TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
dozivoti
Roy Lichtenstein, Mirror six panels #3, 1971, výřez, wikiart.org

Doživotí!

Že můžeme v druhých vnímat části sebe.

Nemám ráda plytké kusy na divadle. Nedávno jsem dostala od herců, kterých si vážím především pro jejich poctivou a statečnou otevřenost, pozvání na jejich premiéru. Jasně, že na plytký kus. Prý aby se unavení občané bavili, protože všichni „toho” máme už dost. Tak poznávám (snaživě bez emocí), že stav mít „toho” hodně, nebo dokonce dost, nastává tehdy, když je dovršena bolest ze stlačování kýmsi nebo čímsi zvenčí dovnitř. Víc už stlačovat nejde, únosná dávka bolesti je naplněna. Přijímám tedy, že při tom plytkém kusu ráda proplýtvám kus svého života, protože budu s těmi otevřenými lidmi. Je to velmi neracionální, nacházet smysl života v divadle, při plytkém kusu, v tom, že lidé mají k sobě blízko, že jsou spolu rádi.

Jistě je také velmi neracionální nekriticky něco cítit.

A tak sedím uprostřed té divadelní tmy, výbuchy smíchu nadšených diváků vrcholí a já se tiše podivuji, že se mi chce smát úplně jindy než většině přítomných. Teď je chvíli mezi bujarými diváky ticho, sledují dál pokračování známého příběhu groteskních náhod skutečné i předstírané nevěry mezi sousedy tří bytů na jednom obyčejném evropském činžákovém poschodí, dynamika děje vrcholí a na scénu přicházejí dva policisté. Začínají vyšetřovat a já ožiju. Umělci tu vtipně předvádějí protokolaci při vyšetřování trestného činu vraždy, k němuž zde patrně došlo. Normální diváci quasi policejní část téhle komedie vnímají trochu znuděně, zato já se bavím náramně. Nezdvořile se jediná v té tmě rozchechtám; tisíckrát viděná interakce služebně staršího, a tedy praxí a známostmi mocných prověřeného policisty na straně jedné, a začínajícího sekundanta (zde dokonce sekundantky), o němž nesmí být pochyb, že není schopnější než jeho unavený nadřízený, mě ovládla. Okamžitě se za svůj smích zastydím, ukázním se, a pak, když pokračují výbuchy smíchu diváků, mi dochází, že ti vtipní policisté jsou obrazem mé reality. To je ono, co mne tak rozveselilo – že můžeme i v plytkém kusu vidět jako v zrcadle kousek nás samých.

Nedávno jsem totiž zase byla účastna takového podobného procesu. Můj klient souzený v právní kvalifikaci za mnohonásobnou vraždu, ačkoliv prokazatelně nikoho nezabil, vyjádřil své přání podrobnosti procesu před veřejností neutajovat, protože se cítí trestán nespravedlivě. Emotivně se mi ve vazební věznici svěřil, že prý myslí, že ve filmech mají lidé rádi jen ty „velké” detektivy, co nenápadně chodí mezi lidmi, věcmi a myšlenkami a pomalu a jistě spějí ke správnému a spravedlivému rozuzlení zápletky, protože takoví velcí detektivové mají cit pro situaci. Cítí, a proto prý „vidí za roh“. Takoví, řekl mi ten klient, nejsou žádní snaživí patolízalové, ani nepotřebují někoho exemplárně trestat, aby se zviditelnili. Asi jako tady, ten služebně starší na jevišti, pomyslím si. Tihle velcí detektivové možná cítí spravedlnost uvnitř sebe a tak nalézají vnitřní radost v rozuzlení lidských příběhů.

Pak, v noci v divadelním klubu zůstávám ze vší té lidskosti dojatá. Z odlíčených herců postupně padá napětí, nastupuje odkládaná únava, mnozí hráli mistrně. Všichni víme, že úspěšná komedie je největší dřina.

Zažívám si poznání, že možná tohle je to sdílení – skrze druhé (i herce) vnímat sebe. Že je úplně jedno, jestli je kus plytký, nebo nabízí hloubku myšlenky. Že na jevišti je to jako v životě – chceme-li, můžeme cítit, že jde o lidskost a lidi, že vida je, můžu cítit, co se děje ve mně.

Hned následující dopoledne v úplně jiné věci absolvuji v psychiatrické nemocnici policejní výslech jako soudem ustanovený obhájce klienta zde právě léčeného. Jsem právník a advokát, žádný odborník psycholog nebo dokonce lékař, a tak není pro mě žádnou selankou klienta rozzuřeného prostředím léčebny uklidňovat, oživit u něj poslední zbytky jeho důvěry ve spravedlnost, aby byl ochoten si neškodit odmítáním výpovědi a pak, aby protokol o své svobodné výpovědi vůbec podepsal.

A když z léčebny spokojeně odcházíme, jeden z policistů se polohlasně zeptá: „Viděla jste Přelet nad kukaččím hnízdem?” Přede mnou pomyslně vystřelí záblesky jednoho ze skvostů Miloše Formana, burcující vzpoura lidskosti proti autoritám ztvárněná Jackem Nicholsonem, pak cynický výraz vrchní sestry Louise Fletcher a nesmrtelná síla touhy po svobodě sálající z indiánského náčelníka Willa Sampsona, který na závěr filmu bez jediného slova urve umyvadlo z podlahy a voda se nezadržitelně valí…  „Ano, nezapomenutelný film,” odpovím zdvořile s vědomím, že v profesích právnických i policejních jsou emoce nežádoucí. Jenže policista cítí, a tak pokračuje: „Dneska v noci jsem byl u výjezdu, když chlap skočil z osmýho patra. A to ho z týhle psychiatrie před tejdnem pustili, že je zdravej. Takže vono to je všechno relativní.”

Já mlčím, v krku mi vyschlo.

Vzpomenu si na toho souzeného za mnohonásobnou vraždu, ačkoli prokazatelně nikoho nezabil, jak na jeho adresu předseda senátu při odůvodňování rozsudku mimoděk pronesl svůj úsudek, že obžalovaný sám by na zabití stejně neměl.

Pak byl vynesen verdikt: doživotí. 

A znovu zažívám to poznání, že právě skrze druhé lidi můžeme vnímat, co lidského se děje uvnitř nás. Že je úplně jedno, jestli je kus plytký, nebo nabízí hloubku myšlenky mimo běh času. Že to je v životě stejné, jako na jevišti – chceme-li, můžeme cítit, že jde o lidskost a lidi, že vida je, můžu vnímat, co se děje ve mně. Aby můj život nebyl jen plytkým kusem.

Protože rovnováha uvnitř nikdy nemůže být jen v hlavě. To proto, že racionální lidská hlava je sama zjevně příliš vysoko. Bez emocí.

5 2 2019 obr1

Roy Lichtenstein. Mirror six panels #3. 1971. wikiart.org

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1