TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
maloevropske-reseni
Strana 1 protokolu ze zasedání Vorparlamentu, 31. března 1848. výřez. Wikimedia Commons.

Maloevropské řešení

Britové, totiž hlavně Angličané, rozhodli, že jejich země opustí EU. Ačkoliv to opouštění chvíli potrvá a patrně bude mít hodně odlišnou podobu a dost možná i výsledek v případě Skotska, natož pak Severního Irska, pro Evropu už dnes výsledek referenda mění situaci projektu, známého jako evropská integrace, a to způsobem, pro který se nabízí historické srovnání s určitou osudovou chvílí v procesu sjednocení Německa.

Nejprve ale pokud jde o samotné referendum. Politické pochybení premiéra Camerona je zcela evidentní a jeho demise oprávněná. Podle mnohých ale vedle chyby britského premiéra mezi příčiny celé blamáže patří ve velké míře také politika Bruselu v posledních letech. V určitém smyslu je možné těmto hlasům dát za pravdu.

Evropský integrační proces je totiž od základu postaven na dynamickém modelu, spočívajícím v uplatnění protichůdných principů. Ty tvoří dvě dvojice. První je dvojice rozšiřování – prohlubování. Druhá dvojice se týká rozhodování v rámci EU a tvoří ji principy přistupování – konsensus.

Smyslem tohoto původního rozvržení EU je, aby si každé rozšiřování vynutilo reakci v podobě svého opaku – totiž prohloubení integrace – a naopak. To má zajišťovat právě kombinace dvou typů rozhodování. V každém stupni integrace se rozhoduje konsensuálně, ale na každý stupeň je nejprve třeba přistoupit individuálně. Zřetelným příkladem druhého principu je pro nás Euro, o kterém jakožto ČR nijak rozhodovat nemůžeme, ačkoliv na jeho vývoji zcela ekonomicky závisíme. Nejdříve ho musíme přijmout.

Politika EU od začátku století až do přijetí Lisabonské smlouvy byla ale charakteristická jednostranným přesunutím důrazu na rozšiřování oproti prohlubování a zároveň důrazem na konsensus oproti přistupování. I samotná Lisabonská smlouva vstoupila v platnost až po přijetí všemi členskými státy, ačkoliv mohla být docela dobře uzavřena smlouva pouze mezi zeměmi eurozóny, která by nepřipouštěla žádné výjimky a k níž by bylo lze přistoupit později v případě splnění jejích kritérií. Co princip přístupovosti částečně jako jednu z podstatných součástek motoru integrace oživilo byla teprve dluhová krize a nutnost řešit některé její dopady v rámci eurozóny.

Na takovém vychýlení integračního procesu měla Velká Británie ostatně svůj aktivní podíl, když byla její evropská politika, přinejmenším v poslední době, orientována jasně pro rozšiřování a proti prohlubování a také pro konsensuální rozhodování a proti přístupovému principu. Právě proto byla ostatně chápána jako spojenec východoevropskými zeměmi včetně ČR, které v britském podniku rozmělňování integrace (který ostatně od začátku předpokládal například Charles de Gaulle, zásadní odpůrce přijetí Velké Británie do EHS) ochotně hrály roli užitečných idiotů straněním britské pozici v nejrůznějších jednáních v domnění, že sledují své vlastní zájmy. Jako by zájmem těch, kteří jsou dosud integrováni méně, byla nižší míra integrace.

Co tedy evropskému projektu nabízí konec této epizody? Z dějinných příkladů nelze dělat přírodní zákony, přesto si dovolím ono srovnání s německým shromážděním let 1848-49, které vlastně nevyústilo v nic, ale v podstatě změnilo vše.

V německém Vorparlamentu a pozdějším Parlamentu se totiž jednalo mimo jiné o tom, zda upřednostnit takzvané velkoněmecké nebo maloněmecké řešení sjednocení národa. Rozdíl mezi nimi spočíval především v tom, zda by sjednocené Německo mělo či nemělo zahrnovat všechny říšské země, i ty Habsburské, tedy Rakousko a Čechy. I vlivem Palackého dopisu odmítajícího českou účast bylo zvoleno řešené maloněmecké, protože Parlament pochopil, že zkrátka nemá cenu do sjednocovacího projektu zatahovat někoho, kdo to vůbec nechce – jako jsou Češi – ani někoho, kdo si pod sjednocením Německa představuje vlastně rozšíření Rakouska. Parlament sám sice skončil blamáží, když pruský král odmítl přijmout říšskou korunu od lidového shromáždění, které bylo následně rozehnáno vojskem, ale maloněmecká koncepce byla de facto pruským státem přijata a uskutečněna ve Versailles v roce 1871, protože to byla koncepce životaschopná.

Pokud by toto srovnání mělo sloužit k formulování předpokladů ohledně dopadu britského odmítnutí další účasti na integračním procesu, pak by bylo na místě říci, že se teprve otevřela cesta k budoucímu sjednocení Evropy. Tak jako Německo se stalo možným pouze díky opuštění velikášské představy o sjednocení Říše, tak také Evropa bude možná pouze jako výsledek opuštění megalomanské iluze o zahrnutí celého kontinentu a několika přiléhajících ostrovů.

Pokud by se v nejbližší době mělo stát, že by k podobným událostem jako v Británii došlo i v jiných (dosud) členských státech EU, srovnání se sjednocením Německa by nás stále vedlo k tomu, že pro hlubší integraci jádra Unie by nemohlo být lépe.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1