TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
o-zmenach-ve-spolecnosti-rozhoduje-atmosfera
Joseph Beuys.Hearts of the Revolutionaries.1955. Výřez. wikiart.org

O změnách ve společnosti rozhoduje atmosféra

17. listopad 1989 očima Dany Bérové.

Jaká je Vaše první asociace s listopadem 1989?

Pro mě to bylo fascinující životní období. Doufala jsem, že se něco takového stane, ale neuměla jsem si představit, že by se to mohlo stát takhle brzo, ve vztahu k mému životu. Je to pro mě pořád hodně důležité období, ke kterému se ráda vracím. Jednak zážitky si člověk rád připomíná, jednak si občas vzhledem k současné politické situaci je potřeba připomenout, jak to vypadalo předtím a že jsme skutečně hodně daleko od toho, jak jsme žili v předchozím systému, byť si můžeme stěžovat na spoustu věcí. A dalo mi to spoustu zkušeností, jak překonávat vlastní strach. Samozřejmě, že jsme se tenkrát báli, ne, že ne. A protože jsme měli zkušenost rodičů z roku 1968, tak jsme si uměli představit, co by se mohlo stát, kdyby to nevyšlo, byť jsme hodně věřili tomu, že to vyjde. Takže i to vyrovnávání se s ohrožením existenčním bylo myslím si hodně důležité a hodně zajímavé zažít na začátku profesní dráhy. A párkrát v životě, když se mi potom děly komplikované věci, třeba v byznysu nebo v práci, tak jsem si vždycky dokázala vyvolat pocit, že vlastně zas tak o moc nejde, protože všichni jsou zdraví a svoboda funguje, demokracie taky a jde třeba jenom o peníze nebo o nějaký okamžitý diskomfort.

Nezrazovali Vás od toho třeba rodiče?

Ne. My máme veselou scénku, jak oni zrovna 17. listopadu malovali a já jsem přiběhla domů z Národní a říkala jsem – nemalujte, je revoluce. A ty kýble tam potom stály tři měsíce uprostřed haly, protože nikdo už neměl čas to domalovat. Takže rodiče mě nikdy určitě nezrazovali. Ale byla spousta jiných informací, různé dobře informované zdroje nám nosily zaručené zprávy, odkud zrovna jedou ty tanky a kde se zrovna chystají ty pohotovostní pluky a tak. Ono se to dneska s tím obrovským množstvím způsobů, jak komunikovat, těžko třeba dětem vysvětluje, že jsme tenkrát neměli žádné spojení mezi sebou, že když někdo řekl, že se někde něco děje, tak jsme nemohli poslat fotku – důkaz, tam opravdu stojí policajti, vyfotím, posílám ti to.

Co říkáte spolku Díky, že můžeme? Děkují vám (studentům roku 1989), jak to přijímáte?

My jsme rádi, nicméně naše zásluhy zase nebyly až tak velké, my jsme prostě v tu chvíli byli na tom místě. Věřím, že o změnách ve společnosti rozhoduje atmosféra, a ta v tu chvíli byla silná. Prvotní rozhodnutí nevyžadovalo velkou statečnost, velkou odvahu nebo velké rozhodování, všichni jsme do toho vlítli automaticky nebo přirozeně vzhledem k té atmosféře. Pochybnosti nastávaly až po chvíli. Ale jsem ráda, že si to někdo připomíná, že na tom někomu záleží, protože obecně v Čechách máme tendenci bagatelizovat veškeré historické události, zpochybňovat jejich význam a zpochybňovat i to, co se tenkrát odehrálo. Tehdy byl konsensus větší než v roce 1968, lidé už víc rozuměli tomu, co vlastně je ta demokracie, byl asi větší konsensus na tom, že se musí vrátit ekonomika ke kapitalismu, a když si vzpomínám na tehdejší setkání i mimo Prahu a i s dělníky a s pracujícími v továrnách, tak si myslím, že tenkrát byl konsensus ve společnosti mnohem větší, než je dneska celkově. Tenkrát tomu všichni rozuměli stejně.

Co si myslíte o tom, že občas padne názor, že dnes oslavovaní vůdcové revoluce jsou vlastně bývalí funkcionáři SSM?

Já myslím, že to navazuje na to, co jsem říkala, že ve společnosti vždycky existuje skupina lidí, kteří jsou jako aktivní ve všech situacích, protože jim je prostě vlastní být aktivní. Myslím, že tam mezi námi samozřejmě bylo určité procento lidí, kteří předtím byli aktivní v SSM. Na druhou stranu kdyby nedošlo k tomu základnímu sblížení, tak asi všichni víme, jak jsme chodili na demonstrace předtím. Takže já to považuju za takovou historickou nutnost, že to nastalo. A myslím si, že účast lidí, kteří dřív byli aktivní v SSM, je jedna z mála věcí, která se vždycky otevřeně komentovala, vždycky se o tom mluvilo a vždycky se to vědělo, a myslím, že to byla jedna z mála z věcí, se kterými se společnost vypořádala. Já myslím, že to je přesně ta potřeba zpochybňovat, co se tenkrát odehrálo.

Vy jste přece představitelkou toho, jak se dá SSM využít. Bez SSM nešly dělat Porty, Rockfesty, studentské časopisy, kde jste se podílela, byla jste ve STISu, který nějak musel fungovat. Jak to vidíte – SSM není KSČ?

Já myslím, že obecně život nikdy není černobílý a je to vždycky jenom otázka hranice. My jsme to chtěli zkusit, věděli jsme, že dokud tam těch lidí nebude hodně, tak že se to nezlomí. Vůbec jsme si neuměli představit, že jich tam bude takhle hodně, ale chtěli jsme, aby lidé neměli strach přijít. A říkali jsme si – no tak když nebudou mít strach přijít, tak jich přijde třeba 20 tisíc, 30 tisíc. Tyhle debaty jsme vedli hodně emocionálně, určitě jsme s Monikou zneužívaly toho, že jsme holky, že jsme to s nimi uměly skoulet. A věděly jsme už úplně na začátku, že tam to riziko je. Ale říkali jsme – tohle přece nejsou žádní masoví vrazi z 50. let, to jsou lidé, kteří možná měli nějakou chvíli smůlu, že měli méně informací, jiné rodiče než my, ale jsou aktivní a chtějí něco udělat, tak proč to neudělat? A myslím si, že kdyby se nám to tenkrát nepovedlo, tak by to třeba trvalo déle.

Vezměte s sebou květinu – jak jste na to přišli? Byl to kalkul nebo už si to nepamatujete? Šlo vám o jakýsi gándhíovský princip?

Já myslím, že jsme spíš hledali nějaké heslo. Měli jsme potřebu, že by to měl být symbol toho, že tam nejdeme pobuřovat. Květina byla spíš, že to je k památníku Opletala. Neměl to být symbol nenásilí, ale spíš toho, že to je opravdu pietní akt.

Úryvek z rozhovoru, který Dana Bérová poskytla Ústavu pro soudobé dějiny v rámci projektu Studentská generace roku 1989. Rozhovor s ní vedli Miroslav Vaněk a Pavlína Havlová.

 ***

Dana Bérová vystudovala VŠE, obor Automatizované systémy řízení. Spolu s Monikou Pajerovou (obě ve STIS) spolupracovala s městským výborem SSM v Praze na přípravě demonstrace na Albertově.

V letech 2003 až 2006 působila na Ministerstvu informatiky, ministryní se stala 25. dubna 2005, kdy ve funkci nahradila Vladimíra Mlynáře.

Nyní působí jako poradkyně v oblasti start-upů, dále také např. v Nadačním fondu Bazaar Charity.

20 11 2018 obr1

Joseph Beuys. Hearts of the Revolutionaries: Passage of the Planets of the Future. 1955. wikiart.org

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1