Hlavní informace

Zuzana Gellrichová

Články

Zdrápané hory

Češi mají svébytný vztah k horám. Je to prý národní specifikum. Opravdu? Proč?

Velká část občanů naší země na horách a pod horami žije. Zbytek národa se do hor buď někdy podíval, nebo se pravidelně vrací. Nepovažuji se za dobrodruha, mé cesty a výlety nepřekročily hranice Evropy, ale v každém roce svého života jsem se ocitla jednou dvakrát na horách. Byla jsem nejprve trpělivě nošena po hřebenech, pak se v horách procházela s babičkou i mámou, dřela se s batohem, s krosnou.

„Dýchej, Zuzanko, dýchej,“ říkala mi bábi kdesi na hranicích, „ten vzduch je ohromně zdravej!“

Také jsem v kopcích tábořila s partou, s mužem pak shlížela z romantických skal do údolí. Celkem tak sedmdesát obyčejných výprav do hor.

Každé ty kopce mi chutnaly jinak. Roháče strachem amatérského lezce, Biokovo omamovalo vůní jalovce a saturejky, kameny zářily bělostně, až pálily oči. Julské Alpy napěnily krev euforií z výstupu, norský Galdhopiggen, to je ledový sen se stádem plachých sobů na obzoru. Taury s pohostinnými almy a tučnými tury, špičaté Dolomity, Pieniny nad Dunajcom…

A kamkoli se vydrápete, v tu nejnemožnější dobu, na nejpraštěnější místo, většinou tam potkáte Čechy. Dříve naše soukmenovce prozrazovaly prestiže na nohou a májka k svačině, snaha využít v červencovém sněhu pod Ďumbierom áčko po tátovi, plechový ešus, šťastně rozzářené oči. Dnes už horalům ze západu goretexovou obuv nezávidíme. Čeští mravenečci se, často naočkovaní vášní rodičů, na skály a horská sedla drápou pořád. Jen hraniční hřebenovky už ztratily pachuť nervozity.

Naše hory, to je srdcovka. Věnčí malou zem jako zelený prsten, voní po houbách, borůvkách, taky po slivovici, ovčím rounu. Obejmou Vás jako známá kyprá tetka, stejně rychle se jejich nálada změní. Úbočí jsou rozeklaná a rozrytá, bůh ví, kolik útoků a nájezdů ty kopce odrazily, kolik lačných lidí odradily. Na rozcestích jsou pichlavé křížky a bludné kameny. Kdo se chtěl dostat k misce strdí, musel zdrápat české hory.

Kamarád pro rodinu koupil chalupu. Na samé západní hranici. Kamenný dům po odsunutých Němcích, několik majitelů se tu vystřídalo, také vyhořel. To místo má ale kouzlo. Smutná paní s vlasy po pás ukázala Kateřině ochranný kámen, jak se chovat k potůčku, kam dávat pro zvěř. Krušný hory jsou zdrápaný, říká kamarád. Zažily nesčetně odsunů, odchodů a změn. Nesou v sobě temnotu. Krušil se tu kámen, praskala tu horkem země, lidé dobývající cín byli ve třiceti drobní starci, uzlovatí a bledí nepředstavitelnou dřinou. Odtud snad pověsti o trpaslících. Neseme koš pravých hřibů a díváme se do údolí. Je to vlastně smutné místo, pomyslím si. Ale má kouzlo. Ve vesnici si Kateřina se sousedkami upeče domácí chleba. A ta voda, víš, ta se dá pít.

„Před sto lety tu byly hluboké lesy!“ Ekologií prostoupenému kamarádovi se dme chřípí. Obří lazebník tu vyholil rodinnou sjezdovku. „Nebyly, Dane, před sto lety byly ty kopce úplně holé. A nahoře na pláni byla velká sklárna…“ Nahé hory.

Ležím v Kořenově na louce a čtu si Krkonošskou kuchařku. Vytažena z provlhlé poličky smrdí zatuchlinou. Prostinké recepty jsou proloženy vyprávěním o životě v osadách na úbočích. Bída, zima, psí sádlo na sto neduhů, brambory, které zachránily životy. Žádná idyla. Cesty sněhem pro seno, pro porodní bábu, smrt živitele pod vyvráceným stromem. Denním pokrmem byla vroucí voda a rozkvedlaný kvásek, pradávný pokrm ozvláštněný houbami či vajíčkem. Zamíchám kulajdu a zavařím ji dětem hustým mlékem od příchovických kraviček.

Za těžkých nocí, když černé můry zakryjí zdánlivě zdravý úsudek, když začnu mít strach o své děti, zdají se mi potom „válečné“ sny. Utíkám pokaždé do hor. Utíkáme všichni do hor. Do kopců, k vodě a borůvkám, do chalupy, kde se topí dřevem. Domů.

Časně ráno rázujeme se psem nad Polubným. Tedy: já jdu, pes prakticky létá. Míjím boží muka, sníh jiskří, krusta nočního cukrkandlu křupe pod nohama. Bolest za krkem, brnění prstů, knedlík v krku, to všechno jsem si přivezla z údolí. Zastavuji se, pes se přiřítí a opře se mi tlapkami o stehna. Dívám se dolů na naši zamlženou nížinu. Připomíná malou misku medu.

Dýchej, Zuzanko, dýchej, ten vzduch je ohromně zdravej. Dýchám. Tlak za krkem, strach a obavy, vše se pomalu rozpouští.

Chvalme Internet

Co je pro Knížáka stoka, pro jiného pramen.

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big