TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Glosy

Proč To komentovat?

Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém blogu Miroslav Kučera[1]. Hradního pána označuje Kučera za pouhé „To“ (ačkoliv např. páchnoucí senkruvně se v textu nevyhne):

„Extempore s červenými trenýrkami si zaslouží zpravodajské umístění tak nanejvýš kamsi do rubrik na hranici bulváru. Například mezi zprávy, že obecní blázen znásilnil obecního kozla.

Myslím, že ,žumpa‘ by už měla dostat rozum (včetně mne); uvádět informace z pošpiněného Hradu na místech, která si zpravodajským významem zasluhují. Pokud jsou důležité, pak dopředu. Když mají ,lánskou‘ hodnotu (což je, časté), pak spíše mezi kuriozity, jakým je například kdesi v Panamě narozené dvouhlavé tele. Jinak, pokud přistoupíme na hru žumpy nad Prahou, skutečně se staneme také žumpou, do čehož nás chce ona páchnoucí senkruvna vmanévrovat.

A komentovat každé hradní šustnutí bychom se taky měli odnaučit. Psát pořád dokola o lžích je nebezpečné; viz slova o nákaze výše – staré lidové: ,kol žumpy chodíce, nádše neujdeš‘.

Červenotrenýrková ubohost a novinářská reakce na ni nás usvědčuje z profesní a mravní nejistoty. Přestaňme To ,tam v Hradu nahoře‘ démonizovat. Vždyť To pro průměrně inteligentního člověka nemá žádnou významnou vypovídající hodnotu. Zcela profesionálně informujme zpravodajsky o tom, co To zase právě vyvedlo, ovšem úzkostlivě výběrově podle významu pokleslostí.

A nejspíš bychom s Tím měli přestat polemizovat a komentovat To. Jinak si budeme neustále nabíhat na vidle podlosti. Myslím, milí kolegové, že hrát komedie, které na hradě sepisují, bychom neměli. Na to jsme snad příliš slušně vychovaní a vědomi si své důstojnosti.

Znám jedinou partii, kterou si hradní To zaslouží: všímejme si Toho, až my uznáme za vhodné, že je záležitost s Tím spjatá nějak důležitá. Ignorujme To, když nás bude vtahovat do svých nechutností. Jako by To nebylo. I kdyby si To třeba nad ohněm z červených trenýrek grilovalo tlačenku.

Jinak dojdeme k novinářskému debaklu. A hradní To se doopravdy stane důležitým.“

Záleží přece jenom na nás novinářích. Vždyť To nám vůbec nemusí stát za to?!


Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události znovu.

Ano, fakt se ten blbec evidentně rozhodl nejen uznat můj argument rovnosti mezi idiotem a blbcem, ale zdvihnout laťku něčím, co  skutečně může vymyslet – no hádejte – jen blbec! Na Hradě spálil masivní červené trenýrky při akci, kterou jeho tiskový mluvčí Hurvínek označil za „happening“. Zatímco spoďáry hořely a novináři čuměli s otevřenými pusami, hradní blbec se jim omluvil za to, že z nich „nechtěl udělat blbce.“ Jak geniální! Vždyť tím hlavním blbcem je právě on a jak všichni víme, Miloš nesnese jakoukoliv konkurenci.

Takže Miloši, ty blbče, klaním se ti. Nejen, že jsi nezklamal, ale příjemně jsi překvapil. Je mi akorát líto, že tě všichni ti ostatní politici z tak širokého politického spektra tolik kritizovali. Alespoň to pochopil Pitomio (pozor na něj - vzhledem k tomu, že je mistr v pitomosti, bude se ti dříve či později tlačit do toho tvého blbcovství jako tvůj hlavní rival), který tuhle celou blbost správně hodnotil slovy „na hrubý pytel hrubá záplata.“ 

Glosu Národ idiotů? naleznete zde

 

Mají se Nové pořádky čeho bát?

Volební průzkum agentury Kantar TNS z 10. června t.r. (Volební model pro volby do Poslanecké sněmovny) se na první pohled nijak nápadně neliší od toho, co dosud přinesly jiné agentury. Výrazně (s náskokem 11%) dominuje Babišovo ANO, na druhém místě ODS, na třetím Piráti. Pak je malý schůdek, následuje SPD, KSČM, ČSSD, přičemž údaj o vzestupu sociálních demokratů, s nímž přišla před pár dny CVVM, tento průzkum nepotvrzuje: ČSSD je z těchto tří na posledním místě s pouhými 7%. Připadá mi to logičtější.

Na svahu do propasti jsou STAN a TOP09, v propasti skončila KDU-ČSL, ale rozdíly mezi třemi posledními jsou nepatrné (5,5%, 5%, 4%). Odhadovaná volební účast je 74% (ve volbách byla necelých 61%).

Jenomže: něco proti volebnímu výsledku (totiž 2,6%) ztratilo ANO, naopak 4,7% přibrala ODS. A to je jedno s druhým posun pro Nové pořádky perspektivně nepříjemný. ANO spolu s KSČM a SPD by měla většinu jen 43,5 - proti 48,94 ve volbách, což tehdy znamenalo obrovitou převahu 115 mandátů. Strany starých pořádků (ovšem včetně KDU, která nepřekonala 5% hranici) by měly sice jen 34%, tedy podobný výsledek, jakého dosáhly ve volbách. Ale dohromady s piráty by to bylo 48,5%.

Samozřejmě je třeba počítat s tím, že lidovecké hlasy mohou propadnout a pirátské hlasy jsou nespolehlivé. Přesto by to signalizovalo větší změnu, než se na první pohled zdá.

Jistě, je to zatím jediný výsledek v tomto duchu. A znamená to jen to, že veřejná podpora Nových pořádků se v jakémsi náznaku drolí. Vůbec už ne to, že jim roste nějaká viditelná, smysluplná konkurence. Babiš, Zeman a spol. mají tedy důvod k obavám, ale ti, co Novým pořádkům nepřejí – to jest například já -, nemají důvod k žádným velkým nadějím. Celkově vzato, je to tedy spíš znepokojivé.

Udalosti B. Doležala.

Malá, blbá, ale naše

Ostře sledovaný bude – i kvůli kauze Čapí hnízdo – post ministra spravedlnosti, na který podle svých slov Babiš zvažuje dva kandidáty. Podle zákulisních hlasů má být jedním z těchto kandidátů do nové makající vlády odborníků poslankyně Malá, jejíž odbornost daná právnickým vzděláním na soukromé slovenské škole jí neumožňuje v naší republice dělat ani advokátní koncipientku, která zato však proslula pozoruhodným právním názorem, že se vlastně nic nestane, když bude soud ohledně Čapího hnízda až po příštích volbách.

Pokud by se tedy opravdu stala bezbřehá loajalita k osobě premiéra postačující odborností pro vládní post, asi by nám nezbylo, než dát na modlení. Sama Malá spekulace odmítla komentovat, což v překladu politického ptydepe obvykle znamená: „Ano je to tak, ale ještě to není úplně jisté“, nebo případně „Ano, ale ještě o tom nesmím mluvit.

Zdroj: Český rozhlas Plus

Národ idiotů?

Na nedávném sjezdu na Žofíně se Miloš Zeman opět vyřádil v rámci kauzy Peroutkova článku „Hitler je gentleman.“  Jeho výlet do zaplevelené zahrady vlastní děravé paměti pokračoval přes vlastní výklad o tom, že Peroutka byl dokonce obdivovatelem nacistů[1]. Aby to bylo kompletní, Zeman poté (opět) nazval novináře idioty.

Vzhledem k tomu, že jsem nejen vydavatelem Přítomnosti, ve které Peroutkův článek nikdy nevyšel, ale i proto, že zaměstnávám novináře, tedy idioty, při respektování Zemanovy laťky se hrdě považuji za největšího idiota ze všech. Stejně tak, při respektování stejné laťky, považuji Miloše Zemana za největšího blbce ze všech (možná nejen) Čechů. Na Hradě prostě máme blbce, v Přítomnosti na Národní třídě idiota. Takže teď jsme si, Miloši, rovni. No skoro. Já tebe totiž zaměstnávám, ty mě ne. Na druhé straně uznávám, že když blbec reprezentuje a zastupuje idiota, tak jakási rovnost tam asi bude.    

Jenže nastala situace, která se nás obou týká. Komunistický poslanec Ondráček nyní chce zavést zákon, který by trestal hanobení prezidenta. Takže buď prosím tak laskavý, Miloši, ty blbče, a vysvětli mu, že k tomu zapomněl přidat „a hanobení občanů prezidentem.“ Jinak bychom si nebyli rovni, že?


V šílícím světě

Celou republikou nedávno cloumala kauza nechvalně proslaveného divadelního představení, ve kterém údajně „Ježíš znásilní muslimku“. Jak potom řekne Tomáš Halík, vlastně to nakonec ani nebyla pravda, to jen herec, ne Ježíš, a ne znásilnění, ale jeho zobrazení. 

Já jsem hru viděl. Organizátoři petice za její stažení mne asi dva měsíce před uvedením požádali o podporu a s žádostí poslali i odkaz na záznam hry z lublaňského divadla. Petici jsem podepsal, ale ne proto, že bych chtěl podpořit protest proti tomu, že „Ježíš znásilní muslimku“. Podpis jsem odůvodnil otázkou organizátorům: Čemu tím chcete prospět? Jen dále prohloubíte příkopy v naší společnosti a zradikalizujete i ty, kteří zatím obecně rozšířenému xenofobnímu fanatismu nepropadli.

O znásilnění jako takové vlastně nejde. Je jen závěrečnou, shrnující metaforou obsahu celé hry. Je to hra pravdivá, stejně šílená, jako je šílený svět, ve kterém žijeme, a který i my křesťané někdy svým nepochopením evangelia a lhostejností vůči němu pomáháme budovat. Komu jde o každodenní život podle evangelia, a nejsou mu to jen slova, co zaslechl v neděli v kostele? Šlo o evangelium i George Bushovi, kterému prý Bůh řekl, že má zaútočit na Irák? Od té doby tu máme, co tu máme.

Jeden politik křesťan byl pověřen podat na divadlo trestní oznámení. Jsem toho názoru, že je to špatně, což jsem do diskuze pod zprávou na síti napsal (už třeba proto, že uražený Ježíš by spíše možná nastavil druhou tvář, nebo i proto, že nás novozákonní autoři na více místech varují před chozením za profánními soudci). Jeden člověk se na mne osopil, že pro mne „urážka Krista jako pro modernistu není důležitá“, že jsem „atrapa kněze“, „ostuda kněžství“, liberální „podporovatel prosodomitských a propotratových kandidátů“, „protestant, který si hraje na katolíka“, co vítá dalajlamu jako „jednoho z Anrikristových předchůdců“, atd. Co když má tento bratr, podle Facebooku obdivující Okamuru, Babiše a tridentskou mši, pravdu? Copak nežijeme v šíleném světě?

Volební program ANO: „Dejte mi vaše peníze, udělám z nich svoje.“ Váš Andrej.

Je to prosté a kupodivu to funguje, je to vlastně zásadní produkt Babišova uchvácení státu, ono navyšování osobního majetku jde ruku v ruce s navyšováním moci a vlivu. Jak je to možné? Stát je totiž pro mnohé konzumenty moci něco velmi abstraktního, tam někde hodně vysoko a daleko, natož obrovské soustátí, jakým je Evropská unie. Voliči zapomínají na to, že volení zástupci lidu, včetně předsedy vlády a prezidenta republiky, jsou jen dočasnými správci našich daní. Naše mocenské duo Babiš–Zeman to ovšem chápe tak, že stát je jejich kořist, s níž si mohou dělat vše dle libosti, a ještě ji ohlodávat až do morku kosti. Oběma nahrává mimořádně příznivá ekonomická situace v eurozóně, především pak v Německu, což velmi prospívá naší exportně laděné hospodářské základně. Přesto náš pan prezident hraje své čínské a ruské hry a hazarduje s pověstí země. A pan premiér? Ten jenom pragmaticky hraje na sebe a hrabe pod sebe, a to vše s obrovskou marketingovou mašinérií v zádech, která z něj dělá téměř obroditele národa.

Miliardové dotace z EU jsou fajn, hlavně pro ty správné komodity a pro ty správné korporace. A to jsou k dispozici ještě různé domácí daňové úlevy, veřejné zakázky, pobídky všeho druhu a kdo ví co ještě. Úžasný mlýnek na peníze se točí plnou parou. A k tomu všemu ještě ta omamná čarodějná moc. Nic není nemožné. Kumpáni se vždycky najdou, stačí je nechat přičuchnout, jednou povolit a pak zase přitáhnout řetěz. Hodí se vše, včetně našeho unikátního reliktu minulosti oživlé komunistické partaji, i okamurovců, vytrvale kopajícími za jiné zájmy. K této hlasovací kumpačce se nyní přidává i část ambiciózních sociálních demokratů, kteří si chtějí taky trochu užít těch prebend a radosti z účasti na hostině.

Takže se provedou taková sondážní tázání, o čem sní lid obecný v podhradí, když zrovna nespí. Sní o zdanění církevních restitucí, sní o vysokých plotech proti imaginárním válečným uprchlíkům, sní o zvyšování penzí, mezd, sní o výstavbě fotbalových stadiónů, sní o nových hokejových halách a skokanských můstcích, sní o levných potravinách v akcích supermarketů, sní o levné dovolené v Chorvatsku, sní o dobré krkovičce na víkendové grilování, sní o tom, aby sousedovi chcípla koza, neboť prý podvádí s EET, sní o rehabilitaci normalizačních let, kdy se žilo tak nějak jakože fajn, sní o politice bez politiky a manažerském vedení státu, sní o potrestání všech nepřejícníků a věčných kverulantů, kteří furt melou o nějaké demokracii a svobodě.

Mají tyto trendy nějaké své pomyslné dno? Nevím, možná, že nemají, že se nám ty různé jednotlivosti dnešní marnosti střídají tak rychle, že už zůstávají skoro bez odezvy. Včerejší excesy se stávají dnešní normou. Před pár dny jsem prohodil úplně náhodou pár vět s jedním českým úspěšným miliardářem, který to zprvu viděl vše podobně jako já, a mluvil docela rozumně. Pak se důkladně rozhlédl kolem sebe, zdali nás někdo nepozoruje, a poté mi šeptem řekl – „No jo, podívejte se, já mám sice asi deset miliard, ale přeci nepůjdu do střetu s někým kdo jich má sto. Já chci hlavně přežít, a netoužím po tom, aby mě ten někdo zlikvidoval.“ Co na to říct? Chápu ho svým způsobem, ale takhle uvažují i mnozí ti, kteří žijí od výplaty k výplatě. Nepřipomíná vám to nějakou jinou nedávnou dobu?

Smysl žití není v tom, co pozorujeme, nýbrž v tom, co děláme. Dnešní šedá zóna je velmi podobná té včerejší, jen s tím rozdílem, že je sociálně rozvrstvenější. Kdo by to měl vědět lépe než bývalí normalizační kariéristé, kteří se starou výbavou hrají staronové kusy, ale na daleko větším hřišti. A navíc pravidla hry si určují sami pro sebe. O tom dříve jen snili. Divná doba v divné zemi, i když je zřejmé, že se s tím nehodlají všichni jen tak smířit, což bylo vidět na několika našich náměstích tento týden. Naděje umírá naposled. Uvidíme. Vystoupit z šedé zóny vyžaduje určitou porci nebojácnosti a síly. To odhodlání se nedat bylo u naprosté většiny účastníků demonstrací autentické, tak doufejme, že nebude následovat další variace tradiční české frustrace.

 

Masakr na náměstí Nebeského klidu

Časně ráno 4. června 1989 mobilizovala čínská vláda lidovou armádu, aby potlačila mírovou demonstraci desetitisíců studentů, kteří požadovali větší svobodu a demokracii. Níže naleznete ukázku z knihy Kulky a opium autora Liao I-wu, který potají vedl rozhovory s očitými svědky a demonstranty. (B. Latečková)

Čeng I dále vzpomíná: Nad ránem 4. června postupovala třídou Věčného míru od západu skupina občanů ve snaze dostat se na armádou obklíčené náměstí Nebeského klidu na pomoc studentům. Severně od budovy Lidového shromáždění narazili na vnější kordon vojáků. Zformovali lidskou hradbu a s písní na rtech postupovali vpřed. Pokaždé, když je střelba rozehnala, se opět formovali do šiku, opět zpívali a postupovali vpřed. Pokaždé padlo mnoho lidí, ale pokaždé se přidávali další a další, nakonec došli až k vojenské formaci. Za svítání vyjely z náměstí tanky, zatarasily třídu Věčného míru po celé šířce a s ohlušujícím duněním se rozjely proti davu.

V tu chvíli se jeden neohrožený jako první položil na silnici, ostatní jej následovali. Ve vteřině ležela na zemi stovka lidí, temný ležící pruh lidských těl přes celou širokou třídu.

Ani tváří tvář hrozbě valících pásů se nikdo nezvedl a neutíkal. V tomto střetu s neohrožeností a odvahou ocel prohrála. Tankisté prudce brzdili, „ulice se ocitla ve varu, otočné věže tanků zacílily vpřed“. Pak vypálili slzné granáty, aby rozehnali dav. Ve zběsilém úprku před dusivou žlutou mlhou zůstalo pod pásy přes deset lidí. Pět mladíků rozdrtily tanky na jihozápadním rohu křižovatky Liou-pu-kchou, dva z nich skončili pod pásy i se svými bicykly, zbyla z nich krvavá kaše ve zohýbaných drátech.

Diktatura zvítězila. Na závěr se ukázal popravčí Teng Siao-pching a vyznamenával všechny ty, kteří se podíleli na stanném právu. Rozehnaní „výtržníci“ jeden za druhým končili v síti, další a další „těžké zločince“ přiváděli v okovech na popraviště a veřejně stříleli. Já patřil mezi ty šťastné, říká Wu Wen-ťien, dostal jsem jenom sedm let. Spousta „násilníků“ mého věku, většinou obyčejných dělníků, rolníků, nebo prodavačů, vyšla do ulic zatarasit cestu tankům. Soudci je pak bez mrknutí oka soudili za „násilné výtržnosti a drancování“, mnozí si odseděli léta v žaláři. Chudáci, do vězení šli jako panici, ani líbat neuměli, ven se dostali až na sklonku středního věku. Nevěděli, jak to chodí ve společnosti, nevěděli, jak se chovat k ženám, neměli si jak vydělávat na živobytí, co jim zbývalo? Dospělí chlapi a museli žít se starými rodiči z jejich důchodu. Někteří se dokonce báli chodit ven, všechno se za tu dobu tak změnilo, co kdyby se ve vlastním městě ztratili, ještě by se jim lidi smáli.

Ostatně, vždyť i já jsem se jednou ztratil ve vlastním městě. A tak, v letech následujících po roce 2005, jsem se spolu s Wu Wen-ťienem zařadil mezi outsidery, které zuřivě se rozvíjející ekonomika čínské diktatury odsoudila k zapomnění.

Citováno z knihy Kulky a opium z r. 2012, autor Liao I-wu, vyd. Mladá fronta, 2016. Překlad: Bohuslav Smil.

5 6 2018 obr2

Liao I-wu. Zdroj: cs.wikipedia.org

Různí slušní lidé

Pozorně sleduji mediální polemiku mezi Tomášem Halíkem a Michaelem Žantovským (www.forum24.cz). Byl jsem v době pařížské tragédie (v redakci humoristického časopisu) ve Spojených arabských emirátech a viděl jsem to z dálky 6 tisíc km, v jiném prostředí a s jinými akcenty. Ještě před Halíkovým stanoviskem jsem měl velmi podobný komentář. Vím, co pro muslimy znamená symbol proroka Mohameda, bez ohledu na rozdíly v pohledech sunnitů a ší'itů. Bylo by to na dlouhou debatu. Velmi důkladně se tomuto tématu věnuji a vedu na toto téma diskuse i se vzdělanými mladšími členy královských rodin v Emirátech. Ti všichni mají prestižní vzdělání na britských univerzitách a znají nás, tedy Evropu, mnohem lépe než my je.

Divadelní hru v Brně jsem neviděl, ale děsí mě některé reakce, zvláště oněch tzv. slušných lidí. Vnímám rozdíl mezi cílenou recesistickou provokací či spíše plánovanou urážkou a uměleckou licencí, byť nemusí být šálkem mého čaje.

Svět je neklidným, nejistým a i nebezpečným místem. Ale jiný nemáme. Je těžké se v něm vyznat, a to i kvůli informační inflaci, všudypřítomné manipulaci a šíření všemožného zla. Nemyslím si, že nás spasí nějaký náhlý globální faktor X. Věřím, že nám však může pomoci více trpělivosti, více odvahy, více pokory a více profesionality. Věřím na pevné životní postoje a nebojácnou obhajobu zásad, které se opírají o základní hodnoty lidské existence a společného nažívání. Věřím v elementární respekt k jinakosti. Proto je tak klíčové vzdělání – svět mohou uchránit před zkázou jen lidé vzdělaní, informovaní, moudří a také mravní. Jen ti se pak mohou, opřeni o svou znalost, zkušenost a víru, pustit do nebojácných střetů se zmanipulovanými davy. Bez těchto obhájců pravdy a spravedlnosti nám hrozí nebezpečná budoucnost pod diktátem lži a strachu.

Chytré kecy na Facebooku!

O tom, jak to bylo s důvody fingované smrti nejodhodlanějšího ruského novináře, vypráví on sám na svém FB. Píše svým jazykem, píše ostře a napadá tu zvláštní, cynickou pózu, kterou si nejen novináři a nejen u nás v bezpečí svých kanclů pletou s „vyvážeností, objektivitou a důvěryhodností novináře“.

Sprosté může být slovo, sprostější může být slušňáctví tváří v tvář státnímu teroru. Obzvláště „novinářům“ z Agrofertu a Primy by se mělo opakovat, že objektivita neznamená: 10 minut Goebbels a pak 10 minut Židi. (D. Bartoň)

Nejvtipnější je, že to všechno myslí naprosto vážně. Naprosto vážně si sedají, nafukují si tváře a z obrazovky začínají moralizovat. Hrozí vám prstem a máchají vás ve sračkách. A tváří se neuvěřitelně důležitě.

A vy si jdete z márnice, na hony z vás táhne krví a pitevnou, nespali jste celou noc, přežili jste vlastní vraždu, poslední měsíc jste chodili s terčem na čele a čekali na výstřel.

Měsíc jste žili s vědomím toho, že vaše smrt je již zaplacena.

Vaše smrt je zaplacena!

Tato myšlenka samozřejmě paralyzuje. Objímáte svou ženu, která už ani nehysterčí, fáze hysterie skončila před pár dny a teď už nastala naprostá, absolutní devastace, mrtvolná prázdnota. Všechno je vyždímáno, nezbyly vůbec žádné emoce.

Několik dní žijete jenom jako skořápka, uvnitř není nic, jen prázdno. Váš život je znovu napadrť a musíte začít znovu od začátku. Nevíte kde, vůbec netušíte jak. Nevíte, kolik času vám zbývá. Nevíte, kolik měsíců či let budete chodit s ochrankou. Nevíte, kdy budete moci jednoduše žít bez zatemněných oken a kdy se k nim budete moci přiblížit. A kdy vaše dcera bude moci si venku hrát s ostatními dětmi.

Vše, co bylo, je přeškrtnuto, odstraněno, a nic už nemá význam, na ničem nezáleží. Léky na uklidnění už nezabírají a cpete se jimi plnými hrstmi, čímž jste nejbližší lékárně udělali roční tržbu. A pak to z vás začíná opadat a vrací se emoce. Ruce se začínají třást, že byste mohli dělat sbíječku. A pak pomíjí i tohle, a poprvé za několik posledních dní se vám nechce zvracet a můžete si dokonce dát něco k jídlu. I vaše žena už může jíst, a tak sedíte a zobete nějaké drobky. A pak to z vás spadne a dokážete se i usmát.

A když už se skoro postavíte na nohy, otevřete si Facebook a čtete, jak Serjoža, Saša nebo Máša vám hrozí prstem, nafukují si tváře, důležitě moralizují a máchají ve sračkách a přijde jim to jako velmi důležité. A vy to čtete, čtete a usmíváte se. Ach vy moji milí, ach vy moji správní, jak já zbožňuju ty vaše chytré kecy na Facebooku. Na Facebooku mě klidně můžete i zabít, ale – prosím – od teď to bude možné jedině na Facebooku, ale ve skutečnosti už nikdy, protože vy, kurva, nemáte ani tu nejmenší zasranou představu, jakým peklem jsem musel protáhnout svoje blízké, a nedej bože byste si to museli uvědomit a prožít. Jen si to pište, pište.

A ty ses zrovna vrátil z naprosté temnoty, vylezl jsi z propasti. Čteš a usmíváš se. A objímáš dceru, otevíráš si pivo, zapaluješ si a je ti dobře. Obloha, slunce, zeleň stromů, ptáci… A všechno je ti u prdele a usmíváš se. Usmíváš se…

Z FB Arkadije Babčenka přeloženo bez úpravy jazyka pro tapolitika.cz

Články A. Babčenka na Přítomnosti zde.

Psychosomatická medicína 1818-2018

Psychosomatika se u nás pozvolna prosazuje jako přístup nejen k nemocnému u doktora, ale díky doktoru Honzákovi také jako způsob sebevztahu. Prý se v sousedním Německu vyplácí i pojišťovnám. Jedno investované euro do celostního přístupu ušetří tři eura proti jednostranné biologické péči. To se ovšem pozná teprve tehdy, když se, jako tam, platí za zlepšení stavu pacienta, a ne jen za množství provedených výkonů jako v ČR...(D. Bartoň)

Pojem psychosomatika slaví letos dvousté narozeniny. V roce 1818 ho poprvé použil německý psychiatr Heinroth v práci o poruchách spánku. Jednu z nich podezíral, že by mohla mít psychosomatické příčiny. Ačkoliv se tohle slovo objevilo v celém textu jen jednou, začalo žít svým vlastním životem a přežilo několik systémů, panovníků, reforem, revolucí a epoch.

Pochopitelně, že za dobu své existence nabralo mnoho různých významů, z nichž nejslavnější v minulém čase bylo učení amerických badatelů Franze Alexandera a Flanders Dunbarové, kteří ve 30. letech minulého století vyvolili celkem sedm „psychosomatických chorob“, u nichž předpokládali psychogenezi, tedy intrapsychický konflikt jako hlavní a jedinou specifickou příčinu. Sami autoři ale podrobili své učení revizi, zejména pod tlakem Selyeho objevů, které se týkaly nespecifické stresové odpovědi.

Dnešní medicínské (to podtrhuji) psychosomatické koncepce zcela opustily teorii psychogeneze a stavějí na biopsychosociálním přístupu s přijetím dimenze spirituální v konkrétních případech (většinou jde o otázky týkající se smyslu života). Nejde tedy o žádnou duchařinu, „vyloupnutí konfliktu“, tím méně o nějaké nadpřirozené skutečnosti a tajemné energie. Plně uznáváme výsledky a postupy současné převážně biologicky orientované medicíny.

Co chceme navíc? Aby byly brány stejně vážně, jako faktory biologické, také faktory psychologické a sociální. Biomedicínský přístup nebere v úvahu emocionální výbavu člověka, která je zatraceně biologická, protože emoce jsou řídící systémy, které nastavují organismus k nějakému pohybu (e-motio). Tím nejprimitivnějším, který zde je už od dinosaurů, je rvačka nebo úprk. A to je organismus biologicky nastavený úplně jinak, než v klidu a relaxaci. Máte jiné reakce těla v období radosti a jiné v době smutku. Sociální zařazení (šéf nebo bezprávný poddaný) vyvolá úplně jiné reakce řídících systémů. Člověk není rozumný stroj, jak nám odkázal Descartes, ale dynamicky reagující živá bytost, a nelze tedy úspěšně uplatňovat mechanické rigidní postupy. Konfliktní situace, které neumí řešit, mohou spustit stresovou reakci, která se při delším trvání odrazí ve zdravotním stavu, uskřinuté emoce jen svými projevy mohou vyvolávat pocity považované za příznaky nemoci (bušení srdce, stažení žaludku, svalové napětí atd.). Na to se biomedicínsky orientovaný doktor nezeptá.

To že si někdo pověsí na dveře ceduli PSYCHOSOMATICKÉ PRACOVIŠTĚ a provozuje tam kejkle nebo čáry, nemá s psychosomatikou nic společného. A to by měli ti, kteří hledají psychosomaticky orientovanou péči, vědět. A když si nejsou jistí, zjistit si, jakou akreditaci to které pracoviště má.

Z blogu Radkina Honzáka.

Ústavnost Zemanova způsobu vládnutí je třeba prověřit

Klub na obranu demokracie podporuje snahu senátorů o ústavní žalobu na  prezidenta.

Senátoři z klubu Starostů a nezávislých se rozhodli zahájit přípravu materiálů, které by měly vést k ústavní žalobě na prezidenta Miloše Zemana podle čl. 65 odst. 2 Ústavy České republiky. Důvodem jsou prezidentovy výroky o údajné výrobě nervově paralytického jedu novičok v České republice. Senátory STAN zjevně podpoří i jejich další kolegové. Podle názoru senátorů prezident ohrozil bezpečnostní zájmy státu a zkresloval informace.

Klub na obranu demokracie tento názor sdílí. A nejde vůbec jen o případ novičok. Prezident Zeman od počátku výkonu své funkce usiluje orientovat českou zahraniční politiku na východní autokratické velmoci (Ruská federace, ČLR).

Zároveň svým přístupem k vytváření vlády po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny vykládá Ústavu ČR způsobem, jenž by měl být prověřen s ohledem na to, zda a nakolik se na něj vztahují formulace čl. 65 odst. 2 Ústavy (velezrada ve smyslu jednání směřujícího proti demokratickému řádu republiky, příp. hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku). A zda se mimo jiné i těmito prezidentovými aktivitami nemění sama podstata politického a právního uspořádání České republiky. Máme vážné podezření, že ano.

Proto podporujeme úmysl senátorů s tím, že „problém Zeman“ má být pojat co nejšíře. Jsme si vědomi toho, že prosadit tento požadavek bude velmi obtížné a bude to trvat dlouho. A že ti, kteří ho budou prosazovat, alespoň zpočátku nebudou ve většině. To ovšem vůbec neznamená, že by naše úsilí bylo nelegitimní a že by ho nebylo zapotřebí.

V Praze dne 18. května 2018

Za výbor KOD: Bohumil Doležal, Vojtěch Kučera, Miroslav Fleischman, Pavel Otto, Jan Scheinost Členové Klubu na obranu demokracie a bývalí účastníci Demokratické iniciativy:

Petr Dušejovský, Martin Erben, Vladimír Fritsch, František Hodík, Vladislav Kahle, David Král, Petr Kreuz, Martin Litomiský, František Lízal, Hana Mahlerová, Josef Matoušek, Jitka Matoušková, Herbert Pařízek, Jan Pavlík, Ondřej Pěč, Hana Petrásková, Tomáš Průša, Vojtěch Průša, Ivan Rigel, Tamara Rigelová, Václav Řeřábek, Lenka Smětáková, Gabriela Sodomková, Milan Sýkora, Pavla Sýkorová, Jiří Šimeček, Jana Šťástková, Karel Štindl, Miroslav Štengl,

Jan Tichý, Stanislav Toula, Vladislav Vaňák, Jiří Vaněk, Hanuš Velebný, Ladislav Voves, Milan Zapletal, Jan Zima

Zdroj: bohumildolezal.cz

Pokus o srozumitelnost

Nejdůležitější slova katolického učení jsou tato: ospravedlnění, milost posvěcující (habituální – milost tzv. první). Bohužel, tato slova jsou pro dnešního člověka naprosto nesrozumitelná. Ostatně i katechismus (Katechismus Katolické Církve, 432) tvrdí, že to přesahuje schopnosti rozumu a síly člověka, že se to vymyká naší zkušenosti. K čemu tedy ta slova jsou?

Jenže naštěstí to lze říci jinak, prostě a jasně. Ta milost posvěcující není nic třetího mezi mnou a Kristem. Milost posvěcující – to jsem já, člověk zpracovaný, zkvalitněný, umocněný, proměněný Kristovou blízkostí. Tohle přece aspoň trochu pochopí i rozum: co bych já byl zač bez Krista. Ani se to nevymyká naší zkušenosti: když na Krista zapomenu, klesám dolů, plavu s proudem, nežiji pro nikoho. Tuto zkušenost máme – na rozdíl od KKC.

Takže si raději otevřte Nový zákon, a milost posvěcující se ukáže jako blahodárná Kristova blízkost. To je ta nejlepší definice tzv. milosti posvěcující: KRISTOVA BLÍZKOST. Ježíš má lidské srdce s božskou intenzitou touhy po nás, která nás těší a hladí, dává radost, a tím nás proměňuje, povyšuje, zbožšťuje.

Zdroj: Jesuit.cz

Litujme národ

Včera zemřela moje sousedka. Paní, které bylo 98 let. Nikdy jsem se předtím s osobou takového věku nesetkal. Ještě loni na jaře byla schopna vyjít mimo dům. Hlava jí ale poslední dobou selhávala a poslední dobou neopouštěla byt. V souvislosti s jejím věkem jsem si vzpomněl na Lawrence Ferlinghettiho, který se v březnu dožil 99 let. Majitel knihkupectví a vydavatelství City Lights Books v San Franciscu. Básník, anarchistický aktivista, spitirus movens tzv. Beat generation. Souvisí toto vše také s knihou, kterou jsem včera večer dočetl: „Mánie“. Napsali ji dva právníci, Ron Collins a David Skover a vyšla v roce 2013 v Ilinois a následně byla velmi rychle přeložena do češtiny. Četba opravdu dramatická, místy dokument až stěží uvěřitelný, ale právnicky věrně a důsledně napsaný. 40. a 50. léta. Amerika. Knížka končí přelomovým rozsudkem, jímž byl vydavatel a knihkupec Lawrence Ferlinghetti osvobozen městským soudem v San Franciscu ve věci obvinění z „obscenity“ jím vydané a distribuované knihy Allena Ginsberga „Kvílení a jiné básně“ (City Lights Books, 1957). Téma na dlouhé a zajímavé psaní. Omezím se na závěrečnou stránku knihy, kde jsou citována Ferlinghettiho slova z rozhovoru pro rozhlas z roku 2007, kdy L. F. vystupuje opět v roli nepominutelného interpreta Prvního dodatku Americké ústavy o „svobodě projevu“ (šlo tentokrát o zákaz rozhlasového vysílání „Kvílení“): Ferlinghetti se pak otázal, zda by mohl zakončit recitací své básně Litujme národ:

                    Litujme národ, jehož občané jsou ovce

                   a jehož pastýři ho zavedli na scestí.

                   Litujme národ, jehož vůdci jsou lháři

                                          a jehož mudrci musí mlčet.

Starý básník nakonec pronesl verše, jež se v síních času odrážely až zpátky ke slovům Walta Whitmana:

                    Litujme národ – ach, litujme lid, který dopustí

                                          narušení svých práv

                   a spláchnutí svobod.

                   Má země, pláču nad tebou, sladká země svobody.“

Toť závěrečný citát z knihy dvou amerických právníků. Přiložen je čtrnáctistránkový osvobozující rozsudek z října roku 1957. Škola demokracie, svobody, rozumu, tradice, spravedlnosti. Do rukou se mi dostává po šedesáti letech.

Jak držet svou duši alespoň jako krk nebo zadnici

Když jsem se svého času zabýval intenzívněji uměním, nechápal jsem, proč se mám stýkat s mnohými lidmi, o jejichž charakterových vlastnostech jsem měl vážné pochybnosti, byť i patřili mezi lidi tzv. významné. Stejně tak jsem dosud ve čtyřiačtyřiceti létech nepochopil, proč bych se měl stýkat s většinou příbuzných, na kterých mi stejně upřímně nezáleží, jako jim nezáleží na mně, a to jedině z toho důvodu, že jsou čirou náhodou mými příbuznými. Mým skutečným příbuzným je pouze ten, kdo má podobné závity v mozku i v srdci, jako mám sám, a takových lidí je bohužel nepatrně. Vypadá to trochu namyšleně, ba v dnešní době zmatení jazyků dokonce odchylkářsky; snadno bych mohl být osočen jako zavrženíhodný individualista, což není daleko kdysi smutně proslulého: kacíř! Z hlediska skutečnosti je to však holý a velmi snadno pochopitelný fakt. Ty, kteří mají neustále plnou hubu lidu, jsem nucen stejně důvodně podezírat z pranepatrné lásky k němu jako inkvizitory ze stejně nepatrné lásky k Bohu, protože v obou případech jde mnohem spíše o trápení lidí nežli o jakoukoliv víru v cokoliv vznešeného. Jak vidno, není právě nejsnadnější domluvit se lidskou řečí a nedělám si zbytečné iluse, že by se to právě mně podařilo tímto zmateným listem, který jsem ke všemu začal psát s naprosto odlišnou myšlénkou, nežli je ta, které jsem právě věnoval tolik místa. Je to však podstatná otázka lidského bytí vůbec a budu se k ní pravděpodobně neustále a neustále vracet, protože prostupuje všechny mé ostatní myšlénky jako ústřední nit a nemohu ani nechci se jí zbavit.

Ještě že píši jen pro vlastní potěšení, nikoliv pro peníze. To bych se jí musel zbavit a nahradit ji nějakou všeobecně schvalovanou, pokryteckou protézou vyznání, která by mne chránila nebezpečí výtek z anarchismu, kterého se nejvíce vždy bojí dočasní a pramálo ohleduplní držitelé teplých hnízd v každé epoše lidstva.

Anarchista – jak podivná nálepka! Stejně jako revolucionář. Anarchista i revolucionář v praxi je něco nesmírně bědného, nespravedlivého, zaslepeného, krvelačného. Pravý opak toho, čemu se nejvíce obdivuji: ,,Udatnější je zpozdilý k hněvu, nežli ten, který dobyl města!“ (Jeden z nejúžasnějších veršů Starého zákona.) (*Přísloví 16,32) Revoluci jako takovou, většinou zcela nekriticky opěvovanou, pokládám za naprostý protiklad skutečné revoluce. Skutečná revoluce je Kristus, nebo chcete-li Ghándí. Nikdy však Robespierre; to je jen vlk v beránčím rouše. Pro Boha, jak to, že něco tak samozřejmého a pochopitelného není už naprosto jasné lidstvu, chystajícímu se na dovolenou do vesmíru? Jak je možné, že lidi zajímá víc záhon okurek, střih saka, tvar kramflíků nebo výsledek utkání Slavoje Počernice s Tatranem Počáply, nežli jak dojít k snesitelnějším lidským vztahům a uspokojivějšímu stavu lidské společnosti? To ale není jen něco nesmyslného zaslechnout nebo si přečíst, a potom to připitoměle papouškovat, to znamená neustále sbírat do vetešnického rance vědomí a pocitů životní vjemy, vysypávat soustavně jejich obsah, vždy znovu se zamýšlet nad jejich významem, smyslem a posláním a zkoumat neustále vlastní činy a skutky rentgenovými paprsky svědomí, krátce držet svou duši alespoň v takové čistotě jako krk nebo zadnici. To není žádný ilusionismus ani utopie, ačkoliv to bohužel vypadá jako předpoklad přijetí do Bohnic nebo Kateřinek. Jak s klidem hovořit o drobných a dílčích životních událostech, když stojíme na tenounkém praskajícím ledu, který nás co chvíli slibuje seznámit s ledovou hlubinou pod ním?

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big