Hlavní informace
bursaci-a-prazsti-nemci
Léo Schnug, La chauve souris. 1904. wikiart.org

Buršáci a pražští Němci

Dnes je Praha multikulturní metropolí, kde na ulicích nepřekvapí pestrá směs národností, turistů, zahraničních studentů nebo cizinců, kteří tu dlouhodobě pracují a žijí. Již se téměř zapomnělo, že hlavní město se pyšnilo bohatou německou historií, že Karlova univerzita měla ryze německou část, že ulice Na příkopech byla plná německých podniků, že národnostní potyčky a demonstrace byly v historickém centru téměř na denním pořádku. Rudolf Kopecký přibližuje tuto atmosféru Prahy v další kapitole svých pamětí.

(Martin Nekola)

Byl jsem malý školák, když v Praze vypukly buršácké nepokoje. Neměl jsem na nich pochopitelně nejmenšího podílu. Moji rodiče, jako ostatně všichni dospělí vůbec, dbali pečlivě, abychom se do toho nepletli a nepřišli k úrazu. Nemyslím, že někdo z nás školáků tuto péči ocenil, jak toho zasluhovala. Spíše jsme měli pocit, že nám dospělí nic nepřejí, že jsou národně vlažní a že nám překážejí projevit národní city činem.

Buršáci, to slovo je odvozeno z německého "Burschen", byli studenti pražské německé university a členové krojovaných spolků, takzvaných "Burschenschaftů”. Vedle těchto spolků byly ještě tak zvané "Corps", stejně uniformované, ale pro Pražany byl každý německý student, který nosil kroj, nebo alespoň stuhy svého spolku buršákem. Všichni bez rozdílu byli předmětem obecné lidové nechuti a nevole a nelze tvrdit, že to bylo nezasloužené. Přičinili se o to, jak jen mohli.

Jako v Německu, odkud byly tyto organisace přeneseny do Rakouska a do Čech, tak i v Praze měli tito krojovaní studenti ve zvyku konat každou neděli k polednímu na "korse" procházku v plném lesku svých krojů, opatřených velkoněmeckými stuhami. Říkalo se tomu "buml" a konalo se to zpravidla na Příkopech. Vyšli buď z Německého domu (kasina) na Příkopech, nebo ze Studentenheimu, studentského domova v ulici, jež se za republiky nazývala Hooverovou. Kromě toho pořádali hlučné pitky v hospodě na Lišce, kterou nazývali "Schipkapass". Zde také konali své povinné souboje, tak zvané mensury. Ale "Liška" byla hodně stranou a většina pražského obyvatelstva o existenci buršácké hospody nevěděla.

Pražské obyvatelstvo nemělo Němce nikdy rádo a nelibě snášelo příliš hlasitý německý hovor. Nicméně, tato nechuť byla celkem pasivní a nevedla k nepokojům. Vystupování studentů se však obecně považovalo za provokaci. Uniformy a neomalenost studentů, kteří si razili při svém bumlu cestu bezohledně, jakoby jim patřila celá Praha, nebo alespoň celé Příkopy, dráždili horkokrevnější Pražany. Ostatně, nikdo nemá rád, když ho někdo hrubě strčí s chodníku do jízdní dráhy.

Tak začaly drobné rozmíšky, jež se ustavičně stupňovaly, až přešly vnepokoje.

Lidé se nejprve přestávali vyhýbat studentům na korse a uvolňovat jim cestu. Začali jim v promenádě překážet. Docházelo k výměně slov, pak k drobným potyčkám, jež se postupně množily a nakonec byla vytlučena okna v Kasinu a ve Studentském domově. Demonstrace proti Němcům se množily. Nálada byla vždy vzrušenější, tím spíše, že německý tisk v Praze i jinde spustil povyk, jakoby byli němečtí studenti v Praze vyvražďováni a český tisk svými odpověďmi upozornil na buršáky všechny své čtenáře, z nichž ne každý vynikal dobrými mravy a ohleduplnými způsoby. Horkokrevnější studenti z českých vysokých škol začali chodit také na Příkopy a k nim se brzy přidali i středoškoláci, protože tehdy by se bylo muselo hledat s lucernou studenta, který by nebyl vlastenecký a především protiněmecký. Svaz českého studenstva zavedl na čas pro studenty barety se stuhami podle fakult, aby se vidělo, že vedle krojovaných studentů jsou zde také studenti čeští. Nebyl to právě šťastný nápad, a barety měly krátký život k velkému zármutku nás školáků, kteří jsme doufali, že se také jednou ozdobíme tímto zevním odznakem českého studenta. Příčina neúspěchu baretů byla však celkem prostá. Čeští studenti neměli tehdy nejmenší zálibu v něčem, co by se nějak podobalo uniformě a tak se u většiny z nich barety nikdy neujaly. Naproti tomu si baret a stuhu mohl pořídit každý, kdo chtěl a také si je pořídil mnohý, kdo nejen že nikdy nezavadil o vysokou školu, ale neměl ani těch nižších škol mnoho.

A tito studentsky uniformovaní nestudenti studentské a národní věci mnoho cti nepřidali. Zásluhou těchto živlů vyústily rozmíšky, zprvu jen malé, ve značné nepokoje, jež vedly k mnohým zákrokům policie. Ta byla tehdy lidem krajně neoblíbena. Být policistou v Praze znamenalo být skoro pariou. Slýchal jsem, že mnozí majitelé domů dávali za takových příležitostí, jako byly buršácké nepokoje, nebo jiné případy policejních zákroků proti lidu, policistům výpovědi z bytů a že se jim lidé začínali vyhýbat a přerušovat s nimi společenské styky.

Pro nás, školáky, byly ovšem protiburšácké demonstrace velikou věcí. Ač jsme se nikdy na Příkopy nedostali a zejména jsme tam nepřišli v době demonstrací samých a nemohli tak dostát své převeliké tužbě hodit alespoň jeden kámen do oken Kasina, nejeden z nás se docela nepravdomluvně vychloubal svými hrdinskými činy v tomto směru. Když jsme nemohli jinak dát průchod svému nadšení, začali jsme nosit do školy veliké stuhy v národních barvách, nebo slovanské trikolory. Školní úřady to brzy zakázaly, ale učitelé oznamovali zákaz takovým způsobem, že jsme snadno poznali, že jim není ani trochu po chuti. Nosili jsme tedy stuhy pod kabáty přes vesty a učitelé je neviděli, protože je nechtěli vidět. Kdo by byl chodil bez stuhy, byl by u spolužáků považován za zrádce a Rakušáka, což bylo jen o maličko méně špatné, než být považován za Němce. Myslím, že i učitelé sami by byli v duchu k jeho jménu připojili nepříjemnou poznámku. Za ta léta, co jsem chodil do nejrůznějších škol, měl jsem učitelů a profesorů slušnou řádku. Nemohu říci, že jsem všechny ctil a miloval – některé jsem opravdu nenáviděl – ale ať byl náš vzájemný poměr jakýkoliv, vždy jsme měli my žáci spolehlivý pocit, že přes rozdíl ve věku a postavení všichni z nich patří k nám, protože v hlavních věcech mysleli v podstatě stejně jako my a my zase stejně jako oni. Milovali jsme a nenáviděli stejné věci. My jsme tak činili citově a bez přemýšlení, oni věděli proč, ale nakonec si to přišlo na stejné. Ovšem, mnoho z těch našich lásek a nenávistí nám vštípili právě naši učitelé.

Buršácké, vlastně protiburšácké demonstrace byly jen kratinkou a celkem nevýznamnou episodou v napjatém vzájemném poměru mezi českým a německým obyvatelstvem Prahy, nesporně však přispěly k prohloubení propasti mezi Čechy a Němci. Vytvořily se zde dva od sebe naprosto oddělené světy. Ve škole jsme se sice učili německy – ne příliš nadšeně a svědomitě, protože ani naši učitelé na nás v tomto směru nepožadovali tolik píle, jako pro jiný učební předmět – ale nepamatuji se, že bych byl v prvních dvaceti letech svého života hovořil s nějakým Němcem. Pomyšlení, že by mohl být nějaký vzájemný styk, že by dokonce mohlo být nějaké přátelství mezi Čechem a Němcem, bylo něčím, co v našich myslích ani nevzklíčilo. Nemyslím, že tomu bylo jinak i na německé straně. Do německého "Kasina" jsem vstoupil prvně a naposledy až za republiky, když jsem jako novinář si přišel poslechnout Konrada Henleina, jenž se přišel Praze představit a obalamutit každého, kdo se jím napálit dal. Prvního Němce, kterého jsem poznal blíže a s nímž jsem se spřátelil, jsem potkal až v Berlíně, nějaké dva nebo tři roky před vypuknutím první světové války. A první Němce z Čech jsem poznal z přímého styku až za první světové války, když jsem narukoval k osmému zeměbraneckému pluku a byl s několika kamarády přeložen k šestému zeměbraneckému pluku, jehož doplňovacím okresem byl Cheb. Zde jsem nalezl první německé známé z Čech. Nemyslím, že jsem byl po této stránce nějakou výjimkou, leda snad v tom, že jsem jako dvacetiletý navštívil Berlín a poznal zde některé Němce a měl dokonce některé přátele v Říši. Většina příslušníků mé generace Němce ani nepoznala, ani se s žádným nespřátelila. Češi a Němci prostě žili od sebe odděleně. Češi neměli Němce rádi – a neměli také žádného důvodu je milovat – a Němci za každým krokem dávali najevo svou povýšenost i své opovrhování Čechy. Duch Mommsenův ovládal německé vzdělance a ještě více i německé polovzdělance a nevzdělance.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...