TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
nebudme-si-rovni-budme-jako-sova
Felix Vallotton. The compelling reason. 1898. Výřez. wikiart.org

Nebuďme si rovni – buďme jako sova

Při nedostatku potravy snáší míň vajec.

Bojovníci za myšlenkové sjednocení lidského druhu přistoupili bez uzardění na tvrzení, která z člověka dělají neduživého a nesvéprávného slabocha. Režim, společnost, nedostatek osvěty, rodina, nebo její absence, jsou příčinou všech špatností tohoto v jádru dobrého a myslícího tvora. Připustit, že by si dotyčný nešťastník přivodil neštěstí sám, nebo v něm dokonce nalezl zalíbení, v úvahu nepřichází, protože temné sklony, nekontrolovatelné vášně a úchylky, s nimiž se dříve počítalo jako s nedílnou součástí lidských bytostí, byly ze zorného pole vyhoštěny. Následky podle toho vypadají: vznikla pupeční šňůra spojující vědoucího s nevědoucím, učitele s žákem, nadřízeného s podřízeným. Zisk to přináší oběma stranám: oběť převýchovy získává právo naříkat, převychovatele naplňuje slast ze sebeobětování a uspokojení z práce na nápravě lidstva. Jedinec odmítající vstoupit do utopie, je pro spasitele nestravitelný a musí být nějakým způsobem zneškodněn. Protože v současné dekadenci nemůže být zlikvidován fyzicky, musí být znemožněn alespoň společensky. Kupříkladu na akademickou půdu je přístup neušlechtile smýšlejících v řadě zemí prakticky znemožněn. Rozkurážený bojovník za záchranu třeba Madagaskaru nebo amazonského pralesa, může hlásat prakticky cokoli, kromě zjevného faktu, že na ničení tamější přírody se podílejí jak bohatí, tak chudí. Ať už dal staletý strom porazit chamtivý kapitalista, nebo domorodec, aby zlikvidoval zlého ducha, který se v něm usadil, výsledkem je v obou případech pařez.

Je společensky nepřijatelné uznat, že proti bídě plynoucí z přelidnění není žádná rezervace, národní park nebo chráněná oblast v bezpečí. Jakmile dojde na lámání chleba, dostane přednost přežití člověka i tehdy, když to povede k zániku rodiny, kmene, společenství, státu, druhu. I to patří do sbírky přírodních zákonů. Příroda pracuje ve velmi dlouhých časových lhůtách a je neskonale štědrá. Kdyby přežili všichni členové jakéhokoli zvířecího druhu, už dávno by nebylo na Zemi k hnutí. Člověk se stal obětí svého úspěchu, pouze jemu se podařilo si prostředí přizpůsobit tak, aby přežili takřka všichni potomci. Ale nepodařilo se mu, navzdory titulu homo sapiens, který neprávem uzurpuje, tento úspěch udržet v přijatelných mezích. Takže z konečného srovnání vychází hůř než sova, která při nedostatku potravy snáší menší počet vajec. 

Tomu, kdo vyplýtval pochopení na příslušníky civilizací praktikujících ženskou obřízku, usekávání rukou zlodějům, kamenování cizoložnic, upalování vdov a jiných svérázných praktik, se ho už zpravidla nedostává pro vesničany, živnostníky, řemeslníky a vědce hovořící jeho mateřštinou. Spasitelstvím zblblý misionář si nemůže dovolit přistoupit na nezměnitelnost některých fakt, neúprosnou platnost přírodních zákonitostí, bezvýchodnost určitých situací a neřešitelnost jistých problémů, protože by se tím připravil o rozkoš plynoucí z nápravy světa. Šťastlivci, jimž vznešený obraz člověka nebrání smířit se s tím, že černé ovce lze nalézt v každé rodině, že zločinců není možné se zbavit ani výchovou, ani změnou politického uspořádání, tak mohou věnovat fyzické i duševní síly na záchranu věcí, které svou užitečnost už prokázaly. Ten, kdo pochopil, že proti následkům temných stránek lidí, kteří neumí, nechtějí nebo nedokáží ovládat své pudy a krotit své vášně bude třeba se bránit až do skonání naší civilizace, získal nadhled, jenž je pro ekologické aktivisty vypouštějící norky z klecí nedosažitelný. Tragický pohled totiž nejenže nebrání ničitelům vzdorovat, on obranu jednoznačně ulehčuje. A to dokonce i tehdy, když příčinou nevratných ztrát je pouhá nevědomost, lenost nebo nezájem. 

S kultem rovnosti splývá i kult demokracie. Jakmile připustíme, že člověk pokrývá celou škálu kvalit od zrůd až po moudré skeptiky, zachvějí se samotné základy současné podoby správy věcí veřejných. Kdybychom přistoupili na tak jednoduchou věc, že i současná podoba demokracie není dokonalým vzorem pro všechny, ale pouhým výsledkem historické situace, v níž se protínají mohutné síly různého původu, uvolnili bychom mentální prostor pro její vylepšování. Kdybychom se rozloučili s představou, že současná forma demokracie tvoří vrchol správy věcí veřejných, mohli bychom začít uvažovat o podmínkách, jež musí být splněny, aby mohla fungovat ke spokojenosti ještě někoho jiného než demagogů s podporou manipulovatelných členů aktivních menšin.

Příklad za všechny, jeden z mnoha. Nepopírám, že do 19. století se lidstvo bez elektřiny obešlo, ale ani mezi nejzavilejšími ochránci přírody jsem nepotkal nikoho, kdo by prahnul po návratu doby před elektrickou kytarou. Trn z paty nám nevytrhnou ani vodní elektrárny. Zbrusu nový výraz „vodní chudoba“ získal velmi konkrétní podobu třeba při výstavbě přehrady na Nilu v Etiopii. Světová banka tento projekt odmítla financovat s odkazem na možný konflikt s přelidněným Egyptem. (Egypt 100 milionů obyvatel, Etiopie 105 milionů obyvatel, Súdán 38 milionů obyvatel). Mezinárodní měnový fond dokonce varoval, že to může mít negativní dopad na etiopskou ekonomiku. Etiopané si přehradu přesto prosadili a jsou ochotni zaplatit 5 miliard dolarů z vlastní kapsy. S jedinou významnější zahraniční investicí přispěchala Čína. Bývalý egyptský prezident Muhammad Mursí v roce 2013 prohlásil, že nehodlá volat po válce s Etiopií – nesmí být ale ohrožena egyptská vodní bezpečnost. Kdyby se přítok vody snížil o „jedinou kapku“, adekvátní odpovědí by podle Mursího byla „naše krev“. Důležitá je v tomto sporu také role Súdánu, který očekává, že mu bude Etiopie dodávat elektřinu.

Ačkoli lze považovat za prokázané, že tepelné elektrárny přispívají značným dílem k problémům, kvůli nimž se pořádají konference a summity, návrhy na řešení situace přicházejí z říše snů. Výpočty odborníků, že žádná biomasa nemůže nahradit naftu a když, tak s dopadem na životní prostředí podstatně horším, se míjejí účinkem. Evropa je již dnes zaplevelena od pobaltských republik až po Španělsko větrnými mlýny a solárními panely, které nemohou rostoucí poptávku pokrýt. Trend za obnovitelné zdroje sílí a boj s větrnými mlýny tak dostává díky milovníkům Halladayových turbín poprvé v historii smysl. Přestože je snadné si opatřit informace o výrobní ceně větrníků a solárních panelů, o potížích s jejich likvidací i škodlivosti (hluk větrníků, nebezpečí pro ptactvo, které si plete solární panely s vodními plochami atd.) odpor vůči jaderným elektrárnám neslábne. Že se jedná o masovou hysterii, čili problém čistě iracionální, je evidentní. Proti jsou především lidé neschopní ve svých hlavách oddělit atomové elektrárny od atomových, jaderných a neutronových bomb, jimiž americká a ruská civilizace udržovaly jedovatou atmosféru strachu, která deformovala život několika generací Evropanů. Hrozba atomového konfliktu sice nepominula, ale veřejné mínění si na ni zvyklo. Stojí za to připomenout, že historie nepamatuje, že by lidé nepoužili zbraň, která už byla vynalezena. Právě hysterie provázející debaty o mírovém použití atomové energie je krásným důkazem, že se rozložení lidských povah za posledních 50 000 let zásadním způsobem nezměnilo. Je tedy na nejvyšší míru pravděpodobné, že dříve či později k použití jaderných bomb dojde. Duševní masáž trvající po čtyřicet let trvání studené války vydává plody: argumenty zastánců atomové energie nejsou brány v potaz, protože neviditelné záření se stalo nedílnou součástí duševního světa zachránců lidstva.

Emoce jsou prvotní, teprve z nich vycházejí úvahy, jejichž účelem by mělo být vyhradit citům příslušné místo. Každý s něčím sympatizuje a něco se mu protiví, ale ne všichni své city považují za nedotknutelné nebo nadřazené emocím protivníků. Nájezdům iracionality jsme vystaveni všichni, ale ne všichni sami sobě namlouváme, že jsme rozumní. Pouze reflexí se můžeme bránit nebezpečím konformismu, pouze vědomostmi můžeme krotit nebezpečné nápady, pouze sebeovládáním můžeme udržet sebedestruktivní sklony v přijatelných mezích. Kdyby skutečným důvodem masových demonstrací byla záchrana lidských životů, bylo by třeba nejprve protestovat proti automobilům, protože na silnicích zemře neskonale víc lidí. Po zákazu aut by musela přijít na řadu letadla, sport, kutilství nebo selfies, které si už vyžádaly víc obětí než všechny nehody atomových elektráren dohromady.  A to i v případě, že bychom k nebožtíkům připočítali oběti typicky ruské neúcty k životu v Černobylu. Statistiky jsou totiž vynikající prostředek, jak odhalit skutečný stav věcí. Za všemi neštěstími, k nimž v jaderných elektrárnách došlo, stál lidský faktor, ať už šlo o pokusy v nich prováděné, stavbu v oblasti zemětřesení nebo prostou nedbalost. Ověřit si, že atom je nejčistší, nejbezpečnější a nejperspektivnější zdroj energie, je v možnostech gramotného člověka. A nemusí ani tratit čas s časopisy odbornými. Dokonce i účastníci manifestací proti jaderným elektrárnám by měli díky povinné školní docházce vědět, že elektřinu zatím skladovat nelze. Jen díky blahé nevědomosti si mohou vychutnávat adrenalinové sporty typu lezení na chladicí věže, blokování dopravy, vyvěšování transparentů a připoutávání se ke kolejím. Což se neobejde bez zaslepenosti k nerozeznání podobné zaslepenostem, nad nimiž se s vervou pohoršují studenti při hodinách dějepisu. Vzpoura proti nedůvěryhodným autoritám, existenciální úzkost, potřeba sdružování pod fanglí vznešeného ideálu, umožňující sbližování s opačným či stejným pohlavím, slastné uspokojení z příslušnosti k hnutí šířící správnou doktrínu a účastenství na hnutí přinášejícím spásu – vskutku nic nového pod sluncem. Kde je mávátko, nesmí chybět pendrek. Zavrhnout věci, jimž jsem se ani nepokusil porozumět, je pochopitelně lehčí než hledat způsoby, jak nebezpečí lidské nepozornosti omezit na nejmenší možnou míru.

Jediný relevantní problém, jenž zůstává, je tedy problém jaderného odpadu. Udivuje mě pouze to, že jsem nikdy nikde neslyšel ani nečetl o tom, co brání radioaktivní ostatky vystřelit do slunce, kde by tento údajně neřešitelný problém shořel za hlubokého nezájmu širší veřejnosti v nukleárních reakcích naší nejbližší hvězdy. Nemyslím, že jsem první, koho napadlo vyřešit tímto způsobem reálný problém. Spíš se obávám, že jde o další z  uměle udržovaných pseudoproblémů. Možná, že by raketa s pár tunami atomového odpadu mohla nějakého podnikavce připravit o vítaný výdělek v rámci platných zákonů. Nějaký ten špek, na který blbečkové tak vytrvale hopsají, se doposud vždy našel. V tuto chvíli je prospěšnější uvažovat o tom, jak se zachovat, když je člověk vystaven následkům problémů, jejichž příčiny si tolik bližních zakáže pojmenovat.

První část zde.

21 12 2018 obr1

Felix Vallotton. The compelling reason. 1898. wikiart.org

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1