TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
cemu-se-da-rikat-zivot
Pieter de Hooch. Couple with Parrot. 1668. Výřez. wikiart.org

Čemu se dá říkat život

Kratší a volný stojí za víc než delší a přihrblý.

Netřeba spatřit na vlastní oči majestátní let supa hnědého nebo orlsosupa bělohlavého, aby při pohledu na kanárka v kleci padl na člověka smutek. Vnímavému stačí vidět třepetání poštolky obecné, kroužení káně obecné, neslyšný let sýčka obecného nebo jinou létající obecnost, aby ho při spatření papouška poskakujícího na bidýlku přepadla záludná, zdánlivě nezodpověditelná otázka: je lepší létat, nebo si užívat bezpečí klece? Kroužkování sice není spolehlivá metoda zjišťování věku ptáků, ale údajů se už podařilo nasbírat tolik, že jejich výpovědní hodnota je poměrně vysoká. Můžeme vzít za bernou minci, že ptáci v zajetí, o něž je dobře pečováno, se obecně dožívají dvakrát až třikrát delšího věku vyššího věku než v přirozeném prostředí, kde na ně číhají nemoci, nepřátelé i různá jiná nebezpečí.

O plynulém přechodu od zvířete k člověku nevědí už jen lidé, k nimž nedoputovala ani vyprávění členů archaických kmenů, ani lidí žijících v úzkém kontaktu s přírodou, ani etologů. Zjevná inteligence, složité systémy komunikace a používání nástrojů, ale i zárodky soucitu, spolupráce a solidarity jsou doloženy i v ptačí říši.

Antropomorfizace není dobrý způsob, jak nahlédnout do myšlení zvířat. Zoologické zahrady jsou užitečná, občas překvapivě krásná zařízení, v nichž je možné vidět i ptáky, pro něž už ve volné přírodě nezbývá místo. Přesto ani pohled na zdánlivě vesele poskakující, dobře živené a pěkně vyhlížející tvory nedokáže zapudit otázku, jestli jim létání nechybí. Experimentátoři vymysleli spoustu pozoruhodných pokusů, jak zkoumat zvířata, ptáky nevyjímaje. O jejich smyslech, tazích, paměti a schopnosti řešit problémy toho víme spoustu. Ptáci jsou k letu skvěle vybaveni, vzduch je jejich živel a akrobacie, kterou mnozí ve vzduchu předvádějí, je zřejmě nedílnou součástí jejich světa. Jsou ptáci, jako třeba albatrosi, kteří vydrží ve vzduchu i několik let bez přistání. Příroda je obdařila mozkem, který jim umožňuje spát v letu v jakési sérii mikrospánků. Také rorýsi nemusí několik let přistát a jako jediní se dokáží v letu i pářit. Kdyby nemuseli snášet vejce, krásně by se bez země obešli. Ostatně nohy už jim zakrněly. Jak ale zjistit, jestli ptáci let postrádají, nebo jestli jim je milejší žít v bezpečí klece bez starosti o potravu?

Proto moji pozornost upoutala následující zpráva: Myslím, že to byl papoušek nandej, který patřil Karlu von Frischovi. Profesor ho nechával obvykle chvíli létat po pokoji, když viděl, že se vyprázdnil; v příštích deseti minutách se potom nemusel obávat o krásný nábytek. Papoušek tuto souvislost velice brzy pochopil, a protože volně poletoval nesmírně rád, vždycky ze sebe vší silou demonstrativně něco nepatrného vytlačil pokaždé, když profesor přistoupil ke kleci. Zoufale tlačil, i když se mu vůbec nedařilo něco hmatatelného vyprodukovat, takže hrozilo nebezpečí, že si ublíží.“

Chudák Nandej černohlavý zoufale se snažící ze sebe vyloudit hovínko, aby se mohl trochu prolétnout alespoň po pokoji, mne utvrdil v podezření, k němuž jsem dospěl na počátku sedmdesátých let, že kratší a volný život stojí víc za námahu než život delší a přihrblý. Papoušek riskující zranění, aby se prolétl aspoň v místnosti, sice není nezvratným důkazem, ale o potřebách ptáků něco vypovídá. Jistě, prozatím se jedná o jediného papouška. Nezapomněl jsem na historku Miroslava Jiránka, který když uviděl patrně uprchlou, zuboženou andulku na dvoře, vyběhl s bambusovou klecí, kterou měl pro dekoraci doma. Andulka do ní ihned vlétala a očividně se těšila z bezpečí, které ji po neurčitě dlouhé době volnosti klec poskytla. Beru v potaz i fakt, že ptáci, kteří se ocitli na ostrovech, kde létání k životu nepotřebovali, tuto schopnost často postupně ztratili. Ovšemže k vlastní škodě, protože když pak na ostrovy dorazili predátoři, třeba krysy, kočky, psi nebo lidé, často na ztrátu krutě doplatili. Bylo by třeba více pozorování a experimentů, aby se zjistilo, čemu ptáci dávají přednost. Co když ani u zvířat není délka života absolutním kritériem? To, že mi prahnutí po nesmrtelnosti připadá vysloveně nedůstojné, je pouze můj osobní problém nemající s ornitologií zhola nic společného. Totéž platí o přesvědčení, že pro mne život nekončí smrtí organismu, ale zánikem duševní aktivity. Bylo by zábavné a vzrušující vymýšlet pokusy, jak zjistit, zda ptákům létání v klecích chybí. Bylo by úžasné pátrat, co vše jsou ochotní udělat pro to, aby se prolétli. Bylo by zajímavé sledovat, čeho jsou schopni se kvůli létání vzdát.

Znenadání mne napadla další kacířská myšlenka. Jednou z rolí zoologických zahrad je také záchrana druhů, které už nemají šanci v přírodě přežít. Argument záchrany ohrožených druhů nelze odbýt mávnutím ruky, protože ztráty jsou nevratné. Vyhynutí zvířecího druhu je nenahraditelnou ztrátou za všech okolností. Planeta neustále přichází o další a další druhy a všichni jsme den ode dne chudší a chudší. Včetně těch, kdo nemají o hekatombách ponětí, nebo se na nich aktivně podílejí. Teoretická možnost, že se v zoo podaří ohrožené ptáky rozmnožit a vrátit do původního biotopu je závažný argument. Ale co dělat v případě, když lidé zlikvidovali prostředí, na nějž byli živí tvorové evolucí připraveni? Vránu havajskou nebo Hrdličku sokorskou už v přírodě nespatříme. Pozorovat v pražské zoo Majnu Rothschildovu patří k podivuhodným, ale nejednoznačným zážitkům, který ve mně vzbuzuje radost a lítost zároveň, protože její šance na přežití v turistickém ráji na Bali jsou nepatrné. Kdyby se podařilo doložit, že ptáci v klecích strádají, máme právo je pro vlastní zábavu do nich zavírat? Není hanebné udržovat zvířata v nevyhovujícím životě pouze pro sobecké potěšení moje a mně podobných? Mrtvému je lhostejné, jestli byl posledním svého druhu, ztrátu pociťujeme pouze my pozůstalí. Podstatný rozdíl mezi zvířetem a člověkem spočívá jen v tom, že si svou smrtelnost neuvědomují a tudíž nemají možnost zvolit strategii přežití. Ptáci mne dojímají, protože dělají, co je v ptačích silách, aby s námi vyšli. Lidé jim v tom však brání. Nejsem s to se zbavit nepříjemného pocitu bezmoci. Není v mých silách ubránit jim prostor, o nějž je členové mého vlastního druhu připravili. Pocitu spoluviny se zbavit nedokážu, protože využívám výhod civilizace, která je ptákům jednoznačně nepřátelská. I když jsem ani jako kluk nestřílel vrabce a nevybíral kosům hnízda, připadám si občas dost blbě.                  

19 11 2018 obr1

Pieter de Hooch. Couple with Parrot. 1668. wikiart.org

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1