TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
jak-to-bylo-a-je-s-nabozenstvim
Frantisek Kupka. The Way of Silence. 1903. Výřez. wikiart.org

Jak to bylo a je s náboženstvím

Pravda je rozhodujícím a konečným kriteriem veškerého lidského počínání.

                                                                                  T. G. M.

Kde je život, je i různost, a to jistě platilo i pro pravěké a starověké lidské skupiny a kmeny. Kromě vůdců se v nich vyskytovali též jedinci, kteří vyjma inteligence neoplývali ‚alfasamčími‘ vlastnostmi, avšak i oni toužili po vlivu a moci. Vedle světské moci se jim nabízela ‚jen‘ moc duchovní, a v kmenech se proto začali objevovat šamani, zaříkávači a později kněží. Lidé je velmi potřebovali, protože jim přinášeli vysvětlení záhad světa, dodávali jim životní orientaci, uklidňovali je a psychicky posilovali, aby ani v nejtíživějších situacích nepropadali beznaději; byli to vlastně první psychoterapeuti. Jejich výklady se zčásti opíraly o pozorování života kmene a ostatního světa a často odpovídaly skutečnosti, zčásti to ovšem byly pouze jejich představy a mnohdy i výmysly, kterými řadové členy kmene ovlivňovali a manipulovali jimi.

Rozhodující úlohu v představách duchovních vůdců zaujali bohové jako všemocní vládci světa. Šamani a kněží z ní těžili, protože se na jejich vládě podíleli jako zprostředkovatelé. Vytvářeli postupně stále ucelenější, promyšlenější a rozsáhlejší náboženské ideologie a začali lidem též radit, jak se mají chovat a jak mají žít. Tyto rady se brzo proměnily v direktivy; ty ovšem musely být v souladu s direktivami světských vůdců. Když duchovní vůdci začali světským vůdcům mocensky konkurovat, mnohdy se to obracelo a direktivy světských vůdců musely vyhovovat i jim. Nestávalo se proto zřídka, že světským a duchovním vůdcem býval jen jeden člověk, nositel obojí moci.

Prvním významným, a v dějinách lidstva vlastně jedním z nejvýznamnějších mužů, kteří ve svých rukou měli světskou i duchovní moc, byl ještě v pravěku žijící prorok a zakladatel židovského náboženství Abraham (Vznešený otec). Jak to odpovídalo tehdejší době, byl to nezakrytý a nekompromisní absolutista. Svou moc vybudoval mimo jiné na údajné smlouvě s Bohem, která Židům zajistila životní prostor a učinila je vyvoleným národem. Získal si tím nejen jejich poslušnost, ale též přízeň, neboť jim dodal značné sebevědomí. Současně je tím ovšem zahnal do izolace, která je později stála bezmezné utrpení, protože jejich náboženství muselo být kvůli jejich vyvolenosti nemisijní. Už jen to je důkaz, že judaismus, dodnes jeden ze základů euroamerických hodnot, není odvozen od vševědoucího boha, neboť pokud by takový bůh existoval, musel by uvažovat nadčasověji než Abraham.   

Na to, že „lidi nestvořil Bůh, ale lidé stvořili Boha“ (původně bohy), se dá usuzovat též z faktu, že na různých místech ‚vznikali‘ různí a často podle různých věrouk velmi odlišní bohové a že všichni nesli známky projekce místních pouze lidských emocionálních potřeb a pouze lidského myšlení. Značnému počtu lidí to dodnes nevadí, protože také jejich vlastní emocemi podložené potřeby zde vítězí nad zdravým rozumem.

Víra v bohy byla pravděpodobně od počátku spojena s podobně účelovou vírou v posmrtný život. Iniciovala ji spíše myšlenka ‚ďábelská‘ než boží, neboť lidé kvůli ní pozemskému životu nepřipisovali rozhodující význam, což jim sice umožňovalo lépe snášet útlak vytvářený lidmi postavenými nad nimi, těm však zase umožňovala nad nimi snadněji vládnout. V křesťanství se později vlivem renesance, reformace a osvícenství víra v posmrtný život oslabila, islám a mnohá jiná náboženství podobnou korekcí dodnes neprošly. Že je představa o posmrtném životě neopodstatněná, věděl už starověký čínský filosof Konfucius, který se vyjádřil výrokem: „Když nevíme nic o životě, co můžeme vědět o smrti?“

Problém posmrtného života stojí za zvláštní analýzu, neboť byl a dodnes je lidmi  nejen silně prožíván, ale svými ostatními konsekvencemi je i sám o sobě velmi závažný. Kriticky myslící člověk si jako první položí otázku: kam vlastně všechny ty duše zemřelých zamíří, kde se zdržují a kam se ty jejich miliardy vůbec vejdou? Na to náboženské autority ještě dokážou odpovědět poukazem na to, že je to otázka nemístná, protože duše jsou nehmotné. Dál se ovšem dostávají postupně stále víc do problémů. Odpověď na otázku, zda nehmotné duše mohou být entitami, ještě obvykle najdou, avšak už jen po výkladech neopřených o doložitelná fakta. Na otázku, zda je entitou Bůh ovšem už odpovědět nemohou, neboť u něj předpokládají ‚nepředstavitelnou‘ (tvůrčí atd.) sílu, ale nehmotná síla přece neexistuje. Úplně bezmocní se pak stanou, když mají odpovědět na otázku, zda duši má nebo nemá pouze člověk, a pokud jen člověk, proč tomu tak je a hlavně, kdy se jejím nositelem fylogeneticky (tj. na rozdíl od zvířat) i ontogeneticky (tj. na rozdíl od právě počatého dítěte) stává. Žádnou z těchto hranic nedokážou a ani nemohou určit, se všemi důsledky, které to s sebou nese.

Mýtus o posmrtném je pouze jeden z mnoha; všechna náboženství vyjma unitaristického jsou mýty prostoupena. Je pozoruhodné, že v křesťanství, zejména v katolickém, jich lze nalézt ještě víc než v islámu. Zakladatel islámu Mohamed (Muhammad) víceméně logicky tvrdil, že jelikož je jeho náboženství mezi monistickými vývojově nejmladší, je nejvyspělejší a ostatním náboženstvím nadřazené. I proto muslimové, včetně umírněných, jsou ve své víře dodnes vesměs tak neochvějní a na ostatní náboženství se dívají s despektem.

Už jen v samotném křesťanském Novém zákoně kriticky myslící člověk najde mnoho neobhajitelných mýtů, včetně těch klíčových. Ježíš nebyl Božím synem, ale jen pozemským člověkem, mimo jiné proto, že od Jana Křtitele přijal křest, čímž přiznal svou lidskou hříšnost. Byl pravděpodobně nemanželským dítětem a jeho matka Marie nepochybně nebyla pannou, do níž ‚vstoupil‘ Boží duch. Existence Božího ducha byla vykonstruována, aby její mateřství vysvětlila, a na to pak byla navrstvena existence Boží trojice. Obojí se stalo předmětem dodnes nekončících teologických sporů a byl to jeden z důvodů, proč se Mohamed od křesťanství odklonil. Byl to hlavní důvod, proč zakladatel unitarismu, jinými slovy obnovitel křesťanského monismu (Ježíš byl monista, a pokud o sobě hovořil jako o Božím synovi, byla to jeho hra se slovy, protože všichni Židé se považovali za Boží děti) Miguel Servet o reformaci tvrdil, že je nedostatečná; hlavně proto, že nezrušila Boží trojici, pro niž v Bibli nelze najít přesvědčivé argumenty.

Protože Ježíšova smrt byla potupná, skončil jako stovky jiných starověkých proroků a čekalo ho zapomnění. Jeho následovníci, vědomí si pokrokovosti a ušlechtilosti jeho učení, to však nechtěli připustit, a zinscenovali proto příběh o jeho zmrtvýchvstání a zjevení se, kterému údajně uvěřil i „nevěřící Tomáš“.

Problém zjevení a jiných zázraků je dodnes neřešitelný, neboť se týká sfér, které jsou buď na hranici, nebo za hranicí lidského chápání. Primární je zde otázka, zda se zemský svět vyvinul samovolně a dál se samovolně i vyvíjel, nebo zda je za tím nějaká člověku nepochopitelná vnější síla či mocnost. Nekonečná složitost světa a ‚nadgenialita‘ jeho uspořádání mluví ve prospěch vnější, nadpozemské bytosti či jiného subjektu. Jak jinak si vysvětlit například schopnosti mravenců a jejich nesmírně složitou organizaci, přesahující schopnosti i nejinteligentnějšího člověka, když jejich mozky jsou tak nepatrné? Nabízí se i opodstatněná teleologická (nejen teologická) argumentace středověkého katolického myslitele Tomáše Akvinského: „Pozorujeme totiž, že některé věci, které nemají poznání, totiž přírodní tělesa, jsou činné pro cíl, což vyplývá z toho, že jsou vždy nebo velmi často činné týmž způsobem a dosahují toho, co je nejlepší. Je proto zřejmé, že k cíli dospívají nikoli náhodou, nýbrž z úmyslu dospět k cíli. Avšak to, co nemá žádné poznání, míří k cíli jen proto, že je k něčemu řízeno něčím, co poznání a rozum má, jako je šíp řízen střelcem.“ Dál ovšem už Akvinský uvažoval nepřípustně: „Existuje tedy rozumná bytost, která všechny přírodní věci nařizuje k cíli, a tu nazýváme Bohem.“ Každý zdravě uvažující člověk by totiž měl důsledně rozlišovat mezi tím, co ví s jistotou a co s jistotou neví. Může uvažovat o ‚nadvědomí‘ či ‚kosmickém vědomí‘ nebo o tom, že „něco nad námi je“ či ještě lépe „něco nad námi možná je“, avšak dál by pokračovat neměl, nebo by měl připouštět, že to jsou pouze jeho dohady, a nikomu by je proto neměl vnucovat.

Snad ještě složitější je lidské vnímání nadpřirozených jevů. Za nadpřirozené lze považovat jednak ty, které sice objektivně existují, avšak pouze si je neumíme vysvětlit, jednak ty, které za nadpřirozené považujeme. Musíme zde ovšem vždy rozlišovat, zda k nim opravdu došlo nebo zda si je daný člověk nevymyslel, a zda to jsou vidění psychicky zdravých či psychicky narušených jedinců. Už to je velmi obtížné a mnohdy se s tím neví rady ani psychologové a psychiatři. Přesto se zdá, že psychologický a psychopatologický výklad má ke skutečnosti nejblíže.  

Především je podezřelé, že v pravěku a starověku nebyla vidění nadpřirozených úkazů a bytostí nijak neobvyklá, a že pokud chtěl jakýkoli prorok uspět, musel se na ně odvolávat. Kromě toho jím vyslovované teze musely odpovídat potřebám a tužbám posluchačů. Nevystihl-li je, nebyl přijímán a mnohdy byl z daného kmene nebo státu vyhnán, někdy i zabit („nekamenujte proroky“). V antickém Řecku se to týkalo také filosofů; například starší Sókratův současník Protagoras a ideový tvůrce athénské demokracie byl kvůli bezvěrectví z Athén vyhnán a Sókratés byl odsouzen k smrti, mimo jiné proto, že byl z bezvěrectví nařčen. Náboženské ideologie jsou totiž vesměs jen politické ideologie opřené o náboženskou víru, jinak mezi nimi žádný větší rozdíl není. Z toho, že jsou jen lidskými představami, je usvědčuje nejen jejich vesměs evidentní časová a prostorová podmíněnost, ale též a hlavně to, že nepředpokládají vývoj, protože jejich tvůrci o něm ponětí ještě neměli.

Z jiných velkých náboženství jsou pro euroamerické kriticko-realistické myšlení nejpřijatelnější konfucianismus a buddhismus. Konfucianismus proto, že vyzdvihuje rozum a odpovědnost člověka k sobě i k druhým lidem (u Konfucia se jako u prvního cituje teze, která pak byla v různých podobách mnohokrát opakována: „Co sám nechceš, nečiň jiným!“) a že má mnoho společného s Platónovým učením. Buddhismus je přijatelný mimo jiné proto, že jeho zakladatel Siddhártha Gautama (Buddha) měl k existenci bohů nejednoznačný a víceméně chladný postoj. Na druhé straně je buddhismus ovšem pouze ideovým rozšířením subjektivních prožitků a myšlení jednoho člověka, byť výjimečného a věrohodného. Lze mu vytknout, že i v jeho učení je mnoho mýtů a že podobně jako křesťanství člověka spíše potlačuje, než aby ho vnitřně osvobozoval.                        

V této souvislost je třeba se vrátit k Mohamedovi. Po prvních zjeveních pochyboval o svém duševním zdraví a uvažoval dokonce o sebevraždě. Jeho žena a přátelé ho však ujistili, že duševně vyšinutý není. Kromě jiného se odvolávali na Mojžíše, že i on něco podobného zažil a že duševně nezdravý jistě nebyl. Pominuli, že pokud Mohamed měl zjevení, padal při tom na zem a z úst mu někdy tekly sliny, zřejmě tedy trpěl nějakou formou epilepsie. Zde se dostáváme k nenápadné, avšak mimořádně závažné věci. Závažná je hlavně proto, že se vine dějinami lidstva od počátku až dodnes: opakovaná lež se stává pravdou.

Mojžíš se dopustil podobné lži jako Abraham a jako strůjci Ježíšova zmrtvýchvstání, neboť už jen jeho Desatero od vševědoucího a neomylného Boha být nemůže, protože i ono nese typické známky projekce lidských potřeb a představ. Lze to vidět už na prvních třech přikázáních („v jednoho Boha věřit budeš,“ „nebudeš mít jiné bohy mimo mne,“ „nevezmeš Boží jméno nadarmo“), účelově sloužících hlavně k upevnění moci božího zprostředkovatele, tj. Mojžíše. V Desateru jsou sice vysloveny též nesmírně důležité a univerzálně platné morální teze, ovšem vedle těch, které by vševědoucí bůh nikdy nevyslovil, například „cti svého otce o svou matku“ (nezávisle na tom, zda si to zaslouží, a naopak tam chybí úcta k dětem, protože na ně se tehdy moc nehledělo). Jinou účelovou projekcí byla představa Boha jako dobrotivého. Jedním z těch, kdo se nad tím pozastavili, byl biblický Job, který se Boha zeptal: „Zprotivil se Ti výtvor Tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? Cožpak máš tělesné oči? Což se díváš stejně jako člověk?“ V úvahách, proč Bůh připouští zlo, Job nebyl a dodnes není zdaleka sám; věřící z nich však nevyvozují adekvátní závěr, neboť by to mohlo jejich víru narušit a případně ji i zbourat. 

Nemohl k němu dojít ani Mohamed, protože by svému učení přinejmenším ubral na síle. Začal jako hlasatel náboženství a morálky, avšak v průběhu času se těžiště jeho zájmu a pozornosti přesunulo od náboženství na politiku, obchod, zákonodárství a vojenství, a prošel tak vývojem typickým pro většinu jiných teokratických i sekulárních politických vůdců. Podle toho se měnil i obsah nově vznikajících kapitol Koránu, přestože se i nadále odvolával na zjevení. Dával sice najevo, které teze má od boha a které jsou jeho vlastní, nelze však posoudit, zda, či do jaké míry, v tom byl poctivý a důsledný. Zřejmě poctivě popsal nejméně dvě svá první vidění: v prvním se mu zjevila nějaká obrovská bytost, přiblížila se k němu a něco mu sdělila, v druhém se mu zjevila znovu, avšak poblíž lotosového stromu, který byl podivně zakryt. Mohamed si zpočátku myslel, že jde o boha (Alláha), později ji interpretoval jako archanděla Gabriela. Upomíná to na meditační či na spánkové, resp. polospánkové snové obrazy.

Zážitek zjevení v bdělém stavu je vždy produktem zvláštního psychického stavu. Někteří lidé jsou k němu disponováni víc, jiní méně. Pozoruhodné je, že proroků odvolávajících se na zjevení v průběhu starověku postupně ubývalo, což zřejmě souviselo s rozvojem filosofie, které se dařilo mýty potírat. Pravděpodobně i proto byl Mohamed, žijící na počátku středověku, posledním významným náboženským prorokem, který odvozoval své učení od zjevení.

Dávní lidé byli věřiví i ‚bájiví‘. V dnešní době se něco podobného objevuje u dětí do věku přibližně pěti let tzv. bájivou lhavostí. Reprodukují tím původní lidské myšlení a v naprosté většině z něj vyrostou. Objevuje se ovšem též u dospělých hysteriků, zvláště dostanou-li se do emocionálně vypjatého stavu. V počínajícím stáří se u některých lidí objevuje tzv. paranoický vývoj, končící někdy až bludným systémem, přičemž daný člověk se jinak chová víceméně normálně. Tím se dostáváme k nanejvýš složité otázce: kdy a který člověk lže vědomě a kdy nevědomě, a zda mezi tím je nebo není plynulý přechod. Lež je přitom třeba vždy považovat za psychopatologický jev, ovšem s plynulým přechodem od malé ‚nevinné‘ lži ke lži největší, resp. nejtěžší. Plynulý přechod, zde však s jistými dělítky, je také mezi zdravě, méně zdravě a nezdravě myslícími lidmi; jejich případné mylné závěry ovšem obvykle mají stejně negativní důsledky, jako kdyby úmyslně lhali. Na celou tuto problematiku je možno pohlížet též z hlediska vědomí a jeho důležité součásti, svědomí. Obojí může být otevřené nebo zčásti nebo úplně zastřené. Proklestit si cestu v této spleti problémů a dojít k pochopení, proč se různí náboženští a političtí vůdci chovali tak, jak se chovali, je prakticky nemožné. To však neznamená, že bychom se o to neměli alespoň pokusit. 

V pozadí chování teokratických i světských vůdců je vždy menší nebo větší touha po moci, daná jednak geneticky, jednak tzv. sociální dědičností. Cokoli, co jim v dětství bránilo ve zdravém a svobodném vývoji, je v jejich psychice trvale uloženo, přestože o tom v dospělosti nemusí vědět, neboť to mají zasunuto do podvědomí, nebo si to pamatují jen částečně a zkresleně a nepřikládají tomu odpovídající význam. Výsledkem nepříznivých vlivů v dětství je vždy nějaký komplex, obvykle komplex méněcennosti, u autokratů obvykle překompenzovaný do nadměrného sebevědomí, sebestřednosti a ambicióznosti, doprovázený přídatnou, v širším slova smyslu neurotickou energií, která jim napomáhá k tomu, aby se prosadili.  

Zatímco Ježíš si pravděpodobně přisuzoval jen moc odpovídající jeho charismatu, genialitě a obsahu jeho učení, jeho následovníci do ní postupně přidávali stále víc cizorodých a účelových prvků. Vedla je k tomu sice ‚bohulibá‘ snaha zachovat a šířit jeho odkaz, avšak sami si v tom počínali stále hůř. Aby unikli z pasti údajné židovské vyvolenosti, začali svou víru šířit též mezi lidi jiného vyznání. Od judaismu se odklonili též proklamováním mýtu o posmrtném životě, ke kterému Židé zaujímali zdrženlivý a nejednotný postoj. Nakonec se od židovského náboženství definitivně odklonili a dali tak vzniknout katolickému neboli obecnému náboženství. Stále víc přitom odstupovali i od Ježíšových „levicových a demokratických“ tezí. Aby své učení obhájili konzistentní ideologií, opřeli se o řecké filosofy, ne však o demokraty, ale o Platóna, který se hlásil k autokratickému uspořádání společnosti. Byla to pragmatická cesta, která jejich náboženské ideologii nakonec umožnila, aby se stala součástí ideologie Římské říše. Tím se ovšem odklonila od Ježíšova učení s konečnou platností. Po vzoru Římské říše si vytvořili analogický mocenský systém, a protože tím svou moc značně posílili, dál to deformovalo jejich morálku.

Tento trend pokračoval až do konce středověku, kdy jejich demoralizace byla již tak zjevná, že se stala neúnosnou. Kromě jiných proti ní vystoupili anglický filosof a theolog Jan Viklif a český theolog a univerzitní pedagog Jan Hus. Oba za to byli katolickou církví pronásledováni, neboť brojili proti jejím nešvarům, zejména proti korupci. Zatímco Viklif pronásledování přestál, Hus byl upálen. Mezitím ovšem stačil založit mohutné hnutí, které nebyla schopna přemoci ani mnohem početnější církví vyslaná vojska. Kromě toho inicioval  první reformovanou církev. Ideově se vracel k Ježíšovi, takže jeho učení mělo též levicový aspekt. V Čechách se dodnes citují fragmenty z jeho spisů a kázání, například: „Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zem, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny drahé kožichy věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil.“

Přestože české země tehdy patřily mezi evropské mocnosti – Hus žil za vlády českého krále a římského císaře Karla IV. a jeho synů Václava a Sigmunda  – církevní reformace se z nich do ostatních zemí nerozšířila, jednak proto, že husitské hnutí nebylo jednotné, jednak a hlavně proto, že katolická církev udělala všechno pro to, aby k tomu nedošlo. Podařilo se to až dalším reformátorům, Martinu Lutherovi a Janu Kalvínovi. Luther, který se prohlašoval za husitu, měl na rozdíl od Husa štěstí, že se za něj postavil saský kurfiřt a před církví ho ochránil a že jeho hnutí se během poměrné krátké doby tak rozšířilo, že katolická církev nakonec musela rezignovat. Kalvín to měl snadnější, protože když v Ženevě začal hlásat své učení, půdu měl již částečně připravenou. Po počátečních neúspěších tam díky své mimořádné politické zdatnosti prosadil krajně radikální variantu reformace, mimo jiné zákaz jakýchkoli zábav svádějících k nemravnosti, a přestože formálně Ženevu neřídil, stal se jejím neomezeným vládcem.

Celkově reformace znamenala značný posun k lepšímu, a to i proto, že katolická církev se jí musela v mnoha ohledech přizpůsobit. Velký význam mělo též předchozí renesanční obnovení filosofie a přírodních věd, které krok za krokem vyvracely katolické mýty. Reformace otevřela dveře osvícenství a demokracii, současně ovšem i liberálnímu kapitalismu (protestantské „kdo se přičiní, tomu i Bůh pomůže“).

Vývoj od počátků renesance, která obrátila pozornost od boha k člověku, vedl k posilování agnosticismu a ateismu, což v druhé polovině 19. století vyjádřil filosof Nietzsche slovy „bůh je mrtev“. Křesťanské církve v čele s katolickou na to reagovaly novým náporem mýtů, ovšem už sofistikovaněji a opatrněji formulovaných. Slábly sice ideově a duchovně, ne však materiálně. V Čechách, v nejateističtější zemi na světě, dnes sice obhospodařují poloprázdné až prázdné kostely, avšak stále víc se proměňují v politicky a mediálně udržované obchodní společnosti a svým antifaktickým myšlením přispívají k duchovnímu úpadku země. Platí to zejména pro katolickou církev, která je jako celek jednou z nejbohatších nadnárodních ekonomických organizací na světě a řídí se řadou mocenských imperativů, včetně „nepřiznávej své chyby a prohřešky“.

Psychologicky nejneuchopitelnější jsou dnešní křesťanští vzdělanci, intelektuálové a církevní hodnostáři. O všech námitkách, které se minimálně od renesance proti jejich víře nahromadily, sice vědí, avšak pomíjejí je. Mají zastřené až zaslepené vědomí a svědomí, což je vzdaluje od morálky a psychické normality a přibližuje je to k pokleslým populistickým politikům. Stejně jako oni podléhají polaritě zaslepenost vs. nemravné pokrytectví, opět s plynulými i neplynulými inter a intraindividuálními přechody, vždy však se stejně negativními důsledky.

Křesťanství sice formulovalo a prosadilo řadu ušlechtilých etických tezí, avšak svou výlučnost či nadřazenost nad ostatními věroukami z toho vyvozovat nemůže. Etika je primárně oborem praktické filosofie a v běžném životě je především produktem ‚obyčejného‘ selského rozumu. Není též v žádném případě pravda, že křesťané jsou ve svém cítění, myšlení a jednání morálnější než agnostici, ateisté nebo vyznavači jiných náboženství.

7 10 2018

Frantisek Kupka. The Way of Silence. 1903. wikiart.org

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1