TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
stari-nedovzdelanci-proti-mladym-inteligentum
Helene Schjerfbeck. Smiling Girl. 1921. wikiart.org

Staří nedovzdělanci proti mladým inteligentům?

Jediným řešením jsou volby

Výsledný dojem z prezidentské volby je pro mnoho lidí deprimující. Dá se to docela dobře pochopit. Zemanovi se podařilo znovu vyhrát, i když to nebylo předem jasné: jeho přitažlivost pro voliče je po pěti letech ve funkci o dost nižší, takže vítězství bylo dost těsné.

Hysterie, apatie, kapitulantství

Nejhorší je, že veřejnost a zejména intelektuálové jsou z toho, jak to dopadlo, vystresováni. Na jedné straně hysterické, velkoústé řeči o tom, že to bylo vlastně vítězství, protože se podařilo sjednotit demokratickou a prozápadní část české společnosti (viz Pavel Šafr[1]); na druhé straně hlasy velmi skeptické, pokud jde o veřejnost, společnost, lid (viz Erik Tabery[2]). Jsou tu prý dvě nekompatibilní poloviny společnosti, přičemž dělící linie je vzdělání a věk. Rozuměj: staří nedovzdělanci proti mladým inteligentům. Toto schematické dělení mi trošku připomíná definici myšlenkových „front“, jak ji podává zahajovač Plzák v Havlově Zahradní slavnosti: „staří dogmatičtí frázisté a my mladí, kteří máme smysl pro humor“. O výsledku podle pana Taberyho nerozhodly chyby Jiřího Drahoše, ale hodnoty společnosti. A odvolává se na skeptický výrok Pavla Tigrida o „šedivé, sobecké, občas hulvátské společnosti“, což je podle Tigrida dáno tím, že „takové vztahy tu prostě pěstujeme“. Zkrátka, prohrála nám to společnost, měli bychom si zvolit jinou, lepší.

Ve skutečnosti tuto volbu nevyhrál Miloš Zeman, ale prohrál Jiří Drahoš (a tým, který kolem sebe soustředil – svádět odpovědnost jen na Drahoše by bylo přehnané a nespravedlivé). Hovořilo se o tom, že Zeman rozděluje společnost, zatímco je třeba ji spojit, a Drahoš se o to pokoušel. Jenže politická soutěž, zejména tam, kde proti sobě stojí dva kandidáti, vždycky společnost rozděluje, a Drahošova chyba byla, že ji nerozdělil dost, nýbrž málo. Snaha nebýt příliš kontroverzním, poztrácet co nejmíň hlasů, říkat věci, které budou vadit co nejméně lidem, co nejmíň jich popudit, vedla k tomu, že vytvořil společenství těch, kteří nechtějí Miloše Zemana, ale to bylo vše, co je spojovalo. Tím se žádná volba vyhrát nedá. Zemanův protikandidát jim jasně neřekl, proč Zemana nechtít a co on nabízí místo něho. Kdyby byl méně „pragmatickým“, řekl jasně, proč Zemana odsuzuje a co chce na rozdíl od něho prosazovat, třeba by získal ještě míň hlasů (ale ani to, co získal, nakonec na vítězství nestačilo), ale byl by tu nějaký základ, na němž se dá pokračovat a stavět. Neřekl třeba, že Miloš Zeman je významnou součástí „Nových pořádků“, které se u nás etablovaly v důsledku říjnových voleb do Poslanecké sněmovny. A že jde o to, tu situaci v rámci možností korigovat. Nezazněla jasná slova, a proto je společnost rozdělena málo, nezřetelně a špatně. Zpackaná prezidentská volba problém, který máme, ani trošku nevyřešila a krizi nezmírnila. Naopak, problém se ještě prohloubil. Stal se z něj problém zhrzených lidí a zklamaných nadějí.

Do prezidentské volby byly vkládány ambice a naděje zcela nepřiměřené. Nový prezident by byl mohl jen zmírnit či tu a tam zastavit sesuv české demokracie, přičemž vše podstatné se stalo v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny. Bylo by ho to přitom stálo mnoho vytrvalého úsilí – politického úsilí, prezident je politická funkce jako každá jiná a vyžaduje jistou zkušenost. Přitom má, podobně jako král v šachové hře, jen poměrně velmi málo možností, je v každé chvíli velmi ohrožen a od míry jeho ohrožení závisí výsledek hry.

Nevymlouvejme se na nedozírné následky; ostatně už jsou tady

Hysterie a bezradnost plodí snadno na jedné straně nepřiměřené akce revoluční povahy, na druhé straně kapitulantství a amorální chování. Najít přiměřenou, správnou cestu mezi oběma krajnostmi je pak velmi ztíženo. Česká společnost prošla v posledních desetiletích třemi podobnými, ještě o hodně vypjatějšími obdobími: protektorát, nástup bolševismu, normalizace. Příznačné bývá vytváření falešné národní jednoty, v jejímž stínu pak probíhá kolaborace. Na jedné straně zaklínání se národní jednotou („z této cesty živi nesejdeme“), na druhé straně „odvracení nedozírných následků“, o nichž kdysi, na prahu normalizace, velmi sugestivně hovořil jeden ze Zemanových předchůdců, Ludvík Svoboda.

Za „odvracením nedozírných následků“ je falešný realismus. Například: „karty“ jsou dnes v politice rozdány tak, že je představitelné dvojí řešení. Buď se prosadí vláda mocenského bloku Babiš (ANO) – Zeman – Okamura – komunisté (která se ovšem už v mnoha ohledech uskutečňuje). Anebo „demokratické strany“ pochopí, že svoboda je poznaná nutnost, a podají panu Babišovi pomocnou ruku, aby zabránily tomu nejhoršímu. Jistě, ponesou pak spoluzodpovědnost za spoustu málo vábných politických rozhodnutí – ale v zájmu vlasti je třeba se vzmužit, skousnout zuby a dokázat si tu a tam i „ušpinit ručičky“. S falešným realismem tak jde ruku v ruce falešná odvaha.

K odvracení nedozírných následků patří i zástupné důvody. Klasický zástupný důvod dnes je: premiérem nesmí být trestně stíhaný politik. Předseda KDU-ČSL dokonce navrhl jako „kompromis“, aby ve vládě nebyli předsedové koaličních stran (za těchto okolností by vládu s ANO skousl). Je mi líto, ale to všechno je uhejbáctví. Pokud jde o trestní stíhání, je zjevné, že pan Babiš má vážný problém. Ale hlavní problém pana Babiše a ANO není trestní stíhání, ale to, že tu vznikl mocenský útvar kumulující ekonomickou, politickou a mediální moc, proti němuž ostatní strany pak nejsou schopny v rovné soutěži obstát: je to vypasené kukaččí mládě v hnízdě pěničky. Něco takového do demokratického politického uspořádání nepatří. Zároveň to ovšem není kriminální problém, který by mohli za nás řešit prokurátoři a policisté (ti jsou kompetentní podílet se na řešení kauzy Čapí hnízdo, která je jistě závažná, ale z hlediska našeho politického uspořádání ne ta hlavní). Je to politický problém. A ten, kdo je kompetentní ho řešit, jsme my všichni. Občané. Naší hlavní zbraní jsou volby (řádné či předčasné). A k řešení podobných úkolů se sdružujeme do politických stran. Trestní stíhání Andreje Babiše je významná, ale vedlejší věc: problém ANO by byl stejný, i kdyby ho nebylo. A návrh pana Bělobrádka je jen hloupá chytristika.

Pokud půjdou v této politické situaci demokratické strany do koalice s Andrejem Babišem, budou v ní vždy jen slabým přívěskem (budou na tom ještě hůř, než na tom byly KDU-ČSL a US-DEU v Paroubkově vládě v letech 2005–6). Andreje Babiše tak učiní stravitelnějším pro Evropu i pro Západ (poskytnou mu alibi; není to náhodou švindl?), a on si tam, kde to bude potřebovat, dokáže poradit i bez nich a proti nim, s podporou Zemana, Okamury a komunistů.

Takže shrnuji: problém české společnosti není v tom, že je rozdělená, ale že je rozdělená málo a špatně. Náš hlavní problém není Čapí hnízdo, ale „ANOfert“, a není to problém kriminální, ale politický. A cesta od hysterie k odvracení nedozírných následků a k podpoře „menšího zla“ (Babiš) proti „většímu zlu“ (extremisté, komunisté a Zeman) je jízda po skluzavce kapitulantství. Obrazně řečeno: člověk má minimální možnosti, kdyby chtěl proti sobě hecovat „menšího“ a „většího čerta“ a těžit z toho. Oba se totiž nakonec snadno shodnou, protože jim jde jen o jedno: o jeho duši.

Je třeba znovu rozdat karty

Nosné téma, k němuž se dnes kdekdo včetně znovuzvoleného prezidenta vrací, je „rozdání karet“. Karty byly rozdány (nejdřív a zásadně volbami do PS, a následně a v druhé řadě prezidentskou volbou). Je prý třeba respektovat vůli lidu. To ovšem není pravda celá: nýbrž jako každá necelá pravda je to účelová lež. Volby, rozdání karet, jsou významnou součástí politické hry. Karty se ovšem po čase, dřív nebo později, rozdávají znovu a je možné si to rozdání v souladu s pravidly hry vynutit. A o to dnes jde. Nesnesitelné na dnešní situaci je to, že zcela reálnou možnost předčasných voleb může teď pan Babiš, který by se jich správně měl bát jako čert kříže, používat na vystrašené a rozložené demokratické strany jako klacek. Přitom volby, v nejhorším případě v řádném termínu, jsou jediným legitimním řešením dnešní nesnesitelné situace.

Mají ovšem smysl jen tenkrát, pokud se demokratickým stranám (ne nutně všem, aspoň některým) podaří překonat defétismus a dát se po posledních katastrofických letech aspoň trochu dohromady. Z vlastní síly to nejspíš nedokážou, je jim třeba pomoci.

A tu se dostávám k nejpodstatnější věci. Od obnovy demokratického státu v roce 1989 se u nás šíří nedůvěra a pohrdání politickými stranami. Začal s tím ještě za starého režimu Václav Havel podivnou teorií o tom, že stará („chcete-li buržoazní“) politika se stejně jako ta komunistická vyčerpaly a je třeba stavět na jiném základě, na spontánních aktivitách vytvářených ad hoc a soustředěných kolem osobností, nadaných přirozenou autoritou. Toto pojetí nepolitické politiky se pak promítlo do nejrůznějších politických útvarů počínaje Občanským fórem. Společné mají, že všechny skončily špatně. Jediné, co se dařilo, bylo organizování mohutných akcí s minimálním dopadem, nesených myšlenkou, že občanská společnost má existovat jako oponentura politických stran a zároveň kuratela nad politickými stranami. Postupně vznikla představa společnosti, v níž politické mechanismy jsou něčím podružným, a to hlavní, oč v životě a na světě jde, mravnost, se neuskutečňuje jejich prostřednictvím, ale přímo: to jest v praxi prostřednictvím prokurátorů a policajtů. Toto společenské uspořádání, které se podobá autoritativní diktatuře jako vejce vejci, u nás zaváděli zdivočelí idealističtí intelektuálové tak horlivě, až se jim nakonec podařilo přispět k tomu, že se u nás uplatnilo dnešní mocenské uskupení: Babiš – Zeman – ANO – SPD – KSČM. Ostatně, náklonnost novinářů z tohoto okruhu k myšlence jakési opatrné spolupráce s Babišem (Erik Tabery, Marek Švehla, Jan Moláček, David Klimeš) je už na první pohled nápadná. K ideologii a praxi tohoto uskupení, nazývaného někdy jistě zjednodušeně „Pravda a Láska“, patří i dlouholetá realizovaná představa o prezidentovi jako o vrchním kverulantovi ČR (od Václava Havla ji pak rád převzal i Václav Klaus a Miloš Zeman), nedocenění významu voleb do PS loni v říjnu a přecenění nynější prezidentské volby jakožto i podíl na prohře Jiřího Drahoše. Ta poslední volba není významná tím, že Miloš Zeman vyhrál, ale tím, že a jak Jiří Drahoš prohrál. A nemohu se zbavit dojmu, že teď by strůjci této porážky za ní rádi shromáždili celý národ.

Jistě, nedělali to se zlým úmyslem. Mysleli to upřímně. Ale bohužel, jejich počínání bylo nakonec svým způsobem velmi úspěšné. Tento mnohaletý, stupňující se nápor nezodpovědnosti a indolence nakonec podstatně přispěl k destrukci vratké polistopadové demokracie v letech 2013–17. Prezidentská volba je v tom jen třešničkou na dortu.

Naše naděje

To, čeho je dnes především zapotřebí, není, aby se teď všichni sjednotili proti Zemanovi pod praporem těch, kteří nakonec i prezidentskou volbu hanebně prohráli. Nelze bojovat proti jedné vznikající totalitě „národní jednotou“, tedy jinou totalitou. Je třeba proti ní postavit pluralitu názorů, která se nakonec promítne do politické plurality. Musí zůstat zachována názorová pluralita v nezávislých médiích i v organizacích „občanské společnosti“. A je třeba pomoci demokratickým stranám, případně demokratům ve stávajících politických stranách.

To vše není práce na pár měsíců. Je to nejspíš práce na mnoho let. Naše společnost, která se teď zmítá mezi hysterií a apatií, potřebuje naději. A v ničem jiném naděje není.

Psáno pro Echo 24.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big