TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
12 5 2018 obr5

Temné řady

Proschlé smrčí šrafuje proti měsíčnímu světlu hustou změť čar. Prstíky namodralé tisíci lety věčné práce otlapkávají temeno obrovského balvanu. Pohanští bozi v barvě průsvitného absintu se vznášejí nad Vládcem pahorku. Zvuky jsou tu všechny noci stejné. Den za dnem, století za stoletím. Tiše zašumí tělo letícího sýce, smysly rejska zbystří praskání větviček. Bolestný skřek vzbuzeného ptáka. Vlk hltavě dáví zajíce. Krev stéká na zem poblíž lebky obra a vsakuje se do země. Nejinak tomu bude i zítra, v den slunovratu, až přijdou lidé odění v kůže a režné plátno. Přivlečou sem svoji oběť. Staletí se mění toto místo, ale jen na pohled. Je tu holá pláň a zem zdupaná stovkami bosých chodidel, potom přijdou deštivější časy a zelenou trávu kolem kamene protnou pěšiny. Tak se vše střídá v běhu věků. Nyní se obr schovává v chladivém podloží zetlelého listí, spí v nízkém lese.

Zzzzz, zzzzzz,  protne zvuk temný chrám. Dosud dřímající sojka vzlétne. Blikavá světélka naposledy prozáří čárky jehličí. Noc vrcholí.

. . .

To ráno jsme s Martinou stoupaly na náhorní plošinu nad Kounovem. Děti a manželé jsou daleko před námi. Z vlaku vypadal pahorek jako dlouhá zelená muréna v moři chmelnic. Teď nám odkrývá svoje úbočí. Návrší je celé ze světlé opuky, ta puká a eroduje v pravidelných vrstvách. Pokroucené kořeny listnáčů urvaly kusy pokryvu a odhalily opukové podloží, jinde pilní stavitelé z vísek pod pahorkem dobývali kusy kamene a vznikly tu malé lomy. Světle okrová opuka ze stamilionů drobných zvápenatělých schránek prozrazuje, že tu kdysi bylo dno moře. Plaveme v dávném moři, nahlížíme přes okraje srázů, Martina mi stíhá líčit novinky i své pracovní zaneprázdnění. Máme si co vyprávět. Na Kounovských kamenných řadách je poprvé. Zastavuje se.

„A kde jsou jako ty řady, to už je ono?“

Musíme počkat. Projít červnový les, zpívá tu spousta ptáčků. Pak cestou prostředkem pole, zvláštního pole na vyvýšené planině. V dalším zalesněném porostu se už rýsují dlouhé průseky. Děti tu přeskakují s dopomocí tatínků z jednoho kamene na druhý. Občas je mezera moc veliká, mnoho kamenů totiž zmizelo, buď se propadly níže, nebo je odvalily lidské ruce.

„Jsou ale tmavé, to není opuka…,“ postřehne Martina.

A to je právě ta záhada. Kdo a proč sem vlekl mnohasetkilogramové kameny z úplně jiného kraje, shromáždil jich stovky, aby je pak pracně srovnal do dlouhých pravidelných řad. A ještě s orientací, kterou narýsovala vesmírná tělesa? Vznikly řady v pravěku­? To je ve hvězdách.

Martina stojí na kameni, lehce balancuje a kontroluje telefon. „Jirka to nesnáší. Volají mi běžně v deset večer. Klienti firmy a někdy i vedení.“

Přicházíme ke Gibonovi. Mnohatunový kolos vystrkuje z podloží jen svoji poklici. I tak je šedavé kolo doslova kolem od vozu. Že tento plácek moderního člověka stále omamuje, potvrzuje opršelý věnec z listí, o kus dál tibetské vlaječky na šňůře. A plastová hračka, skřítek gormit, umístěný rovnou na kameni. Bojovník na skále! Postavíme se kolem poklice a všichni spojíme ruce. Vyrážíme pak přes magické řady hledat Gibonova parťáka Pegase. Oba prý úzce souvisí se zítřejším slunovratem.

Cesta dolů k Vojtěchu je veselá. Děti se válí v loňském listí a svítí kvítka. Je tu kouzelné světlo. Kostelík, který měl posvětit pohanskou zem, září do kraje žlutou omítkou. Místo nahých vil a lesních mužíků hlídá pramen a temné kameny svatý Vojtěch. Kdysi tu prý za hrozného sucha putoval a vyprosil déšť. Příběh návrší pak mohl pokračovat dál, jen měl získat jinou energii.

Poutní cesta mezi poli je lemována mladou alejí. Náš výlet zatím končí u nápadně velké budovy ve vsi. Děti obíhají kamenný labyrint, který připomíná Stonehenge, za plotem na ně syčí husy. Ve starém domě sídlí malé hravé muzeum, tak akorát bonbonek k završení výpravy, ve druhém křídle je místní hostinec.

„Do prčic, já nemám telefon!“ Martina je smrtelně bledá. „Tak to jsem úplně odmávaná! Kde seženu všechny ty kontakty!“ vzlyká zoufale v chodbičce před hospodou. Prohledává si kapsy i ruksak. Všichni pomáháme. Některé děti se houpou na zábradlí hlavou dolů. Malý Jindra se dusí houskou. Panika. Ze dveří se vykulí místní občan.

„Paninko, nedáte si se mnou panáčka?“

„COŽE, já, panáka?! Nemám telefon! Stihneme pak ten vlak?“ visí na mně očima.

„Když se vrátíme zpět až nahoru do lesa, pojedeme odtud v noci.“

Martina přede mnou v lokále rozčísne vztekle záclonu kouře. Zaostřuji. Holčička tu trpělivě čeká na kofolu. Mezi obvyklými štamgasty sedí prokazatelně i tři pralidé.

„Dejte nám dvě zelený. Jdem na vlak.“

. . .

Zzzz, zzzz, protne zvuk temný chrám. Dosud dřímající sojka vzlétne. Blikavá světélka naposledy prozáří čárky jehličí. Les kolem Gibona je magický. Dnes v noci tu dodýchal nový iphone osm.

Martina spokojeně usíná v manželské posteli. Přichází slunovrat. Telefon už nikdy v borůvčí nenašli.

 

12 5 2018 obr4

Poutní kaple sv. Vojtěcha, Kounov. Foto: Zuzana Gellrichová

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1