TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
jak-je-tezke-zavrit-cloveka-do-blazince
Adolf Wölfli. Die Psychiatrische Klinik Waldau. 1921. Výřez. wikiart.org

Jak je těžké zavřít člověka do blázince?

Nedobrovolnou hospitalizací a psychofarmaky pozbývá člověk duše.

Se Zbyňkem Svadbou, předsedou Občanské komise za lidská práva[1], jsme hovořili o historii psychiatrie, nebezpečí nadužívání psychofarmak nebo o nedobrovolné hospitalizaci v psychiatrickém zařízení.

P. Havlová: Výstava Pomoc nebo hrozba[2], kterou mohli návštěvníci vidět v červenci, putuje po celém světě?

Z. Svadba: Přesně tak. Máme kolem 130 poboček ve 30 zemích a výstavu můžeme přenést prakticky kamkoli. Obvykle ji pořádáme ve velkých městech. Celá výstava je založena na krátkých dokumentárních filmech nadabovaných do mnoha jazyků. Kromě velkoplošných obrazovek jsou tam instalovány informační panely s doplňujícími údaji k danému tématu, statistickými informacemi a dalšími zajímavostmi.

Účelem výstavy je osvětová činnost, ale to samo o sobě nestačí. Chceme nejenom seznámit veřejnost s problémy současné psychiatrie, ale také hledat řešení. Jde nám o to, aby se řešení ujali lidé přímo z oboru nebo z oborů příbuzných a dospělo se tak ke změně k lepšímu.

Jaké jsou na vaši výstavu ohlasy a jací lidé na ni zavítali?

Výstava probíhala v Praze už počtvrté, ale nikdy ne o prázdninách. Myslíme si, že právě i díky tomu na ni letos zavítali úplně jiní lidé. V minulosti jsme měli mezi návštěvníky zhruba 50 % studentů středních škol a výstava tak plnila hlavně osvětový účel. Tentokrát na ni ale přišlo i hodně lidí v produktivním věku. Bylo pro nás nesmírně cenné, že krom běžné veřejnosti přišli i lidé, kteří měli svou odborností k tématu výstavy blízko – ať už to byli psychiatři, psychologové nebo pedagogové. Mohla tak začít diskuse s konkrétními lidmi, kteří v tomto oboru mohou něco změnit.

Není výstava návštěvníky vnímána jen jako kritika?

Základem výstavy je skutečně odhalování nedostatků a toho, co na psychiatrii není v pořádku. Pojali jsme to komplexně a tak jednotlivá témata ukazují psychiatrii od jejího vzniku až po současnost. Často lidi šokuje, že byla raná psychiatrie nástrojem k tomu, jak odklidit nepohodlné jedince ze společnosti. Ti, kteří se jakkoliv vymykali, byli prvními oběťmi. A terapie? Na jejich pomyslnou nápravu se používaly metody, které si v ničem nezadaly se středověkým mučením a často z něj i vycházely. Běžné tehdy bylo topení v ledové vodě, rotační židle, kde problémového jedince točili tak dlouho, dokud mu nelezly oči z důlků a z uší mu netekla krev, nebo na břicho dotyčného přivázaná krabice s vyhladovělými krysami, které se měly prokousat – zkrátka hrozné věci.

To zní jako středověk. Psychiatrie se přeci ale vyvíjela.

Ano, vyvíjela se. Ještě zhruba před sto lety měla ke středověku stále dost blízko. Na výstavě máme i skutečné archivní záběry z výzkumu I. P. Pavlova. Většina lidí si jeho práci o podmíněných reflexech spojuje s pokusy na psech. On ve skutečnosti ale používal ke svým experimentům i děti. Stejně jako u psů zkoumal, jak děti při určitých podnětech slintají. Provrtal jim tváře, do otvorů nasadil kovové trubičky a pomocí nich měřil množství vytvořených slin...

Dnes už víme, že mnoho podobných „vědců“ pracovalo na zakázku někoho konkrétního a skutečným cílem nebyla pomoc člověku, ale ovládnutí mas. Mezi světovými válkami se v Německu tento obor hodil těm, kteří chtěli očistit svůj národ. Vytvořili systém diagnóz, do něhož zahrnuli charakteristiky těch, kterých se potřebovali zbavit – mezi ně patřili pochopitelně duševně nemocní. I když nám to z dnešního pohledu může přijít neskutečné, své diagnózy si vykoledovali i nezaměstnaní, nehodili se jim samozřejmě ani veteráni z první světové války, kteří už další válku nechtěli. Nepohodlní byli ale třeba i alkoholici nebo tělesně nemocní lidé.

Došlo během expozice i na diskusi?

K diskuzím docházelo každý den a většinou byly velmi přínosné. Uvedu příklad psychologa, který se zabývá dětmi a rodinou. Pozastavoval se nad tím, jak je možné, že psychiatr sice určí diagnózu dítěte, ale nezajímá se příliš o jeho rodiče a vztahy v rodině. S nadsázkou položil otázku: „Najde se také někdo, kdo by určil diagnózu jeho rodičům?“

Problémy dítěte je nutné vnímat jako komplexní záležitost. Děti dnes žijí v době, která na ně vyvíjí velký tlak. Ze školy jdou do kroužků, o víkendech na turnaje. Některé děti jsou neuvěřitelně ambiciózní a chtějí dosahovat výsledků. Většina dětí si ale chce přece jen hrát!?

Dalším velkým problémem je, že se více než 50 procent našich manželství rozvádí. Nežije-li dítě v harmonické domácnosti, pak se snadno může stát, že se to nějak projeví. A pokud tyto projevy někdo vyhodnotí jako duševní poruchu, namísto toho, aby se řešily příčiny těchto projevů, tak máme velký problém. Děti nemůžou za to, co rodiče nemají sílu dát do pořádku. Jako vrchol toho všeho se může jevit, že se nakonec objeví v ordinaci někoho, kdo ještě dostane provizi za to, že předepsal pilulku!

Ovšem to není konec. Kruh se uzavírá až tím, že se dítě stává pacientem na celý život. Běžně se počítá se s tím, že „své pilulky“ bude brát až do dospělosti! V brožurce, kterou jsem měl dneska v ruce, stálo, že 4 procenta dospělých má ADHD! Že prý je to normální, jen se o tom doposud nemluvilo. To vypadá, jakoby se někomu hodilo, aby se v léčbě pokračovalo dál a dál, celý život!

O ADHD se v současnosti mluví často. Je to skutečně tak velký problém?

S ADHD nebo hyperaktivitou, chcete-li, odcházejí z ordinací současné děti skutečně často. Bohužel ale není jedinou diagnózou, kterou si děti mohou vykoledovat. Dnes není neobvyklé, když děti užívají antidepresiva. Děti!? Jistě, jsou děti, které utrpěly nějaké trauma nebo se dostaly do opravdu zoufalé situace. Duševně narušených dětí ale přece nemůže být 10 procent, jak uvádí statistika? Velmi nám vadí, že místo aby se zjišťovalo, co mají děti za problém, tak se jim předepíše pilulka s řadou vedlejších účinků. Může vyvolávat například agresivitu, nervozitu, bušení srdce, halucinace... Preparát s takovými účinky přece nemůže být řešením v situaci, kdy je dítě roztržité, anebo se nemůže soustředit!

Co dospělí? Ti jsou na tom lépe?

U dospělých narážíme zase na to, že jsou jim i při fyzických onemocněních předepisována antidepresiva. Například při cukrovce. To je způsob, jak bojovat s cukrovkou? Zdá se nám, že jde o hazardování s lidským zdravím místo toho, aby se řešily příčiny problémů.

Psychiatrie se úplně odklonila od toho, čím se měla zabývat původně – totiž duší. Od mučení dospěla k „práškování“. Od 20. století tu máme biologickou psychiatrii, orientovanou na mozek: je-li v mozku chemická nerovnováha, přidají se preparáty a chemickou nerovnováhu vyrovnají. Mozek získá víc dopaminu nebo serotoninu a očekává se, že bude člověk aktivnější nebo se mu zlepší nálada. Proč má ale člověk špatnou náladu? Proto, že má nízkou hladinu serotoninu, nebo spíš proto, že se kolem něj děje něco, co je pro něj špatné? Cílem výstavy je, mimo jiné, ukazovat a vysvětlovat také toto.

Svůj podíl na tom všem nesou farmaceutické firmy...

Farmaceutické firmy jsou dneska globální a u nás dělají totéž, z čeho profitovaly jinde. Není náhodou, že dnes i praktičtí a další nepsychiatričtí lékaři předepisují psychofarmaka, což ještě poměrně nedávno nemohli. Prozac (na deprese) dnes předepíše ženě, která se dostane do přechodu, její gynekolog. To je absurdní! Je ale potřeba si uvědomit, že farmaceutický průmysl je průmysl jako jakýkoli jiný, nikoli charitativní činnost. I v něm potřebují výrobci prodávat své výrobky a prodat jich co nejvíc. A psychofarmaka nejsou výjimkou přesto, že mnohá z nich páchají dost velké zlo.

Chcete naznačit, že se u nás opakují problémy, které se objevily v zahraničí?

V psychiatrii je světovým lídrem americká psychiatrie. Mají tam tradici i dostatečné financování a také možnosti, které by jim mnozí neameričtí psychiatři mohli závidět. Navíc, na rozdíl od zbytku světa, mají vlastní koncept psychiatrických diagnóz. Mají jich více než jinde a kuriózní je i způsob, kterým nové diagnózy do stávajícího seznamu přidávají. Nečekejte laboratorní testy, jimiž by bylo doloženo, že je v pacientově organizmu něco špatně. Na kongresu nové diagnózy navrhnou a pak je odsouhlasují. Oni opravdu hlasují (!) o tom, že ten a ten projev je příznačný pro novou diagnózu. Takže ji vytvoří a díky své autoritě tím inspirují psychiatry po celém světě. Je to neuvěřitelné! Pozoruhodná je i symbióza s farmaceutickým průmyslem. Farmaceutické firmy zafinancují výzkum a odborné studie, pak vyrobí pilulky a ty se distribuují. V dokumentu, který lze na našem webu zhlédnout, je možné vidět, jakým způsobem probíhá schvalování nových preparátů a že jejich testování není tak rozsáhlé, jak si lidé obvykle myslí. Je tam i ukázáno, jak se stane, že se lidem se sebevražednými sklony nakonec podává preparát, který má v příbalovém letáku napsáno, že jeho vedlejším účinkem jsou sebevražedné sklony! Tento problém se k nám už přenesl.

Jak chcete docílit změny?

O problémech, na které narážíme, průběžně komunikujeme s právníky, lékaři, psychology a občas i psychiatry. Rádi bychom, aby vznikla pracovní skupina, která by zformulovala konkrétní řešení. Poslání naší organizace je zlepšit stav společnosti v téhle oblasti a jedním z našich cílů jsou také legislativní reformy. V Čechách je alarmující situace například u nedobrovolných hospitalizací. Pokud někoho nedobrovolně hospitalizují, tak má jen velice malou šanci se bránit.

Chcete říct, že proti nedobrovolné hospitalizaci se nelze vůbec bránit?

Je to až kuriózní! Když vás nedobrovolně hospitalizují, dají vám podepsat papír, ve kterém máte vyjádřit svůj souhlas s hospitalizací. Buď jej podepíšete, pak jste tam dobrovolně, anebo jej nepodepíšete, a pak jste tam nedobrovolně. To znamená: nemusíte nutně být člověk, kterého chytili na ulici, když vyváděl nějaké nepřístojnosti. Jenom jste odmítla podepsat, že jste tam dobrovolně.

Následuje krok, který bych řekl, že psychiatři zvládají bravurně. Mají 24 hodin na to, aby vaše umístění proti vaší vůli nahlásili místně příslušnému soudu. Nevybavuji si, že by to někdy neudělali. Udělají přesně to, co mají, tedy na soud do 24 hodin odfaxují papír. A teď: soud má 7 dní na to, aby do jejich zařízení poslal svého pracovníka, aby tam provedl šetření daného případu a zpracoval o něm zprávu. Soud má pak 30 (!) dní na to, aby rozhodl, jestli do zařízení patříte, nebo nepatříte.

Víte, jak vypadá člověk za tři dny pobytu v psychiatrickém zařízení? Za týden? A víte, jak bude vypadat za dobu, kterou jsem teď popsal? Navíc se stává, že nedobrovolně hospitalizovanému seberou telefon, takže nemůže kontaktovat nikoho z rodiny nebo třeba právníka. Často se stane i to, že se člověk brání, protože tam nechce být. A tak ho navíc označí za agresivního. Ve chvíli, kdy ho označí za agresivního a chtějí mu dát léky, což on odmítá, dají mu je násilím, injekcí.

To nemá s lidskými právy nic společného! A vymlouvat se na to, že o tom rozhodl soud, který o tom rozhodl poté, co už se to vlastně stalo, je naprostý nesmysl. Takhle to nemůže zůstat. Ten zákon by se měl změnit.

Je samozřejmě jasné, že existují šílenci, se kterými jsou ve společnosti problémy. Ale těch je málo. Zbytek nedobrovolně hospitalizovaných jsou lidé, kteří tam prostě nechtějí z nějakého důvodu být, a možná tam ani být nemají! A jestli tam mají být a má o tom rozhodovat soud, tak o tom musí rozhodnout způsobem, který bude spravedlivý, a ne že půjde o formalitu, která nastane dávno poté, co k hospitalizaci došlo!

Výstava je rozsáhlá. Je podle Vás ještě nějaký problém, který prezentuje a stojí za zmínku?

Když jsme u nedokonalosti našeho právního systému, je tu ještě jeho vyložená deformace. Máme tady jakýsi protipól problému s nedobrovolnými hospitalizacemi. Setkáváme se například s tím, že je pro nepříčetnost osvobozen člověk, který se dopustil trestného činu. Právě teď probíhá vyšetřování vraždy prodavačky v jednom z pražských nákupních center. Viník byl dopaden a zatčen. Je to ale osoba, která má psychiatrickou diagnózu a je dost pravděpodobné, že k zodpovědnosti nebude nakonec vůbec pohnána.

Od výstavy si tedy slibujete, že lidé budou díky ní mít větší povědomí o všech těchto rizicích psychiatrie?

Jde především o to, aby lidé byli informovaní. Měli by si uvědomit, že v konečném důsledku jsou sami za sebe odpovědní. Je zarážející, že si často ani nepřečtou příbalové informace k lékům, které konzumují. Často nevědí, co mají dělat, když pocítí negativní projevy vedlejších účinků. Přitom tady máme poměrně dobrý systém hlášení vedlejších účinků, který ale lidé neznají a tak jej nevyužívají. Lékař, který jim lék předepsal, by jakýkoliv jimi nahlášený problém měl hlásit Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv. Stane se ale, že ani on problém nenahlásí. K množství administrativy je to pro něj další práce navíc. A v některých případech, možná, nemá ani zájem sám sebe prezentovat jako někoho, kdo předepsal něco, co jeho pacientovi uškodilo.

Může vůbec lékař s molochem farmaceutického průmyslu nějak bojovat?

Může. Vždycky bude nakonec na lékařích, jestli budou těmi, kteří si s lidmi budou povídat, hledat jejich problémy a řešení těch problémů anebo těmi, kteří si řeknou – předepíšu prášek, ať mám klid.

Existuje ale i spousta jiných drobností, které se dají napravit, jenom se musí chtít. Proto s naší osvětou necílíme výhradně na běžnou veřejnost, ale letos hlavně na veřejnost odbornou. Sami psychiatři ve svém oboru na ledacos dnes a denně narážejí. Nechceme, aby trpěli provozní slepotou, ale aby oni sami chtěli stávající systém změnit.

Jako první vlaštovka by se mohla jevit právě probíhající oficiální reforma psychiatrické péče. Měl jsem ale možnost si podklady k reformě projít a na mě dělá spíše dojem strategie, jak do péče dostat větší množství pacientů.

1 12 2018

Adolf Wölfli. Die Psychiatrische Klinik Waldau. 1921. wikiart.org


[1] Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. www.cchr.cz

[2] www.vystavapsychiatrie.cz

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1