Hlavní informace
evropska-unie-je-politicky-projekt
Europa a býk. cca. 480 př. n. l. museo di Tarquinia, Guarracino, Wikimedia Commons.

Evropská unie je politický projekt

Po posledním teroristickém atentátu v Paříži na Champs-Elysées, při němž byl zavražděn policista, Marine Le Pen prohlásila, že je nutné zvýšit ostrahu národních hranic. Útočník přijel na Champs-Elysées ze Saint Denis, což je pařížské předměstí, kde jsou mimochodem pohřbeni francouzští králové. O jaké národní hranici, kterou je nutné bedlivěji střežit, mluvila, není jasné. Jediné, co nám je jasné, je negativní vztah Le Penové k EU a její přání vrátit výhradní suverenitu národního státu do oblastí, kde ji Francie sdílí s jinými.

Emmanuel Macron, její vítězný odpůrce oznamuje „historické znovuzaložení Evropy“ („refondation historique de l´Europe“). I když nás podobný slib naplňuje nadějemi, ani zde nevíme jasně, v čem bude toto znovuzaložení spočívat. Uvidíme: to, co vytváří dějiny, se většinou zjevuje až později. Vše ale naznačuje, že stojíme před něčím, co bychom mohli nazvat fatálním rozhodnutím: jak dál s tím, co jsme doposud nazývali „evropskou integrací“, aniž bychom upřesnili, co tím míníme. Zjevně „jde do tuhého“, počítá se s intenzívnější integrací tzv. „tvrdého jádra unie“. Je-li tomu tak, tak také před Čechy vyvstává otázka, jak se k tomu postavit. Slovy básníka, „čas nový, nové chce mít činy. Kdo chvíli stál, ten stojí opodál“. Konec váhání. Zde „zůstat opodál“ by znamenalo opustit na dlouho ne-li navždy evropský nejen politický, ale především mentální prostor. Zůstat pohrouženi ve východní bažině, z níž se po desetiletí snažíme vybřednout přes veškeré snahy některých našich vrcholných představitelů udržet České země ve sféře vlivu Ruska, jehož cílem není nic jiného než rozvrácení EU a které k tomu využívá nacionalistických proudů v unijních zemích.

Dilema, které bychom ve zkratce nazvali „integrovaná Evropa“ versus Evropa „národních států“ s pevně vymezenými hranicemi nejen svého území, ale oblastí, které nelze jasně vymezit, nestojí pouze před Čechy. K tomu, abychom pokročili vpřed, je totiž nutné zásadně překopat některé představy, mýty, o vlastních identitách, které dřímají v našich kolektivních myslích.

Ten vůbec první mýtus je mýtus o „národním státu“, jehož nejasné vymezení vyplývá z nejasnosti – jak se pokusím ukázat – toho, co nazýváme „národem“.

Ti, kdo mě tady už trochu znají, nepřekvapím tím, že zabřednu do historie. Nicméně bych si přál. Aby smysl tohoto historizujícího sdělení byl politický a aby mluvilo do současnosti.

Často čítáme, někdy i v textech opět těch nejvýše postavených, že největší katastrofou soudobých dějin, je odklon od tzv. „vestfálského systému“ nastoleného na konci 30. války, který byl prvním vymezením suverenity národních celků, či toho, co budou později „národní státy“. Národy, jak se je pokusíme definovat později, prostě neexistovaly. Vestfálské dohody tak akorát vymezily územní celky spadající do moci toho onoho panovníka. (Že by to bylo to, co se našim autorům obdivně přistupujícím k autokraciím líbí? ) Jednalo se ostatně o vymezení značně nejasná a obsahující plno děr: odtud proto všechny ty dynastické spory, různé ty války o dědictví, tu španělské, tu rakouské, které poznamenají budoucí 18. století. K vestfálskému systému bych chtěl ještě formou škodolibé poznámky dodat, že obdiv k němu ze strany bývalého českého prezidenta není zcela namístě. Je-li tu někdo, kdo ve Vestfálsku s odpuštěním tak říkajíc „utřel hubu“, tak to byli Češi, tehdejší a budoucí. Bylo tu tenkrát už takové „o nás bez nás“.

K vymezení „národní suverenity“, toho, co bychom mohli nazývat „národním státem“, potřebujeme přinejmenším existenci národa, nějakou kolektivní suverenitu.

Věci se začínají měnit až s Francouzskou revolucí. Zde konečně slova začínají nabírat smysl, který do nich vkládáme i dnes. Zároveň se ale rodí i ten nejzákladnější problém, který přetrvává dodnes a který je u kořene dobrého počtu našich polemik o integraci Evropy: Co nazýváme „národem“, který, dle některých, musíme zuby nehty hájit před absorpcí do nadnárodních celků? Znamená francouzské „nation“ totéž, co české „národ“ či německé „Volk“? Ano i ne, řekl bych předběžně. Dle kontextu, v jakém slovo používáme.

Když v červenci roku 1792 revoluční Národní zákonodárné shromáždění (předchůdce Konventu) vyhlašuje válku „králi českému a uherskému“ (protože tak opravdu zní text deklarace a můžeme, ne zde, vysvětlit proč), jedná se o vyhlášení války kolektivity rovnoprávných neetnicky definovaných občanů panovníkovi považovanému za utiskovatele svých podaných. To je ten ideální model obsahující ospravedlnění příslušného vyhlášení války. Zda všichni – rozumějme Francouzi – to vnímají stejně, zda se vnímají více coby občané než coby Francouzi – etničtí Francouzi (zde vidíme, jak je to těžké)- , je jiná otázka.

Stále v rámci téhož ideálního modelu, coby osvoboditelé se vnímají nejen vojáci Revoluce, ale též i ti Napoleonovi.

Myšlenka „národa“ vnikne do Německa a do Střední Evropy a bude si dál žít svým životem. Svým životem si žije nadále, nejen v Německu, ve Střední Evropě, ale všude, včetně Francie samotné. Nicméně příběh o tom, kterak se to „dialekticky“ dost srozumitelně zvrtne, už také známe. Místo toho, aby vnímaly to, co jim je prezentováno coby čest a šance, že mohou vstoupit „Velkého“ občanského národa rovných občanů, národy, Španělé, Němci, zareagují nacionalisticky. Němci v konfrontaci s Francouzi si upevní svou německou identitu. Slované vtažení do víru německého vlasteneckého běsnění si posílí své slovanství, posléze své češství atd. Jána Kollára jsme všichni ve škole četli.

Kolektivitou, na níž se přesouvá svrchovanost, se pozvolna stává národní kolektivita, která je nicméně víceméně všude, s různou intenzitou, vnímána především dle etnického kritéria. Oblast, kde občanský princip značně pokulhává za etnickou definicí kolektivní identity je – a to nadlouho – naše Střední Evropa: rakouské, posléze rakousko-uherské mocnářství, pak i následnické státy, které celou nacionální problematiku zdědí. Zdědí ji i současná Česká republika, která sice už nemá konkrétní problém multietnicity jako její předchůdkyně, Československo či Rakousko-Uhersko. Problém však přetrvává protože není vyřešen v hlavách.

Občanský princip tedy pokulhává a v popředí se dere, dá se říct stále víc a víc, nacionalismus podbarvený xenofobií. Nepřítel není, k zoufalství nejen demokratů, ale i marxistů dědiců II. Internacionály, utiskovatel, samovládce, v prvním případě, vykořisťovatel v pojetí marxistů, nýbrž „cizinec“. Slovo dávám do uvozovek, abych tím naznačil, že „cizost“ může být definována nejrůznějšími způsoby, že „cizinec“ není nutně pouze ten, kdo jinak vypadá nebo mluví jiným jazykem.

Mnozí z vás už dávno tuší důvody tohoto mého dlouhého historického exkurzu. Klima nastolené oním perverzním procesem spočívajícím v tendenci neustále se odklánět od občanské definice národa k jeho nacionálně-etnické definici, spolu s tendencí se přiklánět k autoritářským formám vládnutí, je něco, co si prožíváme v různých intenzitách dobrých 200 let.

Dnes jsme v tom s neuvěřitelnou intenzitou až po uši! Podívejme se na současný svět, či přinejmenším Evropu, a řekněme si, jak se věci mají. To, co proti sobě stojí, není nějaký bezbřehý, uzurpátorský, legitimitu postrádající celek zvaný EU a o vůli lidu se opírající svobodné národy. Stále je víc a jasné, že ti, kdo brojí proti EU, kdo burcují národy proti ní za účelem jim vrátit údajně odcizenou suverenitu a ti, kdo jsou stoupenci autoritářských forem vládnutí, jsou titíž. Nemusíme se příliš rozhlížet, abychom je viděli. Máme je všude v Evropě takové, kdo jsou ochotni si promluvit s Putinem o potřebě „zlikvidovat“ pár novinářů, zavtipkovat si takto s mužem, za jehož vlády bylo v Rusku zavražděno více než 170 novinářů a mužem, jehož snem je rozvrácení EU a solidarity západních zemí.

Boj za Evropu je tudíž také boj politický. Boj s nacionalismem tíhnoucím k samoděržaví je boj za občanské svobody. K čemu by nám bylo právo ohřívat guláš den poté, co byl uvařen (což údajně dle tvrzení některých EU zakazuje), když bychom si ho neohřívali sobě, ale nějakému ruskému či čínskému papalášovi? K čemu nám bude čeština – onen jazykem 19. století „národní šperk“ - vyvzdorovaný a vypiplaný obrozenci v oné době, když v ní budeme pouze skřehotat hesla na oslavu Putina?

Na závěr bych se chtěl vrátit k Francii a jejímu novému prezidentovi. Emmanuel Macron, obdobně jako svého času Jacques Chirac, zvítězil též díky podpoře těch, kdo s ním a jeho programem možná nesouhlasí, ale ctí republiku, kterou považovali za ohroženou v případě vítězství Chirakova odpůrce či Macronovy odpůrkyně. Republika je tu vnímána jako prostor politické svobody. Odtud zvolání, jímž francouzští demokratičtí politici zakončují své projevy: Vive la République! Vive la France!

Vládní krize, kterou si prožíváme v současné době - dle mého stále neskončila – se nám málem přehoupla v ústavní krizi. Tlak premiéra na nejen politicky zhýralého prezidenta, aby se podřídil Ústavě, podpořila i parlamentní opozice. To je dobrá zpráva pro nás i pro svět o stavu naší demokracie. Dobrým signálem je také reakce občanů, kteří vyšli do ulic. Vypadá do tedy tak, že Česká republika je opravdu republika. Proto svůj příspěvek zakončím zvoláním: Ať žije Česká republika!

Předneseno na Dni Evropy organizovaném českou sekcí Unie evropských federalistů v Portheimce za přítomnosti velvyslance Francie Rolanda Galharagua.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...