TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Nad dopisem Pavla Kohouta Miloši Z.

Dne 30. 1. 2019 vyšel v Přítomnosti článek známého literáta a bývalého komunisty Pavla Kohouta Vážený pane prezidente Miloši!, s původním názvem Otevřený dopis voliče M. Z. k sedmému výročí první přímé volby[1]. Šéfredaktor časopisu David Bartoň tento článek uvedl docela silnými slovy: „Přetiskujeme otevřený dopis s jistou úzkostí, že se čtenářům Přítomnosti z občasných patetičností a poloslepot autora udělá zle. Snad převáží užitek z toho, že můžeme číst dobře stylizovaný srovnávací elaborát zabalený do dopisu. Vypořádat se s vlastními instinkty není snadné, i když chytrá hlava a obratné pero nabízejí mnoho zdánlivých možností úniku.“

Článek ve mně vyvolal řadu úvah; ani ne tak svým obsahem jako vzpomínkami, které ve mně oživil coby v pamětníkovi a klinickém psychologovi. Jedna z otázek, které po celý život skoro marně řeším, zní takto: Nakolik může silný lidský intelekt prorazit zátěž, kterou si ten či onen člověk do života odnese z dětství? Jistě, záleží sice především na velikosti této zátěže v poměru k intelektu, avšak životní osudy lidí, které jsem během svého života měl příležitost poznat a sledovat, s tímto poměrem-pravidlem mnohokrát překvapivě ,zamávaly‘: mnozí z nich svůj dosti tíživý, jak by řekl Freud ,dětský pokoj‘ docela úspěšně setřásli, jiní, na první pohled na tom byli lépe, se méně nebo více výrazně zhoršili.

Pro názornost uvedu případy několika známých osobností, které jsem měl možnost sledovat, a uvedu je přesto, že se to přísně vzato nemá a že tím leccos riskuji. Snad mne omluví, že to možná má svou cenu. Začnu těmi v tomto ohledu podle mého názoru úspěšnými a budu pokračovat (opět podle mého názoru a nechť si to každý připojí ke všem níže uvedeným slovům a větám) méně úspěšnými až neúspěšnými.

Kateřina Šimáčková, ústavní soudkyně. Znám ji od jejího dětství, přátelil jsem se s její matkou, psychiatričkou; pracovali jsme spolu na brněnské-bohunické klinice. Kateřina to neměla v dětství lehké, mimo jiné proto, že vyrůstala bez otce, vychovávána jen matkou a babičkou, typickou kantorkou. Dodnes vidím, jak mi její matka jednoho dne říká: „Bobe, naše Kačenka bude maturovat, ale ještě neví, jaký obor si má vybrat… Neudělal bys jí pár testů, třeba by nám to pomohlo…“ Pak se u mne v pracovně objevila dívka s nádherným rafaelovským obličejem. (Silně jsem pookřál, avšak nejen proto – podobně jako vždy jindy, když za mnou přišel více či méně ,normální‘ klient, například dítě, u něhož bylo třeba posoudit školní zralost, nebo starý pán, zda ještě může mít řidičský průkaz.) Potom jsem už Kateřinu jen sledoval, jak odpovídá na otázky z Wechslerova inteligenčního testu – jak lodička jejího rychlého myšlení téměř vždy dorazí to toho nejsprávnějšího konce. Její matce jsem pak řekl: „Majdo (jak se jí říkalo), já tě zklamu – ta tvoje holka může dělat úplně všechno!“ V průběhu dalších let jsem se s Kateřinou občas vídal; někdy jsem za ní přišel nebo ona přišla k nám, několikrát jsme spolu zašli do kavárny – vždy jsme si měli co říct. Tehdy jsem zase sledoval, jak zraje, jak je její myšlení ve stále širších okruzích stále jasnější a čistší. Dnes ji obdivuji.

Podobně dnes obdivuji ombudsmanku Annu Šabatovou, která to měla nejen v dětství, ale též v průběhu svého dalšího života snad ještě těžší než Kateřina.

Něco trochu jiného byl ovšem její otec Jaroslav Šabata. Také jeho jsem znal od (svého) dětství, a ještě lépe jsem znal jeho další dvě děti, syny Václava a Jana. Vysokoškolský učitel (ve sborníku Když se řekne Šabata na něj vzpomíná Milan Uhde, jak ho jako k tomu nakloněného studenta přesvědčoval, aby vstoupil do KSČ) a pozdější politik patřil spolu se spisovateli Ivanem Křížem a Milanem Kunderou do skupiny výjimečně chytrých, avšak neodpustitelně pomýlených brněnských komunistů. Každý z nich a každý jinak se s tím pak po dlouhá léta vypořádávali (také Ivana Kříže a jeho děti jsem docela dobře znal) a Šabata podle mne, byť jen ve skrytu duše, nejhůř. Vždy jsem k němu měl dvojaký vztah, neboť toho nadělal nejen mnoho zlého, ale také mnoho dobrého. Mně například – stejně jako Ivan Kříž – pomohl, když jsem začínal s Masarykem. Opět to dodnes vidím: vyhrkl jsem na něho, že si myslím, že Masaryk byl největším novodobým světovým myslitelem, a on mi odpověděl „já si to, pane kolego, myslím taky“. Později mi dokonce přiznal, že po celý život věřil v boha, byť jistě ne v toho katolického. Před deseti či více lety jsem ho viděl v jednom debatním pořadu Slovenské televize, jak sedí vedle bývalého komunistického ,uranového‘ vězně a bezostyšně tam vede své květnaté řeči, a teprve tehdy jsem ho v duchu definitivně zavrhl.

Uhde sice do náruče komunistů v padesátých letech z opatrnosti ,nevlezl‘, avšak po Listopadu ,vletěl‘ do náruče jiného, v opačném politickém směru amorálního Klause. Dřívější červený svazák, pak najednou „modrý svazák“. Také s ním jsem se znal; mimo jiné jsem občas zašel na setkání, která v osmdesátých letech pořádal pro chartisty. (Zde mám špatné svědomí zase já, protože odvahu podepsat Chartu jsem v sobě nenašel.) Po roce 1989 jsem s ním byl po nějakou dobu v polopřátelském kontaktu, avšak nakonec jsme se dost nepěkně pohádali. Podobně jako s Halíkem a jinými podle mne pokrytci a kariéristy.

Psychologicky nejnepříznivější vývoj ovšem potkal dětstvím nepochybně poškozeného Miloše Zemana. V dospělém věku však nezačal úplně nejhůř…


Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1