti­ny BANDITA a TUŇÁK, ze švédštiny MOPED a OMBUDSMAN a z rumunštiny PALAČINKA.

ÁBRDÝKONCEN je konec ČEŠTINY, by pravila moje babička, aniž vím, odkud to její slovo vzniklo. Jinak věřím, že časem Češi na nová slova najdou překlad, neb mají svůj jazyk rádi. Když ze ŠUTRU mohl být kámen, z MUSTRU oblek a z VERCAJKU nářadí, tak nebude tak zle.


Týden ve světě

Tento týden začal falešným raketovým útokem na Hawai. Stalo se totiž, že zaměstnanec pohotovostní agentury omylem zmáčkl poplašné tlačítko, guvernér nemohl najít heslo na internet a dalších 17 minut mu trvalo, než se dostal do správného šuplete. Poplach trval celkem 38 minut a jakýsi státní reprezentant přiznal, že strávil hrůzné chvíle s rodinou ve vaně, ve které se společně modlili. Pro Američany z toho vyplývá, že by měli znovu začít s nacvičováním „duck and cover“, neboli jak se ukrýt pod stolem. Vzpomínám si na cynickou radu z Čech, abychom v tomto případě „popadli bílé prostěradlo a plížili se na hřbitov“.

Potěšující zpráva přišla ze Švýcarska, které oznamovalo, že bude od 1. března tohoto roku druhou zemí hned po Novém Zélandu, která nebude házet živé kraby do vařící vody. Proces, ještě stále disku­tovaný vědci, zda krab vůbec něco cítí, se zmírnil na omrá­čení kraba elektrickým šokem a vyjmutí mozku píkou, teprve pak má být vhozen do hrnce. Článek je zakončen konstatováním, že Švýcaři kraby stejně moc nejedí, pouze 368 tisíc ročně, zato Američané jich zkonzumují až 147 mi­liónů.

Co by to bylo za zprávy, kdyby se nevěnovaly skandálům našeho prezidenta? Skandál s jakousi kráskou jménem „Stormy Danielle“ neboli „Bouřlivou Danie­lou“, která se s prezidentem stýkala ještě rok po jeho svatbě, nedokázal umlčet ani prezidentův advokát vyplacením 135 tisíc. To ovšem pro 60 miliónů jeho voličů nic neznamená. Oko přivírají i konzervativní křesťané, jen aby pan prezident jmenoval další konzervativce do Nejvyššího soudu, jak slíbil v kampani. Následovalo prezidentovo „uřeknutí“, že by raději přijal emigranty z Norska a ne z takových „děr“ jako je Afrika nebo Tahiti. (Norsko je dnes dvakrát bohatší než Spojené státy, ve kterých dnes žije pouhých 502 Norů.) A poslední zpráva „tvítovaná“ rovnou z prezidentovy postele byla o tom, jak znovu obnovit vládní projekty iniciované politiky a zakázané v roce 2011 prezidentem Obamou. Tato praxe totiž vedla k vážné korupci a docházelo i k takovým „přehmatům“, jako je stavba známého aljašského „Bridge to Nowhere“ neboli mostu, který nevede nikam. Stál 400 miliónů a spoju­je pevninu s ostrovem, na němž žije padesát (sic!) obyvatel.

Debata ohledně kampaně MeToo pokračuje. Herečka Catherine Deneuvová se omlouvá za otevřený dopis novinám, v němž nařkla americké ženy z frustra­ce a upjatosti oproti „rozdováděným“ Francouzkám. Nedorozumění se stává, zvláště když jeden mluví „o voze“ a druhý „o koze“. Horší vyhlídky má snoubenka prince Harryho v Anglii. Po svatbě se bude muset oblékat do šatů barvy modré nebo barvy velblouda, nosit boty podporující klenbu nohy a různé nemožné klobouky.

Další zpráva přišla z Kalifornie z „domu hrůzy“, v němž nábožensky pomatená dvojice držela ve sklepení svých dvanáct dětí ve věku od 2 do 29 let. Jednomu z nich se podařilo vylézt okénkem ven a celou záležitost oznámit. Sousedé prý měli již „dlouho“ tušení.

V rubrice Věda a zdraví se pojednávalo o problémech dětí, které používají digitální technologii až 95 krát denně a jsou v důsledku toho nervózní, nesoustředí se, nespí a dokonce páchají sebevraždy. I Steve Jobs, který technologii vymyslel, ji svým dětem zakazoval. Doporučení, abychom děti vzali občas do lesa na procházku, se zřejmě neosvědčí, neboť tam není „kam zapnout“.

Smutná byla zpráva o čtyřnásobném úbytku kyslíku v oce­ánu nejen kvůli změně klimatu, ale i kvůli znečištění, jež narušuje přímořský život ve všech směrech. Tento globální problém však nevzrušuje naše představitele, kteří s prezidentem v čele vto“ nevěří a dokonce nemáme ve vládě ani žádné vědce. Inu, jak se říká, „po nás potopa“.

Zpravodajství nakonec vyvážila zpráva z Číny. Jakýsi koumák tam vymyslel 110 metrů vysokou filtrační věž pro vyčištění zaneřáděného vzduchu. Hned první pokus ukázal, že věž fun­guje a místní obyvatelé městečka se konečně mohli nadech­nout a možná i spatřit slunce.

Psáno v New Yorku.

Proč mladí Američané nevolí?

Když nemáte koho a nevíte proč.

Reakce k MeToo! 2

Nejsem žádná feministka a puritánka, ale žasnu nad článkem Bohumila Doležala "Me Too". Zde v USA nejde o "statisíce obstarožních hysterek", co se "rozvzpomenuly", ale konečně se ozývají dívky, které se kdysi ozvat nemohly. Možná jde o to, aby pánové už konečně pochopili, že nestojíme o to, aby se nám sahalo na zadek, v mnohých případech i nadbíhalo mnohem více, když nechceme. Nežijeme už v jeskyních a je mnoho lepších způsobů, jak dobývat ženy, což zřejmě ještě mnoho mužů nepochopilo, a tak je potřeba jim to připomenout. A když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém! Je to odplata za to, jak muži celá staletí utlačovali ženy ve všech oborech a zneužívali své fyzické síly. Nejde o žádný hon na čarodějnice, v tomto případě "čaroděje ", ale jde o vydobytí slušnosti.

Nejde o pomstychtivost, ale když někteří pánové nerozumí, že už po staletí nestojíme o jejich styl chování, a nepochopí jen jemné varování nebo odmítnutí, tak dojde i na soudy. Nepříjemnosti to přináší nejen jim, ale i ženám, dnes již po létech, a přetřásání "starých ", ale nicméně stále živých činů. Samozřejmě, že je trapné, jakožto "obstarožní hysterky" se ozývat až teď, ale neměly třeba tehdy jiné východisko. Nikdy ovšem není pozdě, myslím, že se pan Doležal zcela mýlí v tom, o co jde... Náš osud by neměl být jen v rukou mužů, jsme také součástí pokroku, života a rozhodování, "fifty-fifty" - půl na půl. Článek mně popudil, neb jsem z něj cítila výsměch a nepřiznání, že muži stále utlačují ženy ve většině pozic.

Pozn. redakce DB:

K Vaší glose bych namítl, že se pan Doležal, podle mne, vymezil proti hysterii, která nemá provázet ani spravedlivý boj - činí ho nevěrohodným a znespravedlňuje ho.

Glosa B. Doležala zde.

 

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big