TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
o-spojenectvi-komunistu-s-fasisty
Georges Henri Rouault, Klaun. 1907. artexpertswebsite.com

O spojenectví komunistů s fašisty

Pierre Daix (1922 - 2014) Novinář, spisovatel, někdejší člen francouzské komunistické strany (PCF) a bývalý vězeň z koncentračního tábora Mauthausen. Po válce působil ve vládě, poté zastával funkci šéfredaktora komunistického týdeníku Les Lettres françaises a deníku Ce soir. Po roce 1974 se s komunistickou stranou rozešel. Mimo několik biografií a vzpomínkových knih o svém působení v PCF, napsal desítky publikací o moderním umění, především o díle Pabla Picassa. Žil v Paříži, ve dvanácté městské části. Jeho druhá žena je dcera Arthura Londona, který byl také pro svůj židovský původ odsouzen s dalšími komunisty ve vykonstruovaném, z Moskvy řízeném procesu se Slánským (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Artur_London).

Kde jste se narodil a z jakého sociálního prostředí pocházíte?

Narodil jsem se v Ivry-sur-Seine, 24. května roku 1922. Tehdy to bylo malé městečko těsně u bran Paříže. Dnes má stále statut města, ale pařížská aglomerace se už tak rozrostla, že člověk ani nepozná, kde končí metropole a začíná Ivry. Vše je to jednolitý celek, v němž okraje hlavního města alespoň vymezuje dopravní okruh, boulevard périphérique.

Kdo tam tenkrát bydlel?

Dělníci, řemeslníci, malí obchodníci a lidé, kteří jezdili za prací do Paříže. Třeba číšníci, hoteloví zaměstnanci, řidiči městské dopravy. Rezidenční čtvrtě a luxusní předměstské části byly a dodnes jsou v Paříži a v jejím okolí na západě. Sever a východ metropole býval tradičně lidový. Ivry leží na jihovýchodě od centra Paříže.

Takže pocházíte, jak se tenkrát říkalo, z proletářských poměrů?

To nemůžu tvrdit. Otec byl zaměstnancem na radnici, tedy úředníkem. A matka ředitelkou základní školy. Taky jsem začal studovat gymnázium, zaměření na historii a geografii, učit se jazyky, především němčinu. Nejsem synem dělníka, jenž by vyrazil v otcových stopách, což tehdy bývalo zcela běžné.

Co vás přimělo k tak brzkému vstupu do komunistické strany? Ve vašem životopise se uvádí, že jste se stal jejím členem v roce 1939 - už v sedmnácti letech.

Komunistické ideologii se v Ivry nedalo vyhnout. Radnici spravovali komunisté, ve městě byla silná stranická buňka, pořádaly se tam schůze, mítinky. Zkrátka ikony srpu s kladivem mě doprovázely od dětství možná více než symboly francouzské republiky. Otec ani matka sice ve straně nebyli, ale skoro všichni jejich známí, kamarádi, se ke komunismu hlásili. Takže jsme se o komunismu, či jeho úspěšném budování v Sovětském svazu doma často bavívali. Těmto názorům taky nahrávala doba. Nezapomeňte, že jsem vyrůstal po první světové válce, jejíž děsivé důsledky v bezprecedentním počtu padlých a invalidů, ale i hospodářských potíží, jsme ve Francii denně viděli a zažívali. V naších očích byla válka konfliktem mezi imperialistickými mocnostmi a podobnou zkušenost, kdy starý řád totálně zklamal, už nikdo nechtěl opakovat. Byla to proto doba Front populaire (Lidové frony), která vládla Francii v čele se socialistou Leonem Blumem. Jenže pak Bluma z vlády vyhnali a k moci se dostala pravice, dělníkům se zase začalo žít hůře. Komunismus tak vzbuzoval poslední naděje.

Vstoupil do strany, abyste budoval novou společnost?

Tyto důvody jistě hrály důležitou roli, ale nebyly zásadní peo vstup do PCF (Komunistická strana Francie). Do strany jsem vstoupil kvůli Československu. Jak se taky později ukázalo, mé osudové zemi. Mně zkrátka strašně vadil mnichovský diktát, styděl jsem se za tu podlou dohodu na úkor vašeho státu. A komunisté tehdy byli jediní z francouzských politických stran, kteří smlouvu z Mnichova odmítali ze stejných důvodů jako já.

Jak to přesně myslíte?

Podívejte se, vaše země byla sprostě zrazená, předhozená Hitlerovi jako zákusek, na kterém si taky velice rychle pochutnal. A nejvíce se na zradě podílela Francie. Oproti Británii měla daleko konkrétnější a předešlými smlouvami přímočařejší závazky. Ve Francii skoro všichni jásali, oslavovali premiéra Édouarda Daladiera, ale já jsem se hrozně styděl. To se přece nedělá, vzdát se svých závazků, jednou daného slova. Vždyť stojí v sázce i vlastní čest. Když jsem v té záplavě nadšení nad tím, že je mír údajně zachráněn, aniž by se přitom někdo pozastavoval, že jsme do chřtánu obludy hodili svého spojence. Když jsem slyšel kritické názory komunistů, které souzněly s mými, bylo rozhodnuto.

Mír zachráněn nebyl a vzápětí po vašem vstupu do PCF vypukla válka, kde vás zastihla?

Na bretaňském gymnázium v Rennes, kam jsme byli odsunuti z ohrožené Paříže. Tam jsem se také zapojil do odboje a v roce 1940 založil studentský klub, jakési sdružení necírkevní mládeže s názvem Centre laïque des auberges de la jeunesse (Claj). Ta organizace měla sloužit něco jako legální paraván pro zaštítění komunistických studentů v ilegalitě.

Jak v ilegalitě, vždyť až do napadení Sovětského svazu v roce 1941 francouzští komunisté žádné akce proti německé okupaci nepodnikali, spíš s nacisty spolupracovali?

Tuto politiku vedlo a řídilo vedení strany, především Jacques Duclos. Jak jsem později zjistil z archivů či vzpomínek starých členů strany, dostával rozkazy přímo od Stalina. Po uzavření německo-sovětského paktu Moskva pomáhala Hitlerovi, kde se dalo. Stranické vedení tak plnilo její příkaz, neboli udržet v zájmu Němců ve Francii sociální klid, hlavně mezi dělníky. Duclos se proto už před okupací Francie pravidelně scházel s Ottou Abetzem, tedy Hitlerovým velvyslancem ve Francii. Jenže ne všichni komunisté se této strategii podřídili, když do země vtrhl wehrmacht. V Bretagni, kde jsem tehdy pobýval, se od začátku okupace připravoval odboj navzdory stranické linii. Zejména se sháněli zbraně.

Duclos ale stranu neřídil, hlavní slovo měl přece Maurice Thorez?

Thorez velmi rychle pochopil, že spolupráce s nacisty stranu v očích Francouzů kompromituje. Proto nařídil zastavit schůzky s Abetzem a donutil Duclose, aby do stranického vedení přizval Charlese Tillona, který už v červnu 1940 redigoval protiněmecký stranický manifest a vyzýval k boji s fašisty. Potom však Thorez uprchl do Sovětského svazu a tam za svůj postoj dostal co proto. Okamžitě obrátil a odsoudil všechny komunisty, kteří nesouhlasili s německo-sovětskou smlouvou, například Paula Nizana. Je asi zbytečné říkat, že po napadení Sovětského svazu byla tato linie ihned opuštěna. Přesněji řečeno zapomenuta, jakoby nikdy nebyla a z Thoreze se stal zapálený antifašista a z moskevského exilu vyzýval Francouze k nesmlouvavému odboji jako de Gaulle z Londýna. Po válce se taky komunistická strana Francouzům pořád prezentovala jako jediná partie des fusillés. Tedy strana jediných opravdových mučedníků za svobodu, kterých bylo během odboje údajně zastřeleno 75 000. Realita byla ovšem jiná, jak se později ukázalo z historických prací, mezi roky 1940 až 1945 Němci zastřelili na 23 000 francouzských odbojářů, včetně těch nekomunistických. Tato nepravdivá legenda přesto měla dlouhý život. Ještě v devadesátých letech se i v seriozních novinách psalo, že Thorez vyzval k odboji dříve než generál de Gaulle.

Necítil jste už tehdy první rozčarování nebo podivný rozpor mezi realitou a oficiální linií podřízenou stranickým zájmům?

My jsme německo-sovětský pakt vnímali jako Stalinův tah, co nejvíce oddálit nevyhnutelnou válku a tím na ni Sovětský svaz dobře připravit. S tím nebyl problém. Na druhou stranu po napadení Francie panoval v zemi nepředstavitelný zmatek, před Němci utíkali civilisté, vojáci, neexistovalo spojení mezi městy, zprávy a informace byly zmatené. Prostě jednou se mělo bojovat, pak to bylo odvoláno v nějakém vyšším zájmu. Pravdou je, že když se poměry zkonsolidovaly, tedy když byla část Francie okupovaná a zbytku vládl vichistický režim, až do zmíněného nacistického útoku na Sovětský svaz přicházely z Moskvy rozkazy, hlavně nic nepodnikat. Své první mučedníky, komunisty popravené za svobodu, tak měla strana až 13. srpna 1941 po pařížské manifestaci proti válce se Sovětským svazem. Tehdy se taky strana konečně rozhodla k ozbrojenému boji. 21. srpna tak proběhl první komunisty zorganizovaný atentát na Němce a to u stanice metra Barbes-Rochechouart.

Mluvil jste o neposlušných komunistech v Bretagni. Hrozilo jim tenkrát něco za neuposlechnutí rozkazu stranického vedení?

V Moskvě působící vedení je označilo za zrádce. Pak ale rychle otočili a těsně po válce byli skoro všichni „zrádci“ povýšení. V zájmu dobrého veřejného mínění strana potřebovala příklady těch, co hned od začátku něco dělali. Třeba Auguste Havez, když se vrátil z koncentračního tábora, stal se administrativním tajemníkem strany. Což ovšem nezabránilo tomu, aby byl spolu s dalšími dvaceti sedmi jemu podobnými odbojáři v roce 1950 na sjezdu vyloučen. Ta čistka pomohla typům jako Duclos, zbavit se ve stranických řadách nepohodlných svědků jejich tristního chování od začátku války až do napadení Sovětského svazu.

Auguste Havez a další měli štěstí, že žili ve svobodné zemi. V Československu na začátku padesátých let by je určitě oběsili. Na druhou stranu se tak aspoň mohli hájit v nekomunistickém tisku.

Na sjezdu byli označení za reakcionáře a ve stranickém tisku se proti nim vedla ostrá kampaň. Myslíte si, že by takto ocejchovaným a neustále očerňovaným odpadlíkům někdo z levicově smýšlejících Francouzů tehdy věřil? Navíc kdyby si stěžovali „buržoaznímu“ tisku.

 

(Rozhovor vznikl v Paříži 2O12 a jeho záznam ve francouzštině je zachován v archivu ÚSTR)

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Červené trenky v Bílině

    Veronika Vendlová

    Úryvek z textu Veroniky Vendlové, členky iniciativy „Společně to dáme“. Jde o reportáž z protestu této iniciativy proti prezidentu Zemanovi v Bílině. Vybraný text je ze závěru článku, kdy jsou oponenti...

  • Tajemstvím smíření je vzpomínka

    Michal Kadleček

    Mohlo by se zdát, že zbytečně vytahuji věci zapomenuté, nebo dokonce promlčené. Jenže česká xenofobie, předsudky a komplexy stejně jako občasná nepodložená halasná namyšlenost a hysterické reakce...

  • Pomník Milady Horákové

    Redakce Přítomnosti

    V roce 2015 byl díky finanční pomoci Nadačního fondu Stránský odhalen na pražském Pětikostelním náměstí pomník Milady Horákové. V místech mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou připomíná boj proti totalitě....

  • Urážka státu do hlavy

    Martin Jan Stránský

    Vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský komentuje pohoršení, které svým textem vzbudil v několika čtenářích, těmito slovy:  Moje poslední glosa,[1] která souvisela s první,[2] naštěstí splnila mé...

  • Pan Žáček je možná trochu cvok, ale je to cvok hezký!

    Jan Cigler

    Lidé si ovšem rozhodně nechtějí kazit dojem o konopí nějakými mozoly, když mohou lenošit s brčkem ve stínu věkovité lípy a smát se jako „normální šílenci“... I tak je pan Žáček inspirativní. Třeba...

  • Učešte mi uši

    David Bartoň

    V době, kdy je lidské slovo vzácné, mi zní až neuvěřitelně inspirativně, co pověděl A. Mitrofanovovi jeden z hrdých Rusů a nemnoha přátel naší země Viktor Fajnberg[1]: „Jste-li v bezvýchodné...

  • Lid může hýkat, konečně se zbavil elit

    Jaroslav Erik Frič

    Od své nominace (nevím, kým vůbec podané) na Cenu Magnesia Litera za mé „blogové“ psaní v loňském roce a která se předává pod egidou pro mne zcela nepřijatelných sponzorů, jsem se distancoval...

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big