Hlavní informace
motame-se-jako-nudle-v-bande2
Edward Lear. The Letter C of the Alphabet. 1880. wikiart.org

Motáme se jako nudle v bandě

Důvody M. Horáčka, prezidentského kandidáta, pro „ne" Zemanovi, stabilizované společnosti, kostlivci ve skříni, milosti Kajínkovi. Důvody pro „ano" evropskému snu, NATO, pestrosti a svobodě v úctě k zákonům i pokutám.

Martin Jan Stránský: Je Miloš Zeman dobrým nebo špatným prezidentem?

Michal Horáček: Špatným.

MJS: Proč?

MH: Miloš Zeman neplní především to, co mu Ústava explicitně ukládá. Zejména „zastupovat stát navenek“. Pod tím si, alespoň doufám, představujeme zastupování efektivní a důstojné. Přinejmenším alespoň nemá být takové, že by se nám v cizině posmívali, což se nepochybně děje.

Prezident, než se ujme svého úřadu, musí také složit Ústavou předepsaný slib, který obsahuje i ustanovení o tom, že bude svůj úřad vykonávat v zájmu všeho lidu. Všichni víme z našich nedávných dějin, že ten „všeholid“ je výraz podivný. Nicméně, já bych to chtěl vzít alespoň z části velmi vážně. To „všeho“ podle mě znamená zastupovat i ty občany, kteří ho nevolili, kteří ho kritizují a kteří se mu třeba i smějí. Musí být opravdu prezidentem všech lidí, protože zastupuje celou společnost, a nikoliv pouze jednu skupinu. A proto nesmí z naší pospolitosti některé lidi vyčleňovat – a to Miloš Zeman dělá, nadto vulgárně. Přispívá k tomu, že tato společnost (přirozeně rozdělená podle různých zájmů a představ) se ještě rozděluje uměle. Nadmíru. Nadměrně hořký spor už nemůže být plodný, takové rozdělení nás zdržuje a činí neakceschopnými.

A pak je tu ještě cosi, co Ústava nepředepisuje, ale já to za prezidentský úkol považuji. Tím úkolem je inspirovat.

MJS: Co se týče té první věci – reprezentovat ČR navenek – nebudeme se bavit o stylu ani lékařské stránce, ale vyberte jeden konkrétní případ, nějakou konkrétní věc.

MH: Těch případů je bohužel mnoho. Nejde jen o přijatelnou znalost řečí, nebo toho, kdy si zapnout, či rozepnout sako. Podstatná je naše zahraniční politika, protože podle Ústavy je prezident tím, kdo „sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy“. A naše politika se opírá o dokument jménem Bezpečnostní strategie státu. Je to průběžně modifikované dílo vlád ČR. Já jsem si ten dokument přečetl a velmi s ním souhlasím. A na základě tohoto mandátu má prezident vystupovat. To znamená, že s těmi, kdo jsou naši spojenci a s těmi, kteří naši spojenci nejsou, mluví jinak. Konkrétní věc, ta nejhorší věc, (byl to vlastně poslední impuls, proč jsem se rozhodl vyhlásit svou kandidaturu) bylo to, že Miloš Zeman v Čínské lidové republice vyhlásil, že se tam přijel „učit, jak stabilizovat společnost“. Tak to ne! Jak v takové stabilizované společnosti žil většinu života a nechci to ani pro sebe, ani pro své děti. Chci společnost svobodnou, tedy rozmanitou a dynamickou. Což z logiky věci znamená nestabilizovanou.

MJS: Zmínil jste jako druhou věc a ve svém programu větší podporu armády, větší ocenění hrdinství... Proč máme mít větší nebo silnější armádu, když jsme obklopeni zeměmi NATO. Pokud by nepřítel dorazil, až k našim hranicím, tak by stejně bylo vše prohráno. Proč dávat více peněz do armády?

MH: Pokud bych si položil tuto otázku stejně jako vy, už to by byl problém. Problém je to chytráctví, a nejen naše. Třeba Rakušani, jak mi tvrdí poradkyně Magda Vášáryová, mají podobné sklony, však jsou také obklopeni... Spojenecký svazek se ale netvoří tam, kde se kdo cítí bezpečně. Tvoří se v obavě z budoucího nebezpečí a opírá se o společné zájmy, společné cíle a svou sílu opírá o solidaritu. Proto klíčovým článkem dohody NATO je to, že je-li některý z účastníků napaden, ostatní mu přijdou na pomoc. A jak bychom chodili na pomoc, kdybychom neměli bojeschopnou armádu? Argumentovat současným pocitem našeho bezpečí prostě nejde. Jsme, díkybohu, součástí dohody, která jako jediná garantuje naši státní existenci. To nejdůležitější spojenectví je v NATO, to je sine qua non.

MJS: Souhlasíte s tím, že se dnes v boji o prezidentský úřad jedná o souboj mezi Vámi a panem Drahošem?

MH: Ne.

MJS: Ptám se proto, že se prognózy shodují, že Miloš Zeman se dostane do druhého kola. A dnes Vy a pan profesor Drahoš jste předními kandidáty. Jeden z Vás dvou tedy bude hlavním soupeřem prezidenta Zemana.

MH: Já to tak nevidím. Před sebou máme ještě několik měsíců, a to je v politice i v životě velmi dlouhá doba. Jak říká Woody Allen „Chcete pobavit Boha? Seznamte ho se svými plány do budoucna.“ Je tady 6 měsíců plných proměnných a třeba budou kandidovat i jiní. Nemyslím si, že pan Zeman kandidaturu dovede až do konce, neboť jsem se trochu věnoval jeho politické kariéře a z té je zřejmé, že posty, jejichž obhajoba se jevila jako obtížná, neobhajoval. A to včetně postu premiéra. On nerad prohrává. To je vidět. Viděli jsme to v emotivní chvíli, kdy utíkal z Hradu poté, co nebyl zvolen. A bylo to až zbabělé. Soudím tedy, že pokud by průzkumy veřejného mínění (a to z různých zdrojů nikoliv pouze z Medianu), v nějakém trendu naznačovaly, že společná váha jeho protikandidátů, kteří už teď deklarují vzájemnou podporu ve druhém kole je mnohem vyšší než ta jeho, a byl by to trend zřejmý, uteče. Vy jste lékař, já jsem v medicíně diletant, ale myslím, že na nás oba působí jeho zdravotní stav rozkolísaně. Tím chci říct, že by to vyžadovalo velkou lidskou odvahu jít hájit svůj, jak to říct… historický odkaz. Takto se můžete odvolat na svůj zdravotní stav a říci.: „Byl jsem první přímo zvolený prezident české historie, rád bych Vám sloužil dál, ale to víte – to zdravíčko.“ Možná, že někdy na Vánoce, když má projev třeba řekne: „Vážení spoluobčané, bděte a já si jdu číst.“ Jisté to není, ale pravděpodobné dost.

A druhá věc je: proč by se měl dostat i do toho druhého kola? Jezdím po této zemi 12 měsíců intenzivně. Ve čtvrtek jsem byl ve Frýdku-Místku, v pátek po celém Slezsku… . Tam mluvím s lidmi, kteří tvrdí, že volili Zemana. Říkají: „Copak jsem mohl volit Schwarzenberga?“ Říkají, že jejich předchozí volba a to, jak budou volit teď, je něco jiného. Těch lidí, které Zeman zklamal právě proto, že nevykonával své povinnosti, že je důstojně nezastupoval, že nemůžou vzít svého kluka a říct mu: „Podívej se na něj, to je pašák, takový buď,“ opravdu není málo.

MJS: Vraťme se k profesoru Drahošovi. Jak si vysvětlujete, že v určitých průzkumech má více preferencí než Vy, přestože vyhlásil kandidaturu později a nemá ani těch 50.000 podpisů.

MH: Nechci o tom moc spekulovat. Ale jeví se mi, že momentálně si užívá pěkné pozice. Já, když jsem oznámil kandidaturu, tak na mě byli taky všichni hodní, novináři se mnou dělali dlouhé články. Skoro 60 rozhovorů, nemálo z nich na titulní straně. A pak běží život dál a lidi si začnou říkat: „A to je všechno, ten Horáček?“ Sám k tomu rozčarování nevyhnutelně přispěju: cokoliv řeknu, některé lidi možná potěší, některé určitě namíchne. A nyní konečně přišel někdo další, který toho nadto moc neříká. Tak mu dáte taky šanci, ne? Psychologicky je to úplně přirozené. Počkejme si tedy na to, co bude v listopadu, prosinci. Výzkumy veřejného mínění v této době, to je tak náplň okurkové sezóny, to je proroctví slepého mládence. Co se jeví teď, je k tomu, co se stane v lednu, irelevantní.

MJS: Co považujete za svou hlavní, pozitivní charakteristiku?

MH: Naprostou nezávislost na komkoliv. To znamená na finančních skupinách, na lobbystických entitách a podobných special interests. Na politických strukturách ovšem zejména. S velikou radostí jsem si vypsal všechna ta odmítnutí ze strany pánů Bělobrádka, Gazdíka, Zaorálka, Štěcha, Sobotky, Schwarzenberga, Kalouska. Ti všichni říkali „Horáček v žádném případě“. A najednou je během 14 dnů jakoby osvítil nějaký duch a všichni zmínění přišli s tím, že dobrý kandidát by byl profesor Drahoš, který tehdy ještě ani nekandidoval. A to se mi nejeví jako přirozené, dovolte, abych to konstatoval. Že by to napadlo všechny najednou? Byl ještě v té době kardinál Vlk na živu, takže to nemohlo být ze záhrobí, odkud duch pana kardinála promluvil podle jednoho z podporovatelů pana profesora až o něco později, jak jsme se dočetli. Takže to byli živí lidé a jejich zájem na člověku, který byl po řadu let vysokým státním úředníkem. Pozice předsedy AV je obsazována politickými dohodami. Pan profesor všechny ty lidi velmi dobře zná a oni z různých jednání zas jeho. Já s nimi nikdy v ničem nejel, a považuji to za svou největší přednost. Nikomu nic nedlužím.

MJS: Máte nějakou slabinu, něco, co byste chtěl doplnit nebo změnit? Co byste chtěl říci předem, na co by ostatní mohli později upozornit.

MH: To je velmi obtížná otázka. Vstupuji na politické kolbiště, se svým 65 letým životem, se svou mnohaletou činností . To sebou nese věci, které lze vykládat různě. Nicméně, kdybych měl někde příslovečného kostlivce, tak bych na to kolbiště nikdy nešel. Věřte mi, můžete si o mně myslet cokoliv, ale nemyslete si o mně, že jsem hlupák. Mám pěknou pozici u lidí. Jsem rozmazlený. Jezdím po celé republice 6 let se svými recitály a lidi pěkně tleskají, nejednou ve stoje. Určitě je spousta jiných, kteří mě rádi nemají nebo jsem jim lhostejný, ale s těmi se nesetkávám. Setkávám se s těmi, co říkají: „Já už jsem si vystřihoval v Mladém světě Dopisy z lásky a nenávisti a Vy jste dovezl Depeche mode a Vy jste s Hapkou.... . Mých knih, a alb je po českých domácnostech dobře tři čtvrtě milionu, lidé s nimi žijí po celé generace. Tak přece bych opomenutím nějakého kostlivce neriskoval, že bych si zničil to, co jsem si po celý život tak pracně vybudoval. Ale já žádného kostlivce nemám, a proto mohu kandidovat s úplným klidem. Celou svou minulost jsem zveřejnil na internetu, celé své majetkové přiznání. Nikdo jiný ho nedal. Stejně jako tři obsáhlé lékařské zprávy, nikdo jiný nedal ani ty. Zveřejnil jsem prostě všechno, o co by lidé mohli a po mém soudu i měli mít zájem. Trochu mě zklamalo, že média tento můj krok, po kterém se dlouho volalo, nijak výrazně neocenila. Jestli mám nějakou slabinu, tak nikoliv takovou, že by si slušný člověk oprávněně řekl: „S takovou zátěží do toho neměl vůbec jít“

Samozřejmě že jako každý člověk mám slabiny. Vždycky jsem netrpělivý a někdy i cholerický. Jsem workoholik, 30 let pracuji a mám 70 hodinové pracovní týdny. Mám prostě natrénováno a, můžu pracovat donekonečna. Mladí lidé v mém týmu - a mladí jsou tam komplet - na to nejsou všichni zvyklí, a tak jsem na ně třeba protivný. Ale to je snad jen nepříjemná, ale relativně přijatelná slabina…? Rozhodně ne kostlivec.

MJS: Já to z Vás vycítil. Když jsem se namočil do politiky, tak jsem zjistil, že politika je o představách, a nikoliv o faktech. A Vy jste člověk, který má rád fakta. Ale bohužel politická realita je o něčem jiném a dělá to, lidem jako jsme my, problémy. Ale musíme se přizpůsobit realitě...

MH: Když píšu vědeckou práci jako sociální antropolog, tak fakta samozřejmě ctím. A ctím je i jinde. Ale říkáte-li, že mám „fakta rád“, tak ne. Nemám. Víc se cítím být uměleckým tvůrcem, takže opravdu rád mám metafory, sny, úzkosti, touhy a celou tu krajinu ducha, kde jsou nějaká „fakta“ nepodstatná. Na práci s fakty máme jen polovinu mozku. Ta druhá, naprosto souřadná, nakládá s emocemi.

MJS: Ve svém programu chcete, aby prezident jasně formuloval, kam se má naše společnost ubírat. Kam tedy? A hlavně prosím přesné návrhy.

MH: Prezident, aby byl co k čemu, musí používat obě části mozku. Měli jsme prezidenty ekonomy, kteří ovšem nedokázali porozumět právě těm úzkostem a touhám. I vědec, odborník na polymery, s tím bude mít potíže – kdyby neměl, už by proslul nějakou povídkou nebo aspoň tím, že zavnímal lidskou křehkost a těm lidem, kteří si nemohli pomoci sami, pomáhal. Má představa dobrého a prospěšného prezidenta je představou člověka, který lidi dobře vnímá a hlavně inspiruje. Přesné návrhy konkrétních programů jsem zveřejnil první den své kandidatury a za pár dní zveřejním koncept „Prvních 100 dní“, kde nic jiného než přesné návrhy není. Na to vás tedy odkazuji. A přesto je to všechno druhořadé. Napřed musí být představa, vize a hlavně chuť a schopnost inspirovat. To je to hlavní, co nabízím.

MJS A to jak?

MH Chci, aby prezident silným hlasem vnášel do politického prostoru silná témata v naději, že lidé přidají svůj hlas. A to všechno pak zesílí natolik, že se dostaneme k tlaku na praktická uskutečnění těch temat, k legislativnímu přijetí konkrétních norem. Mimochodem: prezident má právo chodit na zasedání Sněmovny, a já toho práva budu hodně využívat.

MJS: A příklad?

MH: Úplně obyčejné věci Vám řeknu. Máme zde evidentní kartelovou dohodu telefonních operátorů. My platíme 740 korun za průměrný balíček, zatímco v Polsku stojí 220. Současně, když přijedu do pohraničí, kde má 800 metrů za čárou německý Kaufland zboží levnější nebo stejně drahé jako tady a současně kvalitnější, ačkoliv Němci mají trojnásobné platy, tak tu máme očividný problém. Hlavně ovšem v tom, že tomu nedokážeme vzdorovat a vlastní akcí získat nápravu. Proč ne? Protože si nevěříme. A zdaleka nejen jako spotřebitelé. Sebevědomější musíme být i jako spolutvůrci evropského prostoru. Musíme umět tvořit koalice s podobně smýšlejícími a svoje zájmy prosazovat. Za předpokladu, že tak současně zlepšíme celý ten prostor, který stálé zlepšování nepochybně potřebuje.

MJS: Konkrétní příklad?

MH: Konkrétních příkladů by bylo mnoho. Ale pojďme snad rovnou k tomu nejsložitějšímu a nejtřaskavějšímu, k migraci. Český postoj není unikátní, i tady jej můžeme posílit nějakým spojenectvím… A když už jsme to nakousli: Jsou v ČR postoje tvrdě odmítavé, a pak ty vlídnější, liberálnější. Ale ty první nezastávají jen zapšklí nevzdělanci z vesnic a ty druhé vzdělanci z měst. Moje osobní zkušenost říká, že tudy dělicí čára naprosto nevede. Nejen můj poradce prof. Pafko, ale i můj tchán prof. Hořejší, jaderný fyzik a vzdělanec k pohledání, ale i spousty sečtělých a přemýšlivých lidí sice uznávají, že na evropském řešení tohoto problému se podílet musíme, ale třeba přijetí kvót principiálně odmítají.

MJS: A Vy?

MH: Já to musím odmítnout také.

MJS: Jak to tedy vysvětlíte, když jsme smluvně zavázáni jako plnohodnotný partner té větší Evropy, o které mluvíte, a najednou nerespektujeme stanoviska celé EU. Není to typický český alibismus anebo nevyzpytatelnost?

MH: Je zde silná nevraživost ke konceptu přijímání imigrantů z muslimského světa. To je jasné. Ale to není to nejpodstatnější. Podstatné je, že ani oni nechtějí do ČR. Nechtějí do Humpolce, chtějí do Hamburku. Jaký základ smysluplné budoucnosti to je, když všichni zúčastnění jsou předem nešťastní? Čili bychom udělali něco, co bychom cítili jako vnucené

MJS: Pardon, já Vás musím uctivě přerušit, mně jde jen o to vysvětlení porušení závazků na právní úrovni. Mně nezajímá postoj veřejnosti, ale to že porušujeme svůj slib. Co s tím?

MH: Že se podřídíme kolektivnímu rozhodnutí?

MJS: My jako člen EU jsme povinni se podřídit kolektivnímu rozhodnutí a to odmítáme. Přijde pokuta, ta pokuta nebude malá, jak to budete vysvětlovat jako prezident? Vy řeknete občanům, ano, porušili jsme zákon, ale jsme ho ochotni ho porušit, neboť je to v našem dlouhodobém zájmu, takže rádi zaplatíme tu pokutu?

MH: Musíme se podílet na tom, co Evropu potkalo. Řeknu to bez obalu: pohroma. Jako Evropané se na řešení jejích následků musíme podílet, a to vynaložením lidských, materiálních i finančních zdrojů. Ale samo slovo „pokuta“ je ze strany EU krajně nešťastné. Slova jsou daleko důležitější, než by se mohlo zdát. Takhle to působí jako výraz arogance. Řekne-li se „příspěvek“, je to úplně jiná opera. Možná půjde o stejnou částku, ale přispíváte-li, je to ještě pořád důstojná pozice. Platíte-li pokutu, jste prostě provinilec. Tohle vám řeknu jako antropolog: máloco je jak pro jednotlivce, tak pro společnost důležitější než pocit, že jste respektován. Tam, kde respektován nejste, nebudete chtít pobývat.

Podívejte: já jsem snil o tom, že budu žít v Evropě bez hranic, ale byl to jen sen. Mátožný, protože jsem od malička žil obklopen heslem „Se SSSR na věčné časy a nikdy jinak“. Pak se nám šance stát se svobodnými Evropany zázračně naskytla. Moc si přeju, aby evropský sen trval a Evropa opřená o skvělé ideály vzkvétala. A rozhodně chci, aby Česko bylo té Evropy součástí. Nemůžu ovšem nevidět, že český euroskepticismus je silný a pořád roste. Emoce, jak jsem už řekl, jsou přinejmenším stejně silné jako logické uvažování. A právě na kvótách se česká emocionální ochota přispívat k evropskému projektu může lámat.

MJS: Takže naše emoce nám dávají právo, abychom porušovali zákony EU.

MH: Ne. Striktně řečeno, právo nám to nedává.

MJS: Dobře, jsme tedy povinni vzít těch 1600 uprchlíků.

MH: Z právního hlediska to nezpochybňuji, z toho hlediska bychom je vzít měli. Přesněji řečeno: ta místa nabídnout, což je dost velký rozdíl. Ale jsou zde i hlediska jiná, perspektivnější. Vnímám je velmi silně. Nechci „Czexit“.

MJS: Jenže teoreticky a možná i prakticky může to být ten bod zlomu.

MH: Může. A já nechci, aby se náš evropský osud na tom zhroutil.

MJS: To asi nechce nikdo, ale myslím si, že tento bod je svým způsobem klíčový bod, protože naráží na současnou českou mentalitu.

MH: No, někdo to jistě chce. Ale jinak souhlasím.

MJS: Co se týká naší schopnosti spolupráce s kýmkoliv, historických důvodů k nedůvěře atd... a na druhé straně je zákon a instituce, které my Češi nerespektujeme.

MH: Souhlasím. Podotýkám jen, že tohle je velmi specifický případ. Jiné normy respektujeme.

MJS: Je to velmi zajímavé dilema a myslím, si že kandidát, který dovede vysvětlit toto dilema, tak abychom ho pochopili správně a uvědomili si svou zodpovědnost, bude mít výhodu, a proto jsem se na to ptal.

MH: Moje nejvyšší priorita je fungující zapojení ČR do evropského projektu. A z emocionální stránky: do velkého evropského snu. Opravdu se bojím, že by se to na tomto bodu mohlo rozsypat.

MJS: Tedy až přijde ta pokuta a Vy byste byl prezidentem, tak ji zaplatíte a dáte k tomu nějaké vyjádření?

MH: Zaplatili bychom to všichni…. Jinak - ano, řekl bych zhruba to, co jsem právě řekl vám. Zdůraznil bych jen ještě, že naše kamarády Italy a Řeky, kteří jsou ve společném problému první na ráně, musíme vnímat jako partnery v nesnázích. A že přinejmenším jim se sluší pomoci. Bude-li nám dovoleno se z problému – určitě pod jiným slovem než je ta pitomá „pokuta“ – vykoupit, tak to doporučuju. Udělejme to.

MJS: Jediná bulvární otázka. Dal byste milost Kajínkovi?

MH: Ne.

MJS: Proč?

MH: Dát milost panu Kajínkovi je v naší historii bezprecedentní. Omilostnění člověka dvakrát právoplatně odsouzeného soudem za násilné trestné činy, to je něco nevídaného – a přitom to byl právě Miloš Zeman, kdo explicitně slíbil, že k takové milosti nikdy nesáhne. Koukám, že je vážně nejvyšší čas plnění slibů do politiky vrátit.

MJS: Ve svém programu se hodně zmiňujete o podpoře vysokých škol. Víte na kterém místě na světovém žebříčku je Karlova univerzita?

MH: Vím, že tradičně bývá mezi prvními 500, ale soudil bych na takovém 184 místě.

MJS: Je to spíš kolem 400. Tak co s tím?

MJS: To není věc jen Karlovy univerzity, ale i Masarykovy v Brně, Palackého v Olomouci… Je to obrovský problém, protože nemáme zlato, ropu, nemáme ani moře. Jediné, co máme, je talent našich lidí, to je náš „přírodní zdroj“. Vzdělanost potřebujeme, aby se ten talent měl o co opřít. Myslím, že tohle je naše nejzásadnější investice pro 21. století. Jinak konkurenceschopní nebudeme.

MJS: Ano, ale co s tím?

MH: Jistě vyšší a promyšlenější podpora státu. Ale zmíním i něco strašně nepopulárního, tedy že na zvýšení svých kompetencí bychom se měli podílet i jako jednotlivci. To znamená nějakou formu školného. Ano, musíme dohlédnout, aby nebyli vyloučeni ti sociálně slabší. Když někdo bude studovat na červený diplom, může studovat bezplatně. Nebo že budeme poskytovat nízko úročené nebo bezúročné půjčky, kde ty úroky doplatí bankám stát a samotnou půjčku splatí člověk z příjmu, který na základě vzdělání bude vyšší než by byl bez něj. Můj kamarád z USA, je mu 62, až teď splatil univerzitní vzdělání svých dvou dcer. Ale vůbec si na to nestěžuje, říká: „dobře jsem investoval, dcery se znamenitě uchytily, jsou v perspektivních firmách, berou slušné platy.A já mám před sebou ještě pěkný stáří. Pěkný i pro to vědomí, že jsem se zachoval moudře.“

MJS: Předpokládám tedy, že byste podporoval víc peněz do vysokých škol přes studenty a jejich půjčky. Na druhé straně ale musí být nějaké změny uvnitř vysokých škol, struktury. Jaké změn byste si přál?

MH: Nechtěl bych působit jako diletant v oboru, který mají jiní lidé nastudovaný… Ale ve svém programu říkám: Prioritou by se měla stát individualizace výuky, která v jiných státech už probíhá a přináší vynikající výsledky. Jde o to, zvýšit svobodu studentů při výběru předmětů, ale také jim dát možnost pracovat na projektech, kdy sami budou sbírat informace o dané problematice, třídit je a navrhovat vlastní postupy. Přál bych si ovšem třeba i větší účast osobností ze zahraničí. Aby aspoň na semestr či dva přijeli přednášet ti, kteří umí inspirovat. A to by se mělo zaplatit. Experti jsou drazí, ale jsou právem drazí, protože jsou vzácní. Bez světových osobností světové kvality vzdělání nedosáhneme.

David Bartoň: Pozval byste tedy do Prahy Sorose (Středoevropskou univerzitu), u kterého se teď neví, zda zůstane v Budapešti?

MH: Já si pamatuji, že měla být v Praze, ale že to pan profesor Klaus tenkrát zašlápl. Nebyl jsem rád, protože jsme tady mohli mít instituci, kde se setkávají lidé přinejmenším z Evropy, ale i ze světa. A vzájemně se inspirují.

DB: Nesdílel byste tedy tu Klausovu štítivost vůči tomu, jak Soros nabyl své jmění, ze kterého tu univerzitu financuje?

MH: Každý šlechtický rod začínal od nějakého hrdlořeza… Důležité je, jestli je to dobrý koncept. Přináší něco, co nás přibližuje světu a otevřenému, kritickému myšlení? Pokud ano, tak to berme.

DB: Poslední prezidentské volby hodně ovlivnilo to, jak se kandidáti vztahovali k sudetským Němcům. Pamatujete si tu otázku na Karla Schwarzenberga, který už když se upřímně vyjádřil, tak bylo hned vidět, že tím prohrál?

MH: Souhlasím. Přesně si to pamatuji.

DB: Tak by mě zajímalo, co sudetští Němci?

MH: Podívejte se, ono se od té doby ještě něco stalo. Sudetoněmecké krajanské sdružení přijalo deklaraci, že už vůbec neaspiruje na jakékoliv majetky. Sami to přijali, to je hotové, vyřešené a není to problém, vlastně by to zase byl problém umělý. Jezdím po hranici, mluvil jsem i s rakouskými starosty, kteří se podílejí na opravách kostelíčků na Šumavě. Ano, tam se staly strašné tragédie, vyhnání, vraždy, ale tihle lidé se starají o ty kostelíčky, a tak hlavně o porozumění a o budoucnost.

DB: Ano, ale ten problém tehdy byl v té otázce o dekretech. To je věc, kterou se vyjadřujete k minulosti téhle země a teď jsme homogenní společnost (připraveni o Židy a Němce). Nedá se říct, přál byste si, aby dekrety byly vystaveny na piedestal, jak se to vlastně stalo i tím, že se hlásá: „E. Beneš se zasloužil o stát“. Vy s těmi dekrety máte, nebo nemáte problém?

MH: Jak bych s tím neměl problém? Chci ovšem upozornit, že všechno má svůj začátek, průběh a následky. Řekněme, že my jsme to nezačali, ten brutál, kdy se celé skupiny podle tzv. kolektivní viny tahají do koncentráku a umučí se. Zaplatili za to nejen lidé dnes „bezejmenní“, ale i Poláček, Čapek, Vančura, Hašler a další takoví bouráci, tam to začalo. Já si dovedu představit, že po těch letech, když najednou přišel květen 1945, ten hněv musel být strašný. A byla to prý Hana Benešová, kdo vymyslel termín „vylikvidovat“. Nechci se stavět do boží pozice a soudit chování lidí v situaci, kterou jsem nezažil. Ale objektivní pravda je taková, že i my jsme uplatnili koncept kolektivní viny, protože jsme vyhnali 3,5 milionu lidí, kteří tady žili po celá staletí, něco vytvořili. A když dneska jedu do Frýdlantského výběžku, tak tam je takové městečko kde mívali 16 kolejí plných vlaků vyvážejících místní produkci do celého světa. A dneska tam jezdí po jedné koleji motoráček, ráno tam a večer zpátky. Tohle jsme způsobili. My jsme se strašně ochudili.

DB: Čili to by bylo Vaše stanovisko, ochudili jsme se.

MH: Ochudili, a taky morálně poranili. Chápu, že po Lidicích a Ležácích a po heydrichovském konceptu, že „Čech už tu víceméně nemá co pohledávat“ a po vší té hrůze byl výbuch českého hněvu možná nezadržitelný. Ale přistoupit na ten koncept kolektivní viny, který uplatňovali naši nepřátelé? Dopustit se téhož, co naši trýznitelé, rozpoutat další peklo? Kéž by na to naši předkové nepřistoupili. A tak mě těší aspoň to, že minulost, včetně dekretů, je dnes uzavřena. Že se otevíráme budoucnosti.

DB: To by asi nebylo na prezidentovi, že?

MH: Nevím. Já chci jen říct, že je to pro mě uzavřená věc a že konečně můžeme říct: game over, pojďme spolu hrát novou a lepší hru.

DB: Prezidenta charakterizuje i to, jakými lidmi se obklopuje. Já jsem se díval na Váš tým, je tam třeba filosof Miroslav Petříček a říkám si, je to opravdu pokus o to mít u sebe filosofa, aby to tedy dostalo rozměr Masaryk, Havel. Od českého prezidenta se čeká (i když to nemá v popisu práce), že bude tak trochu filosof?

MH: Já bych do toho chtěl vnést to, že nejde jen o čísla, že lidé v nějaké pospolitosti si nemohou být jen obchodními partnery. Jestliže má být ten prezident inspirátor, jestli má mluvit silným hlasem, tak musí mít hlas i…plný… to, co říká, musí být vyfutrované. Proto jsem si řekl, kdo je tak největší česká hlava? Snad každý by zmínil někoho jiného, ale já si s dovolením myslím, že je to profesor Petříček. Mám dva okruhy poradců: jedni ti, kteří se mnou pracují den co den a pomáhají mi zvládat celou tu složitou provozní logistiku, taktici. A pak druzí: řekněme stratégové. Ti, kteří myslí v letech a desetiletích, prostě ve velkém. Potřebuji obojí – vždyť otázka, kam jako občané České republiky patříme, co máme chtít a jak toho dosahovat, ta je zásadní. Jestliže na ni kandidát na prezidenta nehledá odpověď, není k ničemu. Důstojnost a kladení věnců… to není program, to je nutný předpoklad. Já chci a budu prezentovat vizi. Za pomoci těch nejlepších, každopádně lepších než jsem já – jako je třeba zmíněný profesor Petříček. Samozřejmě nejen on.

DB: Ne kvůli programu, ale proto, že jste studoval antropologii, by mě zajímala nějaká Vaše hlubší charakteristika sebe sama. Každý z našich prezidentů, když je máte v některých hospodách vedle sebe od Masaryka přes Gottwalda až po Havla, tak se dá celkem rychle říct, co jsou za charakter. Co vy jste za charakter?

MH: Otázka, kterou si kladu dnes a denně sám v sobě, ale názor si prosím udělejte vy. Ale víte, co bych chtěl, aby se o mě jako o prezidentovi jednou říkalo? Vlastně nic, co by se dalo napsat do učebnic. Stačilo by matné povědomí, že přišel člověk, který nastavil novou politickou kulturu. Tím, že o sobě předem a opravdu všechno řekl a že od kandidátů pro všechny další volby se od té doby vyžaduje totéž. Dnes už se nevyžaduje ani program, že to prý nikdo nečte. A přesto jsem na jeho formulaci strávil několik měsíců. Kandidovat bez programu a vize, to je jen svědectví o mohutnosti vlastního ega. A pyšnit se tím, že lidé říkají „to vy, pane kandidáte, jste naším programem“, je doslova trapné. Zveřejnil jsem i jména všech svých poradců i potenciálních spolupracovníků ve funkci. Podal jsem úplné majetkové přiznání. Předložil obsáhlé lékařské zprávy o svém zdravotním stavu. Vytvořil transparentní účet nové generace, z něhož je nejen zřejmé, že si všechno platím sám, ale i to, komu a za co platím. Věřím, že jednou to všechno bude standard. Ale pokud byste po mně chtěl nějaké epiteton…

DB: Jako si dávají nějaké biskupové heslo pod erb?

MH: Mně se líbí to, co už je vyzkoušené. To co měl na korouhvi Jan Lucemburský: „Sloužím“. Vždyť to je něco fantastického. Absolutistický vládce, který rozhoduje o životě a smrti koho chce, se charakterizuje jako služebník. Ovšem nikoli služebník několika kamarádů a jejich zájmů, ale jako služebník vize. Jan ji rozhodně měl a podle svých možností i uskutečňoval…

DB: Hlásíte se ke křesťanství, katolickému křesťanství v době, kdy církev je u nás v menšině. Co na tom křesťanství jako tradici se dá našemu, převážně nekřesťanskému, možná antikřesťanskému, určitě ale anticírkevnímu českému národu sdělovat? Jak najít něco, v čem mají pokračovat i atheisti?

MH: Výborně, to je pěkná otázka. Děkuji. Musím říci, že ačkoliv jsem katolík, tak ta církevní struktura je pro mě co do důležitosti až poslední v řadě. Záleží mi na vztahu k osobnímu bohu, tomu děkuji za to, že se mohu účastnit zázraku stvoření. Mrzí mě, že EU se odmítla odvolat na evropské křesťanské kořeny. Vždyť naše hodnoty jsou zřejmé i tím, že jsou obsaženy i v české krajině, která je barokní. Plná kostelů a poutních míst stejně, jako je naše kultura prodchnutá křesťanskými hodnotami. Třeba vědomím, že „co je císařovo dejme císařovi, a co Božího, dejme Bohu“. Tam je ten základ, který chybí třeba islámu. A pak je tu základní kompas, Desatero…

DB: Takže hodnoty jsou pro Vás hlavně Desatero jako etika a estetika jako podoba naší krajiny?

MH: Oboje. Přinejmenším. A možná je to i víc, teď jste mě trošku zaskočil, ale křesťanství to není jen judejská zvěst, ačkoli odtamtud vychází, to je taky řecká filosofie...

DB: Řeklo by se, s odpuštěním, učebnicově... Mě by zajímalo, co byste vy osobně řekl jako ten, kdo se hlásí ke křesťanství. To znamená třeba: vzkříšený Kristus ne, na toho dnes nikdo nevěří, ale je Ježíšův příběh ano... a co je z toho příběhu pro Vás klíčová věc, charakteristická, která Vám učarovala tak, že se k tomu hlásíte?

MH: Já ve vzkříšeného Krista jako katolík prosím pěkně věřím. To jsou právě různé věci: víra nevychází z logiky, přece říká ten dobrý Tertulián nebo kdo to byl, že věřím právě proto, že je to absurdní - musíme použít i tu druhou, tu snovou, metaforickou část mysli, která nám dává směr, to je pro mě cosi jako kompas. Kristův příběh je fascinující v tom, že dává obrovskou naději a že, možná poprvé, zahrnul mezi lidskou pospolitost všechny stvořené lidi. To je zvláštní věc – nevěstky a celníci a všelijací lotrové, kteří mohou být „s Kristem v ráji“. A to se mi hrozně líbí. Vždyť i ten český prezident, musí být „všeho lidu“, ne?

DB: Vy umíte napsat šlágr, promiňte, až moc líbivý na můj vkus. Václavu Havlovi vyčítal Petr Rezek kýč v politice. Teď by mě zajímalo, děláte kampaň, nevidím, jak objíždíte a s čím po Čechách, jak formulujete své výzvy, ale řekněte: štítíte se kýče, když umíte šlágr udělat i z tohohle nepochybně? Nemáte obavu z toho, že to fakt přeženete a budete miláčkem všech?

MH: Ne, to z toho obavu vůbec nemám. Abych Vám na to mohl poctivě odpovědět, museli bychom si definovat, co je to kýč. Po mém soudu to, co je naprosto povrchní co hladí, ale nedotýká se skutečnosti. Na rozdíl od umění, které atakuje ustálené významy věcí - a právě proto umění tak potřebujeme. Na takových písních jako Buřty, pivo, nenávist nebo Na obratníku bolševika nebo Z fotky mé mámy teče krev nebo i to Štěstí je krásná věc (ale prachy si za ně nekoupíš) není líbivého vůbec nic. Ano, lidi to poslouchají – ale ne, že je to hladí, ale naopak na něco upozorňuje. Kéž by tomu tak bylo i s mým politickým programem.

DB: Zapojujete do svého programu i tu část, kde jedete někam a víte, že něčím je fakt naserete? Že schválně provokujete?

MH: Ano, myslím, že celkem často dost lidí naštvu. V tomhle rozhovoru jsem zmínil to školné, v programu mluvím o Euru, že je potřeba ho přijmout. Nebo o tom, že náš osud je evropský osud. Vím dopředu, že většina z nich to nechce slyšet. A přesto to říkám.

DB: A NATO?

MH: Ano, no dobře, to jsou ještě schopní skousnout. Ale nejvíc je dráždí euro a zase se k tomu vracím, jakoby u nás byla obava, že jeho přijetím ztratíme svou charakteristickou… nevímco. Je to citový, identitární problém. Podobné symboly se najednou stávají strašně důležitými. Napřed je tu emoce, kterou si teprve zpětně racionalizujeme.

DB: Takže budete hájit menšinové stanovisko? Dejme tomu: přál byste si, aby česká společnost byla multietnická a multináboženská. Obohacenější?

MH: Přál bych si, aby ve volbě mezi uzavřeností a otevřeností zvolila tu druhou možnost. Jako ji ostatně v nejlepších dobách své historie volila vždycky. Demokracii, právní stát, gotiku, baroko, volební právo žen, číslice i písmena… tomu všemu jsme se otevřeli, to nás bezpochyby, jak říkáte, obohatilo. A rád bych poznamenal: my jsme mezi lidmi evropského společenství mezi těmi,, kteří prokazatelně nejsou xenofobní. My jsme tady přijali Rusy po bolševické revoluci, přijali jsme Židy, Němce, Řeků ve 40. letech hromadu, pak jsme přijali spoustu lidí po balkánských válkách v 90. letech, i z Bosny, bosenské muslimy. To, že jsme je přijali, neznamená, že jsme hloupí, nebo že bychom se za to měli hanbit. Na to máme být přece hrdí, jinak by někteří z nich skončili v masových hrobech v Srebrenici. To říkám při každé příležitosti. A chci vysvětlit, že máme docela hezkou historii...

DB: Zapomenutou ovšem v tomhle ohledu

MH: Ale to je potřeba oživit a připomínat a říkám to na každé besedě. A druhá věc je, že my jsme ti, kdo za posledních 25 let mezi sebe přijali spoustu nových českých občanů, 500 tisíc na 10 milionový národ. To je něco, co je prokazatelné, čísla tady jsou. Můj senátor je pan Mezian, Syřan. Když jedu do Kadaně nebo do Mostu, tam jsou primáři z východu a skoro všude zdravotní sestry z Ukrajiny. I mě léčí Ukrajinec, Vás možná taky, protože naši odcházejí do Německa. Přijali jsme tolik lidí a není s tím žádný problém, naopak - přispěli nám. Vzali si české partnery, jejich děti mluví česky, je to jejich mateřský jazyk. Problém je, že třeba na Ukrajině jsme provozovali visapointy, kam se nemůžete dostat, když žádáte pracovní vízum do Česka, jenom za úplatek. Ale je to úplatek Čechům a je to asi 1500 EUR, jak mi říkala ukrajinská lékařka Ljudmila v Sušici. Neměla těch 1500 EUR a chodila tam každý den, jestli už jí tam dali do seznamu, každý den půl roku. Pořád nic, pak se tedy rodina musela složit…

DB: Poslední je otázka na Babiše. Bohumil Doležal má za to, že ten budoucí premiér by se měl profilovat jako anitbabiš a prezident antizeman, to znamená odvrácená strana. Pokud by byl premiérem Babiš, máte na něj názor, předpokládám?

MH: Ano. Ale neznáme se a všechno, co se dozvídám, je pouze z médií. V téhle chvíli panu Babišovi zjevně hrozí, že bude obviněn z trestného činu. Otázka dne: Má prezident jmenovat do premiérské pozice takového člověka?

To rozhodnutí zjevně bude na stávajícím prezidentovi. Pokud bych byl v jeho situaci já, řeknu to rovnou: pokud by si to nedal vymluvit, čímž bych se rozhodně zabýval, jmenoval bych ho. Navzdory všemu, včetně zoufalého snížení naší prestiže v zahraničí. A to proto, že povinností prezidenta je chránit Ústavu a její nařízení. A naše Ústava říká – konkrétně v Článku 90: „Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy“. Zásadou právního státu je, že na toho, kdo není odsouzen, se musí hledět jako na nevinného.

Ale skutečný problém by nastal ve chvíli, kdyby pan Babiš předložil vládu, v níž by byli komunisté.

DB: Až tehdy?

MH: No, tehdy by to bylo peklo. A to se klidně může stát. Kdyby to chtěl dát dohromady s komunisty, já říkám dopředu, že bych to neodkýval, to je zásadní no go. Nebudu první prezident, který by po revoluci nechal komunisty se podílet na vládě. Že Semelová zařídí, že se děti budou učit, že Horáková visela právem, na tom já se podílet nebudu. Vím, že je to na samé hranici Ústavy, pro kterou tady tak horuji, ale tohle vám říkám dopředu.

DB: Masaryk třeba nepodal ruku Práškovi, když se zjistilo, že je korupčník a tímhle ho v tehdejší politické kultuře vyřadil. S tím se u nás bohužel už nemůže počítat.

MH: Já nejsem Masaryk, který založil stát. On si vysloužil, že jeho podání či nepodání ruky něco znamenalo. Podat nebo nepodat ruku je jedna věc, ale druhé je, že podepíšete jmenování vlády. Myslím si, že by prezident měl zohlednit, jaké má pravomoci a v tomhle případě jestli hnutí ANO s panem Babišem dostane od lidí mandát, já nebudu říkat, že takhle jsem si to nepředstavoval, to by nešlo. Současně chci ovšem zdůraznit, že jednu věc umím: poznat falešné hráče. Udělám všechno pro to, abych jim falešnou hru v rámci svým pravomocí znemožnil.

DB: Vy jste říkal, že jako Česká republika nemáme program, že se motáme jako nudle v bandě.

MH: Ano. A to proto, že nemáme sdílený úkol. A ani se o jeho formulování nepokoušíme. A to musíme změnit, protože, jak říká filosof „člověk je tvor odsouzený ke smyslu“. Za první republiky jsme ten úkol měli. Podle Peroutky: Budování státu. A zejména díky tomu se stalo, že v roce 1935 jsme se dostali mezi 10 nejbohatších zemí světa… A bylo to bohatství nejen materiální, ale v mnoha směrech i duchovní. Podobně jsme se cítili i v porevolučních letech – kromě jiného se dramaticky zvýšila i doba očekávaného dožití, bylo totiž v co doufat a pro co žít. Ten společný úkol si musíme znovu stanovit.

DB: Prezident tedy má být trochu zaříkávač, který bude ve vašem podání ten smysl dodávat.

MH: Ano. To říkáte moc pěkně.

DB: Sókrates říká na konci Faidóna, když má umřít, přátele o nesmrtelné duši nepřesvědčí, oni zemdlí a pláčou: „a budete potřebovat jiného zaříkávače.“

MH: Přečetl jste Faidóna až do konce? To jste mě potěšil. A fakt inspiroval. Zaříkávač, říkáte? Tak to jo, tím bych chtěl být.

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big