TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
ve-smrtelnem-ohrozeni
Otto Marseus van Schrieck, Vanitas painting. Florilegium Amplissimum et Selectissimum. namyco.org

Ve smrtelném ohrožení

Jsou věci, které stojí za to občas zopakovat. Také proto, že každá nová formulace jde o něco dál a je o něco přesnější. A taky proto, aby v naší rozdělené společnosti bylo jasné, „Who is who“. Je to zvlášť důležité ve chvíli, kdy se ČSSD rozhodla, že pojme svůj konflikt s Andrejem Babišem jako další kapitolu v údajně vítězném boji s hydrou pravice: tím dala zřetelně najevo, že nelítostný boj s „pravicí“ upřednostňuje před zápasem o zachování parlamentní demokracie v ČR.

Hluboká politická krize, která u nás teď vrcholí, není krize morálky (pohodlný způsob demagogů a falešných mravokárců, jak zahanbit své bližní a učinit je bezbrannými vůči své nestydatosti), ale krize politická: měla by být popsána věcně a kriticky.

V České republice po listopadu 1989 nefunguje politika jako technika usmiřování konfliktů, které s sebou přináší střet dílčích zájmů různých společenských skupin. V politice jde o vyrovnávání těchto zájmů v duchu spravedlnosti. Smyslem politiky obecně a odjakživa a demokratické politiky zvlášť je v první řadě snižování hladiny nenávisti ve společnosti. Kumulace nenávisti vede k násilným, revolučním řešením. Politický vývoj v ČR vede tímto směrem.

U nás se po listopadu 1989 snižovat hladinu nenávisti ve společnosti příliš nedařilo, především proto, že základní stavební kameny demokratické politiky, politické strany, byly a jsou výrazně oslabeny. Jsou nesrovnatelně slabší než ve vyspělých demokratických zemích západního společenství (poukazovat na to, že i tam mají problémy a jsou v krizi, je demagogie a alibismus) a nesrovnatelně slabší, než byly např. nekomunistické strany v období před únorem 1948, kdy u nás existovaly už jen trosky demokracie. Naše dnešní politické strany jsou často jen kluby, klany a zájmová společenství ke vzájemné podpoře v politické kariéře. Něco podobného je sice v politických stranách přítomno vždycky, ale mělo by tam být i něco navíc, a právě na tom „navíc“ velmi záleží. Momentálně nejvlivnější politické uskupení v ČR, hnutí ANO, má teď jen pár tisíc členů. V mikrokosmu těchto malých a účelových společenství je demokracie jen obtížně realizovatelná, a jak má pak fungovat demokracie v celospolečenském měřítku!

Na malé atraktivnosti politických stran se podepsalo období komunismu, kdy se pod politikou rozuměla směs brutálního násilí a špinavých intrik.

Podobně negativní vliv měly i utopické představy Václava Havla o potřebě překonat prohnilé a zkostnatělé „buržoazní“ politické strany spontánními iniciativami, vytvářenými ad hoc a sdruženými kolem osobností nadaných přirozenou autoritou. Je pozoruhodné, že nejúspěšnějším uskutečněním (a zároveň ovšem taky nechtěnou karikaturou) této ujeté vize je dnes Babišovo ANO.

Česká politika je proto už od listopadového převratu ochromena a krize se od té doby prohlubuje. Nedařilo se vytvářet vlády vybavené dostatečnou většinou v Poslanecké sněmovně: dostatečnou většinu měla vlastně jen první Klausova vláda. Většina té poslední, Nečasovy, byla pouhá iluze, která se rozplynula za necelý rok. Demokratické vládnutí se potácelo od jednoho zádrhelu k druhému bylo vždy krajně obtížné, ne-li nemožné prosazovat výraznou vládní politiku. To ve veřejnosti budilo odpor k demokratické politice jako takové.

Do politického soupeření vlády a opozice se promítala široce sdílená představa, že politika je nesmiřitelný boj mezi dvěma tábory, „levicí“ a „pravicí“. Václav Klaus kdysi položil rovnítko mezi zápasem s pozůstatky předlistopadového totalitního režimu a soupeřením s levicí obecně a ČSSD zvlášť (tzv. klausismus-vonhayekismus). Ideologové ČSSD rádi přistoupili na toto pojetí nesmiřitelného boje, jen s obrácenými znaménky. „Pravice“ i „levice“ se tak nechtě, ale důkladně inspirovaly stalinskou teorií neustále se zostřujícího třídního boje. V atmosféře nasáklé nenávistí se vůbec nedařilo pěstovat a kultivovat vědomí, že při všech nutných ostrých střetnutích mezi politickými stranami v demokratickém prostředí přesto existují společné zájmy, zájmy vlasti, které by strany, jimž jde o udržení a rozvoj demokracie, měly sdílet: jakýsi společný základ, který jim zabrání sahat k extrémním prostředkům a naopak umožní jim solidarizovat se tenkrát, když je svoboda a demokracie ohrožena. Teď je u nás už skoro pět let ohrožena smrtelně a jakousi neopětovanou solidaritu projevila jen TOP09.

Nezbývá tedy než konstatovat, že dnešní česká politika je ve svých základech od listopadu 1989 nefunkční. Odpovědnost za to nejsou všichni zúčastnění. Havlovský disent nebyl nikdy schopen vytvořit trvale fungující politický útvar. Schovával se (a Havlovi následníci se dodnes schovávají) za ideovou konstrukci „občanské společnosti“, která má politické strany v jejich nedokonalosti buď doplnit, nebo nahradit. To je ve skutečnosti pouhé alibi, které má zastřít neschopnost politicky se artikulovat. Jistě, „občanská společnost“ opravdu existuje – s tím, že její nosnou páteří jsou politické strany, nikoli houfy kašparů šaškujících na náměstích. Nechci tím popírat, že demonstrace k politice patří, ani dobrou vůli mnoha lidí, kteří se shromáždili na Staroměstském náměstí letos 28. října nebo 17. listopadu. Problém je jen, že tuto dobrou vůli využili jako štafáž manipulátoři ze STAN a KDU-ČSL, prezidentský kandidát Horáček, lidé jako Michael Kocáb nebo Hana Marvanová (jmenuji jako příklad jen ty nejznámější) a iniciativy Vraťte nám stát, Podhradí atp.

Odpovědnost nesou samozřejmě i politické strany zprava i zleva, hlásící se k demokracii, které nedokázaly plnit své základní poslání ve společnosti. Českou společnost, nás všechny, čeká po mnoha stránkách nepříjemná sebereflexe: uznat a popsat své vlastní, společné, vzájemné selhání a zpustnutí. Bez toho se nedostaneme ani o krok dál.

Zatím se setkáváme jen s orgiemi alibismu: protagonisté „občanské společnosti“ se tváří, jako by sem před třemi lety spadli přímo z Marsu. Strany demokratické pravice mají sklon cítit se jako oběti jakéhosi puče (přitom obětí, když už to tak chceme brát, je deset milionů obyvatel ČR). Přitom je třeba započíst např. mimořádně lehkomyslné pojetí politické zodpovědnosti, jaké se v ODS prosazovalo od počátků její existence, naprosto neproduktivní lpění obou velkých vládních stran za Nečase na vládních křeslech v neudržitelné situaci i jejich nesmyslné, dětinské a směšné soupeření o palmu té nejpravicovatější pravicovosti.

Vrcholem je ovšem dnešní chování ČSSD. Pojímá to, co se stalo v roce 2013 a v následujících letech, jako své vítězné napoleonské tažení ve válce s „pravicí“. Přitom se jí podařilo jen výraznou měrou přispět k likvidaci základů politické demokracie v ČR, zničit demokratickou opozici a uvolnit tak na politické scéně místo, které jako dominantní politická síla zaujal mnohofunkční konglomerát Andreje Babiše, zároveň obří firma, mohutné politické uskupení a siné mediální impérium - tedy něco, co do demokracie vůbec nepatří. Předseda ČSSD Sobotka se teď tváří, že ČSSD jen pokračuje ve vítězném tažení proti „pravici“ s tím, že po poražených ODS a TOP09 zaujal vůdčí pozici Andrej Babiš a vítězný třídní boj proti pravici je třeba už jen dovršit jeho porážkou. Ve skutečnosti babišovská (či spíše babišovsko-havlovská) ideologie o vítězství obyčejných lidí nad zkorumpovanou a prohnilou politikou (k níž patří podle hlasatelů této ideologie i ČSSD) je dnes výrazně atraktivnější než muzeální socialismus z konce devatenáctého století, který si dal na prapory předseda ČSSD, a ČSSD táhne pod vlajícími prapory ke svému volebnímu Waterloo.

Vůči těmto dvěma obludným ideologiím:

- totiž vůči ideologii politického zápasu jako nesmiřitelného střetnutí sil dobra se silami zla ať už „demokracie“ se „socialismem“, nebo „socialismu“ s „kapitalismem“)

- a ideologii revolučního zvratu, v němž zkorumpovanou, zkostnatělou, resp. prohnilou „standardní demokracii“ nahradí iniciativa „obyčejných lidí, kteří makají a nekradou“,

by bylo třeba postavit rehabilitaci demokratické politiky: ne verbálně, úvahami, ale tak, aby tu ve volbách do PS stál politický subjekt nebo politické subjekty, které by si tento nelehký úkol daly do programu. Nejde vůbec o vytváření nějakých předvolebních koalic. Úplně postačí, když tu po volbách budou dvě tři politické strany, které se při všech nutných a podstatných rozdílech dokážou tváří v tvář smrtelnému ohrožení demokracie shodnout na tomto společném základě.

Je to úkol skoro nepředstavitelný, doba je strašně krátká a nikdo z relevantních politiků se k němu nehlásí. Na druhou stranu platí: nejde o to, zvítězit, ale zúčastnit se. A bude úplně stačit, když v příštím parlamentu bude aspoň jedna strana schopná usilovat o rehabilitaci demokratické politiky. Pokud v PS zůstanou jen pidistrany typu KDU-ČSL a STAN (ze všech sil se bráním tomu, abych sem nezahrnul taky dnešní ODS), jimž jde cynicky jen o to, „být u toho“, zavládne u nás „nová demokracie“ putinovského typu a bude na pár desetiletí dopředu zase vymalováno.

(pokračování)

Psáno pro Svobodné fórum

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1