TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
vzpominka-na-julka-neumanna
Hilma af Klint. Wheat and Wormwood. 1922. Výřez. wikiart.org

Vzpomínka na Julka Neumanna

Jedna verze evakuačního plánu pro případ ztroskotání.

Telefonní číslo na pana Neumanna mi dal Patrik Ouředník, když jsem se konečně dočkal záminky k půlročnímu pobytu v Londýně. Sympatie rozkvetla hned při domlouvání první schůzky. Cestu do pubu popsal hlas na druhém konci drátu následovně: „… a tam vystoupíš z autobusu, dáš se za červenou telefonní budkou doleva, pak sto metrů rovně a po levé straně uvidíš špinavě bílý dům. Ten je plný ženských a ta nejošklivější je ta moje. Já si vás tam vyzvednu kolem třetí a pak půjdeme na pivo.“ Maureen nebyla zdaleka tak ošklivá, jak sliboval muž v telefonu. Navíc to byla to milá a přátelská Irka.

Rok 1989 byl smutný. Zemřel například Sándor Márai,  Konrad Lorenz, nebo Samuel Beckett. Náladu spravilo, že se podařilo zahlušit Elenu Ceaușescuovou a Nicolae Ceaușescu. Historie zkrátka opět začala slibovat nemožné. Bar v Bush Housu, kde tehdy sídlila ctihodná instituce BBC, si na nedostatek zákazníků stěžovat nemůže. Nejen hoši vládnoucí češtinou měli tehdy plná ústa práce. Bouře ve střední Evropě vrcholila a poutala pozornost celého světa. Spory o tom, jestli po Němcích, Polácích, Maďarech a Rumunech se také Češi a Slováci uráčí pohnout zadkem, nebraly konce. Stávalo se, že rozpravy s panem redaktorem Neumannem občas přerostly v obstojný flám. Jeden z nich se protáhl natolik, že Yoko, tehdejší manželka Honzy Bednáře, rovněž hlasatele BBC, po nás vyhlásila pátrání po vězeních a nemocnicích, ačkoli jsme pouze po celodenním tahu využili na následující noc pohostinství jedné dámy, jejíž jamajský manžel bděl té noci nad zesnulým krajanem.

Emigrovavším příslušníkům své generace říkám cizinecká legie a Julek Neumann se svými rozhlasovými kolegy se rychle stali jejími platnými členy.

Když byly zmatky po odstranění Berlínské zdi konečně vyřešeny k plné spokojenosti bývalých členů komunistických stran a jejich přidavačů, vídali jsme se s Julkem a občas i s Maureen častěji v Paříži než v Praze nebo Londýně. Bývala to milá setkání. Julkovy neposedné oči při nich těkaly z předmětu na předmět a nic mu nebylo svaté. Poťouchle glosoval krále i šašky a ze své trénované paměti lovil další a další nehoráznosti v kostýmu citátů, přesmyček a neotřelých postřehů.

Abych nebyl za turistu, dokážu trpělivě čekat celé roky na příležitost vydat se do země, jež upoutala moji pozornost. V případě Irska mne vábila jeho temná historie, Oscar Wilde, James Joyce a hlavně Samuel Beckett. Jako záminka k odskoku do cizojazyčných končin mi může posloužit kácení stromů, výuka jazyka, pomoc na stavbě baráku, malování bytu, pořádání knihovny – v podstatě cokoli. Hlavně mít co nejméně společného s ovcemi, jichž jsou autobusy cestovních kanceláří plné. Takže když mi J. N. zavolal z Londýna do Paříže, že když se mi podaří propašovat do města Athlonu sto litrů vína, jsem vřele zván na svatbu Maureeniny sestry, poskočilo mi srdce radostí. Známá silueta muže s tváří neurčitého věku, střední postavy se školní taškou na zádech vyhlížela vypůjčený vůz značky Fiat v městě Cork. Naložil jsem ho a už jsme halasně mazali směr Tipperary a Tullamore, odkud to bylo do místa konání svatby už jen skok. Předsvatební, svatební a posvatební veselice proběhly dle irských zvyklostí a mohli jsme pokračovat ve společnosti partnerek do Galwaye, kde Maureen kdysi studovala a do Dublinu, kde také jistě někdo někdy něco studoval. My jsme se skromně spokojili s puby, jejichž prostřednictvím jsme pronikali pod kůži Odysseova města.

Surovost, kterou rodina spáchala na kojenci tím, že se odklonila od nectihodné tradice jména Stanislav a poslala ho v roce 1953 do světa zinscenovaných procesů, převýchovných zařízení a pasťáků se jménem Julius, se dala snášet pouze s berlou nějaké závislosti. Proti prokletí dynastie Neumannů začínající S. K. Neumannem a pokračující přes Stanislava Neumanna herce a Stanislava Neumanna ml., zasebevražděného pěvce krvavě rudých zítřků, se Julek bránil nedochvilností a nespolehlivostí. Jediné, co lze k tomuto období dodat, je nesporný fakt, že se z něj nestal ani Fučík, ani Caesar.

Pamětníci hovoří o pedagogovi, moderátorovi, redaktorovi, publicistovi, překladateli, herci a divadelním režisérovi. O tom, že ho studenti milovali, existuje řada svědectví. Jako moderátor, redaktor a publicista mohl fungovat jen díky tomu, že byl dobře obeznámen s posloupností důležitosti. Pouze hluboké poznání druhotnosti politiky mu umožnilo se živit také jako politický komentátor. O štěky ve filmech, v nichž vystoupil, se pro změnu nezajímám zase já.

J. N. snem bylo dělat divadlo. Předtím i potom. I kdyby měl být kočovným principálem. Do šuplíku se ale režírovat a hrát nedá a doba, do níž byl uvržen, byla této formě sebevyjádření vyloženě nepřátelská, protože vyžadovala větší či menší míru kolaborace s režimem, který utiskoval dokonce i ty, na jejichž poslušnosti byl za zpěvu budovatelských písní postaven. Láska k divadlu tím pádem musela v Julkově případě sdílet stejné tělo s ostatními profesemi. Režisér představuje první podobu této posedlosti. Musí mít jasnou představu, čeho chce dosáhnout, a vlastnit ruku, jež vede, aniž si to vedený uvědomuje. A k tomu je třeba přirozené, nikoli lží a kejkly vyškemrané autority. Ochota ukazovat se na veřejnosti je součástí herecké normality. Herec, čili bytost společenská s exhibicionistickými sklony, představovala následující schod zmiňované lásky. Příliš přesné poznání izoluje a samotě J. N. neholdoval. Hrál o život, ale v životě nic nepředstíral. Bylo mu jedno, kde se divadlo nachází, vyjma země, kde k tomu měl podmínky, kolegy a zázemí. Umění řezání větve pod vlastním zadkem ovládal mistrovsky. Divadlo jakožto vydestilovaná esence reality ukazuje životy zbavené matoucích nánosů, odtažitých monologů a zavádějících pseudodialogů. Myslím, že se divadla také trochu bál. Zřejmě si uvědomoval, jak je to silný protivník. A proto se dokázal věnovat i jiným činnostem. Normalitou překladatele a podmínkou dobrého výkonu je naopak skrytost. Schopnost zapomenout na sebe sama a dát se do služeb autora textu. Uspořádaný svět srozumitelných a přijatelných požadavků už dekonstruktivisté dávno rozebrali na součástky a rozpory se staly přirozeným prostředím dnešního člověka, bez nichž by si připadal jako nahý v trní. Úvahy o tom, zda je to dobře nebo špatně, nemají ve vzpomínce na přítele co pohledávat. J. N. se s nimi vypořádal, jak uměl. Dlužno dodat, že moc neuměl.

Hloupost, neznalost, nevzdělanost a nedovtipnost J. N. na místě trestal skrytou narážkou, o níž postižený  neměl zpravidla  ánunk. O to víc se bavili ti, kdo pochopili. Chvějivá přelétavost, osudová lehkomyslnost a bezbřehá ironie kladly na posluchače vysoké nároky. Rychlost jeho reakcí byla setrvalá, nezávislá na promile alkoholu v krvi. Jeho pronikavému pohledu nic neuniklo, ale do okolí vypouštěl jen směšné a nesmyslné úlomky reality. Ošklivost a hnus si nechával pro sebe. Protože se rozhodl nastavovat okolí pouze vlídnou masku, musel si následky odskákat sám. Jistě by mohl i jinak, ale nechtěl, neuměl chtít a odmítal se to naučit. Byla to bezbrannost, nebo naopak vědomí, o kolik okolí převyšuje, co mu bránilo dotáhnout věci do konce? Když chtěl, odevzdal skvostný překlad bez ohledu na prostředí, v němž se nalézal. Když nechtěl, buď neodevzdal, nebo dodal pouze řemeslnou práci k zaplacení dluhů. Jeho kapesní počítač ho neopouštěl, dokázal pracovat kdekoli. To, co ho opouštělo čím dál častěji, byl důvod, proč se namáhat.

Nepojmenovatelný běs mu deset let bránil v návratu do kráteru. Návrat tam, odkud vyšel, byl podminován podvědomím, jehož nájezdy odrážel různě. Nerozpustil se v alkoholu, ale v nerealizovatelných plánech. Když začátkem nového tisíciletí obavy konečně překonal, bylo už pozdě. Julka měli rádi skoro všichni, ale pomoct mu nemohl nikdo. Pracovat s ním bylo obtížné, časem nemožné, ale jako kumpán, neměl do posledního dechu konkurenci. Své talenty velkoryse rozdal a rozházel. Sešup se stal viditelným, ale jeho metodičnost svědčila o houževnatosti, s níž směřoval k jakémusi cíli, který znal jen on sám. Nebo před čímsi prchal. Nejspíš obojí, jak už to u veteránů cizinecké legie chodí.

Na ideové zhloupnutí svých předků odpověděl majestátním opovržením a výsměchem namířeným proti všemu zplošťujícímu. Prokletí vírou v lepší svět poškozených předků se dokázal bránit jen neúctou ke všem velkolepým plánům. J. N. to zkrátka přepísk, když do nich zahrnul i evakuační plán pro případ ztroskotání. 

10 10 2018 obr1

 

Hilma af Klint. Wheat and Wormwood. 1922. wikiart.org

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1