TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
realistum-neni-nic-nad-narod
René Magritte, Toto není dýmka. 1948. otočeno o 90 stupňů. wikiart.org

„Realistům“ není nic nad „národ“

Strana Realisté politologa Petra Robejška představila na tiskové konferenci svůj program pro podzimní volby. Má poetický název „33 kroků vpřed“.

Realisté by v říjnu rádi získali asi 20% hlasů. To nám sice asi nehrozí, přesto mohou způsobit na politické scéně nezanedbatelný otřes. Není žádná náhoda, že jim věnovaly slušnou pozornost obě babišoviny, Mladá fronta Dnes a zejména Lidové noviny (velký článek na třetí stránce).

Strana Realisté sice vystupuje v konzervativním převleku, ale je to, jak se sluší na dnešní vzrušenou dobu, strana nefalšovasně revoluční. Kráčí v šlépějích Věcí veřejných (jsou tu i personální vazby) a vnitřní strukturou přípomíná Okamurův Úsvit přímé demokracie (dvanáct členů zakladatelů v čele s „mentorem“; chtějí se bránit „proti nájezdům různých pátých kolon“; jistě, nejlepší obranou proti páté koloně je obrana před členstvem).

Ve zmíněném programovém materiálu se hovoří o tom, „jak zabránit realizaci hloupých a nežádoucích politických myšlenek v okamžiku, kdy se veřejnost v odporu proti nim dokáže sama sjednotit a odpor projevit“ (recept zní „lidové veto“). Spíš však asi jde o to, jak prosadit realizaci hloupých a nežádoucích myšlenek v okamžiku, kdy se veřejnost proti nim nedokáže sama bránit a odpor projevit.

K revoluci patří smrtelné vnější ohrožení: „Entendez-vous dans les campagnes Mugir ces féroces soldats? Ils viennent jusque dans vos bras Egorger vos fils, vos compagnes!“, zpívá se ve známé francouzské revoluční písni. Nechtěl bych přitom křivdit Francouzům, „féroces sodats“ jsou v našem případě zcela virtuální, totiž imigranti (žádní tu nejsou). Odtud hysterie, důležitý předpoklad každé revoluce – viz např. hysterie „protikorupční“, která zrodila fenomén Andreje Babiše.

Klíčový pojem, vymezený hned v prvním ze třiatřiceti kroků, je „národní zájem“. Hovoří se o národním cítění, lásce k vlasti, národní hrdosti a vlastenectví. Nabuzují je v mentorovi a jeho dvanácti učednících uprchlické hordy. Teprve když bude „primárně naplňovanou hodnotou“ bezpečnost a prosperita našeho národního státu, „budeme moci uplatňovat hodnoty jako humanismus, nacionalismus, sekularismus(!), lidská práva a solidaritu“.

V podobných úvahách by bylo užitečné vymezit, co se vlastně pod pojmem „národ“, který se má stát klíčovým slovem naší budoucí ústavy, vlastně rozumí. Ten pojem má nějaký politický obsah, v dějinách se mění, a než se šoupne do ústavy, měl by se vyjasnit.

Uvádím malý příklad, daný osobní zkušeností: za totáče jsem se angažoval v nezávislé skupině Demokratická iniciativa. Pojem národ měl v našem uvažování významné místo. Žili jsme v „ČSSR“, takto kolonii ruské bolševické říše. Pro její uspořádání byly příznačné policejní teror, tupý byrokratismus a institucionalizované pohrdání zákony. Obojí nakonec sice už ztratilo mnoho na svém ostří (režim se rozkládal), ale hnusné to bylo pořád dost a přinejmenším občas to taky bolelo. Pro nás bylo důležité, že proti „hmotným institucím“, jejichž smyslem byla nesvoboda a útlak, stojí instituce nehmotná, „duchovní“, národ: národ nelze zakázat, nelze z něho nikoho vyloučit (i když směšné a odpudivé pokusy u nás v minulosti byly), a je proto obtížné ho i v době nesvobody manipulovat. Byl to pro nás ostrůvek svobody uprostřed ruského bolševického tmářství. Pojil přitom nějak dohromady lidi, kteří se často ani osobně neznali, ale přesto byli nakonec schopni si porozumět: pro nás tehdy k „národu“ patřila česká novodobá politická tradice, opřená o liberální a demokratické zásady (Palacký, Havlíček, Masaryk, Rádl), naše příslušnost k Západu a k Evropě, ke světu, z něhož jsme byli (bohužel za našeho přispění) před půlstoletím násilím vytrženi, a vazba na jeho křesťanské základy. Myslím, že i my jsme trochu přispěli k tomu, aby se to vše u nás, samozřejmě s mnoha vadami, po listopadu 1989 uskutečnilo.

Dnešní doba je úplně jiná, řekl bych naruby obrácená: tehdy se uprostřed nesvobody rodily základy liberální demokracie a právního státu. Dnes se u nás naopak liberální demokracie a právní stát pomalu a nezadržitelně hroutí; v některých důležitých oblastech však pořád ještě jakž takž funguje. „Národ“ v ústech a rukou lidí jako je pan Robejšek a jeho spolubojovníci je to zároveň strašidlo a kladivo, jímž je možné a jímž je třeba i ty zbytky svobody zničit. Humanismus, racionalismus, sekularismus, lidská práva a solidarita mají prý smysl jen tenkrát, pokud budeme trvat na tom, že primárně naplňovanou hodnotu je bezpečnost a prosperita našeho národního státu a v rámci tohoto „trvání“ je pak budeme moci uplatňovat. Z čehož plyne, i když to není přímo řečeno: když je ohrožena bezpečnost a prosperita našeho národního státu, musí jít hodnoty jako humanismus, racionalismus, sekularismus, lidská práva a solidarita stranou. A jsme zpátky tam, odkud jsme se v roce 1989 horko těžko a s velkou dávkou štěstí vyhrabali. Národ je hodnota nade vše, a o tom, kdo je „národ“ a kdo ne, rozhodujeme samozřejmě „my“ (nebo „já“, což je skoro totéž). Podstatné je, že tu není místo pro Boha, tedy obecně řečeno pro něco, co je zcela významně nad národem. Přesněji řečeno, božstvem je národ, to jest my, to jest já, zkrátka uzurpátor, který si vzal „národ“ do rukou a do huby.

To že se pak pan Robejšek a jeho učedníci hlásí k hodnotám jako je přímá demokracie, odpor k Evropské unii, „hmotná odpovědnost úředníků“(?), právo vlastnit zbraň, povinný vojenský výcvik a „definitivní odmítnutí eura“, nabývá v těchto souvislostech zcela zvláštní význam.

Nechtěl bych ovšem pana Robejška démonizovat, uskutečnit tuto divokou vizi není samozřejmě v jeho silách, už proto ne, že zdroj revolučních změn, migrační hysterie, v současné době spíše vysychá. Může být ovšem užitečným pomocníkem a podávat cihly skutečným a účinným bouračům demokracie, tedy co si budeme povídat, především Andreji Babišovi. Je například pozoruhodné, že všichni, co se chystají s panem Babišem spolupracovat, to maskují zaklínáním „s komunisty ovšem nikdy!!!“. S komunisty nikdy znamená ve skutečnosti důrazné a zřetelné „s Babišem ano“. Komunisté nejsou dnes hlavní problém. Problém je pan Babiš.

Za druhé, pan Robejšek může sehrát úlohu „užitečného pomocníka“ hlavně v tom, že odebere hlasy ODS. Zároveň v ní oslabí rozumné demokratické politiky (jsou-li tam vůbec ještě nějací) a posílí lidi jako je Václav Klaus ml. A přispěje tak k rusifikaci našeho politického systému: k tomu, aby tu byla silná dominantní politická síla (ANO) a pak už jen několik liliputánů, z nichž si bude pan Babiš vybírat potěmkinského koaličního partnera. Vznikne snad u nás podobná pastrana jako jsou v Rusku „liberální demokraté“? Je mi líto, ale pan Robejšek je konzervativec v podobném slova smyslu, v jakém je Vladimir Žirinovskij liberál.

A za třetí: pan Robejšek není u nás ani v Evropě a v Západním světě sám: s velmi podobnou ideologií vystoupil loni na podzim prof. Aleš Gerloch. Zároveň pluje ve společném řečišti se západními bourači demokracie, ať už se jmenují Marine Le Penová, Hans-Christian Strache, Frauke Petryová ad.

Být dnes v destabilizované Evropě obecně a v politicky rozvrácené ČR zvlášť demokratem je mimořádně těžké. Znamená to vždy znovu a namáhavě volit uzoučkou cestičku mezi širokými autostrádami multikulturality a nechumelismu na jedné a buranismu na druhé straně. Jenže to už je osud demokracie.

Psáno pro Fórum 24.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big