Hlavní informace

Glosy

Burešova finta – podporou Drahoše podrazit

Pan dokonalý AB zažívá obtížné období, ale nepředpokládejme, že dobrovolně vyklidí pole a dá se na pokání. Hraje dál, a hraje o hodně. 

Před prvním kolem prezidentské volby bezvýhradně podpořil svého mocenského kumpána Zemana. Před druhým si začal klást podmínky - údajná prozápadní orientace, nepřijatelnost některých lidí v okolí pana prezidenta apod. Dá se to číst jako příprava na další krok. Co může být tím krokem? Tři dny před volbami změna kurzu a podpora protikandidáta pana Drahoše! Zeman nesplnil podmínky atd. Ale pozor, všechno to může být jen hra, včetně toho, že již dnes někteří viditelní lidé v ANO říkají, že podpoří Drahoše.

O co se hraje? O přeskupení hlasů z prvního kola.

Ti, kteří volili Zemana, ho budou volit znovu.
Ti, kteří nevolili nikoho a nešli k volbám, nebudou volit opět.
Ti, kteří volili Drahoše, budou volit Drahoše. 

Rozhodnou hlasy dalších vyzyvatelů Zemana – zejména hlasy pro Fischera, Horáčka a Hilšera. Někteří jejich voliči jsou ještě stále zklamáni a hledají si svůj vztah k Drahošovi. Je fajn, že všichni vyjádřili Drahošovi podporu, ale těch 1,5 mil. lidí zažívá a bude zažívat i jiné impulsy.

Oni by asi volili proti Zemanovi, tedy změnu, menší zlo, méně ostudy, zdravého a mladšího kandidáta. Ale co když je zasáhne zpráva o tom, že se mezi podporovatele Drahoše zařadil i Babiš, ještě včera Zemanův komplic, ten, který hlasuje s komunisty a okamurovci a hrozí mu kriminál. Takový volič srdcař si řekne, že je to všechno špína a nepůjde volit, a někteří to mohou na protest hodit Zemanovi. Nižší volební účast a otevřená podpora Babiše Drahošovi jsou body pro Zemana!

Pokud to Babiš opravdu udělá, a vše tomu nasvědčuje, nehledě na to, že on nemá žádné zásady a nectí žádné dohody a dělá jen to co je pro něj momentálně výhodné, pak musí Drahoš projevit distanc od této deklarované podpory, s tím, že nechce být součástí Babišových her a nikdy by nejmenoval do pozice premiéra trestně stíhanou osobu.

Nelze vyloučit, že Babišova motivace je jen obrazem posunu veřejného mínění a kurzových sázek u sázkařských firem. Prostě si jen naslinil prst a koukl se, jak to dnes fouká.

Ale, on Babiš dobře ví, že případnou Zemanovou porážkou oslabí, už do toho investoval hodně a nechce o to přijít a zkusí tenhle trik, kterým se pokusí vyhnat od uren voliče výše zmíněných prezidentských kandidátů a zatáhnout za záchranou brzdu pro Zemana. Zní to ďábelsky, protože je to finta ďábla, respektive dvou ďáblů.

Kausa Ondráček: špatná a míň špatná ANO

Sněmovna nakonec ve středu nezvolila komunistického poslance Zdeňka Ondráčka do čela komise pro kontrolu činnosti bezpečnostních sborů (GIBS). To je dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že pro něj hlasovalo 83 poslanců, to znamená, že kromě 15 hlasů komunistů muselo pro „mlátičku“ z Palachova týdne hlasovat dalších 68 poslanců.

Komunistická ČTK zveřejnila během Palachova týdne plná jména i adresy organizátorů pietního aktu za Jana Palacha ve snaze vystavit je „lidovému hněvu“. Následně začaly chodit opozičním aktivistům podobné výtvory bezpochyby z dílny Ondráčkových kolegů.

Když vyloučíme poslance ODS, Pirátů, KDU-ČSL, TOP09, STAN i ČSSD (podle předsedy poslaneckého klubu ČSSD Jana Chvojky sociální demokraté „dlouhodobě říkali, že člověk, který v roce 1989 v rámci Palachova týdne se podílel na perzekucích demonstrantů, nemůže stát v čele komise pro kontrolu GIBS“), muselo se pro něj vyslovit minimálně 46 ze 78 poslanců ANO (pokud pro Ondráčka hlasovalo všech 22 nahnědlých soukmenovců komunistů z Okamurova SPD) – tedy výrazná nadpoloviční většina. To je opravu chucpe. Že jsou Babiš a jeho pravá ruka Faltýnek schopni udělat prakticky cokoli pro mocenskou či mediální „ochranu“ byznysu zvaného Agrofert, k čemuž využívají armádu užitečných idiotů – ty, kteří je volí, i ty, kteří před veřejnosti předstírají hru na demokratickou stranu, je známo.

Podpořit díky zákulisní dohodě s KSČM na post toho, kdo má kontrolovat policii, chlapíka, který dodnes nebyl schopen se jen distancovat od mlácení nevinných a bezbranných lidí před listopadem 89, je ovšem opravdu i přes tu poslední čáru.

Celá věc jen znovu ukazuje, že ANO ve skutečnosti není politická strana, ale soukromý projekt majitele Agrofertu Babiše – byznysu, který nezná pravidla. O to víc je třeba ocenit těch pár poslanců z ANO, kteří se tomuto špinavému, na hony páchnoucímu ochodu vzepřeli.

P.S. Komunisté byli rozčilení, že ANO porušilo mocenský pakt. Vojtěch Filip to označil za „porušení uzavřených dohod“ a pohrozil, že komunisté mohou znovu otevřít jednání o obsazení všech kontrolních komisí ve Sněmovně. Ano, to je přesně ono – komunisty ze všech postů ve sněmovně vyštípat.

Zdroj: Revue Babylon

Problémy smlouvy s čertem

Pokus o pohádku. Miloš Zeman má velkou nevýhodu vůči jiným (např. Andreji Babišovi), a to v tom, že je intelektuál. Například vyslovil kdysi dávno přesvědčení, že většina lidí jsou buď imbecilové, nebo osoby podprůměrné inteligence (nevím, zda to cituji přesně, nemám čas to dohledávat). Z toho plyne, že jde jen o to, jak je oslovit (přesněji řečeno oblbnout). Na základě toho přesvědčení se už přes dvacet let snaží oslovit v lidech to nejhorší, co v nich je, a chvílemi se mu to docela dařilo. Jsou tu však dva problémy: Jednak v lidech zdaleka není jen to nejhorší. A jednak Zeman má po způsobu intelektuálů občas sklony o tom veřejně mudrovat, což je velmi kontraproduktivní. Kromě toho má jako intelektuál sklon omračovat posluchače svou myšlenkovou smělostí. Přitom je zároveň trochu lajdák: říká věci, na nichž něco je, ale jsou křiklavě přehnané. Lidé, kteří oslovují u svých bližních to nejhorší a nejnižší spontánně a ze své prosté přirozenosti (říká se jim burani) mají daleko větší naději na úspěch.

A teď podstatná věc – představme si ji pro jednoduchost obrazně: Miloš Zeman podepsal před cca dvaceti lety smlouvu s čertem: já budu v lidech oslovovat to nejhorší, co v nich je (v lidech samozřejmě není jen to nejhorší, ani náhodou), a ty zařídíš, aby mi to vycházelo. Čert nadšeně souhlasil, něco podobného je jeho parketa. Problém je, že všechny smlouvy s čertem jsou časově limitované (i když podpisující si většinou představuje, že jsou „na věčné časy a nikdy jinak“). Kromě toho je čert strašná kurva a nemá rád lidi en bloc, tj. ani ty, co mu slouží. Když nadejde čas, přijde, popadne smluvního partnera za pačesy a odnese si ho domů, tj. do pekla (mimochodem, to by byl docela hezký námět pro předvánoční pohádku v naší veřejnoprávní televizi, tam však bývají čertovské pohádky úplně opačného vyznění). Je moc dobře, že se tahle logika dejme tomu dějin zase jednou ukazuje v reálu. Čas Miloše Zemana prostě už nejspíš vypršel. Pokud ho však nenahradí někdo, kdo se bude snažit v lidech oslovovat to lepší, i když je to těžší, kdo to bude umět a kdo bude vědět, že mu přitom žádný čert nepomůže, protože pro čerty taková činnost není atraktivní – tedy pak jsme nic moc nezískali.

Jak se volí prezident v Bohnicích. Tedy přesně řečeno ve volebním okrsku s číslem 8089 s volební místností v Základní škole Ústavní. Z 552 vydaných hlasovacích lístků jich bylo platných 558, tj. 101%. Zvítězil Miloš Zeman. Jak se mi podařilo zjistit na mapě Google, volební místnost leží v těsném sousedství psychiatrické léčebny.

Z Událostí BD.

Odkaz Jana Palacha a leden 2018

V tento den 16. ledna 1989 jsme se sešli u pomníku sv. Václava, abychom uctili památku Jana Palacha – mladého obránce svobody, jak ho tehdy nazval kardinál František Tomášek, studenta, který za naši svobodu přinesl oběť nejvyšší. V rukách jsme měli jen květiny a stuhy. Přesto režim neváhal a pokojný pietní akt napadl. Komunistická policie nás tehdy pozatýkala a převezla do vazby v Ruzyni, zatímco na shromážděné lidi, kteří se na Václavském náměstí scházeli po celý následující týden, útočila bicí komanda.

Viz video zde.

Ačkoli všechna shromáždění měla pokojný charakter a svobodu shromažďování občanům zaručovala i tehdejší ústava, příslušníci pohotovostních útvarů policie tloukli demonstranty hlava nehlava, včetně starců, žen či nedospělých chlapců. Při záměrně brutálních policejních zásazích byly zraněny stovky lidí. Na Václavském náměstí doslova tekla krev občanů, kteří se domáhali jen svého práva.

Protestujeme proti tomu, aby komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, který se brutálních, nevyprovokovaných policejních útoků proti spořádaným, mírumilovným občanům účastnil a vystupoval i jako režimní propagandista s lživými tvrzeními v Čs. televizi, obdržel funkci, z které by měl sám dohlížet na zákonný postup policejních orgánů.

To je proti všemu rozumu i citu. Pan Ondráček se nikdy od své temné minulosti nedistancoval, naopak. Bavit se o tom nebudu, není to pro mne problém – arogantně dnes vzkazuje veřejnosti. Instalovat ho do čela sněmovního orgánu pro kontrolu policie je výsměchem našemu demokratickému systému, je to pohrdání lidskou svobodou a lidskými právy i urážkou statisíců obětí represí komunistického režimu a všech těch, kteří se za cenu příkoří zasloužili o dnešní svobodnou společnost.

V Praze 16. ledna 2018

Dana Němcová, David Němec, Stanislav Penc, Jana Marco (Petrová), Petr Placák, Alexandr Vondra, Josef Žáček – se vzpomínkou na Janu Sternovou a Václava Havla, kteří už nejsou mezi námi.

Zdroj: Revue Babylon

Kolik debat v druhém kole?

Miloš Zeman poměrně šikovně využil Drahošovy nabídky k „duelům“ v médiích. Z původní představy o dvou (což vypadalo aspoň trochu přijatelně a rozumně) přitvrdil na čtyři (Nova, Prima, Barrandov, ČT, ale bez Moravce). Předstírá, že iniciativa vzešla od příslušných médií, řekl bych, že v případě Novy, Primy a Barrandova je to vzájemná dohoda. Dostal Drahoše na terén, který sám dobře ovládá, a oponent to bude mít těžké. Pokud odmítne dvě z debat, jak zatím plánuje, vystaví se velmi snadné kritice. Nezbývá mu než absolvovat toto martyrium, s výjimkou snad TV Barrandov, která je vlastně Zemanovo domovské médium, a když se tam v „duelu“ s Drahošem octne jen Zeman sám, nebude to vypadat nijak neobvykle. Je možné taky odmítnout některé výstřední a zlomyslné nápady: tzv. vědomostní testy (chtějí dělat v Nově) – jednak není důležité, aby měl prezident encyklopedické vědomosti, ale aby věděl, co s tím úděsným politickým svinčíkem, jaký je teď v ČR, a jednak není zaručeno, že náhodou jeden z kandidátů (který, představí si každý čtenář podle své letory) bude znát otázky a odpovědi už předem lépe, než ten druhý. Bylo by to ponižující, zbytečné divadlo a mluvení od věci. Když tak, ať si v Nově zkoušejí jen Zemana.

Ale debaty en bloc odmítnout nebo výrazně omezit nelze. Je to taky lepší cesta k voličům než objíždění venkova, neúčast bude logicky vypadat jako uhejbáctví. Kdo se dal na válku, musí bojovat.

A na závěr ještě malá poznámka: to, co teď píšu, jsou jen drobné poznámky k volební kampani. Podstatná věc je, že se pan Drahoš v prvním kole dostal do velmi výhodné pozice, kterou by jiný za těchto okolností pohodlně využil. Jsem však přesvědčen, že celá jeho kampaň plus některé další věci, které ji vlastně provázejí, i když se to tak na první pohled nejeví, je postavena na falešných základech a její výsledky budou tedy tak či onak neblahé. Veškerý optimismus mne přešel.

Z Událostí BD.

A omluvil se Dubček?

Nad níže publikovanou glosou Jana Urbana Omluva Dubčekovi[1] jistě zajásají nostalgici za pražským jarem, jakož i historici či novináři, kteří v pohledu na soudobé československé dějiny upřednostňují tak zvaný realistický přístup, chcete-li relativistický. Toto mentální rozpoložení ducha potvrzuje existenci axiomu, že u každého problematického jedince nebo společenského systému vždy najdeme nějaké pozitivní prvky, které jinak obludné fasádě dodávají zdání lidskosti, normálnosti. Příklady: Normalizační premiér Lubomír Štrougal pravidelně chodíval na utkání fotbalové Sparty. Ergo, alespoň v očích sparťanů, to tak velký lump a zločinec být nemohl. Anebo, za komunismu měli všichni práci a autobusy jezdívaly i do té nejzapadlejší vesničky. Tudíž ten režim úplně špatný nebyl. Při podobné argumentaci se přitom záměrně nebo z ignorantství opomíjejí věci zásadní, podstatné. Jakoby pouhý fakt, že v koncentráku vězni muzicírovali a všichni měli práci, automaticky dokazoval, že si dobře žili. Přesně tímto způsobem je roubována glosa Omluva Dubčekovi.

Čtenář se v ní nejprve dozví, že Dubček byl laskavý, ale tvrdý a rovný chlap. Následuje kdy a proč vstoupil do strany, jeho partyzánský boj a zranění za války. Hop a skok a už jsme v srpnové Moskvě roku 1968, kdy se při jednáních hroutí, aby „vzal na sebe ostudnou kapitulaci“. (Mimochodem nevzal ji na sebe pouze Dubček, ale všichni, vyjma Františka Kriegla, kdo tam tehdy za československou stranu jednali.) Následné dvacetileté ticho ze strany bývalého prvního tajemníka autor vysvětlí srandovní větou: „Ano, příliš dlouho věřil v možnost ještě jedné demokratizace komunistického hnutí a vyhýbal se otevřené práci s disentem.“ Proč je srandovní? Poněvadž by šlo říct: „Ano, a proto coby ještě předseda Federálního shromáždění podepsal v srpnu 1969 slavný pendrekový zákon a taky sám ze všech funkcí důstojně neodstoupil, ale dokud ho soudruzi nevykopli i z poslední štace na ambasádě v Turecku, držel se zuby nehty.“ Glosa pak končí Dubčekovým politickým probuzením v roce 1989 a výzvou k omluvě české vlády Slovákům.

Výborně! Až na to, že v takto prezentovaném výčtu odvážných a vlasteneckých zásluh, chybí právě to nejpodstatnější zásadní období, a to kdy to všechno začalo, co později Dubčeka semlelo. Tedy doba, kdy se strana dostávala k moci a posléze rozpoutala teror a kolosální krádeže. Co tu dobu charakterizuje? Lži, pomluvy a první násilnosti vůči všem, kdo nejdou s námi. Po vítězném únoru pak nařízení k vyvlastňováním, k zabavování majetku, rozkazy k justičním vraždám, k likvidaci třídních nepřátel, směrnice k vyhazovům ze zaměstnání nebo ze škol. Přicházely sice od špiček tehdejších politbyr či Státní bezpečnosti, avšak celý ten hrůzný systém nenávisti k jakékoliv odlišnosti stál a fungoval především díky bezmeznému fanatismu, loajalitě a disciplinovanosti řadových členů či začínajících tajemníčků, kariéristů. Tedy i díky typům, jakým byl právě Alexandr Dubček, jenž po válce působil ve stranických funkcích v Trenčíně a v Bánské Bystrici, aby později vystudoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ a jako mladý nadějný kádr byl v letech 1955–1958 tuzemskými stalinisty vyslán ke studiu politických věd do Moskvy.

Proto se ptám, než se současný česko-slovenský premiér omluví Slovákům za Zemanův výrok, omluvil se Alexandr Dubček za stovky nevinně zavražděných, za tisíce stejně nevinně žalářovaných a statisíce zničených lidských životů, které má komunistický režim na svědomí přinejmenším v období let 1948–1969, kdy tento politik ve stranických strukturách aktivně působil? 

 

Poslední majstrštyk jednoho proměněného mozku?

V souvislosti s nadcházejícími debatami mezi zbývajícími kandidáty na úřad prezidenta se v médiích objevily spekulace, kdo si toho druhého „namaže na chleba“ a proč. Porazí veliký rétor Zeman Drahoše anebo ne? Podobné odhady nechme stranou, ostatně uslyšíme to už brzy. Zaujaly mě však argumenty ve prospěch Hradního pána: letitá zkušenost, vysoká inteligence, sice pomalý, ale právě proto pregnantní, verbální projev neboli schopnost přesně pojmenovat. Dnes bych na ně odpověděl podle pořadí: možná, bejvávalo, ano i ne. Zápor ne z toho důvodu, že lež přece není přesným pojmenováním. I když té za posledních pět let steklo z Hradu do podhradí takové množství, že se pro 1 985 547 Zemanových voličů proměnila v pravdu. Při vší úctě k právu na odlišný názor si tak velké kolektivní poblouznění nelze vyložit jinak. Ale i to nechme stranou.

Cílem těchto řádků je proniknout k mozku vítěze prvního kola prezidentské volby. Co lze od jeho nervových a gliových buněk pod zvrásněnou šedou kůrou v nejbližší době očekávat? Že v těchto tajemných zákoutích mysli proběhla v průběhu let a desetiletí zřejmá proměna, není třeba dokazovat nějakou neurologickou diagnózou. Stačí si porovnat Zemanovy názory například z rozhovoru pro týdeník Mladý svět z roku 1990 s těmi současnými. Pro ilustraci uveďme třeba jeho přesnou analýzu kuponové privatizace. „Představte si, co by se stalo, kdyby se majetkové kupony rozdaly. Pořídíte si za ně akcie, zjistíte, že vám první rok nevynášejí dividendy, ale máte v rukou třeba milion investičních korun. Přijde za vámi nenápadný pán a řekne:,Prosím vás, ty podniky se nevzpamatujou, tady máte za akcie padesát tisíc.’ Viděli jste už člověka, který by netleskal, když dostane něco zadarmo? A kdo si myslíte, že takové akcie skoupí? Právě těch pět procent obyvatel, kteří mají hotovost. Bývalá nomenklaturní mafie. Takže by se také mohlo při této privatizační technice mimo jiné krásně stát, že struktury, které zmizely z politické scény, se najednou zadním vchodem objeví na scéně ekonomické.“ Anebo dnes znovu aktuální věty o české společnosti. „V každém člověku je vedle touhy po svobodě také touha po řádu... A nám samozřejmě hrozí riziko, že se opět semkneme do davu. Ten dav bude stát na druhé straně barikády, než stával, ale bude to tentýž dav. Proto bychom se měli vyhnout všem davovým psychózám, všem populistickým náladám. Tato společnost, které bylo několikrát v historii pouštěno žilou tím, že nejlepší část její inteligence emigrovala, stojí před poměrně silným rizikem, že jakmile bude zbavena jednoho krotitele, začne si sama hledat jiného. Kohokoliv nabízejícího sílu, právo, pořádek, a samozřejmě nádavkem prosperitu – a jen tak mimochodem i spravedlnost. Ovšem spravedlnost v tom jediném správném výkladu.“ A do třetice všeho dobrého: „(...) obávám se, že nastane doba, kdy se budeme spojovat s těmi, kteří milují prostá a jasná řešení typu vyhnat všechny Židy, Cikány, Vietnamce, Kubánce a Rumuny a bude v Československu dobře.“ Jenže to všechno patří do zmíněné kategorie bejvávalo! Nadto to byl sám veliký rétor, kdo naplnil svá slova činy, vedoucími k tomu, před čím varoval.

Představme si proto situaci, jak budou nervové a gliové buňky dnešního Hradního pána reagovat na fakt, že oproti předpokladům bude muset opustit návrší nad Vltavou a opět zamířit mezi své plebejce? Leccos už naznačila volba prezidenta v roce 2003, kterou Miloš Zeman tehdy prohrál díky svým spolustraníkům z ČSSD. První impulsivní reakcí po oznámení výsledků byl okamžitý útěk z Hradu, kde zhrzený kandidát nechal i navzdory chladnému počasí svůj zimák a čepici. Sotva se trochu uklidnil, ohlásil brzkou pomstu. Vznikl tak legendární seznam zrádců, které měla čekat nesmiřitelná odplata. Tentokrát okamžitý útěk z Hradu asi nenastane. Mandát Miloše Zemana vyprší až 7. března o půlnoci. Sestavovat seznam dejme tomu tří milionů voličů, kteří dají hlas jeho vyzyvateli, rovněž asi nebude. Ovšem mstít se za svou porážku bude moci z funkce prezidenta ještě měsíc a půl. Možnosti sice nemá velké, ale jednu důležitou mu ústava zaručuje. A to článkem 62, kde pod písmenem g stojí, že prezident republiky odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní stíhání nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo...

Sněmovna by se tak mohla ocitnout v situaci, kdy druhý pokus o vyslovení důvěry bude udělovat vládě premiéra nezatíženého kauzou Čapí hnízdo. Byl by to danajský dar nejen poslancům, ale i Andreji Babišovi. Rádoby očištěn, avšak až do konce života poznamenán pochybnostmi, jak to s těmi dotacemi přesně bylo.

Putinova děvka a fašoun Foldyna

Existuje druh lidí, kteří číhají na příležitost, aby mohli veřejně demonstrovat svou oddanost směrem k předpokládanému vítězi a tedy že z toho něco pro ně taky kápne. Plakat, zlobit se, smát se spolu s patronem, pokud možno v přímém přenosu usilovně vrtět ocasem je dosti krušný chlebíček profesionálních plaček, stejně jako politických prostitutů a kurev nejrůznější velikosti a ražení, o které v českých zemích nebyla nikdy nouze – po roce 1938, 1945(48), 1968 jich bylo jako hub po dešti a houbařská sezóna je tu, zdá se, zase. Volební protest ukrajinské aktivistky proti Zemanovi si nemohli tuzemští prostituti nechat ujít.

Tak ministryně obrany za ANO Karla Šlechtová zřejmě situaci vyhodnotila (asi za resort armády) jako „napadení Česka“ a prohlásila: „To, co se děje proti stávajícímu prezidentovi, je hnus. Doslova. Je to svobodná přímá volba prezidenta. Každý má právo na názor, ale ohrozit prezidenta naší země je odporné.“ To bych nechal vytisknout a vyvěsit na ministerstvu obrany jako branný závazek armády ČR. Musí různé nesvéprávné osoby, které jakýmsi božím řízením stanuly v čele vládních resortů, tuhle zemi a společnost zesměšňovat?

Šlechtová za to ale asi nemůže, to takový Michal Hašek je jiný kalibr. „Výsledek permanentního hanění hlavy státu! Otřesné! Halík, Mitrofanov a spol. spokojeni? Ochrance díky za profi zásah!“ pustil klávesnici na špacír po Facebooku jihomoravský exhejtman.

Ještě víc se ale rozjel další socan, severočeský Jaroslav Foldyna, na kterého člověk už úplně neprávem zapomněl, protože tenhle typ politických kurevníků je opravdu nezničitelný.

„Věřím, že útok v den voleb, ve volební místnosti a přímo na prezidenta, musí odsoudit úplně každý. Doufám, že starost o zdraví útočníka má opravdu jen pan Drahoš,“ dal Foldyna najevo své „rozhořčení“ v reakci na vyjádření prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše, který na svém oficiálním twitterovém účtu napsal: „Byla to velká nerozvážnost. Prezident je chráněná osoba, ta žena riskovala život.“

Hrdinný Foldyna se zastal Zemana, sepsul jeho protikandidáta Drahoše, a jak byl rozjetý, pokračoval: „Fašisté budoucnosti budou sami sebe nazývat antifašisty,“ citoval Churchilla. „Ten citát je zřejmě nejvýstižnějším komentářem politického napadení, při kterém se na prezidenta republiky ve volební místnosti vrhlo polonahé agresivní individuum. Nenecháme si napadat našeho prezidenta!“ Cha cha cha, viz níže.

Hašek s Foldynou to jsou takoví dva čoklíci, kteří číhají za bukem, aby si kousli taky, když se smečka na někoho vrhne – ovšem zezadu, pro jistotu, do paty. Jestli Zeman volby vyhraje, kdepak se nám Jarda s Míšou objeví? V čele obrozené ČSSD?

Se způsobem protestu ukrajinské aktivistky může sympatizovat nebo taky ne, každý podle svého vkusu. Každopádně polonahá dívka nedržela nic v ruce, natož aby měla nějakou zbraň a chtěla Zemanovi ublížit. Ze záznamu je patrné, že chtěla, aby si Zeman přečetl slova na její obnažené hrudi: Putinova děvka (myšlen tím Zeman), kterými protestovala proti patolízalskému vztahu českého prezidenta k současnému kremelskému režimu, který okupuje ukrajinský Krym a na východě Ukrajiny podporuje separatisty útočící na územní celistvost Ukrajiny. Stála tam sama, vyzbrojená jen svými vnadami a hlasem proti několika ozbrojeným hromotlukům z prezidentovy ochranky. Dramatické líčení situace z řad nejrůznějších slouhů, ministrů a podslouhů, Parlamentních listů apod. je směšné a trapné. K sebevědomé demokratické společnosti patří velkorysost. Hnědí a rudí fašouni, pro které nikdy nic nebylo dostatečně nízké, měli vždy pro jakékoli autonomní jednání zlobu a nenávist.

Svými slovy o fašistech budoucnosti, kteří se budou stavět antifašisty, měl Churchill na mysli komunisty, tedy i jakéhosi pana Foldynu (i když do KSČ vstoupit před listopadem 89 už nestačil, Foldyna byl kandidátem strany, což bylo koncem 80. let obzvlášť perversní). Pokud je tu někdo fašoun, pane Foldyno, tak jste to vy.

Revue Babylon.

Omluva Dubčekovi

Jsou výroky, které by nikdy neměly zaznít. Český prezident Miloš Zeman nízkým a vrcholně hloupým způsobem urazil památku Alexandra Dubčeka, bezesporu jednoho z nejdůležitějších mužů slovenských i československých dějin. Na začátku oslav stého výročí založení Československé republiky o něm na Pražském hradě prohlásil, že patřil mezi ty, kdo se po vojenské okupaci v srpnu 1968 „podělali hrůzou“.

Znal jsem Alexandra Dubčeka osobně, stejně jako Miloše Zemana. Prvního jsem si nikdy nemohl přestat vážit, přesto že jsem s ním v řadě věcí nesouhlasil. Byl to laskavý, ale přesto tvrdý a rovný chlap. Člověk své doby, ideálů o lepším světě – i jejích omylů. Do Slovenské komunistické strany vstoupil v ilegalitě v roce 1939. Tehdy to nebyl kariéristický kalkul, ale poukázka na popravčí sekeru. Jako partyzán bojoval ve Slovenském národním povstání a v boji byl zraněn. Jeho bratr Július v povstání padl.

20. srpna 1968 v noci byl spolu s několika ostatními odvlečen sovětským vojenským komandem na pražské letiště a odvezen do neznáma. V tu chvíli už věděl, že řada jeho nejbližších kolegů a spolupracovníků s okupanty tajně spolupracovala. Jeho životní ideál komunisty byl rozbit. Čtyři dny byl v izolaci krmen historkami o krveprolití v Praze i dalších místech v Československu. Po převezení do Moskvy se na „jednáních“ fyzicky zhroutil a opakovaně při nich omdlel. Vzal na sebe ostudnou kapitulaci, protože neviděl jinou možnost, jak zabránit násilí, a ještě chvíli naivně věřil, „že bude možné něco uhrát“.

Ano, příliš dlouho věřil v možnost ještě jedné demokratizace komunistického hnutí a vyhýbal se otevřené spolupráci s disentem. Po násilném potlačení demonstrací za práva věřících v březnu 1988 ale začal postupně vystupovat i na obranu politických vězňů. O rok později už sedal v první řadě v soudní síni při procesu s Jánem Čarnogurským a dalšími slovenskými disidenty. 17. listopadu 1989 byl Alexander Dubček zadržen v Praze komandem Státní bezpečnosti u Paláce kultury na Pankráci ve chvíli, kdy ho desítky lidí ve studentském průvodu z Albertova poznaly a zdravily.

Tento muž projevil odvahu a vlastenectví v nejtěžších chvílích. O Miloši Zemanovi do srpna 1989 slyšel málokdo. Po rozruchu, který v té době vzbudil první jeho veřejně známý článek, se raději utekl schovat na několik týdnů do Sovětského svazu. Jeho tvrzení, že spolu s ostatními demonstranty stál 17. listopadu 1989 na Národní třídě nikdo jiný nepodpořil.

Omlouvám se všem Slovákům za hrubost a neúctu českého prezidenta. Omluvit by se měla oficiálně i česká vláda. 

Právě se zabývám úvahami

o „elitách“, „lidu“ a vůbec o úloze „osobnosti“ jako takové a „záludnostech moci“, když tu nacházím velmi dobrá slova v článku Jiřího Přibáně:

„…Jeden z nejvýznamnějších našich filosofů a sociologů Ernest Gellner (1925-1995)… velmi přesně poznamenal, že nacionalismus není probuzením reálně existujících národů ze spánku těmi, kdo se označují za jejich buditele, ale že ve skutečnosti to bylo v moderních národních dějinách přesně naopak: buditelé si museli národy nejdřív vymyslet a představit, aby následně mohly tyto národy teprve reálně vzniknout a ustavit se jako politické a kulturní celky. I moderní český národ byl tedy nejprve vymyšlen svými obroditeli, a to jako národ demokratických a republikánských ctností.“

Mé přemýšlení nad tématem mj. vycházelo z toho že, slovo „lid“ bývá dnes významově zaměňováno s něčím velmi okrajovým a pokleslým, totiž „lidem“, který např. ve třicetileté válce táhl za vojskem a okrádal mrtvoly. Říkalo se mu „gesindel“ (ksindl). To však nebylo národní jádro (i když životaschopnost zde nějaká byla), to byl beznadějný houf zoufalé lůzy, která jiného činu nebyla schopna, neboť chápala jen loupež, krádež, okamžité nasycení potřeb. Národ ovšem jako takový přežil jen díky osobnostem vyššího charakterového a mravního ranku, kteří byli buď z vlasti vyštváni, nebo živořili tak či onak na okraji společnosti. Obávám se, že tomu nejinak je i dnes. Slovo „elita“ se stalo nadávkou, ale když nad tím uvažujeme, tak oprávněně. Protože jsou to právě ti mocichtiví, bezskrupulózní, prolhaní až do nebe a zlodějští už od mladých let „miliardáři“, kteří si uzurpují všemi nitkami svých činností puvoár ovládat společnost. Ti tedy mají být tou „elitou“. A „přímá volba“ (bez kultivace delegování moci, protože ta je pro mne rozhodující, abych se „politikou“ vůbec nemusel zabývat!) pak skutečně apeluje právě na tu zoufalou a zbědovanou vrstvu, které se říkávalo „gesindel“.

Uši a vítr JEF.

Narušili nám volby!!!

Narušitelem (tak se za totáče říkalo těm, kteří se pokoušeli utéci přes opevněné hranice z bolševického kriminálu zvaného ČSSR na svobodu) byla mladá Ukrajinka jménem Anželina Diašová. Postarala se o nejvýznamnější událost prvního kola prezidentských voleb. K narušení došlo ve volební místnosti v pražských Lužinách chvíli poté, co do ní, netuše, co ho čeká, se samolibým úsměvem ve tváří vstoupil prezident republiky s chotí a početnou suitou. Ze skupiny přihlížejících novinářů vyběhla slečna Diašová, bleskurychle se svlékla do půl těla, pronikla až ke zcela konsternovanému Zemanovi a volala přitom (anglicky) „Zeman je Putinova děvka“. Pro větší názornost měla ještě totéž napsáno velkým bílým písmem na slušně vyvinuté „hrudi“. Akce trvala cca tři vteřiny, na „narušitelku“ se vrhla prezidentova ochranka, povalila ji na zem a odvlekla ji z místnosti. Totéž (mimo povalení) o dosti ohleduplněji učinila s prezidentem, který přitom nekřičel a nevzpouzel se. Po čase se vrátil už ve stabilizovaném stavu a volbu dokončil.

Akce je právně postižitelná. Podle odborníka, kterého citují sobotní Lidové noviny (jejich Obmyšleným je Andrej Babiš), může jít buď o přestupek proti veřejnému soužití, nebo o trestný čin výtržnictví. „Orgány“ předaly bleskově případ soudu, který ve zrychleném řízení odsoudil delikventku k podmíněnému trestu odnětí svobody na tři měsíce s podmínkou na rok a k vyhoštění z naší krásné vlasti rovněž na rok. Rozsudek mne příjemně překvapil, vzhledem k tomu, co se dělo v případě prezidentských trenýrek jsem se obával nejhoršího. Já sám bych to bral spíš jako přestupek, ale chápu, že pro „narušitelku“ je tohle možná příjemnější.

Společenská nebezpečnost toho, co provedla, je minimální až nulová. Srovnávat její protest s někdejším „atentátem“ pana Vondrouše na prezidenta Klause je nehorázné, ten člověk měl napodobeninu pistole, kterou je od skutečné zbraně zvlášť v takovém fofru těžko rozeznat. O politické váze jejího protestu lze jistě mít pochyby. Já přitom jen nějak nemohu nechat stranou, že bych při charakteristice vztahu našeho pana prezidenta k Putinovi nepoužíval tak expresivní výrazivo. Jinak souhlas.

Musím se přiznat, že mne celé „narušení“ upřímně pobavilo, zvlášť v našem dnešním hnusu plném českém světě. A taky bych se skoro vsadil, že takových jako já je tu minimálně milion. Připomíná mi to dobu mého mládí, zlatá šedesátá: bylo to taky odporné, ale občas byla aspoň legrace. A jsem za to té holce docela vděčný.

Zato oficiózní česká politika se stejně jako tehdy, za Novotného, otřásá hnusem a pohoršením: narušili nám volbu a zhanobili prezidenta! Z politické předscény i z režimních médií zní sbor snaživých třídních šplhounů.

Premiér Andrej Babiš: incident je nevhodný, uškodí prý pověsti ČR v zahraničí; své názory můžeme vyjádřit tím, že půjdeme volit (nebo taky ne, pokud ty či ony volby máme za šaškárnu, doplňuji já).

Jeho ministryně obrany Šlechtová: „To, co se tu děje proti stávajícímu prezidentovi, je hnus. Každý má právo na svůj názor, ale ohrozit prezidenta naší země je odporné.“ Mám na to, co je odporné, výrazně jiný názor. A připadalo mi to jako docela velká sranda. Taky jsem si nevšiml, že by přitom byl prezident nějak ohrožen.

Komentátoři Josef Mlejnek a Lukáš Jelínek se shodli na tom, že narušení stmelí Zemanovy stoupence do jednoho šiku a jeho preference vzrostou. Nic takového se zatím ani náhodou nestalo.

Prim získal jako obvykle prezidentův mluvčí Ovčáček: definitivně se prý ukázalo, že se Zemanovi odpůrci nezastaví před ničím. To vypadá jako parodie na bolševické noviny z doby stalinismu.

Skoro jednotně vystoupili i prezidentští kandidáti. O panu Hynkovi, Kulhánkovi a Hannigovi ani nemluvím. Jiří Drahoš prohlásil, že to byla veliká nerozvážnost. Prezident je chráněná osoba, ta žena riskovala život! (Nemám o prezidentských ochrankách všeobecně a o té Zemanově zvlášť žádné iluze, ale tak hluboko snad ještě neklesli). Podle Pavla Fischera „žádná politická ani aktivistická činnost do volební místnosti nepatří. To, co se stalo, považuji za politováníhodný incident, který se neměl stát“. A Marek Hilšer, který kdysi sám proslul tím, že se svlékal na Úřadu vlády, řekl dokonce: „Volby jsou svátek demokracie. Protestovat ve volební místnosti je nevhodné… Kromě toho je na pováženou, že během této neuvážené akce málem došlo k fyzickému kontaktu(!), který mohl skončit i poraněním.“ Sláva! Slečně Diašová nám mohla našeho prezidenta zneuctít, ale díkybohu, nestalo se to.

Sbor třídních šplhounů narušili naštěstí dva kverulanti: Michal Horáček, který se k věci odmítl vyjádřit, a Mirek Topolánek, který se zašil. Nevím, zda to udělali bezděčně či záměrně, v každém případě i jim jsem vděčný. Žít ve třídě zaplněné šplhouny by bylo zcela nesnesitelné.

Za vrchol státotvorného pokrytectví považuji starosti o zdraví a život narušitelky: vždyť ji mohli taky zabít! (viz např. Josef Koukal v sobotním Právu). To mi připomíná jednu anekdotu rovněž z doby mého mládí, ze „zlatých šedesátých“: Na Lubjanku za soudruhem Dzeržinským přišli západní novináři a poprosili ho, aby jim vysvětlil, co je to socialistický humanismus. Soudruh Dzeržinskij je dovedl k oknu a zeptal se jich: Co vidíte? – Vidíme milicionáře. – A co dělá milicionář? Hladí po hlavě malého chlapečka. – No a to je socialistický humanismus. – Jak to, milicionář hladí po hlavě chlapečka, a to má být socialistický humanismus? - No dovolte, vždyť by ho mohl zabít!

Psáno pro Události BD.

Zeman málem padl ještě před prvním kolem

Pokusila se jej obejmout demonstrující polonahá žena. Štěstí, že atentáty na prezidenty u nás mají tak legrační podobu. Proto je zarážející, jak se okolo agresivně vyhrožujícího (likvidování novinářů) a gestikulujícího (hůlčičkou Sobotkovi, pěstičkou všem) prezidenta prosazují nejen agresivní poradci a mluvčí, ale také neschopní a agresivní policisté – šikana Čechů za návštěvy Číňanů, při prohlídkách na Hradě, při pouštění Kubišové a teď znovu...

Podívejte se, jak policista klečící na zátylku už zcela „zpacifikované“ ležící dívky přenáší váhu z kolene na koleno tak, že dívka pod tíhou jeho a dalších dvou vazounů křičí bolestí – „It is painfull“ – to přece musí bolet, ne? Skvělá vizitka mladých policejních elit s tvářemi podobnými prezidentovu prvnímu poradci a výrazem nas**ných vyhazovačů z bordelu. Vzteklí, že byli zase pomalí, se mstí na slabé holce – inu, kde chybí inteligence a zkušenost, tam se uplatňuje síla a msta.

Prezident, zdá se, šíří kolem sebe pěkně hnusný virus, nedáme ho konečně do karantény?

Zdroj:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/na-zemana-skocila-polonaha-zena-ve-volebni-mistnosti-s-vykrikem-zeman-je-putinova-dev-41615

Minulost a současnost

Pražský arcibiskup Josef kardinál Beran, exulant z vůle bolševiků, zemřel v Římě. Byl poctěn papežem Pavlem VI., který nařídil pohřbít jeho tělo do hrobky papežů. To se nikdy nikomu předtím nestalo.

Nyní bude jeho tělo převezeno do Prahy. Nedávno se totiž zjistilo, že si Beran ve své poslední vůli před desítkami let přál být pohřben ve svatovítské katedrále nebo do hrobu rodičů v Plzni.

On ovšem tehdy netušil, co se všechno stane a jakého vyznamenání se mu dostane po jeho smrti. Že bude mít tak významné místo odpočinku mezi papeži. Že se denně množství návštěvníků papežské krypty bude ptát, kdo to byl, že tu odpočívá nejsa papežem. A tu se doví něco o české zemi, o její církvi za totality tak pronásledované. Doví se o statečném člověku Josefu Beranovi, trápeném nacisty i bolševiky.

Nyní po nákladném slavnostním znovupohřbení v Praze zmizí v kryptě svatovítské jeho památka navždy...

Psáno pro jesuit.cz

Zeman syfilis nemá

V úterní zpávě o zdravotním stavu prezidenta republiky lékaři Martin Holcát, Miroslav Kalaš a Luboš Petruželka tuto informaci sice explicitně nepotvrdili, ale tím, že popsali zdraví Miloše Zemana jako dobré a stabilní, zmíněnou chorobu implicitně popřeli. A jak tomu v české společnosti dbající o exemplární transparentnost bývá zvykem, a to i kdyby trakaře padaly, sotva svůj ortel slavnostně vytroubili a současně rezolutně odmítli zveřejnit detailní lékařskou zprávu, tiskovou konferenci ihned ukončili. Na co se taky vyptávat, když Miloš Zeman očividně mládne, že jo? Ostatně Jiří Ovčáček ví svoje. Posledně se v tramvaji cestou z roboty zase vytahoval, že je to skutečně on, a nevěřící skupince japonských turistů proto důvěrně sdělil: „Starej si už nebrouká ještě nedávno tolik oblíbené písničky od Abby, ale přešel k ,Červená se line záře‘, anebo ,Vařila myšička kašičku‘. To je, co?“ 

„Proč by za takovýchto podmínek nemohl být mladej-starej hlavou státu dalších pět let?“ vznese legitimní otázku jistě každý příznivec rodáka z Kolína. „Čeká nás něco horšího než lhaní, pohrdání ústavou, arogance, urážky, vulgarity, podrazy, osobní msty?“ budou se naopak ptát rodákovi odpůrci. Odpověď na oba dotazy jsem paradoxně slyšel přesně před pěti lety.

Když si Zemana v lednu 2013 jedna část národa zvolila za svého prezidenta, šel jsem se toho zimního večera projít. Z Kobylis přes Tróju a Letnou až do centra Prahy. Tam jsem potkal kamaráda, vzdělaného a kultivovaného stárnoucího muže se zkušeností dlouholetého života v Anglii a v Izraeli, kde ještě v dobách komunismu studoval a na tamních univerzitách posléze přednášel dějiny moderní filosofie a estetiku. Seděli jsme pak v kavárně a bavili se o právě skončených volbách. Než jsme se rozloučili, Tomáš Kulka utrousil větu, která mně utkvěla v paměti a čekala na svůj čas. Ten nastal a tak si přítele dovolím citovat: „První období ve funkci bude hrozné, avšak jestliže ho lidé zvolí i podruhé, už nebude mít co ztratit a teprve potom nám ukáže, zač je toho loket.“

V době vládnoucích žvástů a skutečné anorexie myšlení

nás latina učí trojí pravdě: primátu slova, ušlechtilosti politiky a ústřednímu postavení času. Jen Bůh sám ví, nakolik to dnes máme zapotřebí – řekl italský filolog, profesor Ivano Dionigi, který je rektorem Alma Mater Studiorum, nejstarší evropské univerzity v italské Boloni. Papež Benedikt XVI. ho jmenoval prvním předsedou nově ustavené Papežské akademie latinských studií. Klasický filolog pro Vatikánský rozhlas hovořil o „kulturní anorexii”, která zachvátila dnešní společnost a nevyhnula se ani církvi. Chceme-li tuto tendenci zvrátit, musíme se vrátit hodně daleko nazpátek. A – proč ne – také k latině.

Myslím, že první směr, kterým by měla vést náprava, je opětovné zavedení latiny do řeholních institutů a především do seminářů. Je nemyslitelné, aby kandidát kněžství neuměl latinsky. Nejenom kvůli tomu, že v tomto jazyce hovořili církevní Otcové a že byl znamením univerzality, nýbrž i proto, že církevní Otcové latinsky psali, a to rovněž pro liturgii. To je tedy první věc, o kterou budeme usilovat. Pak je tu ještě druhé nasměrování. Tato Papežská akademie by podle mého názoru měla vybudovat mosty s laickým světem, zejména s univerzitním a akademickým prostředím. Zde se otevírá prostor pro klasickou filologii – čili nejenom latinskou, nýbrž i řeckou kulturu. Měli bychom se snažit zachránit tento trojúhelník Atény-Jeruzalém-Řím a zužitkovat to nejlepší z jeho odkazu.

V listě motu proprio, zakládajícím novou akademii, Benedikt XVI. upozorňuje, že v dnešním nadmíru technologickém světě latina zažívá renesanci.

Vypadá to, že se skutečně vrací zájem o latinu, klasická studia a klasickou filologii. Návrat, který je předznamenán dvojím přístupem. Na jedné straně jsou lidé, kteří v latině vidí příslušnost k elitám, známku jistého postavení a úrovně. Na druhé straně lidé chtějí číst klasické texty. Dnešní literatura je totiž natolik chudá a ochuzující, že proti tomu četba Augustina, Seneky či Lucretia nabývá přímo výbušné aktuálnosti. Jejich spisy odolávají času a módám a hovoří k člověku takovým jazykem, který bychom v naší každodennosti hledali jen stěží.

Klasičtí autoři nás – díky pluralitě svých myšlenek – učí přemýšlet. Škoda, že toto dědictví tak zanedbáváme, uzavírá předseda Papežské akademie latinských studií, prof. Dionigi. 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...