TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
velka-krize-zapadu-iii-dil
Chrliče na Kolínském dómu, výřez, cs.wikipedia.org

Velká krize Západu (III. díl)

Svoboda slova – poslední bitva?

Díl I. Co nám nadrobila politika identit[1],[2]

Díl II. Krize na levici – špatná zpráva pro pravici[3]

Motto: Když slova ztrácejí význam, lidé ztrácejí svobodu, Konfucius (cca 2500 let před Georgem Orwellem)

Liberální étos Západu, v jehož samém jádru stojí svoboda slova a projevu, se ocitá pod přímým útokem. Kdo jen trochu sleduje anglosaský tisk (já z jazykových důvodů jiný nemohu) nestačí se divit. A věřím, že kdo se nijak detailně nezabývá děním za bývalou železnou oponou, po přečtení tohoto článku nebude vůbec věřit, že jsem mohl popsat skutečný stav věcí. Podruhé v této sérii upozorním dopředu, že bych se charakterizoval jako konzervativec liberálního střihu s inklinací ke (středo)pravicovým pozicím. A že teď budu mýt hlavu levici. Ovšem není to tím, že mám nějak speciálně spadeno na levici sociálně-demokratického charakteru, kterou chovám v respektu a beru jako ctihodného partnera k oponentní diskusi, ale prostě proto, že zleva jsou tyto ataky vedeny zdaleka nejvíce, nejagresivněji a dalo by se říci dokonce systémově, třebaže za tím jistě nestojí nějaké temné neomarxistického spiknutí. Je ovšem pravdou, že neomarxistická čili postmoderní levice neustále více proniká do levicového mainstreamu, na nějž má (i díky moderním komunikačním technologiím) stále větší vliv. A věřte, že kdyby princip svobody slova nějak ohrožovaly konzervativní a pravicové politické proudy a aktivity, pouštěl bych se do nich se stejnou vervou a nesmiřitelností. Jistě, i my konzervativci máme své mouchy, ale v tomto směru mohu říci, že zde, pokud je mi alespoň známo, nám nelze nic principiálního vytknout. Jedině snad to, že se důrazněji nedistancujeme od p. Trumpa, jenž je všechno jiné než autentický konzervativec, což je nutné neustále opakovat.

Navíc rád levici přiznám nepopiratelné úspěchy, které její agenda i výsledky jejího snažení měly v 60. – 90. letech. Ovšem je zároveň faktem, že politika identit (taktéž PI) spolu se sesterskou politickou korektností (dále i mezinárodní zkratkou PC), které v první vývojové fázi ony úspěchy přinesla, se za poslední čtvrtstoletí začaly zvrhávat do politicky i společensky škodlivé, ba přímo maligní indoktrinační, zideologizované a svého druhu sektářsky diktátorské formě.  A zvláště v průběhu posledních pěti let, kdy politika identit a politická korektnost nabrala neuvěřitelných vrtulí ve spirále, která nemohla už zůstat bez kritické a odmítavé reakce rostoucí části západní společnosti. A to ne ledajaké. Jak jsem se pokusil dokázat v minulé části této mé série článků, toto vše mělo podstatný, spíše rozhodující podíl na vzniku a vzestupu populismu. (Migrační krize pak byla už jen roznětkou k explozivnímu růstu.)

Levice v současnosti podniká na základní liberální étos Západu ten nejsoustředěnější útok v dějinách euroatlantického světa, přinejmenším jeho anglosaské části. Předsunutým bojištěm tohoto společenského souboje na nejvyšší politické úrovni se překvapivě stala donedávna poklidně demokratická Kanada, stálou a lítou frontou nejprudších bojů jsou prakticky všechny severoamerické univerzity, a místem zákopové války vlastně celá západní společnost.

Brzy se dostanu ke konkrétním ilustrativním případům, při kterých, tedy doufám, každému demokratovi naskočí husí kůže. Ale ještě předtím mi přeci jen dovolte v krátkosti vyjevit svůj osobní názor, ve kterém nejsem vůbec osamocen. Svoboda slova, projevu a vyjadřování není zdaleka jen tak nějaké právo s banálním významem. Naopak, ve společnosti má naprosto nezastupitelnou dvojí funkci. Za prvé je to zcela nepostradatelný předpoklad svobodného myšlení. Za druhé skrze něj mohu, ať už sám, nebo prostřednictvím vybraného zástupce, vstupovat do života své obce, která se bez svobodné výměny a nevyhnutelného střetu názorů neobejde. Proto v anglické kolébce demokracie nikdo nemá potřebu vlastnit zbraň – slovo, tedy diskuse spory obstará nesrovnatelně lépe. Ne náhodou Orwell s brutální jasnozřivostí postavil řeč do centra svého románu 1984; skrze destrukci svobodného slova (v mnoha směrech) došlo k absolutnímu ovládnutí společnosti.

Zákon C-16 – přímý útok na svobodu slova

Za Atlantským oceánem se opravdu dějí věci, které už opravdu nejdou na rozum. A co hůř, kontaminují základní axiomy demokratických společenských norem. Před necelými třemi roky se do centra pozornosti v tomto směru dostala nečekaně Kanada. Tamní, minimálně v mnoha ohledech ve své podstatě krajně levicová vláda premiéra Justina Trudeaua, došla k neuvěřitelnému aktu vládního násilí na občanských právech, zcela bezprecedentního v anglosaské právní tradici, které se dotýká výsostného hájemství svobody jednotlivce. Tím se stal nyní již notoricky známý Zákon C-16 (Bill C-16) z roku 2016, který vešel v platnost o rok později. Takové sociální inženýrství je už nejen za hranicí zdravého rozumu, ale současně přímým a zákeřným útokem na svobodu slova. Hned vysvětlím proč.

Základní prvek zákona zní nesmírně lidumile, apeluje na lidský soucit (tam, kde by se mělo hovořit navýsost racionálně), přičemž vzbuzuje falešně podloženou vlnu emociální podpory. Musím pominout některé jeho jiné „podivnosti“, a soustředit se nejproblematičtější bod. Zákon C-16 stanovuje, že „genderová identita nebo genderový projev sexuální identity zakládají samy o sobě institut ochrany proti diskriminaci pod trestní sankcí“[4]. To zahrnuje i povinnost (!!!!!) používat „genderově neutrální“ osobní zájmena, která si ta či ona osoba zvolí k referenci o ní samé. (Skutečně jste četli správně.) Zde je jejich přehled, když se v praktické rovině jedná o transgenderovou minoritu:

143 2019 obr2

Takže už si nevystačíme se zájmeny he, she, it, tedy on, ona, ono, ale máme tu lingvistické zhůvěřilosti vytvářející naprostou nepřehlednou skupinu, jež jsou transgenderové osoby oprávněny zákonně žádat. Výše uvedená tabulka ukazuje 45 neologismů, v nichž se přirozeně nevyznají ani rodilí mluvčí. Dobrá, pokud bych byl Kanaďan a někdo mě slušně požádal, abych ve vztahu k němu použil třeba ono děsuplné „zie“, jistě bych mu vyhověl. Pokud by tak ale činil agresivně s výhrůžkou trestního postihu, zasekl bych se bez ohledu na potenciálně velmi neblahé následky. A jak každý doufám chápe, nebylo by to proto, že bych cítil nějakou averzi vůči lidem s, řekněme, komplikovanou sexuální osobností. Ovšem tím bych se dopustil kriminálního (sic) činu. O tom, jestli toto moje hypotetické odmítnutí zakládá skutečně porušení zákona, by rozhodovala Kanadský tribunál pro lidská práva. To je banda politicko-hyperkorektních fanatiků, která dle mých informací uzná 98% stížností a žalob jako oprávněných, takže můj případ by pravděpodobně došel ke stejnému verdiktu, a putoval by k soudu. Pokud by mě ten shledal vinným, musel bych zaplatit (dost mastnou) pokutu, a kdybych to odmítl, šel bych si pro pohrdání soudem sednout do kriminálu. Asi fešáčtějšího než sérioví vrazi, ale moje osobní svoboda by byla omezena, nemluvě o škraloupu v rejstříku trestů, sociální stigmatizaci, potenciálním vyhazovu ze zaměstnání spojenému s existenčním ohrožením atd.

Jak jsem již zmínil, je to poprvé v anglosaské právní tradici, kdy vláda vynucuje specifický slovní projev („compelled speech“), a to tak, že ho rovnou zasazuje do oblasti trestní. Takto daleko doputovalo šílenství PC a PI. Lidská práva jednotlivců jsou v samotném lůně západní společnosti omezována ve jménu posílení práv někoho jiného jen na základě toho, že přísluší k nějaké skupině. Právníci našli mnohé další problematické body, ale ten základní je útok na nedotknutelnost svobody slova, tedy dle mého pilíř svobodné společnosti – ta je omezena jen proto, aby se někdo náhodou necítil uražen. To je naprostý skandál a nesmírně nebezpečným precedentem podkopávající samotné demokratické základy společnosti. V Kanadě!! Kam to může ještě vést, pro všechny svaté??? K mccarthistické normalizaci obrácené naruby? Ne, nežertuji, a ne, nepřeháním, jen věci domýšlím do důsledku. To ukážu na případu jedné statečné mladé ženy jménem Lindsay Shepherdová. Jelikož ale její kauza má základ na univerzitní půdě, ponechám její případ jako děsivě ilustrativní reálii až na poslední článek této své série o hodnotové krizi západního světa, který ponese název „Poznávat nebo měnit svět?“ a bude se zabývat krizí na severoamerických univerzitách.

Nevědomá předsudečnost

Existuje ještě jedna forma potlačování svobody slova, dokonce mnohem nebezpečnější než ty zákonné. Zákon se může po jednom volebním období změnit, ale společenská norma se tvoří po dekády, a na další desetiletí dopředu. A o jedné patologické bude dále řeč spolu s exemplární ukázkou „flexibilního pojímání reality“. Využiji k tomu teorii o nevědomé předsudečnosti („unconscious bias“) a článku, který o tom vydal před dvěma měsíci britský levicový The Guardian pod titulem „Co to je nevědomá předsudečnost a jak ji odstranit“, jehož autorkou je vědecká korespondentka listu Hannah Devlinová.[5]

Tým sociálních psychologů (z doložitelných studií v této disciplíně dominují lidé se silně levicovým zaměřením) z univerzit Washington a Yale přišel v r. 1995 s údajně neprůstřelnou revoluční teorií o podvědomém vzniku a existenci předsudečnosti, obecně platné, ale okamžitě vtažené k rasové problematice. Na to se nabalovala další údajně průkazná data o diskriminaci při příjímacích řízeních, o tom, jak na bílé respondenty působily tváře jiných etnik negativněji, lékaři v USA měli předepisovat méně léků proti bolesti etnickým minoritám atd. Stal se z toho úhelný kámen jednoho výboje sociálního inženýrství. Na základě pouhé teorie byl vyvinut tzv. test implicitní asociace (IAT – Implicit Association Test), který měl daný parametr spolehlivě měřit. Paní Devlinová také v úvodu článku snese celou horu tvrzení o tom, jak báječný je to objev, který povede ke skutečné rasové rovnosti

Jenže věda je neúprosná, hypotézy a teorie podrobuje zkouškám jejich platnosti. A zde se objevily přímo balvany úrazu. Postupně vycházela najevo fakta, která tuto teorii z vědeckého pohledu de facto roztrhala na kusy. O některých z nich, a to podstatných, hovoří i předmětný článek. Především vyšlo najevo, že nevědomá předpojatost, je často vědomá, jen skrývaná. Dále ono přiřazování negativních atributů jiným rasám je dáno prostě tím, že se ve tvářích mimo vlastní etnikum orientujete hůře, takže Vám jednoduše déle trvá, než u např. černocha naleznete pozitivní (anebo negativní) rysy. Další, naprosto neoddiskutovatelný problém je ten fakt, že se zjistilo, že úroveň předpojatosti kolísá nejen u celých skupin, ale dokonce i u jednotlivců, kteří jeden den příznaky vykazují, následující pak vůbec ne. Z vědeckého hlediska je speciálně toto velká rána, jelikož na potvrzení teorie je kladen požadavek tzv. reprodukovatelnosti. Když toto brutálně zjednoduším, tak to znamená, že opakující se měření dávají stejné výsledky v čase, ať už jsou tato měření prováděny stejnou metodikou, nebo jinou či jinou skupinou vědců. Takže když se ráno před odchodem do práce pohádáte s manželkou, tak Vám na nervy poleze každý, nejen Váš latinsko-americký spolupracovník u vedlejšího pracovního stolu, ale i bílá kantýnská. Problémy, se kterými se teorie setkala, jsem ještě nepopsal v plné šíři, ale jsem přesvědčen, že už jen z toho, co bylo řečeno, se dá usoudit, že suma sumárum jde o velmi pravděpodobně a v dané podobě o velmi pochybnou teorii, minimálně na vodě, která klesá pod její hladinu pod tíhou rozporných důkazů. Ale to přeci žádná tragédie není, to se stává u tisíců vědeckých teorií, a i jiné nadělaly hodně škody jako v tomto případě. Autorka článku o tom dokonce nechá promluvit vědce Briana Noseka, jednoho ze spoluautorů testu IAT takto: „Existuje nepopiratelné riziko, že kurzy situaci zhorší. Učinili jsme příliš velký skok do praxe, aniž bychom ho zatím měli dostatečně prokázaný. Tréninky diverzity jsou vedeny dobrými úmysly a slabými důkazy.“ Přirozeně se pak i v praxi skutečně přišlo na to, že „antibias“ tréninky (zvané též „diversity lectures“), které se pod tlakem PC ve firmách začaly houfně provádět, jsou dokonce i kontraproduktivní. Bez ohledu na všechny tyto zcela zásadní vědecké nedostatky je PC je tak mocný element, že se tyto tréninky provádějí dále. A škodí. Jak doložil příklad Starbucks z loňského května, jak o tom referoval časopis Psychology Today[6].

Přesto chce The Guardian nevědomou předpojatost eliminovat. Ústy paní Devlinové a celou svou nemalou společenskou vahou deníku reprezentující levicový mainstream. Ovšem proč a jak, když za čtvrtstoletí (!) vědci nebyli s to prokázat platnost teorie? Do společnosti se tak zleva pod tlakem hustí skutečnosti, které jsou v rozporu s vědeckými poznatky, ale konvenují dle mého nesmyslné neomarxistické doktríně o existenci systematizované bílé patriarchální tyranie utlačující rasy a minoritní etnika (a ženy, sexuální minority, a někdo si dokonce vzpomene i na staré dobré třídy).

To už je na pováženou samo o sobě, ale horší je, že každý, kdo vznese ony zcela racionální námitky, které jsem výše představil, je denuncován jako xenofob, rasista, bílý suprematista (jindy jako sexista, homofob, bezduchý zastánce laissez-faire, ačkoliv minimálně v Evropě už dobře 40 let nic takového neexistuje atd.). To je potlačování svobody slova útokem od hominem, tedy vůči nositeli nějakého názoru, místo toho či onoho názoru samotného. Tak daleko došla politická korektnost v levicovém podání. Asi nejen já jsem si myslel, že jak ohýbání pravdy, tak osobní útoky místo střetu názorů jsou již za námi. Naštěstí neomarxismus je nucen v demokratické soutěži myšlenek obstát. Já už bych stejně odmítl na další kolo orwellovských reálií znovu zvykat, ale co děti mých dětí? Proto se budu v posledním díle zaobírat krizí na západních vysokých školách – tam se totiž hraje o budoucnost.

14 3 2019 obr1

Chrliče na Kolínském dómu, cs.wikipedia.org


[1] Co nám nadrobila politika identit (1. část)

[2] Co nám nadrobila politika identit (2. část)

[3] Krize na levici – špatná zpráva pro pravici

[4] Wikipedia 2019. An Act to amend the Canadian Human Rights Act and the Criminal Code: přástupno na https://en.wikipedia.org/wiki/An_Act_to_amend_the_Canadian_Human_Rights_Act_and_the_Criminal_Code

[5] Hannah Devlin, 2018. Unconscious bias: what is it and can it be eliminated? The Guardian, 2. 12. 2018: přístupno na https://www.theguardian.com/uk-news/2018/dec/02/unconscious-bias-what-is-it-and-can-it-be-eliminated

[6] Gleb Tsipursky, 2018. Starbucks Anti-Bias Training Goes Against Human Psychology, Psychology Today, 28.5. 2018: přístupno na https://www.psychologytoday.com/us/blog/intentional-insights/201805/starbucks-anti-bias-training-goes-against-human-psychology

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1