Hlavní informace
vyrostli-jsme-z-kulturniho-zoufalstvi
Cy Twombly, Ritual. 1949. výřez. wikiart.org

Vyrostli jsme z „kulturního zoufalství“?

Je zvláštní a varovné, že středoevropské společnosti byly před více než sto lety v mnoha ohledech propojenější než dnes. Společnosti, oddělené po první světové válce ne podle pozitivních kritérií blaha a prospěchu obce, ale jen podle jazyka, pohrobci obou světových válek a vlastních totalitních selhání, se k sobě v současné době přibližují jen nesměle – a ne z vlastní vůle. Země Střední Evropy jsou ostrovem zatrpklosti v proudícím moři Evropy. Zajatci obrozeneckých mýtů z devatenáctého století, kterým nikdo jiný nemůže a nepotřebuje rozumět. Region, předstírající post-modernitu, aniž by prošel a pochopil dobu, krize a výzvy modernity. Pouhé sčítání vlivu zemí Visegradu vůči Evropské unii nemůže nahradit pozitivní program a pocit potřeby širší regionální sounáležitosti. Proč se tedy Střední Evropa nedokázala poučit a jen znovu opakuje minulé chyby i v hvězdné hodině dějin evropských?

Prokletí „politiky kulturního zoufalství“
Společenská identita se ve Střední Evropě vyvíjela po mnoho století, spojena s širší rodinou, místem narození, přírodou a obděláváním půdy. Jedinec ještě neznal kategorii pokroku a pokorně se podřizoval neměnnému pořádku věcí a vztahů. Přijetí křesťanství a nástup feudálního systému toto chápání světa jen potvrdily. Jeden Bůh a jeden vladař stále představovali nezměnitelnou stabilitu a pořádek světa. Král byl panovníkem „z Boží vůle“ a války, epidemie i neúrody byly stále stejným božím úradkem, který člověk nemohl ovlivnit a musel snášet. Jen o něco později ve Střední Evropě začalo hrát významnou roli i korunou organizované přistěhovalectví do neosídlených oblastí a nových měst, které vytvořilo a napříště definovalo zvláštní jazykovou a kulturní bohatost regionu. Jeho východní část navíc po dlouhá staletí musela reagovat na, z úhlu pohledu západo-křesťanského světa, akulturní osmanské a ruské výboje, které byly vnímány jako „pohanské“ a tedy „cizí“.

Průmyslová revoluce devatenáctého století způsobila dramatickou ztrátu této po tisíciletí vytvářené lidské stability. Americký historik Fritz Lenz to, co ji nahradilo, ve svojí stejnojmenné knize nazval „politikou kulturního zoufalství“. Namísto identity, formované po věky místem a příslušností k jeho tradici, nastoupila „politika“ velkých „národních“ mas, vykořeněných z dosavadní identity, ale nijak nezakotvených v nové situaci, kde jednotlivce určoval nadále jen jazyk a identita definována příslušností ke státu. Nikde jinde to nemělo tak tragické následky jako právě v Evropě střední.

Stabilita, přestala být, možná už napořád, hodnotou. Život jednotlivce, který byl až do té doby jen prostým naplňováním osudovosti náboženské víry, naplnila netrpělivá pochybovačnost o všem. Ve fanatismu nové víry v neomezené možnosti rozumu, pokroku a mechanické „vědy“ ztratila pokora hodnotu. Namísto po tisíciletí vyrůstající kulturní identity osobní i krajinné byla člověku novým světem oktrojována omezující pseudoidentita kulturního zoufalství, nalézající smysl jedince pouze v nelidských a nereálných kolektivistických konstruktech národních států, tříd a ras. Namísto Člověka jako universálního Božího dítka, aspoň teoreticky omezovaného etickým rámcem Desatera, nastoupil jednojazyčný Našinec, omezený snad jen představivostí v rámci svého chápání „svobody“. A pojednou se cokoliv „naše“ automaticky měnilo v etické.

Zotročení vzdělanosti národními jazyky postupně přivedlo konec nad - či vícejazyčných zemských identit. I věda, ve středověku ještě univerzální, společnou latinou sdílené kulturní bohatství všech vzdělanců, se pod tímto tlakem musela přizpůsobit a postupně ponárodnit. V tomto procesu zmizela i nejdůležitější hodnototvorná vrstva komunikátorů, lidí více jazyků, představujících páteř a samu možnost nadnárodní státnosti. Nově předstíraná odvěkost jazykové exkluzivity rychle nahradila mnohem starší a podstatnější morální narativ křesťanství. Nemravnost vlny podvrhů, jako byly české Rukopisy, byla dokonce natolik obdivována, že se stala inspirací pro patetické „národní umění“ zbytku devatenáctého století. Dnes by už asi jen málokdo připustil, že Svatovítský poklad byl původně a po staletí českým pouze ve smyslu zemském, tedy pokladem všech v Čechách a na Moravě po staletí žijících křesťanů bez ohledu na jazyk, kterým hovořili…

Zrod etnického občana
Pevnost osobnostního zakotvení, vycházejícího z krajiny, půdy a rodiny na půdě usazené, se v průběhu života jediné generace změnila v identitu pouhého zaměstnance, dělníka bez zakotvení. Z krajiny, která ho po staletí definovala, se z nutnosti stěhoval za prací do města, kde jeho původ neznamenal vůbec nic. Vykořeněná Modernita stvořila nového člověka, který na místo, aby patřil někam, uměl už jenom patřit k někomu - k zaměstnavateli, národu, myšlence, vůdci. „Patřit někam“ a „být pro něco“ se přestalo nosit a vyplácet. Kulturní zoufalství šmahem odmítlo skutečnost, pravidla a zákony, a nahradilo je snadno zaměnitelnými představami, sny, a hlavně, negativním vymezováním „proti někomu“. Moderní člověk přestal potřebovat pozitivní vizi. Od této chvíle si vystačil s obrazem nepřítele a pocitem ohrožení.

Modernizační expanze Pruska vedla ke sjednocení Německa, území po staletí pohodlně usazeného v desítkách lokálních identit a vrženého nyní do zmateného hledání obecné „velkoněmecké identity“. A právě z radikálnosti této změny a ztráty významu stability vzešel onen Lensem popsaný stav „kulturního zoufalství“, který se rychle přenesl na celou Střední Evropu. Už ne osvícenecká idea pokroku, vzdělání a mravního rozvoje jednotlivce jako podmínek rozvoje a povznesení celé společnosti, ale razantně bezskrupulózní a kolektivistické „národní sebeurčení“ a vyvyšování „svého“ se stalo nejsnadnějším programem nových a na zodpovědnost nepřipravených elit.

Nehotové „národní“ nebo „národně obrozenecké“ identity nehledaly pozitivní obsah, zaměřený na budoucnost. Hodily se jen k vyvolávání emocí, rozbíjení „starého“ a bránění vnějšímu tlaku. A vzhledem k dostatku skutečných i domnělých nepřátel ne-pozitivně popsané národní myšlenky se tento negativní tón a vylučování ostatních staly ve Střední Evropě prakticky jediným obsahem a strategií takzvaných národních sebeurčení a „osvobození“.

Průmyslová revoluce zničila tradiční identity, ale neuměla je nahradit novou pozitivní identitou. Hodnotové prázdno „kulturního zoufalství“ otevřelo cestu k nejnelidštějším pseudovědeckým ideologiím v historii lidstva. Státy, v té době už ne z „Boží vůle“, ale vyrůstající z rozšiřující se moci „demokratické politiky“, věci zcela nedostatečného veřejného diskurzu a manipulovaného souhlasu, se změnily jen v industriální rámec nezakotveného masového šílenství a nehumánnosti. Zhlouplé masy středoevropských „moderních národů“ nadšeně podpořily vstup do sebevražedné války, označené později za první světovou. Dalších sto let pak zkoumaly, proč ona válka, kterou nikdo nechtěl a nepotřeboval, vlastně vznikla, aby se nakonec shodly, že za ni mohou ti druzí.

Po první světové válce tak ve Střední Evropě vznikly na etnickém principu „národního sebeurčení" státy bez okolnímu světu pochopitelné a respektu hodné identity. Okamžitě zatížily vztahy mezi sebou sice drobnými, ale přesto traumatizujícími válkami o drobné kousky země u vzájemných hranic (česko-polská válka o Těšínsko), potlačením národnostních menšin (vojenský zásah československé armády v Sudetech), nebo boji s krvavými pseudoproletářskými revolucemi v oblastech, kde žádní proletáři nikdy nežili (Maďarsko, Slovensko). Polsko ještě tři roky čelilo bolševické intervenci z Ruska bez jakékoliv pomoci svých sousedů, Československa a Maďarska. V první světové válce vítězné Polsko však nakonec stejně jako poražené a ponížené nové Maďarsko skončilo s nepříliš demokratickým vojenským režimem. Pokus o demokratickou verzi nadnárodnostní politiky a vytvoření jednoho nejazykového politického národa v Československu po dvaceti letech ztroskotal na neschopnosti elit i společenství oprostit se právě od jazykového rozdělování. Bez spojenců pak snadno podlehl další expanzívní vlně německého a rakouského „kulturního zoufalství". Staletí konstruované mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko bylo v roce 1918 rozbito stejně nesmyslně jako o dvacet let později – už podstatně snáz - mnohem menší a jednodušší Československo, které nakonec, těsně poté, co se zbavilo komunistické diktatury a konečně získalo svobodu, v roce 1992 spáchalo sebevraždu...

(Přinášíme první část eseje Jana Urbana – druhá část vyjde příští týden.)

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...