TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
stesk-po-domove-a-globalni-self
Victor Brauner. Objet subjectivité. 1957. Výřez. wikiart.org

Stesk po domově a globální self

Nerozkládá se svět, ale naše subjektivní realita.

„Současný svět je v troskách, dějí se neskutečné věci, bortí se základy civilizace, to, co platilo tisíciletí, už neplatí, hrozí nám katastrofy, masakry, ohrožují nás neznámí tvorové, cizí bohové, padá na nás vesmír...“

Podobné fantazie se zmocňují leckterého obyvatele zeměkoule, dobrovolně či nedobrovolně konzumujícího informace o všem, co se kdekoli děje anebo neděje, protože zpráva je zprávou bez ohledu na to, jestli realitu odráží anebo vytváří.

Jako informační konzumenti se chováme různě. Někdo z nás konzumuje co nejvíc informací, shromažďuje, porovnává, ověřuje je v naději, že se lépe vyzná, pochopí smysl anebo podstatu sdělení. Jiní se snaží novým zprávám z globálního a globalizujícího světa ubránit tím, že se rozhodnou žádné zprávy nepřijímat. Zpravidla se to však nedaří. Nejen internet, televize, noviny, ale i sousedé, příbuzní, kolegové jsou zdrojem zpráv. Ty jsou o to více nesrozumitelné a děsivé, o co více jsou zabarvené emocemi jejich autorů. Další informační konzumenti své informace třídí, ještě než je přijmou. Takoví konzumenti však primárně nekonzumují, ale spíše konspirují.

Ať už patříme do kterékoli z těchto skupin, jednu věc máme společnou. Den co den a hodinu co hodinu se k nám dostávají informace, které bychom nepotřebovali a ani nechtěli vnímat nebo znát. Navzdory tomu se k nám nejspíš právě teď dostává informace o tom, že někdo někde udělal něco děsivého, anebo něco, čemu vůbec nerozumíme. Dozvíme se, že se někomu, koho jsme v životě nepotkali, ani nevěděli, že by někdo takový mohl existovat, stalo něco, o čem jsme něvěděli, že se vůbec může stát. Tato cizí událost a cizí, nový tvor je nám v okamžiku tak blízko, že překračuje hranice intimního prostoru, kouká na nás, křičí a září ze vzdálenosti několika centimetrů. Najednou jsme s tímto tvorem doma a recipročně vnímáme, že i my jsme u něj doma, že stojíme vedle něho na chodníku, že trpíme anebo se radujeme z toho, co se mu děje. A najednou jsou tam tisíce lidí, kteří spolu s námi zažívají tuto chvíli, aniž bychom je zvali, aniž bychom je u sebe či v sobě chtěli. Vzniká jedno velké já, jedno velké self.

Psychologický pojem „self“ znamená něco jako pocit ze sebe. Self se rodí v okamžiku, kdy začneme vnímat sebe sama. Nejdřív vnímáme to, co dělá naše noha, ruka, co vidí naše oči nebo cítí naše kůže. Postupně se self rozšiřuje o další a další vjemy. V určité fázi vývoje se self obohacuje o vjemy spojené s účastí jiných osob, maminky, táty, členy širší rodiny.

Self se vývojem rozšiřuje a mění. Informace, které jsou jeho součástí, jsou informacemi – vjemy, týkající se našeho těla, mysli, vnějších předmětů a osob, které na nás působí. Tzv. intersubjektivní self (termín psychoanalytika Daniela Sterna) už zahrnuje nejen to, co vnímáme ze svého těla a mysli, ale i to, co vnímáme z těla a mysli jiných osob. Osob, jejichž sdílené myšlenky a emoce, se stávají součástí našeho pocitu sebe. Self se ohraničuje a zpevňuje tím, že sami sebe definujeme a budujeme identitu.  Jsem syn, dcera, školák, Pražák, Čech, Evropan... podle toho, jaké vjemy, emoční prožitky, zjednoduše řečeno informace, přijímám a sdílím.

V životě nastanou situace, kdy se množství informací a sdílených prožitků zvýší do té míry, že self se musí rychle změnit. Stává se to v okamžicích výjimečně intenzivního stresu, tragické události, traumatu... Naše self se v těchto situacích na chvilku jakoby rozpadne (dezintegruje), za optimálních podmínek se však zase zpevní, ohraničí a zabuduje do sebe nový prožitek sebe.

Historicky a evolučně tento proces probíhal v podstatě stálých a opakujících se podmínkách známého prostředí a příslušností k malé a větší skupině příbuzných nebo kulturně, ideově a etnicky stejných anebo blízkých osob. Tato společenství jsme prakticky neopouštěli nejen proto, že nám zajišťovalo fyzické přežití, ale i proto, že bychom při setkání s lidmi se vzdálených, cizích a odlišných skupin prožívali velkou úzkost. Byla by to úzkost nejen z toho, že nám ublíží, ale i z toho, že nebudeme vědět kým jsme, a přestaneme tak existovat. Vyjádřením takové úzkosti pak bylo něco, co nazýváme steskem po domově. Stýskání po domově znamená touhu setkat se se známymi lidmi, vrátit se mezi svoje, ke svému náboženství, národu, městu, rodině, rodičům.

Psychologicky bychom této obranné reakci na hrozbu ze ztráty sebe sama mohli rozumět jako regresi. Regrese znamená návrat na nižší stupně vývoje, zpravidla na ty, kde jsme se naposledy cítili bezpečně. U dětí se tato psychická obrana objevuje například ve chvílích, kdy nastoupí do školky, do nové školy, anebo když se rodina přestěhuje. Některé z dětí, zdaleka ne všechny, se začnou pomočovat, „zapomenou“ se oblékat, přestanou vycházet z domova anebo začnou spát zase s maminkou. Hlavním prožitkem těchto dětí je strach z cizích lidí a z cizího vůbec. Dalo by se říct, že je to taková soukromá dětská „xenofobie“.

Napadá mě, zda může ohrožovat neznámé prostředí školky děti stejným způsobem jako dospělé může ohrožovat a měnit množství přijímaných informací v globálním světě. Může běžný konzument reagovat na množství nedobrovolně či dobrovolně zažitých a  sdílených informací úzkostí z dezintegrace self, čili strachu ze ztráty sebe sama? A může být jeho obrannou reakcí rovněž regrese? Pokud ano, tak logickým projevem takové regrese by bylo nepřátelství vůči cizím lidem, jejichž společenskou a politickou formou je xenofobie a rasismus. Rasismus formulovaný psychopatickými autoritami ("rodiči"), kteří stesk po domově a touhu navrátit se k rodině, ke svým kořenům, zneužívají  k získání absolutní moci nad všemi a nad vším.

Je možné tomuto vývoji předejít?

Ideální by bylo uvědomit si, že vesmír na nás padá anebo že se svět rozkládá nikoli ve vnější, objektivní, ale pouze v naší vnitřní, subjektivní realitě. Prožitek ztrácejících se hranic a borcení základů našich „hodnot“, naší civilizace, „křesťansko-židovské tradice“, je totiž projekcí naší vlastní úzkosti z toho, naše intersubjektivní self se na začátku 21. století začalo měnit na „self globální“.

Budoucnost ukáže, jak tento proces bude pokračovat na individuální i společenské úrovni.

28 8 2018

Victor Brauner. Objet subjectivité. 1957. wikiart.org

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1