TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
dve-zeme-v-jedne
Lid Arcachu (1967). Sargis Baghdasa. Socha nese nápis „My jsme naše hory“.

Dvě země v jedné?

Neuznaná republika Náhorní Karabach.

Pokud nejste nadšenec, tak se u nás o oblasti Náhorního Karabachu můžete dozvědět buď z nepočetných zpráv v médiích, které se týkají tamního válečného konfliktu, nebo jako student mezinárodních vztahů na hodinách o neuznaných státech a o regionech s pochybnou státní suverenitou. Ovšem realita není tak šedá, jak by se mohlo zdát.

Náhorní Karabach neboli Republika Arcach, jak se v roce 2017 na základě referenda oblast přejmenovala, se nachází na Kavkaze mezi Arménií a Ázerbájdžánem, přičemž oficiálně je součástí Ázerbájdžánu. Ten zde však nemá žádnou reálnou pravomoc, neboť území vyhlásilo nezávislost a za vydatné pomoci sousední Arménie si své záležitosti spravuje samo. Republika Arcach se tedy nachází ve stavu mezinárodně-právního vakua, a pokud tady ztratíte pas, tak se domů už asi nedostanete, jelikož zastupitelský úřad ČR zde nemá jak takovému nešťastníkovi pomoct.

Jak takový neuznaný stát vzniká?

Hornatý region byl odedávna víc místem střetu než příkladem poklidného soužití. Setkávají se zde dvě zcela odlišné kultury – křesťanská arménská a muslimská turkická (Ázerbájdžánci), jejichž příslušníci zde po dlouhá staletí žili na jednom místě. Sovětský svaz na začátku 20. století určil, že nad územím bude mít správu Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika a samotný Karabach že bude mít autonomní status. Arménie po celou dobu existence SSSR usilovala o přesunutí správy regionu pod svoji jurisdikci.

Při rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 místní většinově arménské obyvatelstvo vyhlásilo referendum, v němž se drtivá většina vyjádřila pro nezávislost. Ázerbájdžán se území nehodlal vzdát, stejně jako Arménie, která podporovala právo na sebeurčení místních Arménů. V oblasti proto propukla otevřená válka, která s nestabilními příměřími trvá dodnes.

Rozvoj turismu

Vydáte-li se do Arcachu jako turista, narazíte na jeho severní cestě na zrezivělý tank a na procházce po hlavním městě Stěpanakertu (neboli Xankəndi, jak jej nazývá Ázerbájdžán) potkáte výrazně víc mladíků ve vojenských uniformách – jiné upomínky na válku tu ovšem nezaznamenáte. Stěpanakert vám bude připadat jako poklidné místo, které si v letním horku dosahujícím k 35 stupňům nezadá s naším okresním městem. Večer se tu na náměstíčku před parlamentem scházejí místní, kteří korzují k nedalekému parku s fontánou tam a zase zpět. Co ale překvapí, je neuvěřitelná čistota. V celém městě neleží na zemi ani papírek či nedopalek od cigarety (doslova) a všechny travnaté plochy jsou upravené do záhonků. Ve Stěpanakertu samotném ovšem moc co k vidění není a rozhodně to není to, proč Arcach ročně přiláká okolo 10 tisíc turistů, za loňský rok dokonce ze 60 zemí světa.

I když průvodci, jichž je na internetu tisíc a jeden, lákají na historická města (např. Šuši, ázerbájdžánsky Šuša, bývalé výstavní sídlo s mnohými památkami), z nichž ovšem kvůli válce skoro nic nezbylo, do Arcachu se jezdí hlavně kvůli přírodě. Oproti Arménii jsou místní hory zalesněné a z jejich vršin je úchvatný pohled do rozeklaných údolí a kaňonů. Milovníci vysokohorské turistiky si rozhodně přijdou na své. Výstup ke klášteru Dadivank skýtá jeden z nejikoničtějších výhledů jak v Karabachu, tak v Arménii. Středověký klášter postavený z jemně narezlých cihel se vypíná mezi zelenými lesy na úpatí lehce zasněžených vrcholků hor, a návštěvníků je okolo vás přitom zhruba tak deset, ne-li ještě méně. Prozatímní „neprozkoumanost“ tohoto kousku světa dává člověku pocit, že se sám stal objevitelem něčeho nového. Kontrast přírody a kostela v člověku probouzí duchovno a rozjímání nad skoro třítisícovými velikány má svoje kouzlo. Pojedete-li se potom vykoupat do horkých minerálních pramenů v Kelbadžaru, které vyvěrají ze země při 70°C, bude váš zážitek správně karabašsky koloritní.

Sociální bezútěšnost

Kromě přírodních krás a turistických radovánek má Arcach ovšem ještě jednu rovinu: špatný sociální stav. Ceny zboží jsou vyšší než v Arménii, jelikož se naprosto všechno musí dovážet po jediných dvou horských cestách. Rovněž pracovních příležitostí je tu málo, tedy nejste-li voják. Jenže být vojákem v zemi, která je ve válce, není zrovna med. Obyvatelé, kteří nepracují ve službách nebo v armádě a hledají nějakou perspektivu, většinou odcházejí do Jerevanu, hlavního města Arménie. Počet obyvatel Náhorního Karabachu je něco málo pod 150 tisíc, z nichž drtivá většina žije právě ve Stěpanakertu.

Zmiňované Šuši má oficiálně kolem 4 tisíc obyvatel, ale na pohled je to město duchů. Kolem polorozbořené mešity obehnané plotem s příslibem rekonstrukce je polovina bytů v panelácích prázdná. Na nově nataženém asfaltovém koberci pokrývajícím celé město jede auto jednou za uherský rok… Na druhou stranu je město absolutně tiché, žádný hluk ani smog.

A jak se do téhle země-nezemě dostat? Přístupové cesty jsou dvě a obě vedou přes Arménii. Na hranicích vás zastaví karabachští pohraničníci a informují vás, že si do několika dní musíte ve Stěpanakertu zařídit vízum. Do pasu při vjezdu žádné razítko nedostanete. Na Ministerstvu zahraničí Republiky Arcach vám na počkání udělají vízum, které do pasu jen vloží, protože víza neuznaného státu jsou vlastně nelegální a nemají v oficiálním cestovním dokumentu co dělat. Aspoň má pak člověk originální památku.

4 10 2018 obr2

Po většinu času je konflikt na takového úrovni

4 10 2018 obr3

Ikonická katedrála v Šuši

4 10 2018 obr4

Ulice v Šuši

4 10 2018 obr5

Parlament Republiky Arcach v Stěpanakertu

4 10 2018 obr6

Karabašská příroda

4 10 2018 obr7

Vodopády „deštníky“

4 10 2018 obr8

Klášter Dadivank

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1