Hlavní informace
cim-se-bavili-organi-v-rijnu
Jack Bush. November #19 Oscar's Death. Výřez. wikiart.org

Čím se bavili orgáni v říjnu

Vymotala jsem se z Havlíčkova Brodu na silnici E15, která mě měla zavést až do Prahy. Slabé dvě hodiny cesty. Měla bych tu znát už pomalu každý kámen, ale vždycky znovu si čtu v téhle známé krajině jako v obrázkové knížce, kterou prohlížím často a ráda a kterou přesto nikdy nepoznám tak důvěrně, abych mohla zavřít oči a vykládat zpaměti, co mě čeká, až obrátím list a vyjedu na kopec a pak zas z něho sjedu do údolí. Ale jak míjím všechna ta místa, každou zatáčku, obecní zvoničku, aleje javorů a jeřabin, je mi v říjnovém poledním slunci dobře z toho, že je zase vidím, patří sem, jedu správnou cestou. Jen ty cedule, že volíme mír, hlásaly posledně asi něco jiného a pak ta šestsettrojka tak násilně zaparkovaná v protisměru jako by tu rušila. Skutečně, tak podivně tam stojí! Nemám čas o tom přemýšlet, už mne staví hlídka Veřejné bezpečnosti – dva muži v uniformě a jeden světle oblečený civil v pomerančové košili – a já si zajišťuji shovívavost skromnou otázkou: Snad jsem něco neprovedla?

– Silniční kontrola, vaše doklady... občanská legitimace, řidičský průkaz, technické osvědčení.

Pečlivě obracejí moji občanku a čtou z ní někomu něco do vysílačky. Resumé: prohlídka vozidla. Poslouchám pokyny, otvírám kapotu i kufr. Zdá se, že je víc zajímá líska s padanými jablky, pár brambor, bednička červené řepy než moje lékárnička a rezervní žárovky. A je tu vysvětlení:

– Ztratily se obrazy, ano, obrazy, vysoké umělecké hodnoty, hledáme pachatele. Jste v podezření, že s tím máte něco společného.

Divím se.

– Na místě činu byl viděn trabant světlé barvy, pražské poznávací značky. Provedeme prohlídku všech zavazadel, oznamují. Nebudete-li souhlasit dobrovolně, obstaráme si souhlas prokurátora. Dál vás rozhodně nepustíme.

Je to jasné. Mají všechny mé doklady. Jsem na holé silnici a nemohu odtud ani pěšky. Propána, a já mám být v půl třetí v Praze! Na požádání předvádím tedy tašky, košík hrušek od souseda, proberou je do dna, psací stroj a košík ze samoobsluhy s všelijakými papíry, nekradený, poctivě zaplacený. Dívají se pod koberce na podlaze, prohlížejí prostor pod sedadly, pytlík na hever, dutiny. Košík s papíry si přejí vyndat na kapotu.

– Ale v tom přece nemohou být žádné obrazy. Nevešly by se tam!

Jsem poučena. Obrazy mohou být všude, mohou být docela malé, stočené do ruličky, no přece vyříznuté, píše se o tom často v novinách, anebo mezi papíry může být nějaká zpráva, vzkaz, pozvání někam, sjednaná schůzka související s krádeží obrazů.

– Dobře.

Prohlížejí tedy všelijaké mé papíry a čtou si: „...kdežto pomyšlení, že zítra mám jít do Bartolomějské, mě otravuje. Co mně zas můžou chtít?..." z fejetonu Ludvíka Vaculíka. A pak fejeton Mojmíra Klánského Jak jsem učil Vaculíka psát a pak fejeton Zdeňka Mlynáře Jak jsem narazil na Ludvíka Vaculíka a kterak se ho dodnes zbavit nemůžu a další fejetony.

– Co to je?, ptají se.

– No přece fejetony.

Dostávám příkaz vrátit košík na sedadlo a odjet o pět metrů dál. Čekat.

– A co světla, blinkry?, ptám se dočista hloupě.

Bez obvyklého nadšení je tedy kontrolují. Čekám. Povídají někomu něco vysílačkou. Kolem nás přejíždějí trabanty světlých barev. Nikoho už nezajímají. Přichází pomerančová košile. Upozorňuji na to, kolik vozů přejelo. Nevěnuje mé zprávě pozornost.

– Potřebujeme s vámi ještě něco sepsat. Nemáme tu momentálně auto. Svezete mě do Čáslavi, bude to rychlejší, spěcháte přece.

Odmítám.

– Ne, to v žádném případě neudělám, nezlobte se, ale nepovezu vás.

A tak se čeká na dopravu. Zase povídají někomu něco tou vysílačkou. A pak provázena VB vjíždím do doširoka otevřeného čáslavského náměstí a na určeném místě zastavuji. Na silnici u Drobovic se už dokontrolovalo. Na vyzvání vystupuji, zamykám. Pomerančová košile natahuje ruku pro mé klíčky.

– To má snad znamenat, že mi je chcete zabavit? Tak to tedy ne, klíče neodevzdám. Na to bych od vás musela dostat pořádné potvrzení, víte!

– Vy jste ale nedůvěřivá!

– Pane, povídám, – do této chvíle vím docela jistě, že v mém trabantu není ani jeden obraz. Chci tuhle jistotu mít dál.

(...)

Nakladatelství Triáda vydalo knihu české televizní a rozhlasové reportérky a pozdější disidentky Otty Bednářové (* 1927). Svazek nese název "Jak jsme hledali obrazy" a obsahuje šestnáct jejích menších próz z období let 1968-1988.

Bednářová je známá jako odvážná reportérka z období obrodného procesu, ale málo se ví, že se i v letech normalizace věnovala psaní próz a literárních reportáží.

Kniha shrnuje její texty včetně několika dosud nepublikovaných (například Srpnový týden v pražských redakcích, Loučení s Jaroslavem Seifertem nebo text, jehož titul dal název celé publikaci, Jak jsme hledali obrazy). Obsahuje také soupis rozhlasových a televizních prací autorky a její medailon.

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...