TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
houellebecqovo-podvoleni-v-realite
Ignacio Gárate Martínez, Sigmund Freud, portrait d'Emilio Zaldivar. 2012. výřez. Wikimedia Commons.

Houellebecqovo Podvolení v realitě

Michel Houellebecq si ve svém exploatačním bestselleru Podvolení (Soumission) z roku 2015 představoval, jak se z Francie stane islámská republika. Do druhého kola prezidentských voleb postoupí kandidát krajní pravice a kandidát islamistů a většina voličů zvolí islamistu, aby zabránila nástupu krajní pravice k moci. (Ano, jde možná o přílišné zjednodušení a zkreslení románu.) Proč takovou knihu Houellebecq (vlastním jménem Michel Thomas) napsal je pochopitelné, i když spíše smutné, jakkoliv je sám nápad vlastně chytrý a vtipný. V realitě mimo román totiž vlastní rodiče malého Michela opustili, rozvedli se a jeho matka následně konvertovala k islámu. Na jedno ale Houellebecq při svém vyřizování účtů s vlastním dětstvím a nočními běsy zapomněl, jedno vytěsnil. Osoba, která ho nakonec vychovávala a jejíž rodné příjmení přijal jako literární pseudonym, nebyla Marine Le Pen, ale jeho babička, pravověrná stalinistka.

Opakem a zároveň skutečností Houellebecqovy noční můry, Podvolení, je Nepodrobená Francie (France insoumise). Nejen gramaticky. A ne proto, že by nebyla děsivá, ale proto, že je mnohem reálnější.

-

Francie zažívá jeden politický zvrat za druhým. Nejdřív pravicové primárky, ve kterých naprosto zmizel Nicolas Sarkozy, aby jeho bývalý premiér jako původně třetí kandidát v řadě favoritů porazil svého protivníka a sám se konečně dostal do politické první řady a také na první stránky s bezprostředně následující korupční aférou.

Potom primárky socialistů, ve kterých nad předsedou vlády zvítězil kandidát nové levice. Místo aby voliči, kteří ho socialistickým kandidátem udělali s tím, že jejich strana v posledních letech dělala středovou a nikoliv levicovou politiku, a právě proto prý ztratila jejich podporu, teď tedy volili, koho si vítězoslavně zvolili, rozpadla se kampaň socialistického kandidáta Hamona natolik, že kdyby prezidentští kandidáti usilovali alespoň o křeslo v parlamentu, ani to by neměl se svými současnými sedmi až osmi procenty dále klesající podpory úplně jisté.

Paradoxně, morálně opovrhovaný republikán Fillon se tak trochu ze své aféry otřepal a v televizních diskusích nepochybně ukázal přehled, nadhled i schopnosti, takže má přes vše sympatie dobrých 20-ti procent voličů a mnohem lepší šance než socialista Hamon, který přece naplňuje vše, co voliči strany od svého kandidáta údajně chtěli, a zbavuje se všeho, co jim prý na straně vadilo. Hamon je zkrátka z klání venku, Fillon nejspíš ne zcela, ale stejně se skoro zdá, jako by si to Francie hodlala vyřídit s každým, kdo by jí vlastně vyhovoval, kdo by nakonec mohl být prezidentem.

Od vedoucího kandidáta Emmanuela Macrona (23 procent) a druhé Marine Le Pen (22 procent) Fillona podle posledních průzkumů dělí jen velmi malé množství hlasů. Co je ale děsivější než druhé kolo, ve kterém by se eventuálně střetl Fillon s kandidátkou krajní pravice, což by představovalo asi jedinou (i když i tak nepravděpodobou) možnost případného úspěchu Národní fronty, je skutečnost, že ještě menší, pokud vůbec nějaký, počet podporovatelů dělí Fillona od komunisty Mélenchona, předáka hnutí Nepodrobená Francie (France insoumise) z jehož nápadů se ježí vlasy na hlavě každému, kdo slova jako ekonomika nebo bezpečnost v životě slyšel aspoň z televize. A komunista se může podle všeho stát prezidentem mnohem spíše než nacionalistická kandidátka. Stačí, aby se dostal do druhého kola právě proti ní (nebo aspoň proti nešťastnému Fillonovi).

Ne islamista, ale komunista, tak může být tím, kdo „zastaví krajní pravici“, která žádné volby nikdy nevyhrála.

Skutečnost, že jediným vážným kandidátem na prezidenta je Emmanuel Macron, trvá. Jen je zase mnohem představitelnější, že by si Francouzi nakonec přece dokázali sami zabouchnout dveře volebních místností a z blbosti, dětinského protestu nebo snad z důvodů, které nemají úplně pod kontrolou, způsobili katastrofu zvolením dvou kandidátů dokonale nevážných a pro většinu z nich i vlastně nevolitelných. I když by to nakonec bylo asi pochopitelné, když už o tom mají docela nedávný bestseller.

A když ten bestseller i celý vztah podvolení-nepodvolení křičí do světa: Houstone, ve Francii máme jeden velký psychoanalytický problém.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1