TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
kdyz-nic-nevis-nemuzes-nic-prozradit
Zleva: Ctirad Mašín a Vladimír Hradec. Foto: Post Bellum

Když nic nevíš, nemůžeš nic prozradit

Příběh zbrojíře Mašínů Vladimíra Hradce.

Příběhy 20. století připomínají osud a život Vladimíra Hradce, člena nejznámější protikomunistické odbojové skupiny kolem bratří Mašínů. Osud, na němž je velmi dobře vidět, jaký ten režim byl a proč je třeba slavit jeho pád.

Vladimír Hradec se narodil 30. května 1931 v Poděbradech jako druhý syn v rodině někdejšího legionáře. Jeho otec učil na zemědělské škole, matka byla v domácnosti, o tři roky starší Vladimírův bratr se jmenoval Jiří.

S bratry Mašínovými se znal Vladimír Hradec od dětství, se starším Ctiradem se pak spřátelil během cest do nymburského gymnázia. Naproti Hradcovým bydlela rodina Zbyňka Janaty (později dalšího člena skupiny): „S kluky Janatovými jsme se stýkali, dovádění s nimi bylo součástí našeho každodenního života.“

Zbraně byly klukovská vášeň

Vladimír Hradec bývá obvykle zmiňován jako „zbrojíř“ skupiny. Ke zbraním „přičichnul“ už jako čtrnáctiletý, v roce 1945. Tehdy dorazila do Poděbrad Rudá armáda: „Všichni jsme ty vojáky náramně vítali, já samozřejmě taky. Ve městě měli sídlo, a když jsme tam s ostatními kluky přišli, viděli jsme, že mají pod autem hozené německé samopaly…“

Kluci zbraně sebrali a nenápadně je propašovali přes blízkou zeď: „Byli jsme tedy ozbrojeni a měli jsme strašnou radost, že jsme taky vojáci. Potom jsme chodili střílet za město, dokud nedošly náboje… Byla to klukovská vášeň. Zpaměti jsem uměl plány, návody, náčrtky, jak se která zbraň rozebírá a skládá…“

Po válce byl Vladimír Hradec skaut a muzikant. Politika ho začala zajímat už kolem voleb v roce 1946, ve chvíli, kdy se i školní mládež začala dělit na komunisty a na ty ostatní: „Bylo patrné, že se to začíná rozdělovat – to je syn sedláka, to je syn kapitalisty… Zatím bez toho, že by nesměl do školy chodit nebo něco takového.“

Vzpomíná si také, že s nelibostí sledoval, jak poděbradští členové komunistické strany odjížděli po vyhnání Němců „obsazovat pohraničí“ a jak se jich většina brzy vrátila: „Odjeli s kufrem a vrátili se s nákladním autem. Takže bylo vidět, že tam nejeli z důvodu vlasteneckého. Potom to byli neuvěřitelně velcí komunisté.“

Když přišel únor 1948, měl už Hradec jasno, nemusel čekat na politické procesy a nebyl překvapený tím, že KSČ porušuje jeden svůj předpřevratový slib za druhým: „Ráno, některý den převratu, jsme šli do školy. A potkávali jsme milicionáře, kteří byli určitě připraveni – věděli jsme, že ty flinty museli mít nachystané, když jich měli takové množství… Ihned začalo rozdělování studentů ´natvrdo´ a nucení ke vstupu do svazu mládeže podle hesla ´kdo nejde s námi, jde proti nám´“.

Členem protikomunistické skupiny

Počátkem 50. let se bratři Mašínové pustili do odbojových akcí a Ctirad se na svého nekomunistického kamaráda Vladimíra Hradce přirozeně obrátil. Začali spolu potají vyrábět součástky k zápalným bombám, později Hradec s rodiči ukrýval na rodinném pozemku zbraně (i ty, které Mašínové získali po přepadení stanice SNB).

O to, co přesně skupina dělá, se moc nestaral, podrobnosti neznal. Mašínům věřil a Ctirad mu prý řekl: „´Když nic nevíš, nikomu nemůžeš nic povědět - to bylo pravidlo mého otce, tak se na nic neptej.' - No, tak jsem se na nic neptal.“

V říjnu 1953 uteklo pět členů skupiny za hranice: bratři Ctirad a Josef Mašinovi se spolu s Milanem Paumerem po dramatickém útěku východním Německem dostali do amerického sektoru Berlína. Zbyňka Janatu a Václava Švédu policie dopadla.

Tehdejší student chemie Vladimír Hradec zůstal doma: „Jediné, co mi řekli, bylo, že jdou přes východní Německo. Během vyšetřovací vazby jsem dospěl k názoru, že museli být sledováni už nejméně jeden nebo dva měsíce, a že utekli v poslední chvíli. V září 1953 jsem jel za svou dívkou do České Lípy a ve vlaku si ke mně přisedl muž, který se ptal, kam jedu, a byl neuvěřitelně zvědavý. Ubytoval jsem se v hotelu a v noci přišla policejní prohlídka. Druhý den jsem se s tou dívenkou pohádal a odjel jsem vlakem zpět. Krátce na to, asi po deseti minutách, opět přišla policie, legitimovali mě a chtěli vědět, kam jedu. A zase krátce poté přijelo k nám domů nákladní auto a ukázalo se, že rozhodnutím městského úřadu byl jednomu cizímu muži přidělen v patře nad námi pokoj.“ Nový soused se začal na Vladimíra Hradce vyptávat tak nápadně, že jej na to přišli lidé upozornit.

Zatčení a odsouzení

O zatčení Švédy a Janaty ve východním Německu se Hradec dozvěděl ze zahraničního rozhlasového vysílání a tušil, že si pro něj estébáci brzy přijdou. Sebrali ho na tramvajové zastávce v Praze na Letné 25. listopadu 1953 a souběžně odvedli do vazby i jeho bratra a rodiče.

Vladimír Hradec nebyl fyzicky mučen, ale kupříkladu týrán tím, že nesměl spát: „Po výslechu mě vždycky strčili do cely, dali na kobku, za dveřmi seděl někdo, kdo měl za úkol zajistit, abych neusnul. Musel jsem chodit, a přestávka v chození po cele během dne znamenala hlasité kopnutí do dveří a příkaz ´Chodit!´ Po týdnu či čtrnácti dnech pak ´kudy chodíte, tudy spíte´“.

Vyčerpaný a dezorientovaný vězeň pak kladl menší odpor, vyšetřovatele prý zajímala „jména, jména, jména“. A Vladimír Hradec říká, že se tehdy ukázal význam výše zmiňovaného pravidla Ctirada Mašína: o vlastní činnosti a plánech skupiny nic nevěděl, nemohl tedy nic prozradit.

Na konci vyšetřování mu byl předložen „scénář“ k procesu, který se musel naučit zpaměti. Zkušený spoluvězeň ho varoval, že na „scénáři“ nesmí změnit ani slovo: „Soud, to bylo divadelní představení. Dva lidé tam opravdu mluvili zbytečnosti mimo stanovený program a myslím, že jim to dost uškodilo.“

V pečlivě řízeném procesu pak dostal Vladimír Hradec 22 let, jeho matka i otec 18 let a bratr 15 (padlo několik rozsudků smrti). Vladimír byl vězněn na Pankráci, v Leopoldově, v uranových lágrech Nikolaj a Rovnost a ve věznici v Plzni. Na svobodu se dostal po 11 letech. Až do konce komunismu žil jako „státně nespolehlivý“ občan.

O činnosti skupiny nemá Vladimír Hradec dodnes pochybnost – a výroky, podle nichž byli Mašínové a spol. „vrazi“ považuje za absurdní. Skuteční vrazi byli podle něj komunisté: „Klement Gottwald osobně podepisoval rozsudky smrti nad nevinnými. V době, kdy se Mašínové a spol. pustili do odboje, skončily už v kriminálech tisíce lidí. A násilník nerozumí ničemu jinému než násilí. Buď jste kolaborant a lezete mu do zadku – nebo se ozvete a připravíte se na to, že mu to násilí vrátíte.“

28 11 2018 obr3

Zleva: Ctirad Mašín a Vladimír Hradec.

28 11 2018 obr4

Vladimír Hradec.

28 11 2018 obr7

Vladimír Hradec s otcem a starším bratrem.

28 11 2018 obr5

Vladimír Hradec druhá řada zleva vedle profesora.

28 11 2018 obr6

Rodný dům Vladimíra Hradce. Fota: Post Bellum

28 11 2018 obr2

Vladimír Hradec v roce 2016.

***

Příběh Vladimíra Hradce zdokumentovali lidé z Post Bellum pro projekt Paměť národa. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Desítky redaktorů dokumentujících vzpomínky starých lidi s pozoruhodnými životními příběhy mohou svoji práci vykonávat díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Děkujeme, že pomáháte Paměti národa i Vy.

PN logo universalni

 

 

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1