Hlavní informace
demokracie-nebo-co-ted
Joseph Ducreux. Self-portrait, yawning. 1783. wikiart.org

Demokracie – nebo co, teď

Aby člověk mohl usednout za volant, potřebuje řidičský průkaz. Na chytání ryb potřebuje průkaz rybářský. K vzlétnutí letadlem je třeba pilotní osvědčení. Ani zastřílet si není možné bez příslušného povolení. Pouze k rozhodování o vnitřních i vnějších záležitostech státu se stačí dožít věku stanoveného zákonem. Povinnosti veškeré žádné, vědomosti nemají na váhu hlasu vliv, hlas jako hlas. Pokud skutečně platí churchillovské, že „demokracie je pouze nejlepší ze všech mizerných režimů“, pak ochlokracie, čili vláda davu, masy, lůzy, což je stav, k němuž jsme dospěli, je šestiproudou dálnicí k moci pro kdejakého Lenina.  Moc získaná za aktivní pomoci nejméně vzdělané, a tudíž proti manipulaci nejméně odolné, části populace pochopitelně přitahuje jen určitý typ lidí. Ochlokracii, aneb lůzovládu, považoval už Polybios ve 2. století před naším letopočtem za obzvlášť zavrženíhodnou a patologickou formu lidové vlády, v níž se prosazují temné sklony a nejnižší pudy. Jak vypadá vláda, která se ke kormidlu dostala oblbnutím největší činorodé menšiny, nám názorně předvádějí dokumentární filmy s fešákem s knírkem a vztyčenou pravačkou k árijskému pozdravu v hlavní roli. Rovněž zjevy jako Donald Trump, který své znalosti světa čerpá výhradně z televize, se už staly neodmyslitelnou součástí každodenního provozu. Případné řešení závisí hlavně na tom, jestli se domníváme, že žijeme v demokracii, nevyhnutelně nedokonalé, nicméně reálné, nebo v ochlokracii, sice nepřiznané, ale fungující. Rozdíl je obrovský, přesto se názory různí.

Aristotelés rozlišoval tři druhy přijatelné vlády a tři druhy vlády pokleslé. Mezi přijatelné řadil „politeiu“, vládu svobodné většiny, mezi pokleslé řadil „demokracii“. Také tvrdil, že polis nemůže mít méně než deset a víc než 100 000 členů. Dokud nebude experimentálně prokázáno, že politeia může fungovat i v mnohamilionových společenstvích, zůstává pouze pracovní hypotézou do doby, kdy nějaký bystřejší duch navrhne něco lepšího. Považovat ji za poslední slovo evoluce je pouze projev zpupnosti, jenž si v ničem nezadá se sebestřednou nadutostí držitele zjevené pravdy. Pokud s Aristotelovým dělením souhlasíme, je třeba se ptát, jak to udělat, aby vláda svobodné většiny mohla konečně nastat. Bohužel se nepotvrdila ani teze Karla Poppera, který spatřoval hlavní přednost demokracie v tom, že je to jediný režim umožňující zbavit se špatné vlády nekrvavou cestou. Nic ovšem nebrání zaujmout stanovisko jiné, kupříkladu Platónovo, který z důvodů, na nichž vybudoval základ evropské filosofie, byl zapřisáhlým nepřítelem lidovlády. 

Demokracie je režim neobyčejně odolný vůči útokům z vnějšku, ale takřka bezbranný vůči nepřátelům vnitřním, zejména těm, kteří si k její likvidaci osvojili její vlastní slovník. Má-li se demokracie v mnohamilionových státech vůbec udržet, musí se nějakým způsobem chránit proti nájezdům barbarů a primitivů, s nimiž sdílíme mateřštinu. Jednou z teoretických možností by bylo učinit demokracii výběrovou. Při současné úrovni poznání a zkušeností by jedním z možných zákroků mohl být například požadavek, aby se každý volič podrobil jednoduché zkoušce vědomostí z obecné kultury. Nenalezl jsem rozumnou překážku zabraňující sestavit soubor přiměřeně náročných testů, jimž by se musel volič podrobit, aby získal volební právo. Zkoušky by pochopitelně nikoho nevylučovaly, ti, kdo neprošli, by měli nárok na opravu v následujících volbách. Proti hrozbě plynoucí z činnosti fanatiků, fundamentalistů a oportunistů by toto opatření nechránilo, ale už pouhý fakt, že by se nastávající volič musel někam dostavit a vynaložit úměrnou námahu, by množinu spodiny bezpochyby zredukovalo na sílu méně nebezpečnou. Z osvícenského omylu, že člověk je nepopsaný list, nás už genetici, antropologové a psychologové naštěstí vyvedli. Všeobecné volební právo byl požadavek, který v 19. století vypadal rozumně. Dnes už je zřejmé, že to byla chyba způsobená přeceněním člověka jako takového. Kdyby se podařilo vrátit volebnímu právu přitažlivost, kterou mívalo pro naše předky ochotné pro něj riskovat svobodu i život, kdyby se účast na volbách stala poctou, o níž je třeba usilovat, situace by se značně zjednodušila. V opačném případě je moudřejší se připravovat na nejhorší. Jestliže dovolíme, aby hlas poctivého řemeslníka, zkušeného sedláka, přemýšlivého dělníka, pečlivého úředníka nebo třeba poctivého vědce měl stejnou váhu jako hlas prosťáčka, kterého lze utáhnout na vařené nudli, pak připravujeme diktátorům cestu na vrchol. Demokracie ve smyslu „politeia“ a nikoli „ochlokracie“ může existovat pouze s podporou dostatečného počtu kultivovaných voličů, kteří si jsou vědomi jejích předností a jsou ochotni přiložit ruku k dílu. Nemusí jich být nutně většina, ale dost na to, aby je hejlové nepřeválcovali. Ochlokracie totiž nahrazuje právo rozumnějšího právem drzejšího. Demokracie ve smyslu kultivované vlády, a žádná jiná za námahu nestojí, může vyrůstat pouze z potřeby nezávislosti a nikoli z ukájení nízkých pudů a temných sklonů. Demokracie v tomto smyslu není zlatým teletem nebo jinou modlou, před níž je povinností se plazit po kolenou, ale pouhým projektem, není vyloučeno, že dokonce nedosažitelným, jehož realizace si vyžaduje určitá omezení.  Myšlenka prosazovaná násilím ztrácí na přitažlivosti. Prostředky účel diskreditují, ne naopak, jak tvrdili jezuité. Toto pravidlo platí bohužel i pro demokracii. Demokracie povýšená na jedinou možnou formu vlády, kterou je možné šířit i pomocí armády, přestává být demokracií a proměňuje se v cosi jiného, dosti oplzlého. Demagogie nespočívá v obsahu slov, ale ve způsobu, jakým je s nimi nakládáno. Naopak i dobrá myšlenka potřebuje ochranu v podobě rozumných opatření. Jedním ze záludných a podceňovaných rysů současné podoby demokracie je i to, že neumožňuje rozpoznat nepřítele na první pohled a pomocí nových technických vynálezů nevídaným způsobem rozšířila prostor pro manipulaci. „Reklama nemusí být pravdivá, ale nesmí klamat“ – tak zní zásada, kterou se řídí prodejci zboží, jímž se  dnes stali i lidé usilující o vliv na věci veřejné. Využívaje neustále se zlepšujících znalostí lidské psychologie, vytváří manipulátoři optimistický, ale ve svých důsledcích nepřesný a neúplný a tím pádem frustrující obraz sil, které jsou ve hře. Demokracie v dnešním slova smyslu totiž není pouze jedna z možných forem politického uspořádání, ale také určitý životní styl, ohraničený jistým žebříčkem hodnot, které ne-demokraté sdílet nemohou. Patří k nim třeba právo nakládat se svým životem dle vlastní úvahy a tolerovat i životní styly, které považuji za špatné, pokud neohrožují ostatní.  Demokrat se pozná při obcování s bližními, protože jeho niterné přesvědčení proniká i do oblasti mezilidských vztahů. Není tudíž velké umění odlišit opravdového demokrata od člověka, který pouze zneužívá jejích zjevných slabostí k uspokojování svých sobeckých potřeb.

Je předem jasné, že můj skromný návrh buď zapadne, nebo vyvolá nelibost. Ochlokracie má mnoho vzdělaných a erudovaných obhájců, protože je živnou půdou populistů, demagogů, napravovatelů dávno zvětralých křivd i diktátorů. Ti všichni mají eminentní zájem udržovat fasádovou demokracii s pomocí spodiny. Podceňovat protivníky se nevyplácí, nalézt protiargumenty je snadné.  Samozřejmě si uvědomuji, že zavedení zkoušek je v současnosti naprosto politicky neprůchodné nejen v zemích, kde ještě nebyla ukončena rekultivace krajiny zničené plánovaným hospodářstvím, ale i v oblasti estetiky. Teoreticky by bylo možné dokonce uvažovat i o zkouškách pro kandidáty, protože je poměrně snadné pomocí psychologických testů zjistit velkorysost, schopnost vnímat souvislosti, úroveň sebeovládání i shovívavost, což jsou vlastnosti pro výkon moci jistě užitečnější než třeba organizační schopnosti nebo agresivita. Bez výučního listu není možné být ani zedníkem, ani malířem pokojů. Jen prezidenta nebo poslance může dělat kdokoli, komu se podaří obludit dostatečný počet voličů. Nebylo by obtížné sestavit seznam podmínek, které musí politik splnit, aby se směl ucházet o přízeň veřejnosti.  Dokonce i v zemích, které měly lepší geografickou polohu, dnes vítězí spíš pokusy o zavedení přímé demokracie nebo rozšíření referenda i do oblastí, v nichž má i odborník potíže se orientovat. Ale to už je hudba budoucnosti, která nemůže nastat.

Vraťme se na zem. Bylo by prostoduché očekávat, že pouhá změna režimu udělá z občanů cosi lepšího, než čeho jsme byli očitými svědky. Nevím, jestli se někomu podaří vyřešit paradox demokracie spočívající v následujícím postřehu: existuje solidní množina lidí, jimž vyhovují autoritativní režimy. Ale i bez znalosti příčin je třeba brát tento fakt v potaz.

Demokracie, jak já jí rozumím, se od ostatních forem řízení státu liší především otázkou důvěry: já ti dám svůj hlas, abys za mne vykonával věci, do nichž se mi nechce, jimž nerozumím, na které mi nezbývá čas. Proto není pouze jedním z mnoha možných politických přesvědčení, ale je vnějším projevem životního postoje a přístupu ke světu, který nelze dlouho předstírat. Lidé, jakými byli Jiří Kolář, Jan Vladislav, Pavel Tigrid, Zdeněk Vašíček, Prokop Voskovec, Oldřich Dubina nebo přidavač na stavbě, veterán od Tobruku, jehož jsem znal pouze jeho přezdívkou, abych zmínil alespoň pár zasloužilých nebožtíků, životem prokádrovaných demokratů, nelze zredukovat na zjednodušující formulku. Určující je vztah k moci jako takové. Bytost, která využívá svou autoritu k zvětšování prostoru volby, si zasluhuje loajalitu i v případě, kdy se na jednotlivostech shodnout nedokážeme. Uctívání netřeba, úcta bohatě stačí, lepší samostatně uvažující občan než zapálený vlastenec. Rovnost příležitostí a rovnost před zákonem jsou věci stojící za námahu. Zklamaná důvěra je ovšem důvodem, proč podvodníka při první příležitosti odsunout od válu. Bez jakési základní minimální imanentní důvěry se život proměňuje v zaminované pole. V  praxi to znamená, že každý, kdo tuto základní, minimální a racionální dohodu poruší, automaticky se proměňuje v protivníka. Tomuto zjištění je třeba přizpůsobit nejen pravidla hry, ale především i vlastní přístup. Matení stop je nedílnou součástí strategie dobývání a udržení moci. Odhalování lží, posunů smyslu, zneužívání mnohoznačnosti jazyka, kalení významu a překrucování je poznávacím znamením těch, kdo by dali přednost životu v „politei“. Ochlokrat nejenže může, ale dokonce musí lhát, pomlouvat, špinit, krást nebo podvádět. Jinak by zůstal frustrován a neukojen. Majzla si musí dávat pouze na jedinou věc: neprozradit opovržení, které vůči voličům chová, protože k dosažení svého nepříliš hluboko utajeného cíle se bez prosťáčků, zbabělců, zoufalců a sobě podobných neobejde. Protože bůh, rasa, monarchie i rovnostářská ideologie vyšly z módy, stalo se podkuřování nešťastníkům poslední možností, jak ukájet patologickou touhu po moci. Zjištění, že i ten, kdo si mohl dosyta užívat klidu na práci v totalitním režimu, může cítit nostalgii, je dosti zarážející. Vděčíme za ni takovým postavičkám jako je Klement Zeman, Gustáv Bábiš, Kačer Donald nebo hrdý člen KGB Vladimír Vladimírovič. Protože v hnusné době studené války se demokracií nezaklínal kdejaký šupák.  

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big