TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
tedy-o-tak-zvane-mlade-generaci
Kazuaki Tanahashi. Miracles of Each Moment. 2006. wikiart.org

Tedy o tak zvané mladé generaci

Sám o sobě a věcech závažnějších.

Zjišťuji, že se dost, ba až silně nelíbím některým li­dem, kteří se veřejně a hlasitě představují jako mladá generace. Nuže, upřímnost za upřímnost: většinou se mně oni také nelíbí; jenže mám s nimi větší trpělivost a jsem ochoten čekat deset nebo dvacet let, co z nich vyleze. Jednou pronesl Fráňa Šrámek ti­chou pohrobní řeč nad mladým básníkem: „Talent, to ještě nic není; ale vydržet dvacet nebo třicet let!“ Nemíním však nijak podvracet sebejistotu mladých: chtěl bych s nimi pobesedovat o něčem jiném.

Především o tom, že s mladými lidmi bývá těžké dorozumění, ne proto, že jsou mladí a ohniví, nýbrž proto, že mají ohnivou náklonnost generalisovat a vy­jadřovat se v abstrakcích. Řeknou-li třeba, že „my mladí cítíme revolučně“, opomenou nás informovat, kterých a kolika mladých se to týká. Zajisté jsou mladí, kteří cítí revolučně; ale pokud vím, jsou také mladí, kteří aplaudují panu Stříbrnému; jsou mladí, kteří dají na úvodníky pana doktora Borského nebo představují majoritu spolku Všehrd; jsou mladí, kteří se drží za šos F. X. Šaldy, a mladí, kteří se s mladist­vou energií ubírají za F. X. Hodáčem. To sice není nic divného ani nebývalého, ale plní to vzdálenějšího diváka jistou skepsí k deklamacím o mladé generaci. Čekali bychom, že si mladí vyřídí své generační a generalisační problémy především mezi sebou a pokusí se nějak navzájem přesvědčit nebo předebatovat; mí­sto toho mají zvlášť spadeno na ty, kdo se (bez vlastní viny) narodili nějaký rok před nimi. Ale ani to není nic nového, nýbrž dělávalo se to tak odjakživa.

Tož víte co, já raději nebudu mluvit obecně o mladé generaci, nýbrž jen o těch, kdo tu a tam vystupují jako její oprávnění mluvčí. Nebudu zkoumat jejich legitimaci; jak známo, někdy na ni stačí jistá porucha tak zvaných zábranných center. Nuže, pokud jde o tyto mladé lidi, jež potkávám v říši potištěného pa­píru, řekl jsem už, že se mi nijak zvlášť nelíbí. Ne proto, že jsou mladí, nýbrž proto, že nejsou mladí. Nacházím v nich z valné části onu starou a malicher­nou literátštinu a politikářství, o kterém bych jinak soudil, že už by mělo být dvacet let za námi. Konsta­tuji na nich haštěřivý a partikulární duch koterie, malodušnost a nesnášenlivost intelektuálního štamtiše. Rozneste mne za to špatné mínění na kopytech: ale nemohu si pomoci, tohle nejsou noví a mladí lidé ni­jak lépe rostlí, nějak vnitřně neomezenější; jsou to malí pedanti kulturní nebo političtí, hrající si s něko­lika škatulkami, pohněvaní na všechno, co není jed­nou z jejich ideových pěti švestek. Nemám jim za zlé, že jich dosud neotrhali víc ze stromu života; ale ne­příjemná je jejich suffisance. Ze srdce jim přeju je­jich pocit povýšenosti; ale přál bych jim, aby se víc vypínali tím, co jednou mohou udělat, než tím, co jsou – a s čím nesouhlasí teď. Je jedna skoro věčná iluse: že „překonávajíce“ to nebo ono jaksi tím vystupujeme výše. Přátelé, na tohle je škoda času: nikdo nepřidá pídě k své postavě tím, co starého překoná, nýbrž tím, co přinese nového. Abych tak řekl, nestojíme o mladé lidi; stojíme o lidi nové.

Ale nechci být zbytečně protivný a nebudu mento­rovat; řeknu to raději tak: Rád bych už potkával sku­tečné mladé lidi, duchovně sportovnější, svobodnější a hybnější, stojící důkladně na zemi a rozhlížející se ještě kus za dosavadní meze. (Jsou takoví, ale asi ne mezi těmi, kdo okusují svá držátka.) Chlapíky prováté volnější atmosférou, nesené větší důvěrou, pře­růstající všecky ty škatulky a papírové stěny harašící v tomto opravdu hodně zatuchlém světě. Živé lidi, nový národ, novou Evropu. Lidi, kteří nic nepřezírají, protože přezírat je nevidět. Mládence, kteří ne­jdou za někým nebo za něčím, protože přicházejí s ně­čím. Lidi, kteří nás všechny nechají za sebou, ne proto, že by se piplali s překonáváním, ale proto, že půjdou rychleji a dál; na to mají mladé nohy. A hlav­ně, hlavně žádné papírové a exklusivní záprtky.

Neboť hleďte, abyste aspoň nekřivdili této době. Není to doba malá a malicherná; upřímně řečeno, jde v ní o všechno, o sociální, i politickou organisaci světa, o dějství nesmírné a složité. Zrodili jste se do doby až strašně veliké a tvárné; nesmí vás mást, že vidíte jen více méně nedůstojné handrkování, sobecké tře­nice a hádky o slova. Jako soli bude třeba všude a ve všem vůdčích a dělných, v každém případě celých lidí, připravených vzít na sebe kousek toho dění; a ne pouhých panošů. Můžete si stýskat, že jste se ne­narodili v epoše idyličtější; ale chcete-li být muži, kteří jednou stačí na svou dobu, pak se hleďte vyma­nit ze zajetí slov a hesel a rozrosťte se co nejvíce do skutečnosti. Skutečnost není nikdy stará; je v ní i to, co teprve bude.

Říkal jsem v jiné kapitole obecně známou věc: že totiž dnešní stav světa se velmi podobá posičnímu boji. Bohužel věc není tak pohodlná, jako bývají vojny; lidé na sobě nemají navlečeny mundury, aby po­dle nich poznali, ke které straně kdo patří. Dejte po­čet, abyste z pitomosti netáhli proti lidem téže fron­ty, ale jiné zbraně. Bylo by to maření času, ne-li něco horšího.

V Přítomnosti vyšlo dne 23. 3. 1932.

26 12 2018 obr2

Kazuaki Tanahashi. Miracles of Each Moment. 2006. wikiart.org

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1