TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Glosy

Oprava kříže manželů Sýkorových z roku 1888 se podařila

V polích mezi Starou Bělou a Proskovicemi (okres Ostrava) stojí kříž manželů Sýkorových z roku 1888, který díky několika nadšencům znovu září a kolemjdoucí zve k zastavení a ztišení. Kříž se vlivem prorůstajících kořenů začal naklánět a bylo nutné ho celkově opravit a vybudovat nový základ. Již jako malý chlapec jsem často s rodiči chodil k tomuto kříži v polích, v trávě odpočívali s výhledem na Beskydy a okolní pole, přinesli luční kvítí a krátce se pomodlili.

Na základě proseb přátel jsem začal přemýšlet, kde vzít na jeho opravu peníze a jak kříž opravit. Na internetu jsem našel stránky Nadace Občanského fóra, která v rámci programu Opomíjené památky podporuje opravy kapliček, křížů, božích muk a jiných památek. Díky panu faráři starobělské farnosti jsme oslovili restaurátora Tomáše Skalíka, který nám zpracoval projekt, a požádali jsme o příspěvek Nadaci Občanského fóra. Schválený příspěvek nadace měl zásadní vliv na to, že se oprava uskutečnila, neboť to byla výzva pro shánění dalších finančních prostředků a uskutečnění celého záměru.

Finanční prostředky na opravu kříže jsme získali dále z rozpočtu Moravskoslezského kraje, Nadace ČEZ prostřednictvím aplikace EPP Pomáhej pohybem, rozpočtu města Ostravy, městského obvodu Stará Bělá a darů místních občanů. Do opravy kříže se postupem času zapojili lidé z celé farnosti a obce, žáci místní školy a také děti při úpravě okolí. Překvapilo mě, jak na první pohled opomíjený starý kříž v polích ve skutečnosti oslovuje a zajímá tolik lidí.

Nakonec se vše podařilo a 10. listopadu 2018 jsme mohli opravený kříž požehnat a společně se všemi, kdo se nějakým způsobem o opravu zajímali nebo se aktivně zapojili při jeho opravě, tento den oslavili. Počasí nám přálo a krásné babí léto celou radost umocnilo. Dobré dílo se podařilo. Kdyby nebylo na začátku podpory Nadace Občanského fóra, dnes by kříž opravený nebyl. Děkujeme.

Více o opravě kříže je možné se dočíst také na stránkách Starobělského zpravodaje[1].

11 12 2018 obr1

11 12 2018 obr2

11 12 2018 obr3

***

Obnovu podpořila Nadace Občanského fóra v letech 2017 v rámci grantového programu Opomíjené památky.

(http://www.nadaceof.cz/).

Logo Nadace OF


Památníkem proti lidskému zmaru

Objekt, který vznikl průrazem pancéřového plechu, odhalili 17. 11. 2018 v Červeném Kostelci. Památník připomíná nezacelenou ránu a vyjadřuje bezohlednost, krutost a násilí. Městu jej daroval sochař Jaromír E. Brabenec[1] a najdete ho před budovou Sokolovny.

Umělecky ztvárněná deformace se tak stala symbolem deformace naší společnosti, k níž docházelo za komunistického režimu, který „napáchal převážně v padesátých letech a v období normalizace v naší společnosti rány, které podlomily nohy celé jedné generaci. Tento jasně ukotvený symbol nám bude připomínat toto období, abychom na naši historii nezapomněli a poučili se z ní. Se svobodou je úzce spjata zodpovědnost, a proto buďme zodpovědní a chraňme naši demokracii, která nám zajišťuje naše svobody a zamezuje uchvacování neomezené moci.“[2]

Lidská schopnost rozeznat sílu, která si uzurpuje neomezenou moc sama pro sebe, natož rozpoznat její nebezpečí, není, zdá se, vůbec samozřejmá. Předpokládá větší citlivost vůči lidskému zmaru.                                                                              Naštěstí je v moci památníků tento cit v nás probouzet.

 

8 12 2018 obr3

Slavnostní odhalení v Červeném Kostelci 17. 11. 2018.

8 12 2018 obr2

Sokl památníku. Fotografie poskytl J. E. Brabenec.


[1] Jaromír E. Brabenec je bratr Vratislava Brabence z The Plastic People of the Universe. Více o jeho tvorbě zde.

[2] Citováno z předvánočního slova starosty Červeného Kostelce, 6. 12. 2018.

Lež – základní pracovní nástroj

Když jsem viděl nedělní průzkumy veřejného mínění a jejich interpretaci z Babišova tábora, tak jsem vzpomněl na osvědčenou pravdu, a sice tu, že slovo lež má tři stupně – lež, hnusná lež a statistika. Tou největší lží bývá velmi často rafinovaná polopravda, takový mix klamu a reality. Na tom staví různí stratégové dnešních hybridních válek. Takovou domácí mutaci hybridní války s námi vede majitel a vůdce Anofertu. Lež se za jeho éry stává normou, novým řádem, je zároveň základním produktem jeho existence. On dobře ví, že jeho lež nesmí prohrát, nemůže si dovolit porážku. A tak jedna lež následuje další a další.

Mimoděk se nám vybavují postavy různých diktátorů a tyranů z dávné i ne tak nedávné minulosti. I oni sahali po tzv. velké Národní lži, která byla jejich oporou a spojencem. Národ přeci touží po vládě tvrdé ruky, po nemilosrdné obhajobě velkých národních zájmů, po klidu na práci, po eliminaci všeho cizího. Tragikomické je na tom to, že tyto kategorické imperativy pronášel kdysi německému lidu jeden Rakušan, no, a i dnes bychom nalezli obdobný paradox, který se týká nás. Rozhodnutí zavést konečně ten pravý pořádek ve skutečnosti neznamená nikdy nic jiného, než se povýšit na pána druhých a omezovat je.

Dnes jsem se zastavil v jednom velkém knihkupectví a našel jsem tam celkem pět knih, které se věnují příběhu uchvatitele moci Andreji Babišovi. Je to kniha Tomáše Lemešaniho – Z Bureše Babišem, dále titul Boss Babiš Jaroslava Kmenty, Babiš – Příběh oligarchy Tomáše Perglera, Žlutý baron autorů Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky a novinka Pavla Šafra a Johany Hovorkové s názvem Obrana před Babišem. Mohu k tomu přidat i texty k tématu[1] na a celou řadu dalších článků mnoha autorů. Chtělo by se hlasitě zvolat, že již bylo vše řečeno a napsáno. Fakta hovoří jasnou řečí. Jenže proti nim stojí obludná lež, náramně silná, bezmezně bohatá a schopná doslova čehokoliv. Krom toho si gigantickou manipulací stále udržuje falešný odér novosti, držíce se zásady, že nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy.

Lhář bývá téměř vždy schopen i dalších faulů, úskoků a zločinů. Připadá mu to jen jako přirozené pokračování jeho lživého konstruktu. On už jinak ani nemůže, na to je hodně zbabělý, aby se podíval pravdě do očí, přiznal si ji, a vyvodil z ní pro sebe důsledky. Lže vlastně nepřetržitě a to vědomě, cynicky a bezohledně. Sociopati to tak mají nastavené. Nečekejme od něj žádné pokání. Jeho občasné plačtivé emoce jsou jen pečlivě připravenou hereckou etudou. Do svých lží je připraven ponořit úplně každého, včetně své rodiny. Sekta (jeho věrná kamarila) je vždy připravena hájit svého guru. Jejich repertoár je stále stejný a vlastně i čitelný – útok, emoce a oslava úspěchů. Prchal a hoši z Mafry udají tón a už to frčí.

O skutečné síle demokratické společnosti vlastně rozhoduje schopnost a odvaha nenechat se mega lhářem umlátit. Nevzepřít se lháři je stejná neřest jako samotné lhaní. Tohle není jen nějaká epizoda českého příběhu. To je bez nadsázky zlomový okamžik. Civilizovaný svět se ptá, zda a jak tuto vážnou osudovou zkoušku Češi zvládnou, doufaje, že ještě nejsme mixem ruské gubernie a čínské kolonie. Zvnějšku to tak už vypadá. Bohužel. V zemi, kde státní aparát neslouží lidem, nýbrž jedné firmě a jejímu vůdci, to začíná mít rysy polodemokracie a polodiktatury podle ruského a čínského vzoru. A začíná to tolerovanou a akceptovatelnou lží.

Moc prostě chutná a absolutní moc chutná absolutně. A lež je její základní pracovní nástroj.


Zápasil jsem sám se sebou o sebe

Opakuju se. Vím, že se opakuju. Vím, že se pořád opakuju, ale co jinak? Platí věc včerejší zrovna tak jako dnešní? Nemyslím si. A opět se opakuju a opět jsem u pana Šafaříka: „Každou věc nutno každý den vždy znovu vybojovat!“ Řekl to tak J. Š. někdy? Možná ne. Možná přibližně. Anebo to bylo jen mé slyšení takto naladěného nástroje. Když jsem před lety dělal do rádia scénář o Josefu Š., byl jsem až zaskočen tím, jak sám nejsem původní. Jak stále jen, a to věru už skoro po padesát let svého života (poznali jsme se někdy v dubnu roku 1972) Josefa Šafaříka na tisícerý způsob vykrádám. Jak to dnes lidsky a s naprostou samozřejmostí chápu, nepotkal-li bych J. Š., můj život by šel jinak a jinam. Nepochybně. Kam – a s jakým existenciálně lidským vybavením? Vlastně si to ani nedokážu představit, jak by se můj život dál tavil a vinul a vlekl, kdybych Josefa Š. (a jeho dílo!) nepotkal. „Zápasil jsem sám se sebou o sebe,“ řekl mi jednou. A já jsem to přímo viděl. Přímo zažíval a vnímal dokazováno každým dnem, každou hodinou. „Moje zápolení a práce směřovaly k tomu vyznat se sám v sobě,“ dodával, „dojít jistého poznání smyslu svého vlastního života.“ Byl to vlastně šaldovský titán. Ne nadarmo kdysi na můj přímý dotaz potvrdil velké ovlivnění Šaldou. Pravděpodobně vůbec nejzásadnější, protože šlo i o dobovou záležitost, a F. X. Š. zemřel, když J. Š. bylo 30 let. Tedy souběžnost lidských věků zásadní a živá právě pokud jde o přímé, aktuální ovlivnění. „Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy, ne být postaven někým jiným, zvnějšku,“ pokračovala tehdy při jednom rozhovoru řeč pana Š. „Má cesta není recept, ani návod…“ Výsostný akt individuality a tvůrčí svobody. A závěrečný akord, přímo v duchu Šaldově: „Myslím, že jsem došel až tam, kam jsem mohl dojít. Nic podstatného jsem nezanedbal.“ Kéž bych kdy něco takového jen vzdáleně mohl o sobě říct! Někdy mám pocit, že jsem některé věci přece jen zanedbal, a především mám zásadní pocit, že jsem stále ještě ani nevyšel. Vím to, a přesto nemohu říct, že bych se tím nějak zásadně trápil. Byli jsme velmi jiní, velmi odlišní, a jinak nadáni. J. Š. vlastně patřil tak trochu k „těm, kteří vědí“, i když to tak na první pohled nevypadalo. Já naopak zase mezi ty, u nichž se stále chvěje ve vzduchu jen pohádkové: „Mha přede mnou, mha za mnou“.

Dětenický betlém zachráněn

Díky nevšední  iniciativě  potomků  autora  a  skupiny  nadšenců  se  podařilo  v Dětenicích v okrese Jičín, královehradecký region, zrekonstruovat  a zprovoznit  historickou památku z 19. století. Záchranné práce trvaly více než 12 roků.

V Dětenicích–Osenicích, v obci přibližně 20 kilometrů jihozápadně od Jičína, byla v sobotu 1. prosince 2018 slavnostně otevřena expozice s pohyblivým a ozvučeným betlémem vytvořeným fotografem Vincencem Novotným (1845–1928). Byl tak naplněn záměr dokončit jeho opravy a zpřístupnění veřejnosti nejpozději na Advent roku 2018.

Příběh betléma, zhotovený umem a pílí našich předků, začal před více než 120 lety. Tehdy ho Vincenc Novotný z původně jednoduchého papírového betléma nejen rozšířil, ale také rozpohyboval a vytvořil tak dílo zasluhující pozornost.

Vincenc Novotný, který se narodil v roce 1845 v Dětenicích, byl všestranný řemeslník. Vyučil se nejen malířem pokojů a později také fotografem, ale rovněž truhlařil, řezbařil, vázal knihy a maloval obrazy. Všechny tyto zkušenosti se spojily a přivedly ho na myšlenku vytvořit velký pohyblivý betlém. Podle dochovaných záznamů ho kolem roku 1895 začal postupně sestavovat po malých kouscích, až vytvořil dílo o šířce čtyř metrů s více jak sedmdesáti figurami. Celkově na něm pracoval po dobu patnácti let, kdy jednotlivé části navíc rozpohyboval a opatřil hudebním mechanismem spouštěným klikou.

„Toto unikátní dílo bylo uchráněno po dobu obou světových válek, avšak poté, v novodobé historii jej čekal smutný osud. Betlém byl nalezen v katastrofálním stavu a jeho značně poškozené trosky byly při nálezu dokonce sbírány vyhozené na uhlí,“ říká předseda spolku Dětenický Betlém, ing. Jan Volák. „Paradoxem současně je, že tato historická památka byla vytvářena patnáct let a její rekonstrukce trvala s přestávkami dvacet let,“ dodává.

Za účelem záchrany potomci Vincence Novotného založili spolek Dětenický Betlém, z.s. Na konto veřejné sbírky projektu přicházely finanční dary od jednotlivců, nadací i soukromých společností. Pro značný rozsah a stupeň poškození bylo třeba se obrátit nakonec na odbornou pomoc, které se ujali varhanář Vojtěch Jonáš ze Žíželevsi a studenti Fakulty restaurování Univerzity Pardubice z ateliéru v Litomyšli pod vedením akademického malíře Josefa Čobana.

Zrestaurovaný a obnovený historický betlém je nyní od prosince zpřístupněn veřejnosti ve spolupráci s obcí Dětenice. Slavnostní otevření expozice proběhlo v sobotu 1. prosince v budově památníku Foerstrova rodu Osenice č.p. 27. Srdečně zveme veřejnost k jeho prohlídce!

www.detenickybetlem.cz; www.facebook.com/detenickybetlem

4 12 2018 obr3

Detail mechaniky betléma.

4 12 2018 obr4

Detail po rekonstrukci.

4 12 2018 obr5

Expozice  den otevření.

4 12 2018 obr6

Expozice – instalace panelů.

4 12 2018 obr7

Historická fotografie betléma. Fotografie poskytl Jan Volák, Dětenický betlém. Na titulní fotografii Vincent Novotný, autor betléma.

***

Obnovu podpořila Nadace Občanského fóra v letech 2017 a 2018 v rámci grantového programu Opomíjené památky (http://www.nadaceof.cz/). 

NadaceOF logo

Zajímavě nasvícená reforma psychiatrie

aneb Jak je to prosté, milý Watsone čili Kdo sedí na vrbě, byl by hlupák, kdyby si nevyřezal píšťalku.

Tenhle nápad na titulek jsem zcizil dílem Zdenku Jirotkovi a dílem VH Brunerovi, jehož drama Když nemám muže – milovníka, namluvím si žalářníka, mě kdysi oslovilo, jak říkají intelektuálové. Pan Maresku, hrdina úžasného Jirotkova příběhu nazvaného Muž se psem, si také zkusil vyřezat píšťalku, leč nedopadlo to s ním dobře a dlouho si nepískal, jak by se mělo stát všem, kdož se o podobné kousky pokoušejí.

Na mediálním nebi se zjevila náhle paní doktorka Protopopová, pravá ruka správce hnízda nejen čapího, leč i rodinného, která za své věrné služby dostala nikoliv zlaté hodinky, ale post na Ministerstvu zdravotnictví, z něhož organizuje reformu psychiatrie. Ta nemůže dopadnout dobře, myslím, ta reforma. Tedy nedobře pro obor, jakož i pro pacienty, jak jsem se zmínil v předpředminulém a dobře dohledatelném blogu[1]. Může ale přinést finanční užitek tvůrcům a spřáteleným posuzovatelům. Nemalý.

Součástí velkolepého plánu je (kdo ho bude schvalovat? ministerstvo? spřátelení posuzovatelé? zatím není řeč o parlamentu – pročpak?), že se rozprodají budovy blázinců, aby se pacienti neměli kam vracet a zůstali hezky venku, nejlépe v prostorách kolem nádraží a vybydlených downtowns, jak je již zkušenost ze světa. Kdopak asi za pakatel tyto budovy blázinců přednostně skoupí, stejně jako skoupil už část zdravotnických provozů – laboratoří, IVF pracovišť a dalších? Máme tu před sebou jasného potenciálního kupce hnojiv a českého zdravotnictví.

Až se reforma skácí, bude tu číhat spasitel s připravenými lůžky a zachrání jak nemocné, tak české zdravotnictví. Je to plán hodný krále Ubu. Tvůrci reformy dostanou své pašalíky a spasitel své volební preference od vděčných rodin. Personálu, dodavatelů, služeb a všech, kdo mají navázané své ekonomické existence na ty tisíce lůžek. Nejsem paranoik, jenom mám velké životní zkušenosti. I s reformami.

Lidu zdraví, světu mír, to vám přeje Horymír! Není nad to, věřit v dobrotu politiků a jejich altruismus.

Blog R. Honzáka.


Odstup a uteč, satane

Seriál lží a podvodů našeho předsedy vlády nebere konce. A to se veřejně řeší jen esence z jeho zločinecké produkce. (NE)vlastník Agrofertu, (NE)spolupracovník StB, který byl prý tak nějak omylem v KSČ, je údajně neustálou obětí lží, nesmyslů, kampaní a účelovek celé plejády závistivých nepřátel. Česká republika díky němu již nyní neslavně vstoupila do evropských moderních dějin. Takový exponát v Evropě ještě nebyl. Je to naprostý unikát.

Jeho minulost je jako temná stoka nebezpečného odpadu. Bylo o ní napsáno a zveřejněno mnohé, i když asi ne zcela vše. I tak to je za hranicí nejen dříve poznaného, ale i myslitelného. Patologický lhář a bezmezný podvodník si přivlastnil sousední zemi a z jejích občanů si udělal rukojmí pro své rejdy. Jak na nás nahlížejí naši partneři? Údiv střídá vztek, že se jim tento drzý hochštapler směje do obličeje a ještě je uráží a poučuje, jako by byl vyvoleným prorokem, a zatím se chová jako provinční lapka, který nemá žádné zábrany.

Co na to všechno říká český právní stát? Existuje ještě, anebo už navždy přijal selektivní právo pro autoritativního uchvatitele moci? A co si o všem myslí banky, u nichž má jeho Agrofert úvěry ve výši cca 30 mld. Kč? A co všemu říkají německé instituce, nejen na jeho byznys s pekárnou a umělými hnojivy, ale i na to, že němečtí daňoví plátci přispívají na jeho dotace, na které podle všeho nemá nárok? Skončí někdy tento nedůstojný cirkus? A pokud ano, pak s jakým koncem?

Spoluvinu na dnešní zablácené reputaci České republiky nesou zejména jeho spoluhráči. ANO, o tom nemůže být sporu, ať už jsou jejich motivy jakékoliv. Můžeme spekulovat, zda převažuje osobní profit, naivita, neochota k vlastnímu úsudku, pravidla sekty, poslušnost ke svému vůdci aj. Jisté je, že Babiš si své ovečky ochočil jako svůj pevně sešikovaný kompars. Jako kovaný soudruh a estébák věděl s kým a jak na to. Pomocí mediální manipulace a masivního marketingu to přenesl i na své voliče, kteří přijali tu uměle stvořenou hru na jeho vnější i vnitřní nepřátele, na tu jeho pózu údajné oběti údajných spiknutí, na to údajné dobrodiní oligarchy, který se dal na pokání a chce sloužit národu, ke kterému se nyní hlásí. Je to megalomanská faleš.

Že jej podporuje celá proruská politická fronta v čele s prezidentem a komunisty, není žádným překvapením. Stejně jako novodobí Kojzarové – Ovčáček, Soukup, Plesl, Macháček a mnozí další. Slouží, a ještě si hojí své mindráky. Je to trudný obraz naší současnosti. Nedořešená a nepojmenovaná normalizační minulost si osedlala naši pokřivenou realitu. A v ní se cítí náčelník svého matrixu jako ryba ve vodě. Účet za takto strávený čas bude krutý – notně pošramocená pověst naší země, rejdiště ruských a čínských zájmů, zničená krajina po řepkovém agrofertím náletu, nedůvěra v instituce státu, v rovnou soutěž, v kontrolní roli médií a v právní stát. To už by mohlo stačit.

Babiši, Babiši, nejlépe bude, když po sobě alespoň spláchnete. Posunul jste nás do pěkných, no, jak to slušně napsat? Však vy víte. Čeká nás fáze větrání a otevírání Pandořiných skříněk. Nic moc hezkého, ale projít si tím musíme.

Co znamená „řádit jako dr. Beneš“?

Historik Jan Urban publikoval v Deníku N[1] podivuhodný doklad intuitivně už dávno nazřené  perfidnosti chování prezidenta Beneše. Svědectví o Benešově fantastické mstivosti podali už jeho partneři z předválečné republiky, spolubojovníci z válečné Anglie, ale zdá se, že charakter druhého prezidenta ČR ještě neznáme dost. Benešův charakter byl snad největší omyl TGM, možná největší výhoda Stalina a komunistů a největší slabina demokratické politiky ČR. Právě charakteru se dostalo vyznamenání sochou i zákonem – zasloužil se o stát – od těch politiků, kteří jsou mu dosti podobní. Nikoli samy skutky, ale založení, mentalita, způsoby, estetický dojem tedy charakter stojí za povšimnutí před volbou, pokud máte cit. (D.B.)

„Britský ministr zahraničí Ernest Bevin dostal 17. srpna 1947 otevřený dopis malé skupiny československých exilových politiků, jejichž jména jsou dnes, po více než pětasedmdesáti letech, povětšinou zapomenuta. Podepsali se pod něj generál Lev Prchala, publicista Vladimír Ležák-Borin, diplomat Karel Locher a další.

Dalo by se říct, že sám o sobě tento dopis boří mýtus o poválečné československé demokracii, zničené až v únoru čtyřicet osm komunistickým pučem:

„Protestujeme proti novému znásilnění svobody a práva českého národa vládou československou, která jest opanována komunisty a podřízena Sovětskému svazu. … Již na jaře 1943 dospěli jsme k hlubokému přesvědčení, že politika dr. Beneše povede k nastolení panství komunistické strany v českém národě. […] V květnu 1945 bylo území republiky z větší části zaplaveno Rudou armádou, pod jejíž ochranou přibyl samozvaný prezident dr. Beneš se svou vládou utvořenou v Moskvě a začal řádit v zemi způsobem samozvaným a diktátorským. […] Nic se nezměnilo volbami na jaře 1946. Tyto volby nebyly, což je samozřejmé, volbami svobodnými a podle pojmu západních demokracií.“

A Beneš takové věci neodpouštěl. V archivu českého ministerstva zahraničí byl minulý týden nalezen dokument z 10. února 1946, označený jako tajná depeše československého velvyslanectví v Londýně č. 1736/46 pražskému ústředí. Je označen „Věc: Lev Prchala – žádost o vydání“.


Pýcha předchází pád

Reakce na glosu Vojtěcha Klímy[1] kritizující článek Bohumila Slámy „Pravice nutně musí lhát“[2].

Souhlasím, jak píše pan Sláma, že „pokud se ekonomističtí liberálové typu Klause a Trumpa budou dál prosazovat, povede ke zničení přírody a tím i lidstva.“

Prezident Trump je velký lhář a demagog, který riskuje civilizaci pro profit, ideologii a své ego. Tvrzení pana Klímy, že „zintelektualizovaná levice je odtržena od reality“ je nesmysl, jakožto i jeho výrok, že „levice ztratila myšlení, řeč a témata“.

Obávám se, že pan Klíma nazírá situaci zde, ve Spojených státech, trochu „z rychlíku“. Odpovím tedy článkem, který jsem napsala před lety do Amerických listů a který je, jak se domnívám, stále aktuální. Nazvala jsem ho:

Pýcha předchází pád

Po přečtení knihy Václava Klause s názvem „Modrá, nikoliv zelená planeta“ jsem si uvědomila., jak povýšeným a arogantním způsobem psal pan Klaus o současných klimatických problémech, neb z celého jeho tónu vyznívá: „Jsem ekonom, a kdo je víc?“ Nejenže neuznává [stejně jako Trump] nový vědecký výzkum, ale přirovnává environmentalisty ke komunistům omezujících svobodu člověka a k prospěchářům s politickými úmysly. Nevidí žádná nebezpečí se vzrůstající ekonomií a technologií a tvrdí, že jde jen o jakousi „módu“, když se poukazuje na negativní klimatické následky [o nichž Trump rovněž nechce ani slyšet].

Tvrdí rovněž, že propočty ekonomů mají smysl jen pro dnešek a řešením pro budoucnost není třeba se zabývat. Sám pan Klaus přiznává, že se o přírodní vědy příliš nezajímá. Takže by možná nevadilo, kdyby se pan ekonom kromě svých „propočtů“ také zajímal o biologii a chemii, aby lépe porozuměl funkci života.

Environmentalisté se snaží zbrzdit ekonomický vývoj lidské společnosti ve prospěch životního prostředí a nechat tak průchod věcí, jak se tomu děje již milióny let. Nic neomezuje životy lidí více než dnešní technologie a nesmyslná produkce, kterou je třeba globálně řešit a posuzovat výrobu vzhledem k přírodě, která je pro nás mnohem důležitější než hmotné statky.

Pan Klaus [stejně zase jako pan Trump] se  obává disciplíny a předpisů regulujících bezohledné podnikání. Dnes jde především o etiku podnikání, která není dostatečně zdůrazňována a pan Klaus [stejně jako pan Trump] nevidí konflikt rozvoje lidské společnosti s přírodou a snaží se nám neúnavně namluvit různými formulemi a křivkami, že oteplování země je zcela zanedbatelné. Mluví o minulé lidské činnosti, ale nezabývá se vůbec dnešní problematikou zemí, které sice ekonomicky rostou, ale ekologicky hynou. Lidé jsou ochotni poslouchat „příkazům“ vědců, pokud půjde o ochranu přírody, se kterou je nutno žít v souladu. Jsme malá planeta a její zdroje nejsou nevyčerpatelné a já věřím, že zásoba vědomostí nás přivede ke zdravějším zdrojům, než jaké máme dnes.

Podle pana Klause je nejlepším prostředím člověka „prostředí svobody“. Samozřejmě, že člověk potřebuje svobodu k životu, k vynalézání a podnikání. Ale nemělo by jít o svobodu ekonomie na úkor přírody. Mnohým lidem jde o osud naší planety a uvědomují si, že pyšným chováním našich vůdců a jejich neznalost může způsobit celosvětové katastrofy a je třeba nabádat k pozastavení a zvážit další kroky v technologii. Existuje spousta statečných jedinců, jako např. v Číně, kde se o překot vyrábí, kteří nasazují své životy za ozdravění životního prostředí. Je tedy naší POVINNOSTÍ předat budoucím generacím planetu ZELENOU a ne zčernalou. Pan Klaus [stejně jako pan Trump] dává zelenou jen těm, kteří jdou ve jménu svobody plnou parou za ziskem. Pak v tom případě nejde o přirozenou evoluci, ale o vytváření, hromadění a do přírody vypouštění látek, které škodí všem tvorům na zemi. O tom, že pan Klaus neměl pravdu, svědčil i jeho projev na půdě Spojených národů, který nic nezaznamenal, ba naopak, musel se stáhnout zpět a to nejen za hranice své země. Možná, že v poslední chvíli pochopil, že svou „geniální“ ekonomií nemá právo se plést do vyšších principů lidských.

Zdraví

Eva z New Yorku


Zkaženým přejme zemětřesení

Papež František předevčírem promluvil o rozdílu mezi zkaženým člověkem a člověkem hříšným.

Jako by měl před očima Zemana s Babišem, když řekl (DB):

„Kdybych řekl, že nejsem hříšník, byl bych nejzkaženější ze všech… Maria nemůže být matkou zkažených, protože takoví lidé jsou schopni matku prodat, stejně jako prodávají příslušnost k rodině či národu. Hledí si pouze svého hospodářského, intelektuálního a politického prospěchu. Podstupují sobeckou, řekl bych až satanskou volbu. Zavírají dveře zevnitř, a Maria tak nemůže vstoupit. Brání tomu, aby k nim maminka vešla...Tito lidé totiž nepotřebují matku ani otce, sounáležitost s národem, vlastí, rodinou. Žijí ve svém sobectví, jehož otcem a učitelem je ďábel. Proto modlitba za zkažené lidi obnáší prosbu za zemětřesení, které by jimi zalomcovalo do té míry, aby si všimli, že na nich svět nestojí, ani s nimi nepadá.“

Nenaleťme chudákům vládcům, oligarchům

„Role oběti je ústřední prvek toho, jak se dnes mění politika. Když uvažujete, že je historie cyklická, že jsou nepřátelé vždy proti nám, že my jsme nevinní, vinní jsou ti venku, tak se prezentujete jako oběť, ať je to sebevíc nesmyslné.

Můj prezident, pan Trump, každý den vstane a prezentuje se jako oběť, i když je prezidentem nejmocnější země v historii světa.

Rusové dělají něco podobného. Pan Putin má desítky miliard dolarů a je prezidentem velmi mocné země. Každý den vstane a prezentuje sebe a Rusko jako oběť.

To je nová forma politiky. Jako oběť jste osvobozeni od všech morálních a právních ohledů, takže si můžete dělat, co chcete, protože vy musíte být ten dobrý, vždyť jste oběť.

My musíme tuto strategii prohlédnout.“[1]

U nás chudák Andrej B. hraje na stejnou fňukavou strunu a stejně falešnou hru. Zatím mu 40 % lidí visí na rtech. (pozn. DB)


Burešův poločas rozpadu

Sledovat našeho pana premiéra při jeho veřejných vystoupeních je víceúčelovým zážitkem. Je zjevné, že se zejména na sebeobhajobu připravuje. Od srdcervoucích emocí přechází plynule k útočné agresivní rétorice. Základem je se ze všeho vylhat, najít údajné viníky jeho potíží a hlavně všechny přesvědčit (hlavně sebe sama) o vlastní dokonalosti a prospěšnosti pro český lid obecný. Jeho proslovy, ale i rozhovory, mají vždy toto schéma – emoce, útok a sebechvála.  A jak je vidět, tak to zabírá. Jeho věrní posluchači se dojmou, naštvou na všechny ostatní, a nakonec jsou pyšní na to, jakéhože to mají pašáka v čele vlády. Nehledejte ratio, fakta či pokoru. Nenajdete je. To jsou zbytečná slova, jejichž význam Bureš ani nezná a k životu predátora nepotřebuje. Ve své manipulaci si vystačí jen s umně stvořenou virtuální realitou. Lež se stává pravdou a naopak. Excesy se stávají normou a nic není hanba.

Představme si výslech obviněného AB st. vedený vyšetřovatelem jeho mediálně nejznámější kauzy. Na úvod je obviněný dotázán, zda se seznámil se spisem a je vyzván k úvodnímu slovu. Načež se ujme řeči a drží se naučeného schématu.

„Podívejte se, všetci vidí, že je to všechno jinak. Je jasné, že to vykonstruovali novinářské hyeny a opozice. Chtějí se mě zbavit. A zaútočili i na mou rodinu. To nejcennější, co mám, přísahám na jejich zdraví, že som nevinný. A když už som u toho zdraví, tak je přeci jasné, že můj synek je nemocný, říkal to i ten profesor z Klecan (pozn. – juniorovi je pětatřicet, a ještě nedávno létal jako pilot u letecké společnosti). A oni ho využili, i když veděli, že on plácá nesmysly. Takže to odmítám. To pochopí každý rodič. To je za hranou. Keby som nebyl nejlepší světový politik, tak mám od novinářů i od vás pokoj. A měl bych klid a vydělával bych další a další miliardy. To mi závidíte? Víte, jak já dřu, až 18 hodin denně.“

A dále pokračuje. „Nepřerušujte mě! Na co se mě ptáte? To není vtipné, asi jste se nedovtípil, že ano (pozn. – vítězný smích). Cože? Já budu odpovídat, komu já chci. A zapamatujte si, že já nikdy, nikdy, nikdy neodstúpim. Jasné? Boha jeho. To jsou všechno lži, účelovka a kampáň. O jakých listinných důkazech a výpovědích svědků to plkáte. To jsou všechno nesmysly. Podnikal jste někdy? Postavil jste někdy aspoň hen tu psí boudu? Ne, tak o tom nic nevíte. Co je zlého na tom, že dcerka chtěla zvířecí farmu, ne tu knihu od toho spisovatele, na jehož jméno si teď nemožu vzpomenuť, ale normální zvířecí farmu. Chápete? No a co jsem ja urobil? Kromě zvířat jsem tam pustil i lidi! Kdo by se tak obětoval? Nikto.“

Jeho monolog vstupuje do závěrečné fáze. „Víte vy, kolik máme s mojou Monikou selfíček s prezidenty a předsedy vlád? Víte to? Nevíte? Tak nevíte nic. Však já si tykám s Macronem, s Trumpem, viděl jsem se s Putinem, i tím čínským bossem. Se všema. To je politika! Všetci sem za mnu chodí. Bude tu aj prezident Turkmenistánu. Též bohatý borec, skoro jako já. A včetci nás obdivují. Monika má Melanii na svém profilu na těch sítích, jak se o to stará Mára. Takže, vážený, jakože vyšetřovateli. Kdo to všechno má? Nikdo! Tak si to zapamatujte. Jasné? Vy nevidíte, jak se nám daří, jak je u nás bezpečně, jak se u nás skoro nekrade? Teda až na nějakou sem tam dotaci. To ale není můj príbeh, lebo já jsem to už vrátil, abych měl pokoj. Ten náš úžasný rodinný projekt stál miliardu a vy furt prudíte s nějakýma 50 ti megama. Vo co gou?“

A jdeme do úplného finále. „Já neřeším všecky detaily. Chtěl jsem udělat svým dětem a všem lidem něco hezkého, co po mně zůstane. Vlastně je to výjimka, že jsem něco vybudoval sám na zelené louce, i když s tím nemám nic společného. Já jsem byl zvyklý spíše přebírat firmy své konkurence, na které jsem dostal chuť a chtěl jsem ty chudáky spíše zachránit. Takže to je moje know how. Já nemůžu znát všecko o svých 220 firmách. Chápete? Já řídím stát a Evropu a svět! Já řeším i tu migračku. Co po mě ještě chcete? I Miloš Zeman, Vojta Filip a i Tomio říkají, že je to všechno jen mediální kauza. Rozumíte? A ta zmanipulovaná lůza v ulicích nech ide do p… Sorry jako. Ok, už budu slušný. Jsou to všechno jen další lži. Nadávají mi, urážejí a ponižují. Že jsem byl v KSČ? No a? Neuměl jsem říct mámě ne, jsem slušně vychovaný, jako moje nemocné děti. A StB? Však soudy jsem vyhrál, až na ten jeden zmanipulovaný ústavní slovenský soud. Znáte to, doma není nikdo prorokem. Krajani mi závidí, a tak si vymýšlejí. Neuznali moje svědky! Mluvil jsem tehdy s StB, ale s tou hodnou. Chápete? A pak, to se budou divit Češi i Slováci, až jim to všechno řekne špičkový generál Lorenc, co se tady dělo po jejich slavné sametovce. A ještě více vědí hoši z KGB. To by pak každý kúkal. Já byl v té době v Maroku a čekal jsem. Neříkejte mi, že to nesouvisí s mojí pseudokauzou, vy tam nevidíte ten súvis? Tak potom nevíte nic. Jak jsem mohl být práskač, když jsem měl v rodině emigračky a chránil jsem nás od špatných syrských fosfátů? Víte, co to je syrský fosfát? Zase nevíte, tak mě přestaňte buzerovat. Už mám toho dost. Odložte to jako u Járy Faltýnka a já na to zapomenu. Možná vás pak ještě někdo zaměstná.  Můžu se přimluvit třeba ve Vodňanech. Pro lidi jsem i tak oběť spiknutí. Rozumíte? Oběť! Díky vám mám program – oběť, co se obětovala pro blaho lidí, nezištně. To každý vidí. A co vy? Vy nevidíte moje preference, že jsem nejpopulárnějším politikem a že mám důvěru sněmovny? Jste snad slepí?“

Tečka. „Že bych se měl nechat taky vyšetřit nezávislým expertem? A to jako proč? Chcete se mě zbaviť! Ale já vám říkám znova – nikdy, nikdy, nikdy, nikdy neodstoupím a vyšetření nikdy, nikdy, nikdy nepodstoupím. Tak si to zapamatujte. Na otázky odpovídat nebudu. Je jasné, že to budou účelovky a nesmysly. A teď musím brnknout Emanuelovi, tak servus. A nebuďte na měkko. Život běží dál.“

Na nádvoří už čeká poslanecký klub ANO a taky celý poslanecký klub KSČM. Zeman vyslal Ovčáčka, čínská ambasáda neznámého pozorovatele. „Čau lidi! Je to ok. Hyenám jsem zavřel hubu, totiž ústa. Nemusíte skandovat moje jméno. Díky. Díky. Naše pravda a naše láska zvítězila. Dejme se na pochod za ten lidský rod! My ctíme lidský zákony, jak říká můj přítel Péťa Propopotov. Hurá, hurá, hurá! Zvu vás na guláš a na koblihy.“

Nezávisle, transparentně, podle zásady padni, komu padni, v atmosféře postsovětského retra. Jedna útěcha existuje. Přežili jsme přeci i Husáka s Biľakem. Bureš hraje už druhý poločas svého rozpadu, ale jako do sebe zahleděný sociopat to ještě neví.

Nová partička spolu u krmelce (Feri, Kubovičová, Hřebejk, Kobza a tutti quanti)

„Zvířata se u krmelce taky nervou,“ glosoval kdysi v hospodě jeden mladý papaláš výhrady sousedů v hospodě ke svému kamarádovi Dymunovi.

Kdo si dneska vzpomene na tu Paroubkovu oporu, kdo vzpomene na Dalíka Topolova – kategorie „mladá svině“ označující ambiciózního, cynického a všehoschopného juniora zůstává.

Dnes to moc sluší na FB i těm, kteří by se v plném slova smyslu „spolu bavit neměli“.

 


Obrázek: Feri (TOP 09?), Horáková (?), Hřebejk (?), tvrďák, něčí hlavička, Kubovičová (ANO + Agrofert), Kobza (?). Co mají společného? Deklarují zcela protichůdné ideje a zájmy – to je chtějí uskutečnit společně?

Zkuste říci, že kádruju. Cadre znamená francouzsky rámec. Jo přesně to dělám, dávám jejich kariéry, způsoby a věrohodnost jimi hlásaných „idejí“ do rámce – rámcem je jejich společná velká žranice. Partička, kterou si za rámeček nedáte!

Lidi mimo partičku si zas řeknou, že rozlišovat mezi stranami a lidmi nemá smysl – všichni jsou stejní a všechny jejich pře jsou jen šikovně nahrané divadlo pro nás pitomce.

26 11 2018 obr1

(Zdroj krásného fota FB zúčastněných - veřejná sebeprezentace.)

Jednat eticky se přece jen vyplatí

Bezmála třicet let jsem tzv. lučním advokátem[1]. Také ale léta bydlím na Vinohradech, tedy řeklo by se v centru nejdůležitějšího dění. Před lety jsem přesunula sídlo své advokátní kanceláře do Českého ráje, pod Krkonoše, do domu v lukách, a nejspíš právě proto jsem se sama stala účastníkem právního řízení.

Moji právní předchůdci a sousedé totiž nejasnosti o asi 30 cm pozemku ve svahu, s opěrnou zídkou před  mým domem, přecházeli 40 let vzájemným nevraživým agresivním mlčením, jak to bývá tady na českém venkově zvykem. Soudy prý nefungují a advokáti jsou prý drazí. Mé opakované pokusy se sousedy se rovnoprávnou dohodou smířit, působily po deseti letech mého snažení už víc než naivně, a tak jsem je, zastoupena advokátem, zažalovala. Ačkoliv pravomocně skončeno, dosud není postaveno najisto, zda šlo o určení sporných hranic mezi pozemky[2], nebo spíše o určení vlastnictví k pozemku, protože soud první i soud odvolací námi uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR[3] zcela ignorovaly. To se sice podle zveřejněných názorů ústavních soudců jeví jako postup nesprávný, ale pochopila jsem, jak mi bylo místními naznačeno, že Pražáky nemají rádi nikde. Po čtyřech letech soudního úsilí jsem zůstala zklamaná, že jako účastník řízení jsem před soudem žádné prvky spravedlnosti nebo dokonce etiky ve výkonu práva nenalezla.

Daleko od toho domu, kde pokračují do kraje naše opravdické luční louky, náš soused, bez našeho vědomí a zcela bez varujícího označení, vytyčil hranice téměř neviditelnými dráty s probíhajícím elektrickým  proudem. Ne, nejednalo se o ohrazení pastvy pro zvířata, zkrátka jen úsečka plotu mezi dvěma pozemky. Když se o ty elektrické dráty po zimě v době tání zranilo mokrou rukavičkou malé dítě naší návštěvy, tak jsem velmi zdvořilým dopisem požádala na místní služebně příslušníky Policie ČR, aby sousedovi domluvili. Dostalo se mi oficiální písemné odpovědi, že bylo provedeno místní šetření a nebylo shledáno týrání zvířat. Sousedé si mezi sebou dál spokojeně šuškají tu známou větu „co si v Praze upekli, to ať si tam snědí, soudy stejně nefungují, advokáti jsou drazí, tak aspoň že policie je naše”. Ani zde jsem žádný prvek etiky při praktickém výkonu práva nenalezla.

Stále platí stará definice, vyučovaná na katedrách teorie státu a práva bez ohledu na politické vedení země, že totiž stát je organizované násilí. Je proto legitimní, že stát nemá prioritní zájem dělat občany šťastnými a zdravými, zájmem státu je pořádek a řád.

Otázkou pro nás zůstává, zda si při své lidské i advokátní praxi uvědomujeme, že kontinentální právní  systém předpokládá důvěru občana ve státní spravedlivost, zda si uvědomujeme, že právě pro tuto důvěru občana stát nazýváme státem právním.

Skuliny, nebo dokonce vakuum mezi platnými právními předpisy a praktickým výkonem práva v každodennosti občanů se vyplňují tak říkajíc za pochodu. Zdá se mi, že tyto skuliny se vyplňují buď posilováním nejistoty, strachu a ovládání, nebo podporou odvahy k etice, sebedůvěře a spravedlnosti, k posilování vědomí, že zodpovědnost za svá jednání nese prvně každý občan sám.

Jen zdánlivě s našimi lidskými i profesními právnickými zkušenostmi nesouvisí množství dalších objevů na poli lidské vědy (medicíny, psychologie a psychiatrie, ochrany životního prostředí, ekologie, ekonomie i marketingu), že totiž lidské vztahy jsou uzdravitelné stejně jako lidská těla efektivně, to je účinně a trvale – pouze zevnitř.

Na konferenci o etice v trestním právu konané na Univerzitě Palackého v Olomouci zazněla otázka: Lze z etického kodexu advokáta definovat pojem „oprávněný zájem klienta”? Odpověď místopředsedy ČAK Tomáše Sokola byla, že jej definovat nelze: „oprávněný zájem“ se musí posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť.

Z výše uvedeného vyplývá, že nám nezbývá, než posuzovat každý případ lidsky, s citem pro situaci, eticky. A propagovat vládu práva tak, aby ji sami lidé požadovali.

Jako luční advokát, a především jako prostý účastník několika různých řízení ovšem vnímám, že lidé jsou mainstreamovým systémem tak vyčerpaní, že na požadování vlády práva jim už nezbývá sil a tak rezignují, nebo se uchylují k bezpráví.

Možná je to stav žádoucí pro nastolení vlády chytrých kvantových počítačů? Nevím. Můžeme ale cítit, že pro ty silnější, kteří ještě nerezignovali, je tu možnost neustávat v edukativní snaze navracet do výkonu práva postupně jak klima lidskosti, tak etiku jako praktickou disciplínu filozofie.

Za svůj dlouholetý život jsem totiž ověřila, že jednat eticky se přece jen vyplatí.[4] 


[1] Jako první nás tak pojmenoval úctyhodný advokát Martin Vychopeň a nyní nás tak rozšafně nazývá také mediálně známý Tomáš Sokol.

[2] Podle § 1028 o.z.

[3] Usnesení ze dne 1.12.2016 sp.zn. 22 Cdo 4071/2016.

[4] Text s mírnými úpravami byl přednesen autorkou Mgr. Marií Voříškovou, advokátkou, dne 21.9.2018 na Odborné konferenci ke 100 letům české a slovenské advokacie konané v Luhačovicích, jako závěrečný příspěvek samostatného panelu Aktuální otázky českého  a slovenského práva a advokacie, moderovaného JUDr. Vladimírem Jirouskem, předsedou České advokátní komory. (red. kráceno.)

„Záchranné stéblo“ optimismu

Vzdor obecné skepsi, vnímám současné dění ve společnosti optimisticky. Nejméně dva aspekty jsou pozitivní.

První: K parlamentním volbám v roce 2017 přišlo zaokrouhleně 60 % voličů a vítězné ANO z nich získalo 30 % hlasů. Z celkového počtu lidí oprávněných volit (8.ooo.ooo) je to necelých 19 % a uvědomíme-li si, že život dvou generací probíhal v demoralizujícím ovzduší druhé světové války a totality v období padesáti let (1938–1989), je tento počet lidí se zkreslenými morálními hodnotami číslo malé. Seznamy příslušníků bývalé státní bezpečnosti jsou tlusté svazky a ti žijící jdou bez přemýšlení volit osobu ze svého středu a tvoří pevné jádro voličů ANO. Musíme si ale uvědomit, že se jedná pouze o každého pátého dospělého občana a že by to mohlo být mnohem horší.

Druhým pozitivním aspektem současné turbulence ve společnosti je zvýšený zájem mladé generace jak o současnost, tak o nedávnou minulost. Učitelé, kteří v ní žili, o ní neučí patrně z přirozeného studu a strachu z kritiky, proč s tím nic nedělali. Nyní ale vstoupila na scénu živá dějepisná pomůcka – současný předseda vlády – a mladí se ptají, co to bylo to StB. Hodně se o tom hovoří a chování pana premiéra jim přirozenou cestou doplňuje vzdělání. Dovídají se, že se v žádném případě nejednalo o podobu známých organizací v demokratických zemích jako je například CIA v USA, ale že to byli bezohlední vykonavatelé moci KSČ řízení z Moskvy jako nástroje správy ruské kolonie Československo.

Názory jsou různé a mají se respektovat, ale diskutovaný problém se může přiblížit k základním mravním principům, a potom názor přechází v definici charakteru.

 Autor je členem PEN klubu.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1