Petr Fleischmann

K pitomostem o tom, jak s Milošem Zemanem vynalezli pojem „pražská kavárna”, které včera v ČT prohlašoval Zemanův zastánce ekonom Miroslav Ševčík[1], připomínáme text našeho redakčního kolegy Petra Fleischmanna (pozn. redakce):

„Ty seš ale inteligent!“ se v Čechách běžně říká tomu, kdo je považován za idiota nebo, kdo přinejmenším nějakou blbost spáchal či hodlá spáchat. Vůbec největší idiot je pak tradičně intelektuál, tj. člověk zakrývající za svou předstíranou inteligencí svou nechuť k práci a případně svůj úmysl nějak škodit počestné kolektivitě. V lidové představě mají bytosti tohoto typu tendenci se shlukovat, což činí tak, že se společně povalují po kavárnách. Ty, na rozdíl od hospod, kde pracující lid pouze nevinně chlastá a zaslouženě odpočívá po vykonané práci, jsou místem neřesti, brlohem, kde se kují nekalé plány kombinující zapšklost a nenávist s odtržeností od každodenních reálií normálních lidí. Ale pozor: intelektuál, umělec, není pouze blbeček a povaleč, je to především škůdce!

Odkud se tento odpor k intelektuálovi, potažmo umělci, občas i vědci především z oblasti společenských věd, označovanému coby „kvazivědec“, bere? A odkud se vzala ona metafora „kavárny“, kterou se ráda ohání naše těmito podezřelými kruhy osočovaná hlava státu?

Mnozí z nás si pamatují, že se v dobách komunismu často mluvilo o “pracující inteligenci“, čímž se jemně naznačovalo, že tu je ještě inteligence jiná, ta, která nepracuje a na kterou je nutné si dát bacha. To bezpochyby přispělo k zahnízdění hanlivého stereotypu v nejedné hlavě. Komunisté – či ti, kdo se sami sebe takto označovali – neměli nicméně na tuto podezřívavost a ostražitost vůči intelektuálovi a umělci monopol. Zajímavé je, že u nacistů se samotné slovo „intelektuál“ stalo nadávkou, jak to ukázal ve své poučné analýze německý historik a jazykozpytec Dietz Bering (Die Intellektuellen. Geschichte eines Schimpfwortes, Klette-Cotta, Stuttgart, 1978). Pro správného nácka intelektuál není dost „völkisch“, lidový, a „zázrak lidu“, což je v němčině totéž jako „národa“, nespočívá dle Goebbelse „v čele“, tj. v hlavě, ale v „krvi“. Intelektuál je „abstraktní, bezcharakterní, nedokrevný, neplodný, rozvracečský“, jinými slovy „židovský, bolševický, křivácký, chorobný, nezakořeněný“, což je ovšem totéž jako „velkoměstský, negativistický“ a, pokud někdo nepochopil, „neněmecký“, píše Bering s odkazem na klasiky nacionál-socialismu. Nacistům nevyhovující lidé, ať už je to zavržený teoretik nacismu samotného Otto Strasser, šéf konkurenčních SA Ernst Röhm, důstojníci z komplotu proti Hitlerovi v roce 1944 či celý generální štáb poraženého Wehrmachtu v roce 1945, všichni budou posměšně označeni coby „intelektuálové“…

Zbývá už jen identifikovat místo, kde se rodí ona nekalá činnost, jejímž cílem je rozvrátit německý národ. Alfred Rosenberg, velká nacistická autorita, přední mudrc nacistické ideologie a teoretik rasismu, autor 700stránkového „Mýtu 20. století“ (1933), tu pakáž vyčmuchal. Tím hnusným místem přirozeně není poklidný bavorský lesík, pruská pláň či hlučná továrna v Porúří, kde se vyrábějí zbraně na likvidaci nepřátel německého národa. Je jím velkoměsto, metropol, hlavně po setmění, kdy do ulic vycházejí už jen krysy a Židi: „Velkoměsto zahájilo svou rasuzničující práci“, oznamuje vyděšeným soukmenovcům, kteří, jak známo, od nepaměti vyčkávají svého krysaře: „noční kavárny asfaltového člověka se stávají dílnami teoretické bastardní dialektiky udávající nové „směry“, hřímá Rosenberg a dodává ještě cosi o „mixtuře Němců a Židů“, z níž vzešel nový „ od přírody odcizený pouliční druh“.

Na člověka při četbě těchto řádek jakoby dýchnul domov: i kavárna je tady a to ne nějaká kavárnička v okresním městečku, třeba na Vysočině, kde vše je příroda, nýbrž kavárna velkoměstská, což nám jasně sděluje upřesňující vazba „pražská kavárna“. I odpor k jejímu osazenstvu tu je v neředěné formě, oproštěný tak akorát o rasistické vsuvky, které by v dnešní době těžko prošly v projevu na veřejnosti.

Bezpochyby ne každý, kdo používá metaforu kavárny k označení svých odpůrců, je nutně fašoun či nácek. Jak se ale zbavit dojmu, že s fašouny sdílí mnohé psychologické rysy a jakoby patřil k témuž mentálnímu světu. A to určitě víc než ti, kdo na Pražském hradě vyvěsili rudé trenýrky, čímž údajně prokázali, že „pražská kavárna se fašizuje“. Co mají trencle společného s háknkrojcem? Chtěl nám tu snad někdo prostřednictvím mluvčího Ovčáčka připomenout tu těžkou recesi, jíž byla německá okupace, a jak se celý národ popadal smíchy za břicho, když nacisti vyvěsili na Hradě svou vlajku s tím jejich legračním křížem?

K fašizaci dochází a to ne tam, kde se to děje podle mluvčího. Otázku, jak ven z toho dřív než bude pozdě, si dnes nekladou jen falešní kominíci.

Dilema, které bychom ve zkratce nazvali „integrovaná Evropa“ versus Evropa „národních států“ nestojí pouze před Čechy.

Ve chvíli, kdy zloba, závist, zášť, strach a svár sílí, by tu měl být někdo, kdo usiluje vnést do národního a světového společenství rozum a smír.

Alternativou moci vyplývající z politického procesu není nic jiného než moc založená na penězích anebo na násilí.

O tom, odkud se vlastně vzalo hanlivé užití slova "kavárna", a o tom, jak nacisté "bavili" Prahu vyvěšováním praporů s legračními kříži.

Přijetí migrantů je skutečně věcí přežití různých národů. Jen asi v trochu jiném smyslu, než si to představují někteří "vlastenci".

Způsob, jakým je identifikován ten druhý, nám toho říká mnohem více o tom, kdo identifikuje než o tom, kdo je identifikován.

Charlie Hebdo byl vlastně jediný časopis, který se na našem islamofobním Západě Mohameda jaksepatří zastal.

Stále se plácáme, kdesi před osudným rokem 1848, kdy naši předci vstoupili do politiky a dokonce snad i před rokem 1789, kdy se lid vzepřel vládě feudálních oligarchií.

Glosa druhá
o Hegelovi,
o přizpůsobování,
o Židech, Romech
a Hitlerovi.

Glosa první -
O extremismu, animismu a moderním národu.

Ve věku 98 let zemřel 13. 6. Roger Garaudy. Za života jednou zastánce uměleckých svobod, jindy advokát zločinů proti lidstvu.

O co jde Marine Le Penové a jaká budoucnost nejspíše čeká Sarkozyho "systémovou" pravici po prohraných volbách?

Ústav pro studium totalitních režimů se nestal předmětem sporů nyní, ale je jím od svých počátků. Jaký je obecný smysl jeho vzniku?

To, co vadí, není ani tak to, že Karel Schwarzenberg nevyhrál, jako metody, za jejichž použití se podařilo uspět jeho soupeři.

Jaký by měl být prezident, to si již lze představit. Prezident současný totiž tvoří svým jednáním i představu ideálního nástupce.

Komunistická strana je jiná, než ostatní. Nejen dnes, ale stále. Její odlišnost ale je něco, co dnes ostatním nezbývá než přijmout.