TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Glosy

Kam za panoramatickým výhledem na Beskydy?

Píše se rok 1888 a lichnovský fojt Kubárt nechává na svém pozemku postavit sochu sv. Izidora, patrona zemědělců. Ta tam majestátně stávala až do poloviny 80. let minulého století, kdy zarostla křovím a byla zdevastovaná.

Před pár lety jsme se s lichnovským starostou dohodli, že se pokusíme tuto sochu obnovit, což se za pomoci dobrovolníků, obce, farnosti a Nadace OF podařilo.

Obec má restaurovanou sochu a krásné místo s jedním z nejkrásnějších panoramatických výhledů na Beskydy. Nemluvě o tom, že socha sv. Izidora je pravděpodobně jedinou sochou tohoto světce ve volném prostoru v naší zemi. 

Pokoj a dobro,

Roman Macura, farář ve farnosti Lichnov u Nového Jičína

Fotoreportáž z obnovy sochy sv. Izidora (foto R. Macura):

20 2 2019 obr3

 

20 2 2019 obr4

20 2 2019 obr5

20 2 2019 obr6

20 2 2019 obr7

20 2 2019 obr8

20 2 2019 obr9

20 2 2019 obr10

20 2 2019 obr11

20 2 2019 obr12

20 2 2019 obr13

20 2 2019 obr14

20 2 2019 obr15

20 2 2019 obr16

20 2 2019 obr17

20 2 2019 obr18

20 2 2019 obr19

20 2 2019 obr20

20 2 2019 obr21

20 2 2019 obr22

20 2 2019 obr23

20 2 2019 obr24

***

Nadace OF podpořila obnovu sochy sv. Izidora, probíhající ve dvou etapách, a to  v r. 2013 a 2014.  

Logo Nadace OF

Myslet a psát poezii filmem

K výročí Františka Vláčila bych chtěl připomenout, že jeho předsevzetí „nesnesl jsem sebemenší klam, filmařskou iluzi, jindy a jinde zcela běžnou“ platí i o dnešních ubohostech a nejen ve filmu. (DB)

Za tu strašnou spoustu měsíců, ale co říkám, let, mám pocit, že se pro mne film o Marketě Lazarové stal jakýmsi svébytným zaměstnáním. Mám pocit úlevy, že práce na něm skončila. Dříve, před Marketou – vidíte, dělím život na „před“ a „po“ – jsem točil filmy s radostí, Marketa byla pro mne očistcem. Zmáháte věci, které jdou těžce, nepoddávají se. Měl jsem před sebou milovaného Vančuru, dokonalý literární tvar. Báseň v próze, ano, je to báseň v próze, umím ji skoro celou zpaměti, a zkuste se naučit román! Tedy báseň v próze a podle mého i nejlepší humoristický román, při vší tragédii v ději. Záležitost typicky českou, přesně s tou mírou směšnosti a absurdity, kterou cítím v každé české tragédii. Ale filmová Marketa Lazarová musela mluvit filmovými obrazy. A vezměte Vančurovi tu krásnou češtinu, vytrhněte samotný příběh. Co vám vyjde? S hrůzou mi tane na mysli dramaturgický extrakt, kalendářová historka o Marketě, dceři zemanově, zaslíbené bohu, kteroužto Marketu uloupil syn loupeživého rytíře a ona se stala jeho milenkou, a také o svárech loupeživých rytířů. Chtějte na mně obsah, myšlenku - neposloužím, neumím vysvětlit. Myšlenek na deset filmů, ale žádná nevylézá nijak naléhavě, netrčí napovrch. Je to drsný příběh z drsných dob, kdy na prahu 13. století v křesťanství doznívalo ještě pohanství. Prvek, který mi učaroval v Obrazech z dějin národa českého. K Marketě Lazarové přibyly celé nové postavy, nové situace, pasáže inspirované Vančurou, ale už vůbec ne Vančurovy. Autor Markety i Obrazů byl inspiračním zdrojem, ale nebral jsem nic daného, nic hotového, mohu svou zkušeností filmaře obohatit lidskou a uměleckou zkušenost spisovatele.

Vančura umístil Marketu nejspíš do vladislavské doby, tenkrát se už o pohanství nedalo mluvit, proto moji hrdinové žijí vlastně dříve než jeho, ještě to nejsou loupeživé postrachy, jen „koněběrkové“. Žili dřív, doba ještě nedorostla na bandity, oni prostě jen kradli – koně, dobytek.

Nikdo nezasvěcený si neuvědomí množství lidské práce, vynaložené na Marketu. Na výpravném historickém velkofilmu se navíc dají snadno poznat vložené náklady, proto se obvykle dělává, aby ohromil právě tím. Ale Marketa? Roky příprav, vlastně dva roky natáčení, polorozpadlé tvrze daleko od civilizace, štáb uprostřed bahenních sopek, zničení herci ve zmrzlé, zasněžené krajině.

Nesnesl jsem sebemenší klam, filmařskou iluzi, jindy a jinde zcela běžnou. Dlouho jsem věřil, že ten film bude typickou podívanou. Protože – co je Vančurova Marketa proti rozkošné složitosti současné literatury! Ale nebude, nebude, stalo se, že Marketa není film na vnímání jednoduchý. Není to podívaná, historický velkofilm, ale filmový epos, čtyřhodinový. Proč bych vyjadřoval jinou formou, co už je...? A mám pocit člověka, kterému zemřel blízký příbuzný, vedle kterého žil a kterého, pravda, někdy nenáviděl.

Filmové a televizní noviny 1967, č. 11.

Krásně líní, bez idiotského pracovního shonu

„Na životě tráveném pozorováním a prací s divoce žijícími zvířaty je nádherné právě to, že i ona sama jsou tak krásně líná. Idiotský pracovní shon člověka moderní civilizace, jemuž se nedostává času dokonce ani na skutečnou kulturu, je zvířeti naprosto cizí.“

 

Soudní znalci by měli být hodně placeni, ale hodně též trestáni

O nepravostech páchaných soudními znalci toho bylo už napsáno i řečeno mnoho a též byly uváděny otřesné případy.

Sám jsem se stal obětí soudní znalkyně ing. Jitky Kuncové, která mne poškodila naprosto nehorázným snížením odhadní ceny našeho domu. Už jsem o tom psal a nechce se mi se k tomu vracet, jen uvedu, že například cenu naší zachovalé, 18 metrů hluboké kopané studny s vydatným pramenem vody „odhadla“ na 100 korun. 

Ne každý si uvědomuje, že také soudní znalci jsou (nebo by měli být) jednou z posledních pojistek právního státu, někdy dokonce tou nejposlednější. Například mezi soudci se víceméně ví, kdo ze znalců je úplatný a kdo ne.

Uplacený soudce pak může vybrat úplatného znalce (kterého jeho „klient“ jistě nevynechá), vydá vadný rozsudek a je přitom zdánlivě bez viny.

Soudní znalci by proto (a také z jiných důvodů) měli být placeni přibližně stejně jako soudci a státní zástupci. I to by pomohlo v boji proti různým justičním i nejustičním podvodníkům a mafiím.

A nemohu zde nedodat, že náprava by se měla vykonat také u notářů a exekutorů. Jako důsledek divoké privatizace v devadesátých letech jsou totiž podnikatelé, což jim příliš „dráždí“ a uvolňuje ruce. Tady jsem se pro změnu stal obětí notáře JUDr. Lubomíra Míky.

Co vy na to všechno, dámy a pánové poslanci a senátoři?

Je toho přece pořád příliš mnoho prohnilého ve státě českém!

Přes zvířata cesta nevede

Odpověď panu Bohumilu Slámovi na otázku „už jste na Klausy alergičtí?“  je ano. Už tak cirka od roku 1994, což bude letos rovné čtvrtstoletí. Letí to.

Respekt 7/2019 (s. 6) uvádí, že asistent poslance ODS Marka Bendy má od roku 2015 poradenskou smlouvu s Exekutorskou komorou ČR za 90 000 Kč měsíčně, jejíž náplní je varovat před novelami, které by mohly ovlivnit činnost exekutorů. Poslanec Benda ani předseda ODS Petr Fiala v tom problém nevidí. Současným předsedou regionálního sdružení ODS v Moravskoslezském kraji je bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil, mj. hlavní aktér kauzy odvolaného ředitele Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, pozdějšího senátora. Takhle očištěná partaj skutečně nevypadá.

Když navíc poslouchám Fialu, všímám si, že jeho myšlení je stále v duchu 90. let nemoderně přeideologizované. Toť dědictví Václava Klause seniora. Ne že by vysokoškolský profesor nemohl mít politický názor, ale trochu větší nadhled bych od akademika a navíc politologa přece jen očekával.

Všechna čest odchodu Miroslavy Němcové při projevu hradního pána. Tato dáma má nicméně jinak dost „smečkoidní“ uvažování: na stejné stránce Respektu svaluje veškerou otřesnost politické kultury na lidi z jiných stran (Semelová, Grebeníček, Paroubek, Rath, Babiš … ), ale co takhle se také podívat k sobě domů (třeba na Topolánkovy posunky při sněmovních projevech)? Jindy pád Petra Nečase Němcová vztahuje k proruským silám, kterým vadilo prozápadní směřování jeho vlády (nemá na to sice ani jeden důkaz, ale myslí si to...).

Já si nicméně žádného Nečasova prozápadního směřování nikdy moc nevšiml (na rozdíl od postojů jeho ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, s nímž byl tehdejší předseda ODS v permanentní rozmíšce). Spíše bych zmínil Nečasovo otáčení se po Číně a pošklebování „dalajlamismům“. Jednou jsem také slyšel paní Němcovou v předvolební kampani v rozhlase vykládat, „jak prý dnes u nás máme opravené domy, což před listopadem nebylo“ – což je maloměšťáctví první kategorie.

Na závěr ovšem, Bohumile Slámo, politiky odkazujete na pasení hus, ovcí nebo krav, s tím, že těm by snad tak neublížili. Nevěřte tomu a podívejte se na seznam laureátů ekologických anticen Ropák roku[1]a Zelená perla[2]. Najdete tam vedle mnoha dalších lidí hezkou řádku politiků ODS (i třeba novináře zjevně vyznávajícího názory této strany Jefima Fištejna), ale už i Miloše Zemana, Andreje Babiše a Dana Ťoka. Přes zvířata skutečně cesta nevede. I těm by dotyční mohli ublížit.


Konverze umělce od konceptu k sochařství

Zveme Vás na výstavu do Volvoxu.

Galerie VOLVOX GLOBATOR, Štítného 16, Praha 3 – Žižkov 
zve na výstavu objektů, akcí a filmových záznamů aktivit 
entity HAŠTAL z let 1975–1980 
Před konverzí k manuálnímu sochařství

Vernisáž ve čtvrtek 21. 2. 2019 v 18 hodin, otevřeno po–st, 13–21 hodin, čt 13–23 hodin, pá 12–18 hodin a to nejméně měsíc. 
Poznámka: na vernisáž je kurátorům všech pohlaví vstup zakázán.

128 socharsky zpravodaj 2019

 

 129 socharsky zpravodaj 2019

Prý existuje svět, který je na dosah,

ale kam se nepodíváš.

Je skryt za zrcadlem vášní a touhy.

Touha je to, co tě pohání vpřed.

Vášeň je to, co dostaneš,

když víš, kde hledat.

To je mnohoznačné,

protože se mne okamžitě zeptáš: „A ty to víš?“

Není to ani tak o vědění, jako o odvaze.

Jsou ti, co ji nemají

a nepřejí těm,

kteří to vědí a umí.

Sami by rádi,

ale chtějí, aby se báli všichni,

tak jako se bojí oni.

A tak prožijí život v šedivém nudném životě

a zemřou s tím, že nejsou smířeni sosudem,

neboť za vášeň se platí,

ale ne penězi.

I dávat je vášeň, ne jen brát.

Je jako pravda,

je,

nebo není,

ale neslouží,

nemá to zapotřebí.

Jsme snad ještě právní stát!?

Pokud pan premiér vzkazuje arogantně do Černošic, že se mají starat o odklízení sněhu a ne o jeho podvody, řekl by analytik, že se stává nervózním. Protože to je argumentace hodná IV. cenové skupiny (tys urazil moji matku, poď na hajzl!) a ne předsednictva vlády, a jeví se jako známka nezvládané situace.

The Guardian Černošice a pana premiéra naopak vedle sebe přiřadil jako rovnocenné partnery – Angličani chápou demokracii jinak než Babiš – a komentátor listu dokonce soudí, že když nikdo jiný v ČR nebyl schopen otevřeně se k tomu postavit, že by tohle město mohlo konečně hnát pravdu vzhůru a k vítězství.

U příležitosti narozenin Ferdinanda Peroutky jest se zamyslet nad konáním našich soudů, přesto lze doufat, že po přejití bahna, které tu rozprostřela tato vládní garnitura, se dočkáme vítězství práva. Pozdrav do Černošic a všem dalším, kteří se o to přičiňují.

Blog R. Honzáka.

Co se stane, když svobody ubude

Mentalita despoty a otroka je tatáž. Ani jeden nemá potuchy o svobodě, protože se ho osobnostně netýká. Despota uzurpoval moc naprostým zdeptáním jakéhokoli odstínu individuální svobody, což je záležitost instinktu a omezenosti, otrok se pohybuje mimo svobodu z těchže důvodů.

Vidím, jak demokracie prohrává na více frontách, ne-li na všech. Co se ovšem s člověkem a jeho demokratickými představami o vlastní důstojnosti stane poté, co již výkonnosti totalitní despocie (Čína) nebude možno konkurovat, a otrockému samoděržaví, hnanému chudobou a užívajícímu výhradně dobyvačného násilí (Rusko), rovněž nebude možno vzdorovat?

Zabrání něco takovéto perspektivě? V atmosféře těchto režimů si svobodný život, který byl vždy spojován s Evropou a s křesťanskou civilizací, nedovedu vůbec představit.

K jaké to strojově zvířecké existenci vlastně člověk, doposud smýšlející svobodně a demokraticky, bude odkázán? A svým způsobem je odkazován již dnes.

Uši a Vítr.

Ke sváru svobody a zodpovědnosti

Zodpovědnost není ustrašená povolnost k normám většinové společnosti.

Dvě důležité podmínky se v naší kultuře vážou k „vymáhání“ zodpovědnosti po lidech.

Jednak nelze žádat zodpovědnost ze strachu z trestu, ale jen jako výraz svobody, kterou dává ne společnost, ale Bůh.

Komu matkou není svoboda, tomu Bůh není otcem.“ Jakov Krotov, Aforismy, 2018

Jednak zodpovědnost stojí a padá s tím, jak jsme schopni rozumět sami sobě.

Strukturu zodpovědného života určuje dvojí: vazba života na člověka a Boha a svoboda vlastního života. Tím, že je život vázán na člověka a Boha, stává se životem svobodným. Bez této vázanosti a bez této svobody není žádná zodpovědnost. Jenom život, který se v této vázanosti zbavil sobeckosti, je svobodný k vlastnímu životu a k jednání. Život takto vázaný je život zástupný a přiměřený skutečnosti. Naše svoboda se projevuje tím, že svůj život a své jednání sami zpytujeme a že se odvažujeme konkrétního rozhodování. To je pro nás dispozice, kterou bychom se měli řídit při úvahách o struktuře zodpovědného života.“ Dietrich Bonhoeffer, Etika, 2017

Taky jste na Klausy už alergičtí?

Kdokoli dnes přemýšlí o stavu naší společnosti a považuje ji za nemocnou, měl by v uvažování dojít až ke kořenům její nemoci. Ty dnes už neleží ani tak v naší dávné minulosti nebo v relativně nedávné době komunistické totality, ale spíše v době polistopadové, zásadním způsobem poznamenané prohrou Václava Havla s Václavem Klausem.

Už v listopadu 1989 jsme sice byli nemocnou a nevidoucí společností, avšak přece jen alespoň částečně poučenou 1. republikou a pražským jarem 1968. Nikdo nemůže zpochybnit, že většina společnosti si tehdy přála demokracii, tj. společnost, v níž se sice střetávají a střídají levicové a pravicové proudy, avšak je to společnost s víceméně uměřenou sociálně-tržní, středově cílenou ekonomikou, respektující základní principy morálky a realizující vyvážený poměr svoboda-odpovědnost.

Zvítězila však bohužel menšina v čele s Václavem Klausem. Využila toho, že si už málokdo pamatoval převážně sociálně-tržní kapitalismus 1. republiky a na Západ jsme se čtyřicet let dívali jen zpoza železné opony.        Přičteme-li Protektorát, byla společnost ještě delším těžkým útlakem utlumená a ochablá. Nově se vynořujícím gaunerům převlečeným za demokraty, „krysám vylézajících z děr” komunismu, se neubránila též proto, že po revolučních převratech obvykle dochází k přechodu z jednoho extrému v opačný, tj. z bláta do louže, u nás po letech nesvobody nadměrně zvětšené touhou po svobodě.

Že nás na ni Klaus a jeho pohůnci nachytali a co pak napáchali, je třeba připomínat snad do nekonečna. Hlavně kvůli jinému obvyklému jevu – zapomínání, a také proto, že dnešní mladí lidé ta příšerná devadesátá léta nezažili. Klaus na rozdíl od Havla sliboval a sliboval, překrucoval a překrucoval, lhal a lhal. Pomluvil každého, kdo se mu postavil do cesty; kromě Havla například i lidovce Josefa Luxe, který mu oponoval konceptem sociálně-tržní ekonomiky.

Je také třeba do nekonečna připomínat vývoj ODS, neboť také ona jako celek nadělala fatální množství špinavé práce. Je třeba do nekonečna připomínat, jak silně byla až do svého pádu zkorumpovaná. Hlavně je však třeba připomínat, že naprostá většina jejích členů a kmotrů, kteří to všechno morálně přežili a těžili z toho, v ní dodnes zůstala. Dospělí lidé se ve středním až pozdním věku bytostně mění pramálo, skoro už vůbec ne politici a už vůbec ne gauneři.

Něco jiného je však změna fasády. Dnešní ODS se tváří jako očištěná, ale nenechme se mýlit, jsou to převážně pořád ti stejní lidé. Na ohanbí (což je blízké slovu hanebnost) si přiložili „fíkový list” v podobě předsedy Petra Fialy. Klaus mladší pak není ničím jiným než tragikomickou figurkou.

Klaus a ODS jsou prapříčinou toho, co si dnes dovolují Zeman, Babiš, komunisté a SPD. Kdyby měli jen špetku svědomí, zmlkli by a místo lidí by šli pást husy, ovce (a)nebo krávy. Těm by snad tak neublížili.

Před deseti lety zemřel Emanuel Mandler

Od té doby, co před deseti lety zemřel Emanuel Mandler, se politická situace u nás výrazně posunula. Na Hradě sedí politik, který již šest let cíleně a bohužel zatím i celkem úspěšně staví na oslovování toho nejhoršího, co v lidech je. Exekutivu ovládá politický cynismus Andreje Babiše a jeho mocenského konglomerátu. V Poslanecké sněmovně má nejen podporu rozložené ČSSD, ale v podstatných věcech se může opřít o komunisty a Okamurovu SPD. Ti všichni dokážou společně bez problémů přepisovat základy našeho ústavního pořádku, tak jak vznikl po roce 1989. Opozice jim vzhledem ke své nepočetnosti nemůže účinně čelit, veřejné protesty jsou zatím jalové. Soudní moc je pod mnohanásobným tlakem, kterému sotva dokáže trvale odolat. To vše se stalo ústavní cestou, volbami. Neznamená to však, že by tomu nebylo možné a nutné čelit stejnou cestou, to znamená v rámci ústavy a zákonů.

Hlavní problém dnešní situace je, že těm, kteří jsou s ní nespokojeni, chybí jednotící idea. Hesla o Pravdě a Lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí, či o Neviditelné ruce trhu, která má být organizační silou nového světa, se v minulých letech dílem vyčerpala, dílem kompromitovala. Bylo by třeba je zároveň oživit a překonat. Jsme přesvědčeni, že při takovém úsilí musí být lidé jako Emanuel Mandler připomenuti. Ať už jde o důraz na demokratické tradice moderní české společnosti, o význam každodenní politické práce, v níž se vytváří a obnovuje celistvá společnost. O duchovní odkaz křesťanské Evropy, zejména o evropské pojetí občanských a lidských práv. O politický realismus, chápání podmínek, v nichž se rozvíjí život naší společnosti, a samozřejmě taky schopnost důsledné kritiky, jíž tyto podmínky ve společné budoucnosti přesáhneme. A jde přitom o „tradiční politiku“, kterou se dnes pohrdá tolik, až jsme se dostali tam, kde zrovna jsme.

Jsme přesvědčeni, že nelze věčně žít z minulosti, která se už vyčerpala. A že je proto třeba připomínat věci, které by mohly být ke škodě věci zapomenuty.

V Klubu na obranu demokracie se angažuje řada někdejších spolupracovníků Emanuela Mandlera. Společně s ním se podíleli na činnosti nezávislé předlistopadové skupiny Demokratická iniciativa. Letos vzpomeneme jak deseti let od Mandlerova úmrtí, tak třiceti let od chvíle, kdy – ještě před listopadovým převratem, v době, kdy hlavy českého disentu považovaly politické angažmá za předčasné – Demokratická iniciativa požádala o registraci jako demokraticky a liberálně orientovaná politická strana působící mimo Národní frontu. Rádi bychom to připomněli, jak říkal kdysi Masaryk, „z plnosti přítomné“.

Před 80 lety zemřel papež, který odsoudil nacismus i komunismus

Papež Pius XI. stál v čele církve v období mezi dvěma světovými válkami. Na Petrův stolec byl zvolen 6. února 1922 a vedl církev po 17 let složitou epochou nástupu fašismu, ale také zběsilých náboženských pronásledování ve Španělsku a v Mexiku. Právě jeho dokumenty pojmenovaly a odsoudily nejzhoubnější ideologie 20. století, nacismus a komunismus.

14. března 1937 vydal německy psanou encykliku Mit brennender Sorge (S palčivou obavou):

„Jen povrchní duše mohou upadnout do bludu, kdy hovoří o národním Bohu a národním náboženství, jen povrchní duše se mohou pustit do bláznivého pokusu uvěznit Boha, Stvořitele veškerého světa, do hranic jednoho národa, tělesné omezenosti jedné jediné rasy.“

O měsíc později, 19. března téhož roku, následovalo odsouzení komunistické ideologie v encyklice Divini Redemptoris:

„Dnešní komunismus, důraznějším způsobem než jiná podobná hnutí minulosti, v sobě skrývá ideu falešného vykoupení.“

Od počátku pontifikátu bylo zřejmé, jak Piu XI. záleží na smíření s Itálií. Ihned po svém zvolení požehnal Městu a světu z loggie Svatopetrské baziliky, uzavřené od roku 1870 na znamení protestu proti dobytí Říma, které znamenalo konec Papežského státu. ...

V roce 1925 vyhlásil Svatý rok, aby pobídl věřící k modlitbě za mír mezi národy a uspořádal Všeobecnou misijní výstavu, velkou přehlídku dokumentující působení církve ve světě. Podporoval formaci domorodých kněží, v Bazilice sv. Petra vysvětil prvních šest čínských biskupů. Zreformoval katolickou akci a povzbudil k jejímu šíření, ačkoli jej to přivedlo do konfliktu s Mussolinim, který zakázal veškerá mládežnická sdružení kromě fašistických.

Nebyl pouze skvělým diplomatem a intelektuálem. Jasnozřivě pochopil význam nových technologií v oblasti komunikace a 12. února 1931 zahájil vysílání vatikánské rozhlasové stanice postavené osobně Guglielmem Marconim.

„Celému stvoření, Bohu, katolíkům, hierarchii, řeholníkům, misionářům, všem věřícím, nevěřícím a disidentům, vládcům, podřízeným, bohatým, chudým, dělníkům i zaměstanavatelům, zarmouceným a pronásledovaným…“

Mnohá poselství svěřil papež Pius XI. radiovým vlnám, jako své Mentre Milioni z roku 1938, v němž vyzýval k modlitbě v situaci „bezprostředního nebezpečí války a bezpříkladného krveprolití a ničení“. Vypuknutí II. světové války se Pius XI. nedožil. Zemřel 10. ledna 1939, sedm měsíců před jejím začátkem.

Nikdo nevěřil, že sloup se dá ještě zachránit

Sloup původně s reliéfem Nejsvětější Trojice na vrcholu stojí na malém návrší mezi silnicí a stavením na okraji Broumova - Velké vsi s výhledem na benediktinský klášter. Kvádrový podstavec nese zmínku o renovaci této „kaple“ provedené roku 1922 manželi Josephem a Annou Rosenbergovými. Kromě toho je zde znázorněn reliéf Beránka s kalichem a praporcem, pod nímž jsou v plamenech vidět lidské obličeje (zatracení). Sloup dnes nese zakončení s reliéfem sv. Rodiny.

Sloup zhruba před 10 lety spadl a rozlámal se na několik částí. Rozlámané části spolek Omnium v roce 2013 našel na skládce všeho možného na zahradě u domu. Nikdo nevěřil, že sloup se dá ještě zachránit. Nicméně šikovné ruce kameníka dokázaly sloup v téměř původní podobě vrátit na své místo. Dnes tak opět připomíná bohatou historii regionu Broumovska.

Autor je místopředsedou správní rady spolku Omnium, který je velmi aktivní v obnově kulturního dědictví a působí po celé ČR. Spolek obnovil přes 20 dalších památek (2013–2017) a v roce 2019 bude realizovat další 4 projekty.

Sloup sv. Rodiny před obnovou (foto: J. Děd):

10 2 2019 2

10 2 2019 3

10 2 2019 4

Sloup sv. Rodiny po obnově (foto: J. Děd):

10 2 2019 5

10 2 2019 6

10 2 2019 7

 10 2 2019 8

 10 2 2019 9

 10 2 2019 10

10 2 2019 11

***

Sloup sv. Rodiny byl obnoven s grantovou podporou Nadace Občanského fóra v roce 2013 v rámci grantového programu Opomíjené památky (http://www.nadaceof.cz/).

Logo Nadace OF

Planeta našemu odchodu nakonec zatleská!

Po přečtení článku v The New York Times s titulkem Alarm Under Water neboli „Podvodní poplach“ říkám si česky: „Vo co de?“ a překládám.

Pomalu se pohybující obrovské lodě křižují hladinu oceánu a z palub střílí pomocí seismických vzduchových pistolí stlačený vzduch do dna. Zvukové vlny prorazí dno až několik mil do hloubky a odrazí se zpět, což zachycují hydrofony. Tato akustická forma mapuje ta místa na dně, kde se mohou nalézat nám tak potřebná ložiska nafty a plynu.

Tento průzkum pod vodou způsobuje enormní hluk, neboť každá seismická bomba dosahuje až 260 decibelů a šíří se v okruhu 2500 mil, dalších 160 decibelů přidává zvuk sirén z lodí. Ve vodě se zvuk šíří 4x rychleji než na povrchu hladiny. (Pro srovnání: raketa startující do vesmíru dosahuje „pouhých“ 160 decibelů.) Výbuchy se opakují každých 10 vteřin čtyřiadvacet hodin denně ve více než 40 oblastech světa.

Vědci se shodují, že tento způsob hledání zdrojů je tak hlučný, že způsobuje úhyn mořských živočichů, jako jsou velryby, delfíni, ryby, sépie, chobotnice, krevety a zooplankton, živý to organismus potřebný k jejich obživě. V oblasti těchto výbuchů zjistili naprostou absenci života, a jak dále soudí výzkumníci z bioakustického programu, musí to být „peklo“ pro mořský život, a to zvláště pro živočichy, kteří jsou přírodou uzpůsobení jen ke zvukovému vnímání. Mnohé druhy velryb jsou velmi inteligentní, společenské, komunikují mezi sebou cvakáním, mručením, zpíváním a dorozumívají se svým zvukovým jazykem. Některé druhy velryb a delfínů loví výlučně pomocí svého sonorního zařízení. Hluk v moři rovněž ovlivňuje chování a zvyky, jako např. v Baffin Bay u Kanady, kde zvukové testování dna způsobilo dezorientaci migrace narvalů natolik, že se nemohli dostat včas do jižních teplejších vod a zůstali uvězněni v ledových vodách, kde jich přes tisíc zahynulo.

Povolení prvních roků průzkumu způsobilo více jak 5 miliónů výbuchů podél východního pobřeží Spojených států. Proto tehdy prezident Obama použil málo známý zákon (Outer Continental Shelf Lands Act) a nechal uzavřít oblasti v Atlantiku a v Arktickém moři, aby zachránil unikátní ekosystém 150 miliónů akrů mořské plochy, která se táhne od Massachusetts až dolů po Virginii. Prezident Trump však okamžitě po nástupu do úřadu zákon zrušil a opět naplno rozjel vrtání nafty a plynu podél pobřeží oceánu na východě Spojených států.

Koalice organizací ochránců přírody soudí National Fisheries Service a i jiné organizace povolující podmořské výbuchy, které se zase ostře ohrazují, že fyzické násilí na mořských živočiších je minimální a že těmto ochráncům jde zásadně vždy jen o zastavení pokroku v průmyslu.

Mnohým suchozemcům nevadí, co se děje na dně oceánů. Prohlásili jsme se za pány tvorstva a bezohledně zabíráme, vysáváme, bortíme, lámeme, kácíme, vybuchujeme, pálíme a chemicky otravujeme naši planetu ve jménu ekonomie a zisku.

Jestliže ovšem budeme pokračovat tímto způsobem, pak jak tvrdí vědci, nebude už v roce 2030 existovat žádný podmořský život (což hrozí nejen tomu pod vodou, ale i tomu na souši). Nakonec naše vyspělá civilizace svým vlastním přičiněním vyhyne, a jestliže přeci jen někteří živočichové přežijí, jenom našemu odchodu z této planety radostně zatleskají.

Dopisuji článek a říkám si znovu: „Vo co de?“ No přece: „Vo volej, vole!“

Zdraví,

Eva z  New Yorku

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1