Hlavní informace
epocha-anonymniho-umeni
Leonid Sokov, Lenin a Giacometti. metalsilcar.it

Epocha anonymního umění

Častěji a častěji je náš společenský život srovnáván s dobou stalinismu. I když se to může zdát jako rétorické zveličování, v něčem to přeci jen může být pravda. Třeba zmizení umělce z forbíny veřejného života. Jen si vzpomeňme, jak okázalá a často skandální byla vystoupení umělců před sto a více lety. Ruští malíři jako Repin, Perov nebo Vasiljev dokázali svými usvědčujícími obrazy zkazit náladu nejednomu divákovi. V zásadě uráželi city věřících. Potom přišli Vrubel, Somov a Benois se svým přeplácaným estétstvím, pak se objevil hipster Larionov, posléze Kručonych, Majakovskij, ten bláznivý letec Tatlin, Rodčenko a samozřejmě veliký mistr Malevič. Každý by mohl bez větších obtíží pokračovat dál v tomto výčtu. Schválně uvádím jen jména, a ne směry, protože jejich současníci znali, velebili nebo nenáviděli konkrétní umělce, kteří dovedli překřičet řev sociálních otřesů své doby.

Najednou to všechno utichlo. Nastoupila epocha anonymního umění. Nešlo o to, že umělcům přikázali tvořit podle jednoho mustru socrealismu, takový styl v podstatě ani neexistoval. Zachytí-li dnes pozorné oko na stalinských dílech stopu obecného uměleckého jazyka, jako na příklad pár tónů art deco na obrazech ze 30. let, tak se mimoděk potěší příjemným průsvitem elegance. Zatvrzelé poválečné stalinské kultuře byla cizí jazyková homogennost. Hýřila nejrůznějšími způsoby názorných vyjádření zobrazeného předmětu. Umělec byl nucen tvořit pouze popisná díla, ideální stav – dílo zbavené zcela hlasu i podpisu. To vše je dobře známé a můžeme to krásně vidět třeba v díle Leonida Sokova „Lenin a Giacometti“. Jedná se o setkání dvou soch, kde proti ztělesněnému evropskému umění kráčí umění výrobní. Smysl tkví v projevu toho objektu, ne ve způsobu, jakým je zobrazen.

Ani sochám Nikolaje Andrejevova nebyly cizí impresionistické a symbolistické tendence. Přesto se jeho „Lenin vůdce“ stal ikonografickým modelem, jelikož Andrejevův typický rukopis zde zůstal zcela skryt a osobnost umělce se vytratila v procesu puntičkářsky neemocionálního zobrazení. Andrejev bez cavyků a zbytečného humbuku vymodeloval ani ne tak portrét jako spíše kamennou analogii samotné osobnosti. Takto by polynéský nebo indiánský mistr vyřezal na totem podobu žáby, hada nebo želvy v oněch časech, než civilizace jeho kmene byla objevena turisty. Historická a kulturní vzdálenost stírá magickou energii a objektivismus totemu. Ve vitríně umělecké instituce typu Britského muzea nebo pařížského muzea neevropského umění Musée du quai Branly by totem mohl být považován za pěkný příklad expresionismu. Jenže ani jeden z prvních etnografů se na svých cestách mezi divochy nepokusil na totem pohlédnout z hlediska formální struktury! I pouhé označení totemu za „sochu“ je vlastně potupa bohů a urážka citů šamana a jeho věřících.

Tak nějak si vedla i díla zobrazující Lenina, Stalina a další vůdce ve stalinských dobách. Absolutní tabu představovaly jakékoliv uměnovědné analýzy děl či debata o formální stránce idolu – způsoby opracování a zbarvení kamene, obecná charakteristika formy jako vejcovitost či faličnost zobrazovaného. Všechno došlo rázných změn v období tání. Kanonické reprodukování skončilo. Z pod pláštíku anonymního umění začaly stále častěji vykukovat tu uši, tu prsty, pak se objevila celá ruka a spolu s ní i osobnost umělce. Postupně byly totemy Leninů, nejrozmanitějších vojáků, matek a pionýrů sneseny z náboženských výšin a umístěny v muzejních sálech. Sochy božstev se tím přetransformovaly na autorské plastiky a začaly nést stopy uměleckého vyjádření osobnosti tvůrců-demiurgů, takových jako Ernst Neizvěstnyj, Vadim Sidur, Jevgenij Vučetič nebo Zurab Cereteli.

 

Všichni tito autoři si vypracovali osobitý a neopakovatelný umělecký styl. Navíc začali mít pocit, že mají právo, či dokonce povinnost komunikovat s vůdci napřímo jako rovný s rovným, a to jak s živými, tak s mrtvými. Ve snaze mít vliv na mocné tohoto světa, si nevypomáhali patolízalskými interpretacemi, ale díly, která odpovídala jejich představám o světovém řádu. Komunikace s vládci se stala důležitou součástí jejich životní mise. Není náhoda, že knihy o jejich životě přetékají fotografiemi, na nichž jsou zachyceni s nejpřednějšími osobnostmi světa.

A když se vládce chová svévolně nejen v kulturních, ale i sociálních otázkách, tak se ruský umělec domnívá, že má právo ho na to upozornit. A nemá pocit, že by se měl omezovat ve výrazových prostředcích. V tomto aspektu je minimální rozdíl mezi Neizvěstným vystoupivším proti Chruščovovi v moskevském výstavním sále Manéži a skupinou Pussy Riot, která hodila rukavici Putinovi. Pokud má vládce náhodou chuť debatovat, znamená to, že se mu mohou veřejně vysmívat, pronásledovat ho jízlivými posměšky, prostě nenechat na něm nitku suchou stejně jako to dělalo komické duo Komar a Melamid (nejen se sovětskými vůdci, ale i s americkými prezidenty) anebo již zmiňovaný Sokov. Nesmíme opomenout Sysojeva, který si poseděl ve vězení za karikatury Brežněva a členů politbyra. Rodovým znakem ruského umělce je pocit, že je vyvolen k výjimečné úloze ve společnosti, k takové metapozici kritického úsudku. Je-li tato představa podpořena talentem, může se zdát, že se jedná o pocit oprávněný a zcela logický. Pokud ovšem dostala do vínku pouze průměrné nadání jako v případě Glazunova, Šilova nebo Safonova, může to působit dosti komicky.

Vztahy mezi ruskými úřady a umělci v mnohém připomínají příběh o Davidovi a Goliášovi. Především tím, jak je naše společnost neochvějně přesvědčena, že nakonec zvítězí umělecká osobnost, čemuž se úřady z povzdálí tiše smějí. Za takových podmínek před několika lety vyšel s kůží na trh Pjotr Pavlenskij a povedl se mu jedinečný mistrovský kousek. Dosáhl na nejvyšší metu provokace, když vyzval na souboj samotného prezidenta zneuctěním jeho otcovského domu. A co se nestalo! Zázrak! Vyšel z ringu zcela bez úhony a jako vítěze jej přivítal dav řvoucí nadšením. A pak světlo zhaslo a představení skončilo. Přísun umělců zvěstovatelů se zastavil. Všichni se odmlčeli a noví se neobjevili. Kulik nic. Brener nic. I po Ceretelim jako by se zem slehla. Kde jsou dnes tvoje železná monstra, Zurabe?

Proč je Kreml opět v obležení anonymních tupých idiotů? Jistě jste si všimli, že se v Moskvě za posledních několik let objevila řádka bronzových památníků. Někdy bývají vidět ze všech stran jako Žukov, Alexandr II., nějaký svatý nebo patriarcha v centru Moskvy. A někdy jsou skoro skryty zrakům kolemjdoucích, avšak to neznamená, že by tím ztratili svoji ideologickou důležitost. Tak na příklad v domě, kde bydlím a kde sídlí Společnost slovanského písemnictví a kultury, minulý rok v noci tajně instalovali sochu Stalina. Bez jakéhokoliv povolení to provedli příslušníci radikálních nacionalistických skupin spolu s maskovanými kozáky. A nebyla to jen tak ledajaká busta nebo poprsí, ale skutečná bronzová skulptura vůdce ve dvojnásobku životní velikosti, jak si vesele vykračuje po zeměkouli.

Ne všem vládcům státního aparátu byla taková svévole po chuti a za Kremelskou stěnou vznikl spor. Bezesporu nediskutovali o umělecké kvalitě ani o vhodnosti umístění monumentu přímo u dětského hřiště, ale o samotné předloze ztvárnění, o čemž svědčí kompromis, kterého se podařilo dosáhnout: památník zůstane, ale úředníci nařídili původcům díla zakamuflovat jeho obsah. To jest místo Stalinova jména se na tabulce objevilo jméno zpěváka pop-music ze sovětských dob Talkova. Záměna by mohla být skoro „dokonalá“, nebýt fajfky, která soše visela z úst. Ovšem takový problém vyřešila pilčička na železo. Jméno autora památníku radši chybí úplně. V dny sovětských svátků ke Stalinovi-Talkovovi chodí zástupy s květinami. Tady také skládají slib dobrovolníci, kteří jedou do Doněcka a Luhanska.

Vlastníci pomníku se k němu nechovají jako k bronzovému odlitku, ale jako k idolu, posvátnému předmětu, který je přímo napojen na zbožštělého hrdinu. Pro ně to není napodobenina Stalina, ale sám Stalin in natura. Podobně služebníci zachází s mumií Lenina v mauzoleu. Rozdíl je akorát v omývání a převlékání oblečení exponátu. Stejně je pečováno o Stalina-Talkova. Každý týden chodí umývat hlavu objektu od koroze, prachu a ptačích návštěv, uniforma se mu špiní jako by to byly opravdové vojenské šaty a obzvlášť si dávají záležet na holínkách, které udržují naleštěné jak zrcadlo. Je nad slunce jasné, že Stalin-Talkov nebyl zamýšlen jako umělecké vyjádření. Autorský rukopis nebo stylistický zápal by byl pro zadavatele sochy zbytečný, ba přímo urážlivý. Vojenské přísahy se neskládají na umění. Netouží v něm vidět umělecký záměr a zástupy obdivovatelů. Nenesou květiny a neklaní se nějakému sochaři Rukavišnikovovi nebo Burganovovi.

Před několika dny se tabulka na památníku změnila. Teď má jakoby představovat sochaře Vjačeslava Klykova, jednoho z lídrů moskevských nacionalistů, který byl stejně jako Talkov zabit v přestřelce mezi ultrapravicovými skupinami. Aby vyvrátili veškeré pochybnosti ohledně podoby sochy, přidělali na tabulku Klykovovu fotografii. Tento památník tedy původně oslavoval málo známého zpěváka a teď glorifikuje podřadného reakcionářského sochaře. Ve své podstatě ovšem památník představuje stranický kult osobnosti Stalina, který úřady oficiálně neuznávají, ale na druhé straně se mu ani nechystají učinit přítrž. Je na místě přiznat, že tato anonymní socha je důležitější pro pochopení naší doby a rozhodně ji ilustruje lépe než vlastní práce umělců moderního umění.

V situaci rychlých a katastrofických změn, které dnes jedna za druhou Rusko stíhají, se nedaří zachytit náležitý smysl a obrazná vyjádření. Všechna umělecká díla se zdají být pouze druhotně odvozena od událostí. Díla vysokého umění přímo nezobrazují ani nevyjasňují přítomnost, ale odráží pouze reakce svých tvůrců. Ukazují nám alegorické obrazy strachu, zmatku, deprese a eskapismu. Je to epocha, kdy se neosobní předměty, které nejsou projektovány ani na základě logiky ani smyslů, a které nechrání autorův nadhled nad ideologickým překrucováním, stávají místo umění „mluvícími předměty“ civilizace. Rusko se učí žít bez umění, to jest bez kritického zrcadla poskytujícího reflexi a bez obrazného projektu budoucnosti. Naši umělci, ochránci zdravého rozumu a jediní rozumní lidé kteří zbyli, odmítli zachránit koráb před potopením a opustili kapitánský můstek. Prohnaně se rozešli po kajutách vyčkávat na nevyhnutelnou pohromu. Pochopili totiž, že i když všechno zmizí, oni zůstanou.

Pro Přítomnost přeložila Tereza Soušková.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...