TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
kyc-dobry-a-spatny

Kýč dobrý a špatný

Článek Jana Jandourka ve Svobodném fóru s dlouhým názvem „Co má společného Mona Lisa, Masaryk, pravda a láska? Může to být kýč. Ale ten k politice patří“ je opravdu slovo do pranice. Autor zaujal jasné a srozumitelné stanovisko k podstatné věci. Protože si myslím v nejdůležitějších věcech pravý opak toho, co on, nezbývá mi než reagovat.

Základní teze pana Jandourka zní: „Kýč k politice neodmyslitelně patří. Ne jako její podstata, ale jako jeden z jejích nástrojů… Je to celkem legitimní a nemá smysl se nad tím pohoršovat, stejně jako nad tím, že voda teče shora dolů… Kýč může soužit dobré věci zrovna tak jako špatné.“

A hned kýč taky definuje: „Kýč má několik znaků. Jedním z nich je vzbuzení rychlé emoce. Dalším to, že se člověk dojme nad svým vlastním dojetím. Je prvoplánový, nemá žádnou další interpretaci. Nevyžaduje přemýšlení… Je snadno reprodukovatelný.“

Už z této definice je zjevné, že pan Jandourek je vůči kýči tolerantní víc, než je zdrávo. Kýč je falsum a mystifikace, falešné pojetí skutečnosti, jehož cílem je omámit lidi, aby nad sebou ztratili kontrolu a stali se snáze manipulovatelnými. Už to samo je zcela nekorektní, je to zneužití lidské slabosti. A zároveň je to účelové fixlování a lež. Jistěže nemá smysl se nad ním „pohoršovat“: je třeba mu čelit střízlivým, kritickým a věcným pojetím toho, co deformuje.

Říci, že kýč „patří k politice“ je proto pravda, ale jen z poloviny. Patří ke špatné, pokleslé politice, proti níž je třeba stavět politiku správnou a spravedlivou. Příklady, které pan Jandourek uvádí, jsou v mnoha směrech zavádějící. To, co dělal Masaryk, bylo v první řadě kritické a věcné odhalování kýčů: kýče padělané národní minulosti (Rukopisy královédvorský a zelenohorský ). Jedovatého kýče „lidového“ antisemitismu („rituální vražda“ Anežky Hrůzové). Jeho heslo „nebát se a nekrást“ se proto musí chápat v tomto kontextu, a označovat ho za kýč by byla z tohoto kontextu drzost. Kýč by to byl tenkrát, kdyby to po něm papouškoval nějaký současný český politik, např. Andrej Babiš. Kýč dutého vlastenčení a rusofilního panslavismu kritizoval Karel Havlíček. A kýčem naopak vůbec nebylo, když Winston Churchill v době, kdy se na počátku války stal premiérem, mluvil o potu, slzách a krvi: říkal národu „nebudu vám nic namlouvat“. Kýč to je tehdy, když se po něm někdo opičí dnes a u nás.

Je kýč nebezpečný? To je sporné,“ tvrdí pan Jandourek. Myslím, že to není pravda, je tu jen otázka míry nebezpečnosti. Když vidím veselou skotačící rodinu na reklamě nějaké pojišťovny, nevadí mi to: každý prakticky český člověk si rychle zjistí, co všechno konkrétního mu může ta instituce poskytnout. Když tutéž rodinu uvidím na volebním billboardu KDU-ČSL, přijde mi to směšné a nevěrohodné. Něco podezřelého je ovšem na kýči vždycky. Proto je taky krajně problematické tvrdit, že „kýč může sloužit dobré věci stejně jako špatné“. Dobré věci daleko víc poslouží věcnost a střízlivost, dobrá věc ke svému prosazení kýč až tak nepotřebuje. Pro špatnou věc je kýč jedinou nadějí.

Zarážející je i Jandourkova představa politika, totiž „politika an sich“: „Politik pak používá známé a emoce budící pojmy, jako vlast, národ, hrdinství, budoucnost, odpovědnost, korupce, vlastizrada a podobně. Líbá děti, fárá v přilbě do dolů, hovoří s prostým lidem, jezdí na traktoru, křepčí v tanečním reji na setkáních menšin, vzpomíná na své těžké dětství a jak se vypracoval od nuly, rozdává pamlsky, sveze se hromadnou dopravou směrem tam za účasti kamer a limuzínou zpět.“ Podstatné je, zda politik kromě toho dělá ještě něco pořádného. Pokud ano, šaškování si může odpustit. To co pan Jandourek podává, je jen kýčovitý obraz politika z pera kýčovitého komentátora. Součást novinářského kýče. To, s čím přichází, je ve skutečnosti zušlechtěná alibistická ideologie typu „politika je ze samé své podstaty (taky) svinstvo“ jako jednoduchá pomůcka k tomu, abychom se k zásadním problémům nemuseli stavět čelně.

To už se týká problému v tuto chvíli nejnaléhavějšího a nejaktuálnějšího: veřejné protesty, Zeman, Babiš. „Smát se lidem se svíčkami a vlajkami není těžké.“ To je mnohonásobná demagogie. „Smát se“ je výraz stejně dehonestující jako „pohoršovat se“. Jistě, nikoho v roce 1968 ani nenapadlo smát se lidem, kteří s vlajkami v rukou protestovali proti po zuby ozbrojené ruské soldatesce. Taky nikoho ani nenapadne smát se těm tisícům lidí, kteří se shromáždili 28. října na Staroměstském náměstí, vedeni oprávněnou nespokojeností se stavem české politiky. Jejich protest je pochopitelný, jen je mi trochu líto, že se mu do čela postavili zrovna politici z KDU-ČSL a STAN, kteří mají na nynějším stavu české politiky podíl a měli by se tudíž taky aspoň trochu stydět. Zato pokud se dnes pár lidí pokouší v televizním studiu imitovat vznik Občanského fóra, je na místě je nejen kritizovat, ale taky se jim smát.

A pokud jde o hlavní problém dnešní doby, pány Zemana a Babiše, zastává pan Jandourek stanovisko typické pro dnešní intelektuální elitu (podezírám ho trochu, že právě proto svůj článek psal): je prý více než na místě kritizovat prezidenta Zemana. Kritizovat Andreje Babiše je správné taky, ale musí se tak dít s mírou. Pan Babiš totiž disponuje mocnou zbraní, kýčovitým autoportrétem „dobráka, miliardáře z lidu ve svetru, co to myslí dobře“. Věcně ho kritizovat je sice OK, ale masovou demonstraci tím nevyvoláš: „Až někdo vymyslí srozumitelný mýtus o Babišovi, tak nad ním vyhraje.“ Proto se prý musíme smířit s tím, že Zeman možná padne dřív než Babiš, je to ostatně lepší než nic.

Tak především: jednoduše řečeno, pan Jandourek nám namlouvá, že kýč, s nímž přišel pan Babiš, je možné „přerazit“ jen ještě větším kýčem. Když si odmyslíme konkrétní osoby a vezmeme to jako modelovou situaci, je to představa nemístně skeptická: velké čuně může podle tohoto modelu přemoci jenom ještě větší čuně. Taková kumulace kýče ovšem nepovede k žádné katarzi, ale k ještě větší koncentraci čuňáctví ve společnosti.

Vůbec mne nezajímá to, zda pan Babiš padne dřív nebo později nebo vůbec nikdy. Je jasné, že představuje velké nebezpečí pro českou společnost, větší než Miloš Zeman. Z toho samozřejmě neplyne, že by Zemana bylo třeba šanovat, jen že pana Babiše netřeba šetřit. Zaslouží si trvalou věcnou a kritickou pozornost jako největší nynější ohrožení české demokracie. Možná je takový názor zrovna teď v menšině. Ale není třeba se bát být v menšině.

Psáno pro Svobodné fórum.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Urážka státu do hlavy

    Martin Jan Stránský

    Vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský komentuje pohoršení, které svým textem vzbudil v několika čtenářích, těmito slovy:  Moje poslední glosa,[1] která souvisela s první,[2] naštěstí splnila mé...

  • Pan Žáček je možná trochu cvok, ale je to cvok hezký!

    Jan Cigler

    Lidé si ovšem rozhodně nechtějí kazit dojem o konopí nějakými mozoly, když mohou lenošit s brčkem ve stínu věkovité lípy a smát se jako „normální šílenci“... I tak je pan Žáček inspirativní. Třeba...

  • Učešte mi uši

    David Bartoň

    V době, kdy je lidské slovo vzácné, mi zní až neuvěřitelně inspirativně, co pověděl A. Mitrofanovovi jeden z hrdých Rusů a nemnoha přátel naší země Viktor Fajnberg[1]: „Jste-li v bezvýchodné...

  • Lid může hýkat, konečně se zbavil elit

    Jaroslav Erik Frič

    Od své nominace (nevím, kým vůbec podané) na Cenu Magnesia Litera za mé „blogové“ psaní v loňském roce a která se předává pod egidou pro mne zcela nepřijatelných sponzorů, jsem se distancoval...

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

  • Hanět člověka, počátek vraždy

    Radio Vaticana

    Papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty komentoval evangelium (Mt 5,20-26), kde stojí: »Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník...

  • Proč To komentovat?

    Pavlína Havlová

    Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém...

  • Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

    Martin Jan Stránský

    Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big