Hlavní informace
operari-sequitur-esse
Willem de Kooning, bez názvu.1949. výřez. wikiart.org

Operari sequitur esse

Každé naše snažení musí vycházet z prvopočátečních důvodů, z původních motivů, impulsů. Mechanika, metoda, „systém“ o ničem nerozhodují. Vždy je nutno vrátit se na počátek ke zdroji, k prameni. Jen odtamtud lze znovu čerpat. A znovu a znovu. Ten výchozí bod (a věrnost vůči němu) je provždy rozhodující. Vše ostatní je úmor, nuda, neštěstí, trápení, mrtvé a zmrtvující nihil. Každé snažení se musí každým dnem, každou minutou vlastně vracet k živorodosti počátku. Vše ostatní je neplodná marnost, beznaděj. Měl jsem dnes velmi dlouhý, barvitý a krásný sen. O tom, jak jsme znovu oživili jeden náš letní festival. S naprostou samozřejmostí, ač těch, kteří přetrvali i doby nepohody, bylo jen několik. Přibyli ovšem jiní. Byl tam Fido a ještě někdo velmi mladý a mně neznámý. Všechno ohledně organizace festivalu, kapel, dramaturgie a „přidružených uměn“ poslouchal se zájmem a pomáhal automaticky, s čím bylo potřeba. Naprosto samozřejmě se choval Fido, který tu něco přitloukal, řezal, vlekl z lesa, domlouval s dalšími pomocníky, jednu chvíli jsme se vypravili zlézat nedalekou skalní stěnu. Ukázalo se, že je téměř kolmá a pokryta broušeným-řezaným sklem. Byly na ní různé ornamenty, výstupky, broušené ozdoby jako na svatebních sklenicích. Fido lezl nade mnou, já o něco níže. Stěna byla velmi vysoká, ale stále jsme se na ní drželi. Bylo mi jasné, že pokud se někdo z nás zřítí, nemůže přežít. Výška byla už ve dvou třetinách „skály“ závratná. Na mé obavy, zda se to dá vůbec celé vylézt, odpovídá Fido klidně: „Vždycky jsme vylezli,“ a šplhá nerušeně až k hornímu okraji stěny, na který jsme se pak pohodlně všichni tři vyhoupli.

Jednou jsme byli pozváni na literární festival do Plzně, který organizoval tamější Prazdroj. Vše zprostředkoval a zařídil Marian Palla. Ve smlouvě bylo napsáno, že já (jakožto vedoucí „souboru“) jsem zodpovědný za to, že všichni vystupující se dostaví na pódium střízliví a nikoli pod vlivem některé z návykových látek. V opačném případě jsem povinen zaplatit 50 tisíc. Marian tu smlouvu nepodepsal (jak jsem zjistil dodatečně), já – s velkými nejistotami – ano. Jeli jsme spolu autem už někde od Přerova či Olomouce. Všichni ožralí jak zákon káže, kromě (částečně) mne a šoféra. Tři hlavní aktéři si dokonce hlídali dýchacím přístrojem přísun nápojů, aby promile neklesla pod dvě celé. Dařilo se jim to až do místa určení. Na pódium jsme šli hned. Houslista a míchač computerové hudby vůbec nemluvil, jen se klátil u svého elektronického zařízení a nejistě svíral housle. Baryton-saxofonistovi se po prvním tónu urval s krku závěs s nástrojem. Nezaváhal, zachytil kolos barytonu, spustil se s pódia a lehl si naznak na první lavici. Ohromný nástroj svíral nad sebou. Hrál, jak to jen šlo. Je jasné, že jsem se snažil působit co možná klidně a přirozeně. Nic jsem nekomentoval a rovnou začal číst. Naštěstí mnoho lidí v tom malém sále (byl to vlastně jakýsi velký výčep) nebylo. Vědomě jsem se soustředil na to, abych případné reakce publika vůbec nevnímal. Snad ani žádné výrazné nebyly. Po nás vstoupil na pódium Martin Jirous, se svou ohromnou „Sumou“, kterou významně třímal nad sebou, a v pohrdlivém srovnání poukazoval na můj ubohý štůsek pomačkaných papírů A4. Dál už mi vše splývá v milosrdných mhách. Houslistu jsme ztratili, ač housle (v jejichž futrále ustavičně vyzváněl mobil, na který jsme mu volali) nám zanechal. Nad ránem – po obvolání záchytných a policejních stanic i nemocnic a Armády Spásy – jsme vyrazili zpět do Brna. Jeden chyběl. Někde u Pelhřimova jsme se komplikovanými telefonáty dozvěděli, že dotyčný už sedí v Brně, v jednom spřáteleném baru. „Co dělá?“ – „Mlčí a pije pivo.“  – Dobro došli.

Ještě poznámečka, chtěl bych, aby ne zlomyslná: Ověřil jsem si (v Praze na Nové scéně letos v dubnu) jednu zřejmou skutečnost (a něco, co jsem si vždy myslel), že kapela Květy, ověnčená různými „alternativními“ cenami a požívající přízně mých vzácných přátel Pavla Klusáka a Josefa Jindráka, je (dle mého soudu a upřímného přesvědčení) jednoduše popík. A mám-li už si „vyřídit účty“ s populárními kapelami, které mě dráždí a nemohu jim při nejlepší vůli přisoudit ani v nejmenším nějaký stín „alternativy“, pak je zde ještě jedna podobná: Budoár staré dámy. Jakkoli je slečna Marta příjemná a sympatická bytost, jakmile začne zpívat, mám před sebou Nastěnku z Mrazíka a trpím jako zvíře. Je toto všechno moje vina? Kde se stala chyba? Jsem netolerantní, nerudný, ve své starobě už dementní? Bůh suď. Nejsem rád, že jsem to musel napsat. Ale někdy to jinak nejde. Podílel bych se na matení, což nemohu.

Legendární kouzelník Viktor Ponrepo (vl. jm. Dismas Šlambor) dostal povolení k provozování vlastního stálého kina jako první v českých zemích, v Praze v Karlově ulici, 15. září 1907. Biograf měl 56 sedadel a hrálo se denně kromě pátku. Můj dědeček z matčiny strany (který zemřel ve stejný den, kdy já jsem se narodil) založil stálý biograf v Litovli začátkem roku 1914. V té době se narodila také má matka (1. 4. 1914) jako první dítě svých rodičů, nadšených ochotníků a podporovatelů místního Vlastivědného musea. Přátelé dědečkovi jí spontánně říkali „Kinoděvčátko“ (jak se zachovalo na několika pozdravných vizitkách). 1. duben – apríl. Nevím, kde jsem to slyšel, ale prý lidé narození toho data nejsou v životě příliš šťastni. Na apríla se narodil rovněž Josef Topol. Téhož dne spatřili světlo světa i Otto von Bismarck, Nikolaj Vasiljevič Gogol a Milan Kundera.

Dovídám se, že Mikoláš Aleš prý šel na studia do Prahy z Písku (kde chodil na gymnasium) pěšky. Můj děd a praděd ze strany otcovy, jak vyprávěla babička, chodili do práce každý den pěšky přes 10 km. Důlní inženýři. Tam a zpět. Je také pěkná epizoda ze života nanejvýš úctyhodného Jana Evangelisty Purkyně (university jehož jména jsem absolventem, v Brně ovšem, nikoli v Oustí), který šel na studia do Prahy z Litomyšle pěšky jen v ponožkách, protože boty neměl. Tak o tom píše ve svých pamětech Nitky mého života: per pedes apostolorum. Pěšky jako apoštolové. Oustí. Aussig. Ještě teď mi jde mráz po zádech při pomyšlení na vojenská sedmdesátá léta a alkoholové, často až doslova záhubné ventily temně socialisticky otlučeného a panelově zchátralého Ústí s mlžnými postavami, které nebydlely nikde a byly všude. Pak ještě jednou jsme v Ústí byli, s přítelem muzikantem, pozváni na nějaký studentský literární festival. Jak naivní joja jsme přijeli do tohoto města hrůzy, kde v ohromných budovách bydlí jen průvan a z obludných kremelských schodišť jakoby na orloji permantně sestupovali Stalin, Žukov, Malinovskij, Berja… Ptám se, „A kdo ten festival organizuje?“ – „Studenti bohemistiky.“ Odvaha mě opouští, vím, že jsme ztraceni. Naše vystoupení nestálo za nic, ale vzhledem k tomu, že v publiku nebyl vůbec nikdo (jen pořadatel asi po deseti minutách nám přišel říct, abychom už skončili, ostatní návštěvníci se bavili jakýmsi masopustně-studentským divadlem v přilehlé restauraci), tak to snad ani nevadilo. Rychle na bar, do putyk, které jsme pak přece jen nějaké našli. Po zavíračce běžíme na poslední vlak PRYČ jako o život. Sympatický ajznbon u koncových světel na mě dýchavičného ještě gentlemansky čeká. „Kam to bude?“ – „Co nejdál, úplně na konec.“ – „Do Děčína?“ – „Ne, úplně na konečnou.“ – „No, ale my dál už nejedem,“ směje se konduktér a podává nám lístky. Děčín! První non-stop u nádraží. Hospodský-Bulhar topí bedýnkama od zeleniny a ovoce (je únor). Hospoda skoro vylidněná. Za chvíli se začne plnit dost od pohledu výhružnými, snědými lidmi. Beze slova si někteří přisedají k našemu stolu, kde sedíme jen my dva a snažíme se dál nenuceně mluvit. Dvě mladičké šlapky, několik podezřelých mladíků, mohutný Rom si sedá na okraj stolu naproti mně. Někdo další nám nabízí holky. Nervózně se ohlížím po našich dvou – celkem slušně drahých – kytarách, které máme za zády. Taky na naše poměry dost tučný honorář mě pálí v kapse. Najednou se rozhodnu: „Dáš si aspoň kafe, kamaráde?“ obrátím se přátelsky na svalovce, sedícího naproti. „Dejte si něco! Hráli jsme dnes v Ústí, něco málo vydělali, pojďte se s náma napít.“ Atmosféra řídne, Bulhar přikládá a já vyprávím páté přes deváté, o hraní, o Brně, o lidech, o životě. Snědí noční návštěvníci se chovají přátelsky, i úsměvy se zalesknou. Jednu chvíli cítím, že to musíme nějak uzavřít. Omlouvám se za ještě další povinnosti, všechno dohromady platím, bereme kytary a s podáním ruky všem vycházíme na potemnělý chodník. Když jsme asi dvacet metrů od non-stopu, volá na nás od vchodu jeden z mladíků a něčím mává nad hlavou. „Nechali jste to tam,“ – podává příteli-kytaristovi jeho novou sadu foukacích harmonik Hohner za patnáct set. Děčín!

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...