TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
co-si-pocit-v-imperiu
Ilya Repin. A Peasant with an Evil Eye. 1877. Výřez. wikiart.org

Co si počít v Impériu

Raduj se z dnešního dne, protože tak dobře, jako bylo dnes, už nikdy nebude!

Zátarasy. Zátarasy jsou to první, co člověk vidí. Trčí ze sněhu, jako by se nad čárou sněhu vznášely plaňky plotů. Jsou to zvláštní kombinace, propletence, zmuchlaniny, celé konstrukce zátarasů spojujících nebe a zemi, zasazené do každého kousíčku zamrzlého pole, bílé krajiny, ledového obzoru.

Na první pohled vypadá hrozivě, tahle ježatá, ostnatá překážka, táhnoucí se podél hranice jako nesmyslný a surrealistický nápad, protože kdo by tudy asi tak mohl prolézt, když je všude, kam až oko dohlédne, jen zasněžená pustina, nikde žádné cesty, žádní lidé a sněhu je na dva metry, takže se v něm nedá udělat ani krok. A přece ti ty zátarasy chtějí něco sdělit, něco oznámit. Říkají ti: dávej pozor, překračuješ hranice jiného světa. Odtud už nevyklouzneš, neutečeš. Je to svět smrtelné vážnosti, rozkazů a poslušnosti. Nauč se poslouchat, nauč se pokoře, nauč se zabírat svou osobou co nejméně místa. Nejlepší bude dělat, co dělat máš. Nejlepší bude mlčet. Nejlepší bude, když se nebudeš ptát.

No, to je tak: zátarasy ti prostě dávají lekci po celou tu dobu, co se stáčejí k nádraží, ukládají ti do hlavy všechno, co musíš mít od téhle chvíle na paměti. Je to drsná lekce, ale vždyť je to pro tvoje dobro, v tvém zájmu, když ti vtlučou do paměti dlouhou litanii omezení, zákazů a instrukcí.

A potom jsou tu psi, vlčáci. Rozezlení, roztřesení, rozzuření. Jen co vlak zastaví, vrhají se pod vagony, štěkají a chňapají, ale kdo by tak mohl v čtyřicetistupňovém mrazu cestovat pod vagonem? I kdyby měl sebevíc kožichů, za hodinu by zmrzl, a my už jedeme bez přestávky celý den. Pohled na slídící psy je tak fascinující, že teprve za chvíli zaregistrujete další obraz: vojáky, kteří jako by vyrostli ze země a stojí teď v řadách po obou stranách vlaku. Stojí jeden od druhého jen tak daleko, že mezi sebou mohou udržovat kontakt očima, takže vytvářejí podél vagonů nepřerušenou linii, a i kdyby se nějaký blázen (ale třeba i agent, diverzant, špion) rozhodl vyskočit z vagonu a rozběhnout do nekonečné sněžné dáli, okamžitě by ho zpozorovali a zastřelili.

Jenže kdo by ho mohl jen tak na místě zastřelit? Bez zaváhání by to mohli udělat strážní, kteří stojí na věžích a míří puškami na dveře a okna vagonů (jelikož se právě dívám z okna, míří jedna z pušek na mě, ano, přesně na mě!). Ale na druhé straně by přece žádný blázen (nebo agent, diverzant nebo špion) nemohl vyskočit z vlaku a rozběhnout se do sněžné dáli, protože okna a dveře vagonů jsou hermeticky uzavřené.

Ta nepřerušená linie sledování má nejspíš stejnou přesvědčovací roli jako ony vysoké husté zátarasy. Je to prostě němé, ale zcela jasné varování, abys náhodou nedostal nějaký hloupý nápad.

Tím to však nekončí. Neboť sotva prošla po kolejích smečka nervózních a možná i hladových vlčáků, sotva se podél trati rozestavili bdělí vojáci, sotva stráže na věžích na nás namířili pušky, nastoupily do vagonů hlídky (v jedné ruce baterku, ve druhé dlouhou železnou tyč) a vyhnaly všechny pasažéry na chodbu. Začíná prohlídka jednotlivých kupé, hrabání na poličkách, pod sedadly, v popelnících. Začíná oťukávání stěn, stropu, podlahy. Zkoumání, prohlížení, ohmatávání, očichávání.

Pasažéři popadnou všechno, co mají – kufry, rance, tašky, balíky – a nesou to do nádražní budovy, kde stojí dlouhé stoly pobité plechem. Všude kolem jsou rudé transparenty, které nás radostně vítají v Sovětském svazu. Pod transparenty stojí v řadě celnice a celníci, všichni bez výjimky vypadají výhrůžně a přísně, a dokonce jako by proti nám něco měli. Hledám mezi nimi trochu přístupnější, vlídnější, otevřenější tvář, protože bych se už sám chtěl trochu uvolnit, na chvíli zapomenout, že mne obklopují zátarasy a strážní věže, vzteklí psi a kamenní strážní, chtěl bych prostě navázat nějaký kontakt, protože bych si rád s někým vyměnil obvyklé zdvořilostní fráze, normálně si promluvil, což vždycky moc potřebuji.

Co je tu k smíchu? ptá se mě celník zostra a podezíravě. Zamrazilo mě. Moc je nutno brát vážně, usmát se při dotyku moci je neslušné, je to důkaz nedostatku úcty. Stejně neslušné je dívat se upřeně na někoho, kdo má moc. To už jsem přece znal z vojny. Náš desátník Jan Pokrywka trestal každého, kdo se na něj zadíval. Ke mně! volal. Co na mě tak čumíš? A za trest poslal vojáka čistit záchody.

Tak teď už to začíná. Začíná otvírání, odpínání, rozvazování, vyhrabávání, dolování, vytahování, přetřásání. Co je tohle? A co tamhleto? Na co je tamto? A tohle? A tohlencto? A tamhlencto? A tenhle? A tamten? A kudy? A na co? Nejhorší je to s knihami. Největší prokletí je vézt nějakou knihu. Můžete vézt kufr kokainu a nahoru položit knihu. Kokainu si nikdo nevšimne, všichni celníci se vrhnou na knihu. A nedej bože vézt anglickou knihu. To teprve začíná pobíhání, ověřování, listování, čtení.

Přestože mám několik anglických knih (jsou to hlavně učebnice čínštiny a japonštiny), nejsem to já, kdo je nejhorší. Ty nejhorší postavili k zvláštnímu stolu, jako kdyby patřili do druhé kategorie. Jsou to místní lidé, domorodci, občané Sovětského svazu, malí a hubení, v potrhaných kabátech a děravých válenkách, snědí šikmoocí Burjati a Kamčadalové, Tunguzové a Aiunové, Orokové a Korjakové. Jak to, že jim dovolili jet do Číny, to nevím. V každém případě se teď vracejí a vezou si domů jídlo. Koutkem oka vidím, že mají plno pytlíků krup.

A právě o ty kroupy teď půjde. Jak patrno, patří vedle knih právě kroupy do kategorie nejpodezřelejších předmětů. Asi na těch kroupách něco je, nějaká dvojznačnost, nějaká záludnost, kroupy to tedy jsou, to ano, ale co když vyjde najevo, že to nejsou tak docela kroupy, ne stoprocentně. Proto celníci vysypávají všechny ty kroupy na stůl. Stůl se zbarvuje dozlata a dohněda, leží před námi jako maketa Sahary. A začíná prosívání krup. Pozorné, pečlivé prosívání mezi prsty. Prsty celníků propouštějí tenké praménky krup, propouštějí, propouštějí, a najednou – stop! Prsty se zastavily a znehybněly. Prsty ucítily nějaké podezřelé zrníčko. Ucítily, vyslaly do celníkova mozku signál, mozek odpověděl – stop! Prsty se zastavily a čekají. Mozek na to – zkuste to znovu, opatrně a pozorně. Prsty jemně a opatrně, jemně a opatrně, ale velmi bedlivě, velmi citlivě ohmatávají zrníčko. Zkoumají je. Zkušené prsty sovětského celníka. Šikovné, připravené okamžitě zrníčko zmáčknout, chytit do pasti, zajmout. Jenže zrníčko je jen tím, čím je, to znamená obyčejným kroupovým zrnkem a to, co je odlišilo od milionu jiných kroupových zrníček rozsypaných po stole zabajkalské pohraniční stanice, je jeho neobvyklý, podivný tvar, způsobený hrbolatostí mlýnského kola. A tedy žádné pašování, žádný podfuk, pochopí celníkův mozek, ale nevzdává se. Naopak, mozek přikazuje celníkovi pokračovat v prosívání, dále zkoumat, být ve střehu a při sebemenší pochybnosti vydat okamžitě signál – stop!

Mějme však na paměti, že jsou to léta padesátá a že mlýny v Číně jsou již velmi staré a odřené. Uvažme, jaké problémy to celníkům v Zabajkalí způsobuje. Nekonečné množství zrníček má atypický, podezřelý tvar. Prsty alarmují mozek každou chvíli – stop! Zrníčko po zrníčku, hrstka po hrstce, pytlík po pytlíku. Burjat za Burjatem.

Nemohl jsem od té podívané odtrhnout oči. Zíral jsem fascinován, zapomněl jsem na zátarasy a věže, zapomněl jsem na psy. Takovéhle prsty by přece měly cizelovat zlato nebo brousit diamanty! Ty jejich mikroskopické pohyby, ten jejich jemný hmat, citlivost, celnická virtuozita!

Do vagonů jsme se vrátili za tmy, sněžilo, mrzlo, až praštělo. V Zabajkalí se mi dostalo dalšího poučení, že hranice tu není bod na mapě, ale škola! Žáci, kteří ji absolvují, se budou dělit na tři skupiny. První skupinu tvoří ti, kdo jen tiše zuří. Jsou to nešťastníci, protože tady ze stresu nevyjdou, pořád budou zuřit, šílet, rozčilovat se, trápit. Dřív než pochopí, že na skutečnosti, která je obklopuje, nemůžou nic změnit ani zlepšit, sklátí je infarkt nebo mrtvice.

Druhá skupina bude pozorovat, jak to dělají sovětští lidé, a bude napodobovat jejich způsob myšlení a jednání. Musí zvládnout umění smířit se s existující realitou a schopností čerpat z ní dokonce pocit jistého uspokojení. V takových případech nejvíc pomáhá průpovídka, kterou je nutno každý večer opakovat sobě i druhým bez ohledu na to, jak strašný byl den, který právě skončil: Raduj se z dnešního dne, protože tak dobře, jako bylo dnes, už nikdy nebude!

A konečně třetí skupinu tvoří ti, pro něž je všechno především zajímavé, neobvyklé, neuvěřitelné, ti, kteří chtějí ten svět, pro ně dosud neznámý, poznat, prozkoumat, probádat. Ti se dokážou vyzbrojit trpělivostí a udržet si odstup (ale ne nadřazenost!) a klidný, pozorný, střízlivý pohled.

To jsou tři základní postoje, typické pro cizince, kteří se ocitli v Impériu.

Z knihy Impérium, Absynth 2018. https://www.absynt.sk/imperium

11 10 2018 obr1

Ilya Repin. A Peasant with an Evil Eye. 1877. wikiart.org

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1