TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
pevnost-belvedere-po-stopach-legionare-iii
Pomník Aloise Storcha.

Pevnost Belvedere (po stopách legionáře III.)

100 let od vystoupení čs. legií v Itálii III.

Rozjímáme na vrcholu Doss Alto, občerstvujeme se a posléze sestupujeme dolů – již na druhý pokus správnou cestou. Po krátkém postupu se u Caverna Rossi dozvídáme z pamětní cedulky (tentokrát dokonce i česky), že právě zde se nacházelo místo posledního opdporu Čechoslováků, kde obklíčeni vydrželi dobře půl dne do zahájení přehradné dělostřelby a příchodu posilových jednotek, které Rakušany z Doss Alto zase vyhnaly.

Ambice nás ještě neopustily a tak pokračujeme výše směrem k bývalému vojenskému hřbitovu. Bohužel je buď až příliš bývalý nebo jej neumíme lokalizovat; každopádně zde náš postup končí a shodujeme se ve vhodnosti taktického ústupu zpět do údolí. Zásadní roli na rozhodnutí hraje (minimálně moje) fyzická kondice – jsme již téměř 7 hodin na cestě prudkým horským terénem jen s malými přestávkami a ani jeden z nás není žádný Messner.

Cestu zpět usnadnila GPS, která si to ovšem záhy zase vybrala a dovedla nás z krásné sjízdné silničky do neproniknutelného pralesa, tvrdíc že je to cesta. Tedy přesně v duchu hesla „zkratka sice delší, ale o to méně pohodlná“. Měli bychom se dokonce nacházet pouhých cca 300 metrů od vesnice Loppio na cestě domů, no nekupte to! Jsem vděčen, že jsem si aspoň nevyvrkl kotník při slézání toho malého vodopádu. Nějaké zbytky staré cesty zde sice opravdu byly, ale nešlo ani poznat odkud a kam měla vést. Děkuji nadvakrát i za to, že jsem se nechal přesvědčit opatrným Honzou, že „cesta dlouhá, ale pohodlná je lepší, než cesta, která není“ a že bude lepší se vrátit. A když jsem hodinu poté zdola z Loppia vzhlížel na strmé skály, kterými se měla ona údajná cesta prodírat, děkoval jsem v duchu potřetí.

Sestup do Loppia zakončovala atmosféra trochu hororová. Z hor se ozvěnou nesl šílený štěkot desítek psů, znějící jak vzteklá smečka v tunelu. A naše spekulace, odkud se bere a proč tam ti psi jsou, znepokojující pocit ještě zvyšovaly. Ale jít dál jsme museli, byť nás celou cestu zneklidňovala představa, že se onen štěkot postupně přesune z kopců na cestu, my za sebou spatříme smečku rozzuřených hafanů a po osmi hodinách tvrdého horského pochodu budeme muset ještě utíkat.

Nic z toho se naštěstí nestalo a Loppio se nám, uondaným poutníkům, stalo malou oázou, kde jsem neváhal utratit 6 EUR za 3 malá lahvová piva v drahém obchodě u silnice, cíleným jednoznačně na německé turisty. Dostalo se nám i odpovědi na psí záhadu – v domě u skal se nachází hotel „Psí ráj“. Nechci rýpat, ale pokud by psi v ráji štěkali tak vztekle a zoufale jako ti v Loppio, moc bych se tam netěšil.

Zbytek cesty po cyklostezce okolo vyschlého Lago di Loppio už – aspoň u mě – nesl rysy čisté únavy a žízně na pivo, jíž jsem vděčně uhasil v baru v Nago ve společnosti velice typických a velice „správňáckých“ Italů a Italek.

Děla z Lavarone

Co by to bylo za zájezd na alpskou frontu bez zhlédnutí aspoň jedné z jejích pevností! Volba padla na pevnost Belvedere (Gwertsch) v Lavarone, z několika (jmenovitě dvou) důvodů: 1) je zřejmě nejzachovalejší, 2) ukázal na ni průvodce.

8 12 2018 obr01

Belvedere, vchod.

Hodinová jízda klikatými horskými silnicemi (mj. přes Rovereto a okolo již zmiňovaného hradu Beseno) dá zabrat motoru, převodovce a spojce a člověk si tady pěkně zakroutí volantem. Ovšem výsledek za to stojí: pevnost je rozsáhlá a většina jejího zázemí pod zemí. Byla vybudována Rakušany cca 10 let před začátkem První světové války a během její prohlídky se mi čím dál připomínala slova generála Pattona, že „pevnosti jsou pomníky lidské hlouposti“. Jedinou ofenzivní zbraní obrovské fortifikační struktury rozložené na cca 1 hektaru a čítající 7 bunkrů propojených chodbami, byly 3 houfnice ráže 100 mm, vyrobené v plzeňské Škodovce a umístěné v otočných věžích.

8 12 2018 obr02

Pevnost Belvedere.

Vše ostatní sloužilo k jejich ochraně a podpoře. Pevnost potkal poněkud tragikomický osud ne nepododobný osudům ostatních podobných statických staveb. Před začátkem války Italové vytáhli na protější vyšší hory dalekonosné kanóny a hned po jejím vyhlášení začali pevnost těžce ostřelovat. Pevnostní houfnice byly určeny především ke krytí údolí a na Italy prostě neodstřelily – celá posádka tak byla nucena pasivně trpět italské ostřelování, aniž by mohla aspoň odpovídat palbou. Po celé týdny navíc prakticky nemohla ven, což samozřejmě vyšponovalo morálku zavřených mužů do krajnosti. Jen trpně sedět pod zemí v nějaké díře otřásající se masy betonu a skal, nemoci ven, jíst polozkažené jídlo, počítat mrvé a raněné kamarády a čekat, kdy na mě dojde... Rád si nechám zajít chuť.

8 12 2018 obr03

Pevnost Belvedere.

Obléhání ukončila až rakousko-uherská ofenziva v květnu 1916, která posunula linii fronty dále na jih a učinila tak opevnění nepotřebným, neb to se jaksi nemohlo pohybovat spolu s frontou. Čili celému tomuto obrovskému dílu lidské práce a důvtipu připadla ve válce úloha fackovacího panáka, jenž byl po obdržení dostatečného množství facek odložen jako přebytečný. Procházíme vlhlkým podzemím pevnosti, občas se vynoříme v některém z nadzemních bunkrů, v nichž z reproduktorů realisticky hřmí dělostřelba, přeručovaná výkřiky v němčině. A mně se s každým krokem vracejí slova mistra manévrového boje generála Pattona. Tolik práce a k ničemu! Nutno dodat, že okolní pevnosti na tom ve válce nebyly o nic lépe a po válce ještě hůře, neb „sběrači kovů“ (termín použitý i v oficiálních dokumentech) je zdevastovali podstatně více. Na Belvedere „jen“ vytrhali střílny a pancéřové zvony a další menší části, na ostatních brali i traverzy z betonu, což se pro strukturu zdí samozřejmě stalo fatálním.

8 12 2018 obr04

Pohled na pevnost Belvedere.

Kličkujeme serpentinami zpět a shodujeme se, že vhodným relaxačně-průzkumným pobytem po temně klaustrofobním prostředí pevnosti bude pokračování seriálu „Hledání hotelu Torbole“. Po návratu tedy již pěšky sestupujeme z Nago do Torbole a poctivě procházíme pláž, kde by se měl hotel nalézat. Nic. Ústí řeky Sarca – nic. Další kousek pláže – nic. Druhé, menší ústí řeky Sarca – nic. Docházíme až k hotelu, který jsme viděli v den první návštěvy Riva del Garda – nic. Nevyhnutelné resumé: hotel Torbole prostě nejsme schopni lokalizovat a moje lýtka se navíc po včerejší horské túře začínají docela bolet, proto opět velíme sami sobě k taktickému ústupu. Ten probíhá starou římskou silnicí dramaticky strmým údolím pod rozeklanými skalami, na jejichž vrcholu tušíme (a posléze i vidíme) hrad Penede.

8 12 2018 obr05

Cesta z Nago do Torbole.

Tuto cestu opravdu doporučuji projít a myslím, že nejlépe zdola. Dějiny (mimojiné i v podobě Benátčanů, kteří tudy v roce 1437 v naprosto unikátní logistické operaci po suchu přesunuli svoji flotilu galér a dalších lodí, aby pak na Gardském jezeře na hlavu porazili místní mocný rod Viscontů) jako by tu ze skal padaly přímo na vás a není těžké představit si místní ruch za doby rozmachu Římské říše – mnoho se tu od té doby totiž nezměnilo.

Pomník Aloise Štorcha

Alois Štorch alias Luigi Storch, ač již sto let mrtev, nám nedává spát. Vyzbrojeni všemi možnými novými informacemi pronikáme znovu do Riva del Garda a s veškerou vervou a kombinací GPS navigace a zdravého rozumu dosahujeme Via Luigi Storch. Což je taková malá zašitá ulička, způlky přístupná jen cyklistům. Ale přeci jen hraje v urbanistice města důstojnější úlohu, než Via dei Legionari Cecoslovacchi v Arcu, neřkuli série propojených dvorků v našem domovském Nagu, honosně nazvaná Via Bohemia e Moravia.

Verva, jež nás dovedla k Via Luigi Storch, nás však nedovedla k jeho pomníku. Ptám se starousedlíka, který evidentně ví, kde to je a z jeho italské řeči chápu, že někde za hřbitovem. Dobrá, tedy, zkusíme znovu hřbitov,  kde jsme již byli předevčírem a nic nenašli.

„Švejk tedy šel, oddán do vůle Boží, ale stále mu cosi opakovalo, že tam studna musí být a také ho nikterak nepřekvapilo, když tam byla. Tekla z ní nažloutlá voda, takže mohl říct: tady maj tu železitou vodu, pane lajtnant.“

8 12 2018 obr06

Okolí pomníku Aloise Štorcha. 

Hřbitov, již dříve prozkoumaný, nám přeci něco dal: dalšího starousedlíka, poskytnuvšího nezbytnou informaci: ano, je to blízko a poznávacím znamením jsou vysoké, z dálky viditelné cypřiše. To byl poslední klíč k rozluštění hádanky, jež se teď před námi otevřela. Z malé uličky za hřbitovem je totiž ještě menší odbočka k „Monumento Luigi Storch“. Jsme tady! Zde byl tedy Alois Štorch před sto lety oběšen. Pro jednu zemi vlastizrádce, pro jinou hrdina... O jeho smrti informuje infotabule i okruh z cypřišů okolo bývalé šibenice. V jeho středu se nachází památník Aloise Štorcha i jeho spolubojovníka Leopolda Jeřábka. Pár minut v tichu, zde jsou řeči zbytečné a snad i hloupé. V tichu i odcházíme, odnáším jen pár lahví po lidech, kteří svoje spočinutí u památníku pojali poněkud ležérněji než my.

Jelikož zlatý hřeb dne byl zatlučen již zhruba v jednu hodinu po poledni, sedláme vůz a přesouváme se tunely a serpentinami k jezeru Ledro. Nemá asi nic společného s válkou ani s legionáři, ale přeci jen se jí tak trochu týká – místní obyvatelé byli po vypuknutí bojů první světové války evakuování právě do Čech a na Moravu a v některých místních rodinách je dodnes uchována vzpomínka laskavého přijetí, které se jim v našich zemích dostalo. Ledro, ač podstatně menší než Gardské jezero, pamatuje pravěké osídlení a je tak půvabné že u něj rádi trávíme část dne.

8 12 2018 obr07

Lago Ledro. (Foto: Vojtěch Klíma)

Jeho zbytek opět v Riva del Garda a následně též v našem domovském Nago u místní pevnosti – výhled od pevnosti dolů do údolí až k hoře Brione je úchvatný a my se těšíme, co přinese další den.

Tajemnými cavernami (po stopách legionáře II.)

Údolím hradů (po stopách legionáře I.)

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1