TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
svobodne-jako-simpanz
Jaroslav Blažek, vltava.rozhlas.cz

Svobodně jako šimpanz

Jednou z mnoha věcí, kterou člověku bolševik znechutil, bylo lidové umění – kašírovaně radostná venkovská selanka, založená od slova „umět se“, tedy prostituovat, což měl být podle dobové teologie zdroj všehomíra: svět měl dojít spásy skrze nezkažený lid. Jaroslav Blažek tuto spasitelskou kletbu nad lidovým uměním bezezbytku zlomil. Z jeho „folklórních“ obrazů na nás nejuchá idiot, z kterého se člověku už jen od pohledu dělalo šoufl, ale hledí na nás strnulé tváře bohů a bohyň, které tu jsou od počátku věků – zírají na nás, skrz nás, přes nás, za nás stejně strnule a nehybně, jako tváře bohů ze svatyň prastarých jihoamerických indiánských kultur.

Blažkův krojovaný jezdec se vznáší v prostoru jako mořský koník v oceánu bezčasí, bez znatelného pohybu, jako kentaur, kterého nelze osedlat, protože je to nehmotná myšlenka, a tedy skutečnost, součást pradávného mýtu, který člověka neomezuje, ale povznáší, a proto je nutné jej oslavit, odít jej do harmonii vzbuzujících tvarů a zářivých barev, které evokují cyklický čas setí a úrody, plození a smrti, magický čas, který na padrť rozbíjí představu světa jako neustálého progresu.

Ty vaše folklorní věci mně evokují umění starých civilisací, nebo africkou malbu,“ řekl jsem Jaroslavu Blažkovi před dvěma lety, kdy jsem s ním dělal rozhovor pro Babylon. „Nevím,“ odpověděl, „Afričany jsem v životě neviděl. Ono to není nic tak zvláštního, to lidové umění, člověk si jen musí sednout a cik cak…“

Je to tedy čistě okamžitý nápad?“

Ale žádnej nápad… No tak, samozřejmě, nápad, nebo spíš chuť – já tady můžu sedět a čumět na to jako vůl, co s tím, a nápad nikde žádnej. Já si to nepředstavuju vůbec nijak. To je něco, co je nesdělitelné, co je správné, čisté… Na ten folklor se nabalilo takého svinstva … Maléřů máme, zpěváků, sviní různých… Kristepane, to je hrůza,“ povídal Blažek a od výtvarného umění přešel k uzeninám: „Teď v těch novinách, manželka kupuje Blesk, tahle ukazuje tohle, tahle tohle, ale že by existoval nějaký truhlář, to neexistuje. Klobásky dnes a tenkrát! Řezník, to byl mistr! V Kosticích to byl nějaký Strouhal. Když rozvážel své výrobky, tak psi se mohli po celé dědině zbláznit, jak to vonělo. Dneska je to na potrestání.“

Myslíte Babišovy kostelecké uzeniny.“

No áno, fajnovější prasa by něco takého nežralo.“

Nejhorší je, když chce autor něco sdělit, když se snaží vyjádřit nějakou myšlenku. Umělec není umělcem proto, že je inteligentní, vzdělaný, ten, kdo dokáže formulovat věci lépe než ostatní, ale proto, že skrz sebe nechává promlouvat něco, co právě věcně a správně formulovat nelze, protože jinak by se z umění stala učební pomůcka, která věci neotevírá, ale uzavírá – třídí je do předem daných a popsaných škatulí, zatímco autor funguje jako médium, které jedincům neobdarovaným viděním, zprostředkovává pohled na svět, na nás samé ze zcela jiné perspektivy.

Jaroslav Blažek v tom naštěstí žádné ambice nemá – maluje, jak ho to zrovna napadne, zcela svobodně, jako šimpanz, bez ohledu na Akademii, mimo obchodní odvětví snobů pro snoby, založeného na marketingu, které se honosně nazývá výtvarné umění.

Blažkova „antiintelektuální“ malba je čisté umění, bez jakéhokoli přesahu. Stejně tak jako malíř, mohl být Blažek fotbalista nebo folklorní tanečník. Když se ho člověk ptá na jeho obrazy, rozpovídá se o hokeji a ping-pongu, který hrál závodně, za Kostice:

Hráli jsme dobře, až po Uherské Hradiště, tenkrát, za protektorátu, a mám dojem, že jsem toho Finovského jednou v Hodoníně porazil, jeden set, nebo ho chtěl porazit…“

Když se ho pak zeptáte na Akademii, kam se dostal oklikou přes Bratislavu a Státní soubor písní a tanců v roce 52., tak se dozvíte, že tam založil cimbálku, a taky fotbalovou jedenáctku – „Franta Ronovský, Jarda Papoušek, Ruda Pištěk s náma parkrát hrál, Karel Malich, Karel Nepraš, který hrál fotbal a pak i v cimbálce.“

Proberete s ním tedy fotbal a cimbálovku a když se ho pak zeptáte, jak to tedy bylo na Akademii, odpoví: „Jinak to stálo za hovno,“ a má recht: fotbal, cimbálka a ještě pár dalších věcí ho ochránily, takže Blažek prošel výtvarným školením bez větší úhony. Akademii se nepodařilo zabít v něm imaginaci či instinkt „jeskynního“, školou nezkaženého člověka.

Zatímco mladý (Michal Blažek) nad vším rozumuje, vzteká se a dává rány pěstí, starého něco zaujme, namaluje to a hned na to zapomene, protože je zaujat něčím jiným – třeba přenosem tenisového utkání. Umění pro něj není manýra, natož móda, neb snad mučivá existenciální záležitost, ale přirozená součást jeho života – je to dobré, že to je, ale kdyby to nebylo, taky by se nic nestalo.

Když se ho tedy zeptáte, jak se dostal k modernímu umění, odpoví:

Ale to vždycky člověk někde něco vidí a chcete to pak sám taky zkusit. Když jsem maloval takové ty velké plachty, ani nevím, kde to je, někde srolovaný, takové různé motaniny, ani nevím, kde jsem to viděl, ale vidět jsem to někde musel, protože jak by mě jinak napadla taková volovina.“

Bylo to vaše zpracování nějakých vnějších vjemů, nebo v tom byl určitý názor, záměr?“

Taky jsem přemýšlel o tom, jak malovat, jako každý. Ovšem přemýšlení – člověk přemýšlí a vymyslí velké tento.“

A když jsem se ho už dosti nasraně zeptal, jestli tedy ví, zda maluje pravou nebo levou, nevzrušivě odpověděl: „Ale to je jedno, já můžu tou i tou, na tom nezáleží.“

Starého Blažka člověk nenachytá. Vidí něco, co se mu líbí, tak to hned napodobí, po svém, a jelikož má talent od Pánaboha, nikdy to není jalové, ať se jedná o folklór, abstrakci, figurální malbu, kresby, prolamovaný papír, keramiku…

Blažkovo umění nemá existenciální rozměr, respektive má, ale v tom prazákladním, nevyspekulovaném či citlivostí ad absurdum nevyhnaném smyslu pro existenci, který má vždy na zřeteli špek, prkýnko, nůž a slivovici…

Doprostřed našeho rozhovoru vpadl Blažkův známý z Moravy, který přivezl víno, slivovici a špek, který hned nakrájel. Nalil do kalíšků pálenku, ťukli jsme si, načež se s Blažkem začali hádat o tom, co je bago. Po půl hodině nekončící pře o to, kdo z těch dvou je větší blbec, když neví, že bago je hural, položil jsem úlisnou otázku: „Když jste maloval, pil jste přitom bago…“

Všecko jsem pil!“ poznamenal Blažek, aniž by mu jen na zlomek vteřiny přišlo na mysl, že jsem se ptal na malování, a tak jsem dodal:

Při malování …“

Ale při malování, kdo by nepil… Kristepane, proč zrovna při malování?! Když bylo, tak jsem pil, když nebylo, tak jsem nepil.“

Odkud jsou ty zelenomodrý koně a měsíční obličeje?“ podnikl jsem další pokus, jak přivést řeč k výtvarnému umění.

To jsou otázky…,“ zabručel Blažek.

Prostě to tak přišlo.“.

No, něco jsem tam plácl a hotovo. Každý to má nějak. Někdo to dělá tak a druhý jinak.“

Nepřemýšlel jste tedy o tom – prostě jste to namaloval, jak jste to cejtil…,“ kladl jsem jednu blbou, návodnou otázku za druhou, marně:

Ale přemýšlel… Přemýšlíte a je z vás blbec, nepřemýšlíte, a totéž, co si budeme povídat – buďto to přijde nebo nepřijde.“

Před díly Jaroslava Blažka má člověk zvláštní osvobozující pocit – od vší manýry, myšlenkového či uměleckého snobství, módy – v dějinách, v umění, v kultuře, ve společnosti, které svými city, rozumem, svým estetickým etc. cítěním trivializují svět, ve kterém žijeme, od autorů, kteří se v dospělosti chovají jako děti a tam, kde by měli cítit blahoslavenství, jsou najednou strašně dospělí.

Jaroslav Blažek vzpomíná, jak za normalizace učil v lidové škole umění ve Štítného ulici na Žižkově a pak taky na Petrském náměstí:

Já ta děcka vždycky nechal – no přece je nebudu učit!, a když byla hospoda někde blízko, tak jsem šel na pivo: ta děcka to dovedú sama, co by jim člověk mohl poradit, nic, děcko je největší tvůrce. To je fantastické, co děcka dovedú. Jejich fantasie je bez hranic, plácne to tam a je to, zatím člověk tady tento… Akorát kopnúť do ritě. Co s tím.“

Už jsem to napsal před lety v Babylonu: Jaroslav Blažek podle mne patří k tomu nejlepšímu, co tu ve výtvarném umění po druhé světové válce vzniklo.

Prosloveno na zahájení retrospektivy Jaroslava Blažka 11. května 2017 ve smíchovské Portheimce a dáno na https://babylonrevue.cz/.

 

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big