TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
stokrle-a-patnik
Caspar David Friedrich, Die Lebensstufen, 1835. výřez. Wikimedia Commons.

Štokrle a patník

Mejla Hlavsa v Pelclově knize Bez ohňů je underground vzpomíná na to, jak dělali s Pavlem Zajíčkem kulisáky v divadle E. F. Buriana, Zajíček měl roli neviditelného zákulisního hybatele, který nechával zjevovat se během hry na jevišti různé rekvizity: když byl na scéně bytový interiér, přistrčil tam Zajíček místo štokrlete patník, a když tam byla silnice, zjevilo se na scéně štokrle. Lidi řvali smíchy, což prý Zajíčka rozhodilo, zapomněl zavřít propadlo a když herečka Kateřina Buriánová při závěrečné děkovačce vyběhla na pódium, vysekla pukrle a udělala půlkrok stranou, zmizela v propadlišti, což publikum odměnilo zuřivým potleskem jako nejlepší kousek celé hry.

Hlavsa příhodu přičítá na vrub Zajíčkovy zmatenosti z okolního světa – ve skutečnosti byl ale zmatený sám Hlavsa, respektive neměl věci ujasněný, což je vždycky Achillova pata, jak se v jeho případě ukázalo na sklonku 80. let.

Ve skutečnosti se Mejlou popisovaná divadelní příhoda mohla odehrát zcela jinak: patník se v pokojové scéně neocitl díky zmatenosti Zajíčka, ale odkazoval k situaci, kdy je zrušen rozdíl mezi interiérem a exteriérem: člověk si myslí, že je doma, v bezpečí, v hotelu jako ubohý kramář Matyáš Lebermayer, hotel je ovšem doupě, kde je najednou všechno pryč, ponožky, límce, vata pro vlka, ta bělounká, soukromí v prdeli, člověk se chtěl zavřít v pokoji a ocitl se na cestě, která je veřejná, autoritou posvěcená, bez jakékoli ochrany, koulí očima, ze strany na stranu, myslí si, že si myslí, a přitom jen kopíruje cestu vytyčenou špalírem fízlů tvářících se jako patníky, na které chčije pes, aby se zajíci za volantem nevylekali. Patník nejen evokuje fízla, ale je to fízl sám, cesta se stáčí jako smyčka, která se zadrhne kolem krku marně kličkujícího hlodavce.

Zajíček ovšem není zajíc, odmítne nabídku volné ha ha jízdy špalírem fízlů a umístí na silnici štokrle, které není účastníkem systému pravidel silničního provozu – nemá oprávnění k řízení čehokoli, ani sama sebe. Hrdina tedy nejede, sedí na štokrle a zírá do blba. Konec hry a v propadlišti zmizelá herečka, v divadle Praze, potažmo Československu, pak odkazuje ke rčení: ať se na místě propadnu, jestli to není pravda. O to právě Zajíčkovi jde, nechat mizet v propadlišti sebezáchovné instinkty. Patník, štokrle, herečka jsou v podání Zajíčkova angažmá v divadle E. F. Buriana kulturní archetypy, s jejichž pomocí autor-kulisák bourá a znovu staví svět, denně, stále dokola, od počátků časů, navěky.

Patník, štokrle i zmizelá herečka, jakožto spousta dalších věcí, v přímočaré logice tehdejšího světa, či světa vůbec, přispěly k tomu, že byl posléze Zajíček obviněn z výtržnictví.

Dne 23. září 1976 rozhodl Okresní soud Praha-západ, že obžalovaní I. Jirous, P. Zajíček, S. Karásek a V. Brabenec jsou vinni tím, že v období od června roku 1971 až února roku 1976 organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin „Plastic People Universe“ a „DG 307“, jejichž program byl zaměřen tak, že stálým opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami. – Písně samé i jejich obsah a způsob vystoupení hudebníků vyjadřovaly negativní protispolečenské rysy, hrubou vulgárnost s protisocialistickým působením, přičemž společenskou nebezpečnost jednání obviněných zvyšuje zejména ta skutečnost, že páchali tr. činnost po delší dobu a na různých místech ČSSR.

U soudu pak Zajíček uvedl, že užil tzv. vulgárních výrazů funkčně, protože tato slova jsou pro něj nenahraditelná, ale ne jako terče, které by měly upoutat pozornost, ale protože se skrze ně dostává do hlubších poloh svého myšlení. Jeho básnicko-hudební tvorba je výrazem jeho života, jde mu o jeho jednotu.

Když se ho komunistický prokurátor tázal, co chtěl lidem sdělit, když na koncertě veřejně recitoval – běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu – Zajíček odpověděl, že šlo o reprodukci jeho vlastního snu, který se mu právě takto zdál.

je to co vidíš

obraz tvýho cejtění?

je to kam míříš

světlo tvýho snažení?

 

Kdo čte Dona Quijota pozorně, zjistí, že potulný rytíř je jediný, kdo se v celém tlustospisu chová racionálně. Stejně tak se choval i císař Ferdinand, blahé paměti, který hrál na klavír a trubku, zajímal se o botaniku a mluvil šesti jazyky, zatímco doboví i současní pitomci, kteří nikdy na nic nehráli, tvrdili a tvrdí, že byl slaboduchý, protože ve svém myšlenkovém, citovém, duchovním, kulturním úhoru nebyli (nejsou) sto pochopit jeho počínání, nazřít jeho duši. Když ho tehdejší technokrati zbavili v roce 1848 trůnu, Ferdinand se zařekl, že se nebude vyjadřovat k politice, věnoval se hospodářství a podporoval vědu a umění. Své předsevzetí porušil jenom jednou. Když jsme to v roce 1866 u Hradce Králové projeli s Prusy, na adresu Vídně suše poznamenal: To bych dokázal taky.

Jestli byl Magor ideolog a revolucionář, Zajíček seděl ve své jamce víc sám než kdokoli jiný, jak napsal Jirous, i když přes svoji osamocenost a přes svoji hrůzu z moci dělal s druhými víc než jiní. Zajíček nepíše protesty a manifesty, koulí očima, ze strany na stranu a s rozsvícenou žárovkou v hubě proskočí plátnem do obecenstva jako do snu, který se stane otočením vypínače skutečností. Co člověka více otřese, rána pěstí nebo ticho? Jestli se Magor ve společnosti choval jako buran, Zajíček je apokalyptický beránek, který rozlomí Bergmanovu Sedmou pečeť.

milovat

neživý a živý

nevidět ve všem

jenom chyby

přijímat co tě

voslovuje

voslovit

co tě vobklopuje

plně prožít

nepatrnou chvíli

míříme

k stejnýmu cíli

přistupovat k věcem

z trochu jiný

strany

neřvat zběsile

a prázdně

že všechno je

posraný

 

Pavel Zajíček, stejně jako Ivan Martin Jirous nebo Fanda Pánek, je český barokní autor, který proti přímočaré vulgaritě renesance staví ticho a křik, vteřinu a věčnost.

Proč chcete znamenat něco v ničem! Jsme děti radosti, mluvíme, milujeme se, malujeme, stejně jako štípáme dříví do kamen. Radost z toho, co má smysl! Ještě nikdy nebyla legrace tak intensivní, jako je dnes a zítra. Bejt zlej je nuda.

Poslední český korunovaný král Ferdinand V., řečený Dobrotivý, je Iásón, který sál mléko kentaurů, a který nás zve na palubu Arga na výpravu za Zlatým rounem. Aby loď mohla vyplout, je třeba pod plachtovím Babylonu shromáždit padesát odvážlivců. Zajíček je dvanáctý. Kolik jich sedělo kolem stolu na Zelený čtvrtek? Kdo komu bude mýt nohy! Kdo sepíše hrdinské činy argonautů!

Zajíček má tu výhodu, že toho moc nenamluví, což je na daleké cesty k nezaplacení.

vstávaj nový bojovníci

je to světlo neválčící

vstávaj nový bojovníci

žádný kurvy žádající

 

vstávaj nový bojovníci

v naději se radující

nadšený a chápající

 

proč TEĎ bejt svině

proč TEĎ zaprodávat

se zlu

Šestého prosince každý pytlík fazolí a do hor!

Vítáme tě, Pavle, na palubu.

 

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1