TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Ostře sledované ženy

Nová kniha nemusí přinést nic nového, a přesto může být značně zajímavá a v něčem novátorská. Zní to jako protimluv, avšak knihu, o níž bude řeč, vystihuje přesně. Týká se publikace žánrově oscilující mezi literaturou faktu a publicistikou, kterou vydalo nakladatelství Academia pod názvem  Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Obsahuje jednadvacet rozhovorů s bývalými chartistkami nebo manželkami význačných chartistů. Daly je dohromady Marcela Linková a Naďa Straková.

O čem se autorky s někdejšími disidentkami především bavily, napovídá už samotný titulek. Proto na první pohled nic nového. Tedy pro ty čtenáře, kteří znají tématicky podobnou antologii spisovatelky Evy Kantůrkové Sešly jsme se v této knize. Anebo viděli dokumentární cyklus České televize Ženy Charty 77. První dílo spatřilo světlo světa v době největších normalizačních persekucí v roce 1980. Druhé vzniklo skoro o tři dekády později ke třicátému výročí Charty 77 v roce 2007. Uplynulo tedy další desetiletí a v rukou máme třetí svědectví o českém disentu viděném očima žen.

Zatímco kniha spisovatelky Kantůrkové vypovídá o aktuálním ohrožení protagonistek a syrové realitě osmdesátých let, o třicet let později probíhá před televizní kamerou rekapitulace boje s někdejším zlem. Probíhá už za svobodných poměrů, a proto se zdá, že navzdory nepřekonatelným osobním traumatům některých chartistek (fyzické násilnosti, ohrožování dětí, nenávist okolí), ale i různým dílčím zklamáním z polistopadového vývoje, nakonec všechno dobře dopadlo.

I Bytová revolta obsahuje vzpomínky na dramatické události, které hrozily kriminály, odebráním dětí sociálkou, existenční bídou i záští sousedů třeba někde v zapadlé vísce českého venkova. Kdy se děly potupné domovní prohlídky, skryté či okatě prováděné sledovačky, rodiče byli před svými dětmi ponižováni či přímo biti, manželé mizeli v kriminálech. Kdy probíhaly nekonečné výslechy, vyhazovy z práce za opisování nežádoucích dokumentů, za pašování textů v dětských kočárcích či zavinovačkách. Ale konaly se i oslavy, mejdany, různá povyražení a taškařice, aby se člověk z té stahující se smyčky nezbláznil. 

Aktérky těch událostí opět zestárly a přiblížily se hranici, kdy člověk nerekapituluje pouze jedno období, nýbrž celý život. Ostatně některé už ani nejsou mezi námi, třeba Věra Jirousová, Jarmila Bělíková nebo Olga Havlová. Naopak se v této knize objevují nové osobnosti, dříve neoslovené. Například Silvestra Chnápková, Jarmila Johnová, Iva Kotrlá, Květoslava Princová apod.

Čtenář se tak dovídá i o dětství a rodinném prostředí, z něhož budoucí odvážné ženy vzešly, po čem toužily a čím chtěly být za komunismu, anebo co dělaly po listopadu 1989. Obraz tím nabývá komplexní podoby rozmanitých životních příběhů. Paradoxně je spojuje právě ona různorodá individualita, osobitost, jež obstála tváří tvář zlu a dokázala vytvořit soudržný kolektiv. Jak ten rodinný, tak i ten disidentský. A nic na tom nemění ani fakt, že v uzavřeném prostředí především pražských chartistů se rozpadaly letité vztahy a někdy i vzájemně měnili partneři. „Jestli máte na mysli promiskuitu,“ odpovídá na jednu otázku Jarmila Johnová, „ta fungovala myslím v celé společnosti. /…/ Nemyslím, že by chlapi v Chartě byli nějak zvlášť zajímaví fešáci. Byli jsme semknutí a měli jsme se opravdu rádi. Možná že ta blízkost a pocit ohrožení hrály svou roli.“

Mimo podobná konstatování se v knize zvedá opona i nad dříve opomíjenými anebo samotnými aktérkami potlačovanými zážitky a vzpomínkami na vztahy rodinné. Přesněji řečeno, jak se ke svým ženám chovali, jak a nakolik jim pomáhali v chodu domácností či s péčí a výchovou potomků jejich muži. A taky zda měly možnost, zasáhnout do „světa velké politiky“ svých partnerů.

Jako vždy výjimky potvrzují pravidlo. V tomto případě o rigidně patriarchálním uspořádání tehdejší české společnosti. O pevné tradici, kdy muž, a je úplně jedno zda stranický tajemník nebo bojovník za lidská práva, představuje hlavu rodiny a žena jej proto automaticky obskakuje a nezatěžuje starostmi o děti. „Samozřejmě můžeš úplně všechno, ale musíš vyprat plenky, protože na to já prostě čas nemám.“ „Doma dělej všechno a dobře se ti povede.“ Vzpomíná na slova Jiřího Dientsbiera jeho bývalá partnerka Jarmila Johnová. A podobné zkušenosti měly mnohé jiné. Co se týče možnosti stát rovnocenně po boku mužů například v rolích mluvčí Charty, anebo při sestavování důležitých prohlášení, musely se umět prosadit. Svým vzděláním, zkušenostmi, tvrdohlavostí. Český macho ženám nikdy nic nedá zadarmo, což přinejmenším v politickém životě platí dodnes. Ostatně stačí se podívat na složení parlamentu, Senátu, poslední vlády.

Doba před Chartou 77 byla podivně prázdná, neboť neobsahovala žádný ideologický náboj, magnet, jenž by přitahoval a současně podněcoval k myšlení, k diskuzím. Jedno zda k souhlasným či záporným. Proto pamětníci používají k jejímu popisu výrazy jako nehybnost, bezčasí, stagnace. Země byla přitom oblepena marxisticko-leninskými hesly, výzvami, závazky. Probíhala plošná ideologická školení a tehdejší média duněla od rána do noci zprávami o posledních stranických usneseních, závěrech sjezdů apod. Současně už ale nešlo o fanaticky prosazovaný ideál komunismu jako na začátku 50. let, kdy mohl i skeptik na chvíli zaváhat třeba při pohledu na rozjásané prvomájové průvody. Anebo na blahem se zajíkajícího svazáka v montérkách, který zrovna odvezl sté kolečko na stavbě mládeže. A taky už nešlo o komunismus, jenž si neví rady sám se sebou a chce se proto reformovat, čímž nechtěně vzbuzuje svobodomyslné choutky a naděje u veřejnosti jako v 60. letech.

V 70. letech běželo o něco jiného. Zavřít lidem hubu formou materiálních úplatků a nenápadnou, leč všudypřítomnou, policejní hrozbou. Takto se těm nejhorším zrádcům, kolaborantům a jejich nohsledům zaručovaly různé mocenské i existenční výsady a klid při vládnutí. A to nejen vládnutí z ústředí, ale i z místních národních výborů, stranických organizací, v rozličných komisích, sdruženích, ve školách. To vše u vědomí toho, že naprostá většina společnosti i mocipánů heslům a usnesením dávno nevěří. Patnáct milionů občanů Československa si zkrátka navzájem lhalo, byť bylo díky nedávné minulosti všem jasné, že komunismus nelze vybudovat, ani reformovat.

Na Chartu 77 proto můžeme mít různé názory, ale jedno této občanské iniciativě upřít nelze. Rozčeřila tehdejší stojaté vody, a byť se sama ideologicky nevymezovala, vrátila ideje do každodenního života. Nadto v té nejednoduší a intelektuálně nekomplikované formě, poněvadž tu náhle proti sobě stálo zjevné zlo a možné dobro. Nechtěně tomuto rozčeření napomohl i samotný režim masivní kontra propagandou, v níž znaménka plus a mínus samozřejmě přehodil ve svůj prospěch. Nic to však neměnilo na skutečnosti, že si po letech nehybnosti mohl každý vybrat ještě něco jiného než lhaní a lhostejné přežívání. Jak to dopadlo, ukazují počty signatářů a mlčícího zbytku.

To něco jiného popisuje oněch jednadvacet zpovídaných v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Ani jedna z nich přitom nefňuká, nenaříká, ničeho nelituje, není zatrpklá. Naopak, a oproti současným většinově naštvaným a nespokojeným Čechům, z jejich odpovědí čiší radost ze života, chuť něco vytvářet, pomáhat, anebo jen klidná spokojenost. Musely tedy dělat skutečně něco výjimečného, když je to takto pozitivně poznamenalo do konce života. Co to tedy je? Možná to nejjednodušší a zároveň nejtěžší. Vzaly své životy do svých rukou a to i navzdory obrovské přesile, která tehdy proti nim stála.

Povídání o minulosti tím pádem nabírá aktuální výzvu pro ty, kdo nechtějí pouze přihlížet současnému nástupu bývalých agentů StB, policajtů z Pohotovostních pluků a komunistů, spolu s dnešními nacionalisty, do vysokých státních či poslaneckých funkcí. Zároveň a vzhledem k tomu, co se dnes v české společnosti děje, obsah těchto rozhovorů o minulosti ukazuje, jak fatální se stala polistopadová neochota potrestat viníky. Zmíněný nástup různých šíbrů či zastánců bývalého režimu totiž není ničím jiným, než co staří Číňané popisovali slovy: „Střelíš-li minulost z pistole, střelí tě budoucnost z děla“. 

 

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big