TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
mlada-svine-jako-papez
Zdroj: ČT.

„Mladá svině“ jako papež

Nové přikázání: Nebudeš kamarádit s každým!

V začátku devadesátých let napsal do Timesů ctěný kardinál Hume, že by si celá svatá církev měla vzít sabatický rok mlčení.

Před pár lety natočil ve Vatikánu italský režisér Nanni Morretti (roč. 1953) se skvělým starcem Michelem Piccolim film Habemus Papam – Máme Papeže. Nově zvolený papež, starý kněz (Piccoli) se před vystoupením na balkón (do Svatopetrského náměstí) za plentou zhroutil, zařval a s hrůzou ve tváři utekl aparátu kurie, švýcarským gardistům i svým ctitelům mezi lid Říma. Jako by reprezentant Boha s úlevou zapomněl, kým ho zvolili – kým se stal, a jako by nemohl jinak, než se zcela skrýt v laickém životě. Zmizel do garsonky mezi pár nových přátel na předměstí, kde nikdo netušil, že je papež. Našel se tam, kde už se „Jeho Svatost“ mohla opřít už jen o svou vlastní, zcela osobní (ničím nepřidanou) hodnotu.

Paolo Sorrentino (roč. 1970) natočil s Judem Lawem něco na první pohled docela jiného v sérii Mladý papež (2016 a právě v Adventu na ČT). Ovšem než dojde na odlišnosti obou a Mladého papeže zvlášť, rád bych upozornil na věc společnou oběma.

Díla obou režisérů se podobají v tom, že (zcela proti obecnému trendovnímu zájmu o malého, obyčejného, tuctově blbého člověka) si postaru přímo libují v ukazování půvabů jedinečnosti, zvláštnosti a pestrosti intelektuální i citové hloubky povah i různých záhybů povrchu gest, vizáže zvláštních tváří i věcí.

Je samozřejmé nebo dokonce povinné studovat reprezentanty průměru a většiny? Samozřejmě sdílet a přijímat měřítka (statistikou zkonstruovaného) „běžného člověka“? Co když na „malém člověku“ lze jen donekonečna ukazovat jeho malost. Poznámka: Neplést se Švejkem! Ten malost nereprezentuje, protože si ji volí jako masku, která mu ke ksichtu nepřirostla.

Rychlým přepínáním se na TV domáknete dalšího trendu – z drtivé většiny kanálů se valí záplavy uslintaných konverzaček tuctových figurek, věčných narážek s rádoby chytrým vtipem. Nebo pokud se potkáváte s lidmi, kteří zapřou svou vlastní inteligenci a cit (Carollova Alenka tomu říká „svoucnost“) a v každé druhé větě citují nějakou veselohru, televizní pohádku nebo cimrmany, víte, o čem mluvím.

Oba Italové ukazují úplně jiný svět a odér, běží jim jiný čas, než v okolním prostředí pingpongových reakcí a skečových křečí. V obou dílech se odvíjí film podobný životu člověka, který uvažuje a vnímá čistě za sebe a vstřebává všecko výhradně ve svém tempu.  

Západ, v tomto případě „latinská“ (italsko-francouzsko-španělská) koprodukce má zjevně zachovalý cit pro tradici, která nesla Evropu od Plutarchových životopisů velkých Řeků a Římanů, přes Diogéna Laertského Životy a názory filosofů, Jeronýmovo O mužích vynikajících, tisíceré životopisy svatých a hlavně vyprávění o Ježíši všeho druhu od evangelií až po legendy. Hrdiny této literatury – tradice vyprávění – nebyli lidé slavní pro slávu, urozenci z titulu urozenosti, bohatci pro schopnost zbohatnutí, sprosťáci pro míru sprostoty a nikdy o nich nerozhodovala popularita, ani „prostě úspěch“. Hrdiny téhle evropské tradice byli přitom lidé ze všech vrstev – od císařů po otroky – vybráni ovšem podle svérázu charakteru, výjimečnosti pomazání = charisma a bohatství svého duchovního života. Slovem svatí se nemyslela jakási duchovní prvoligová atletika mravnosti, ale schopnost nechat se vést v utváření vlastního života zevnitř, ne zvnějšku – postrkem momentálních režimů a autorit.

Mimochodem, prvoligová svatost existovala a měla mnohé odpudivé podoby i skvělé výkony. Disciplíny vrcholových atletů svatosti – křesťanských řeholníků a kněží – se po staletí jmenovaly: poslušnost, čistota a chudoba. Není bez významu, že je papež František nezrušil, ale nedávno přejmenoval na: trpělivost, resp. velkorysost, modlitbu a chudoba zůstala. Kdo dnes ovšem ještě žije z toho, co oživovalo spiritualitu Západu a její měřítka – kánon? Oba filmy se k téhle otázce vracejí a možná malinko provokují, respektive prorokují, jak bude vypadat skrytá i zjevná církev a svět.

Je sympatické, že režiséři „nevedou dialog“, ani „nenastavují zrcadlo“ ani „nepolemizují“ s „převládajícími trendy“ – „(anti)demokratizací, (anti)globalizací, (anti)genderismem, (anti)kolonialismem“ a zjevně kašlou i na nějakou analýzu každodennosti a jiné nesmysly annalistů, foucaultistů, derridistů, lacanistů a jak se všichni ti levičáci ze spojených evropských univerzit jmenují. Sorrentino a Moretti vrtají svou vlastní ironickou sondu a nejlepším vrtem do všech sedimentů doby je jim jasně osoba papežova – duchem vyvolený služebník služebníků a panovník panovníků.

Když přišly obě filmové výpovědi nakrátko k pozornosti diváctva a recenzentů, dostalo se jim ohlasů a dostaly taky nějaké ty ceny. Podle ohlasů v mediích soudě, jsou novináři lidé, kteří ani za boha nesmějí necharakterizovat něco za sebe, osobně... nejvýš se svěří s něčími pocity. Zato umějí dílo „popsat“ = převyprávět děj a srovnávat ho (mnoha nebo méně slovy) v rámci dosavadních škatulek v dějinách oboru (filmu, „výtvarna“, hudby), které se pilně naučili ve škole nebo sami. Podobný postup se dobře hodí do kulturního provozu a většina filmové produkce si větší námahu ani nezaslouží, protože jsou to banální kombinace známých věcí např. tolik oblíbené bláboly PhDr. Vlastimila Vondrušky (ať knihy nebo film), Křižáček atp... ale na Morettiho a Sorrentina je to málo.

Obě filmové výpovědi nespojuje bolestné úpění nastupujícího papeže nad svým údělem v tomhle světě, ale ne-morální sympatie tvůrců k zajímavým lidem obdařeným nevšední inteligencí a citem, často i nějakou mocí a hříchy.

Recenzenti pochopili a zaznamenali na Mladém papeži jen to, jak působí navenek, v prvním plánu na pitomce.

„Mladý papež“, kterého hraje starší mladík Jude Law, je na první pohled sobecký, narcistní, mazaný, ješitný manipulátor, nevypočitatelný, mstivý, výbušný – a dali to do souvislosti s tím, že sám pracuje s traumatem opuštěného dítěte. Primitivní sebejistá psychoanalýza + první dojem trouby = metoda „recenzentů“ a komentátorů. Témata obou filmů jsou (také) silně politická, takže dobře vidíte komentátorům do kuchyně – takhle jsou hotovi v novinách s politikou. Ti lidé už chrlí jen univerzální pozvánky a narážkové slogany. Nic vlastního, nic, co by otravovalo čtenáře přemýšlením nad něčím, čemu by třeba aspoň trochu nerozuměli. Nic tajemného, jim nejasného, přece není!

Mladý papež je Sorrentinův obrat zády k blbcům z médií i pitomým konzumentům filmů. Jako by na ně i něco vystrčil řka: Sežrali jste a strávili tolik kvalitní literatury, kterou jsme vám ve filmech stravitelně naservírovali, aby se vám nevzpříčila v laloku, aby vám ze sebe nebylo ani na chvilku špatně, aniž jste se zamysleli? Přežili jste beze změny svého smýšlení a cítění Pána prstenů a jiné ušlechtilosti? Tak teď se buď pohoršíte a budete za blbce, nebo se vás to dotkne a nebude vám ze sebe moc dobře.

Sám mladý papež – Pius XIII. (Jude Law) – se především odříká vší pózy jako zla. Neukáže se, nepodbízí se, nekamarádí se, neukazuje žádnou jinou než svou tvář a důstojnost jedinečného úřadu – komu se ty dvě věci pletou, pohorší se nad Piem hned, komu ne, postupuje do dalšího kola.

Pius svět ani v nejmenším neodmítá, miluje ho, tedy vidí a přijímá, jaký je – nikoli z dobráctví, nikoli z tolerance jako špatně vyřezaní svatí, ale s opravdovou vášní pro krásu a tajuplnost. Dvakrát cituje Brodského větu, kterou vítězí nad lidskými ohledy. „Beauty at low temperatures is beauty” – „Krása za nízkých teplot je (přece) krása“. Shledává zalíbení v šerosvitech povah kardinálů a v rozmanitostech bytostí i věcí v malinkém prostoru své rezidence. Ven se nežene, nestará se, jak vypadá mimo svoji domácnost. Nesnáší turisty. Poutníci jsou mu ukradení. Zástupům nedůvěřuje. Masy ho odpuzují... . je zdravý a zdravé jsou i jeho instinkty. Nezkazil se myšlením o většině, kalkuly o popularitě, tedy nekontaminoval se sociologií a politologií, ale posílila ho v odstupu theologická formace a záliba v kouření mu dodala na půvabu. Stará móda papežské pompy z doby vyhlášení dogmatu o neomylnosti, tiára a nosítka ze zlaté éry, toť dráždidla a léčky na pokrytce. Stejně by jim byl trnem v oku i utlučený na máslíčko, tak proč se s nimi bavit, proč na ně něco nevystrčit, ne jako oni prdel – na niž jsou zvyklí, ale třeba purpurový střevíc k pokloně a polibku.

Pius XIII. se nepase na popularitě, přijímá jen pár návštěv, nechá si jen pár spolupracovníků, neobměňuje, jen několik převede odjinud – žádná revoluce ani konzervace. Proč mít stovky známých, proč rajzovat po glóbu a pozdravovat se s kdekým, proč se družit, když bůh je sám, člověkem opuštěn.

Ani globální funkce není důvod ke zmršení jedince, člověk není globální bytost, ani Ježíš nebyl. Dělá-li kdo globální kariéru, už není lidský. Stává se reklamním obrazem oslovujícím v milionech lidí to nejpitomější, dětinské, laciné přilnutí k banálním obrázkům a pokleslému sentimentu. Tím se všem ucpávají póry a čidla pro hlubší a jedinečnější vnímání tajemství světa, jímž je bůh sám.

7 1 2019

Foto: Česká televize.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1