Hlavní informace
gourmet-et-gourmand
lidemezilidmi.cz

Gourmet et gourmand

Státní svátky se vyznačují řadou předností. Den pracovního klidu, různé vojenské přehlídky, radost z poslechu státní hymny, vzácná příležitost se pokochat vážností a patosem. Šarm podobných akcí vynikne ještě víc, když se konají mimo území, k němuž se vztahují.

Nejinak tomu bylo i na 14. července na francouzském velvyslanectví v Praze. Na zahradě ukryté za Buquoyským palácem se za příznivého počasí sešlo jistě několik stovek hostů. Cremant na uvítanou, nespecifikované, leč velmi dobré víno od Loiry byly milé doplňky setkání se známými a přáteli.

Pán domu, Jeho Excelence velvyslanec, uvítal hosty velmi přátelským projevem proneseným nejprve v obdivuhodné češtině s milým francouzským přízvukem a průběžně autorem překládaným do zvučné francouzštiny, jež by zahřála u srdce i přísné Nesmrtelné z Francouzské akademie. Připomněl v něm historické vztahy, pohovořil o podobnostech i rozdílech, přáních i závazcích vyplývající z té části historie, na níž je možné být hrdý. Obsahově nic převratného, ale přesto potěšující. Velvyslancův projev dokonale zrcadlil posun, který udělali dokonce i státní zaměstnanci v západní Evropě. Ani stopa povýšené shovívavosti, mentorského poučování či dokonce karatelské povznesenosti, z nichž bývali představitelé Francie, často právem, obviňováni. Pan velvyslanec se ukázal být mužem na svém místě, kvalitním produktem nenápadného vlivu reflexe posledních dvou tří desetiletí. Uměřený, konkrétní, poučený, kultivovaný, skromný.

Po něm se slova chopila momentální hlava českého státu. Na ruském velvyslanectví by jeho přítomnost neudivila, na francouzské ho mohla přilákat jen příležitost předvést svůj ostrovtip. Hrdina z bamberského rodokapsu, žalobníček s kufříkem, iniciátor akce Olovo, hygienik z operace Čisté pracky, neohrožený bojovník s pornografií, znalec Peroutkova díla, spoluautor Opoziční smlouvy, štamgast z mokré čtvrti, kumpán rusomilů, průkopník hesla „co na srdci, to na jazyku“, což dokázal třeba tím, když hostitele na státní návštěvě informoval o průjmu, který dostal ze slovenského piva. Prezident zvolený dvěma miliony sedmi sty tisíci svých ctitelů, jak s oblibou zdůrazňuje zejména při příležitostech co možná nejnevhodnějších, schopný při udílení státních metálů připíjet na smrt abstinentů a vegetariánů, měl skutečně co říct. Klika, že se obětoval pro vlast, i když kvůli tomu musel porušit svůj slib, že bude objímat už jen stromy na Vysočině, které se nemohou bránit. Státník tohoto rozměru si nemohl nechat ujít příležitost, aby přítomné nepoučil o osobách svých vzorů, Charlese De Gaulla a François Mitterranda, z jehož busty na Malé straně den předtím sejmul lajntuch. Není divu, že se veselá kopa na prezidenském stolci vzhlédla v tomto mocí posedlém sjednotiteli socialistické strany, významném činiteli Socialistické internacionály, jednom z tvůrců Evropské unie, jehož zásluhou Front national získal tisíce podpůrců, bigamista, který na ochranu své druhé rodiny založil tajnou soukromou policii pověřenou odposlechy a šikanováním neservilních novinářů. Je však s podivem, že se při svých hlubokých znalostech historie ani slůvkem nezmínil o Mitterrandových nadějných počátcích na nacionalistické pravici, ani o jeho věrné službě v Petainově vládě nebo atentátu na loď Raibow Warrior v novozélandském Aucklandu, který na jeho příkaz spáchala v roce 1985 francouzká tajná služba. Jistě, Mitterrand byl bezpochyby obdivuhodně cílevědomý muž, když se ještě jako kluk rozhodl, že se stane prezidentem, aby v jeho rodném Jarnacu také zastavoval vlak. Strategické uvažování mu nemohou upřít ani jeho protivníci. Kvůli zlepšení výsledků průzkumů veřejného mínění byl dokonce ochoten posnídat s českými disidenty, nebo vyrazit do obleženého Sarajeva. Tolik zdůrazňované socialistické sociální cítění se u Mitterranda projevilo zejména v průběhu alžírské války, kdy ve funkci ministra vnitra podepsal na čtyřicet pět rozsudků smrti, jejichž oprávněnost dnes zpochybňují i historici beroucí v potaz dobová kritéria. Tento muž prahnoucí po mohyle v legendární Alésii a posedlý nesmrtelností, jenž si povzdechl „a kdo dnes zná Tutanchamóna?“, se s uplývajícím časem blíží významem k svému prezidentskému předchůdci Julesi Grévymu. Mitterranda žádný předpis ani zvyklost nenutily slibovat, že nedopustí, aby se opakoval případ Georgese Pompidoua, který setrval na čele atomové velmoci až do poslední dechu života ukončeného leukémií a slíbil, že bude pravidelně zveřejňovat zprávy o svém zdravotním stavu. Nelhal, pouze zprávy musel kvůli rakovině prostaty po celé desetiletí falšovat a dožil jako chodící mumie, čímž se pozůstatkům faraonů fyzicky dost přiblížil. Přesto se z paměti současníků hned tak nevytratí, neb se o to zasloužil údajným skokem přes cirka bratru tři metry vysokou zeď u pařížské Observatoře, při fingovaném atentátu, jehož účelem mělo být upoutání pozornosti na svou osobu.

Na závěr svého úmorného projevu se dočasný nájemník pražského hradu undergroudových mravů i výraziva svým převážně dvoujazyčným posluchačům složeným z velké části z kulturních radů, vojenských atašé, velvyslanců, ředitelů obchodních komor, podnikatelů, ale i normálních v Praze žijících Francouzů, taktně připomněl mnichovskou dohodu. Tlumočník bohužel nebyl profesionál. Ne že by kvalitně nepřekládal laskavý humor a hlubokomyslné úvahy do srozumitelného jazyka, ale jeho pocity mohlo zaslechnout i ucho nevybavené absolutním sluchem. První mezi posledními uzavřel svou přednášku doznáním údivu, který pocítil, když se dozvěděl, že Daladier žil až do roku 1970. Je potěšující, že i polovzdělanec může mít tu a tam pravdu. Podobně jako když Lenin shrnul základní pravidlo teorie volného trhu do větičky: „Kapitalisté nám prodají i provaz, na němž je oběsíme“, tak i současná hlava českého státu moudře položila řečnickou, to jest odpověď nevyžadující, otázku: „A co může být pro politika horší, než když nikdo neví, jestli ještě žije, nebo už je mrtev?“ Z úst muže, jehož jméno se stalo synonymem křupanství už i v pivnicích, to zní obzvlášť jasnozřivě. Jestliže Husák zůstane v paměti alespoň jako prezident zapomnění z Kunderova románu, pak tento muž se v učebnicích dějepisu může uchytit jen jako kryptonym krále Ječmínka. Prezident nestojící za řeč, natož za úvahu již v době svého panování, posunul laťku hodně vysoko. Dokonce ani na lidovou moudrost se totiž nedá spoléhat za všech okolností. Kdyby skutečně platilo „komu dal bůh úřad, tomu dal i rozum“, nebyl by rozdíl mezi labužníkem a žroutem tak do očí bijící. Zoufat však netřeba. Jazykoznalec, jenž při pitkách na ruské ambasádě hovoří rusky, jehož angličtina je tak vybroušená, že ke svým faux pas na Blízkém východě i jinde se obejde bez tlumočníka, poctil své hostitele plynným „A votre santé“.

Rozdíl mezi nevzdělancem, polovzdělancem a vzdělancem je nepřekonatelný. Vzdělanec si totiž uvědomuje, že není v lidských silách obsáhnout ani zlomek vědění, což jej přirozeně vede ke skepsi, obezřetnosti a ohleduplnosti. Nevzdělanec alespoň kdesi v podvěsku mozkovém tuší, že na světě existují věci, o nichž nemá ponětí a proto je lépe držet hubu, aby se ve společnosti neznemožnil. Pouze polovzdělanec má za všech okolností stoprocentní jistotu, že je inteligentnější než ostatní a neváhá je permanentně známkovat. Převaha jistoty nad pochybností je smrtelná, ale pouze pro svého držitele. Pro ostatní je skvělou příležitostí se od srdce zasmát. Pouze čtenáři prahnoucí po podpisu knihy „Jak jsem se mýlil v politice“, kteří u stánku s becherovkou marně vyhlíželi jejího autora, v němž by se sebekritiky ani Šlouf nedořezal, odcházeli s posmutnělými tvářemi.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervenafenomen casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...