TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
macronova-lhuta
Gustave Courbet, Le Désespéré. 1843-45. výřez. wikiart.org

Macronova lhůta

Je vymalováno: Francie má 8. prezidenta V. republiky. Současná vlna oprávněného odmítání politických stran vynesla na vrchol moci Emmanuela Macrona. Sympatický je, o to nic, ale prozatím se o něm dá vypátrat jen to, že je mladý, ctižádostivý, výmluvný a umí navazovat užitečné známosti, včetně existencí tak pochybných jako je Jacques Attali. V jeho prospěch svědčí přinejmenším to, že se do čela pelotonu nedostal podbízením primitivům. Důležité informace: jeho sokyni Marine Le Penovou si přálo vidět v Elysejském paláci 11 milionů Francouzů, což činí 33,94 % voličů. K volebním urnám se dostavilo také 2,24 % zapsaných voličů, aby do nich vhodili bílé lístky na znamení, že jsou ochotni vykonat pouť do volebních místností, ale z nabídky jim nikdo nevyhovuje. Absence byla navzdory významu voleb nejvyšší od roku 1969: 25,38 %.

Sázka, jež byla ve hře, byla poměrně vysoká: nerozhodovalo se pouze mezi dvěma kandidáty, ale také mezi zachováním Evropské unie a její likvidací. To mimo jiné znamená, že 66, 06 % lidí, kteří dali byť se zaťatými zuby novému prezidentu hlas, považuje EU za přinejmenším užitečnou, či dokonce nepostradatelnou. Pokud ovšem v těchto nadnárodních dimenzích uvažují a nerozhodují se podle libě znějících sloganů.

Evropané si zřejmě svůj kontinent už bez strašidel ani neumí představit. Jednou jí obchází strašidlo komunismu, pak zase strašidlo trhu bez pravidel a kontroly, nebo třeba strašidlo atomových elektráren. Všechna strašidla mají své advokáty i ctitele, kteří očekávají, že jim jejich bubák přinese přinejmenším štěstí, ne-li ráj na zemi. Dokud se jedné skupině nepodaří ostatní umlčet, můžeme se usmívat a karavana kráčí dál. V současnosti vzbuzuje největší strach sílící vlna nacionalismu, na níž má EU solidní podíl. Doufám, že neověřitelnému tvrzení, že Unie zabraňuje válce, už nevěří ani ti, kdo jím překřikují svá chybná rozhodnutí, protože opak je to, co se nejvíce blíží pravdě. Vzájemná nevraživost se pozvolna blíží zápalné hodnotě, protože obyvatelům zemí schopných udělat si doma pořádek dělá čím dál větší potíže pochopit, proč by měli doplácet na ty, kdo si doma uklidit nehodlají nebo neumějí. Představa, že až bude všude stejně, nastane všeobecné bratrství, je rovněž zcestná. Bohužel ani rovnost není jednoznačně pozitivní hodnota. Čím si jsou lidé podobnější, tím silnější potřeba jít si po krku. Vzpomeňme třeba na křišťálovou noc nebo bývalou Jugoslávii. Dokud bylo dovoleno se domnívat, že EU by mohla být elitním klubem, který po nových členech vyžaduje zvýšení kulturní úrovně, býval jsem všemi deseti pro. Kdyby pro vstup do EU bylo podmínkou nejen zrušení trestu smrti, ale také zvýšení kvality života a budování právního státu, nemusel bych se zatěžovat pochybnostmi. Přijetí Řecka na základě zfalšovaných údajů, o čemž se údajně vědělo, ovšem ukázalo, že vhodně zvolený okamžik a dobový kontext jsou důležitější než splnění podmínek. Historické památky opravené za peníze EU jsou možná záslužná věc, ale proč raději neukázat, kdo hospodařit umí a kdo ne, kdo si minulosti váží a komu je lhostejná? Solidarita je věc úctyhodná, ale i pomoc je nutno si zasloužit. Není obětí každý, kdo se za ni vydává. EU se čím dál víc podobá stroji na plýtvání, které nevyhnutelně vede k úbytku schopných, šetrných a uvážlivých. Viditelní představitelé Evropské unie i její neviditelní zaměstnanci se usilovně snaží zdiskreditovat ideu dříve přitažlivou.

Evropa není Evropská unie, býti proevropský znamená v mnoha případech býti protiunionistický, protože EU často napomáhá rozkladu toho, za co bychom měli být svým předkům vděční. Kupříkladu gigantické zvětšení prostoru volby pro všechna pohlaví i věkové kategorie. Zaujmout postoj k EU si vyžaduje zvážit výhody a nevýhody. Bohužel zjistit, co se přesně nachází na miskách vah, je takřka vyloučeno a možnostem interpretace se meze nekladou. Stranit EU může stejně dobře znamenat podporovat uniformizaci světa, jako jí v rámci možností vzdorovat. Nepochybuji o tom, že při tak širokém záběru dělá EU i dobré věci, ale co převažuje, je zahaleno do obchodních, partajních a státních tajemství. Naopak dirigismus, nedodržování dohod, netransparentnost fungování, nesrozumitelnost dokumentů a systematické podrývání důvěry jsou tak zjevné, že by člověk musel být stižený obsesí země zaslíbené, aby je vypudil ze zorného pole. Může být, že Česko si nemůže dovolit stát mimo, ale i v tomto případě je lepší vědět, že tlustospis eufemisticky zvaný evropská ústava, byl kompilát příspěvků lobbistů, který se její autoři ani nepokusili jazykově sjednotit. Holanďané a Francouzi, kteří ji hodili autorům na hlavu, si zaslouží ocenění. Nebo že při přechodu na euro přišli v každé zemi obyvatelé nejméně o 20 % svých úspor, navzdory neustále opakovanému tvrzení, že se jedná o pouhý převod. V oblasti správy věcí veřejných bývá užitečné nevěřit vykladačům a raději soustředit pozornost na hledání skutečných motivací. Ukvapené rozšiřování Unie směrem na východ rozhodně nebylo vedeno pouze vznešenou snahou tyto země povznést, ale také snahou rozšířit vlastní trhy a snížit tak chronickou nezaměstnanost západních zemí. Nežádoucím důsledkem bylo, že se Brusel stal útočištěm bývalých marxistů z celého kontinentu. Sám jsem potkal v Moskvě studovaného ekonoma, který bez ostychu přiznal, že se do divočiny vysokých financí neodvážil, a proto dělá finančního poradce v Bruselu. Kde se objeví zlato, nebývá o zlatokopy nouze. V EU bezpochyby pracuje řada lidí vedených upřímně míněnou snahou, otázka je, jaké jsou jejich reálné možnosti. Otázka už možná nezní, co je lepší, ba dokonce ani co je menší zlo, ale jaké podmínky by bylo potřeba vytvořit, aby se tento spolek udržel pohromadě. O tom, jak skloubit životní styl Holanďanů s životním stylem Španělů a Rumunů, se zatvrzele mlčí. Siesta je inteligentní odpověď na středomořské podnebí, ne projev lenosti, ale vysvětlit to bývalému českému kádrovákovi je úkol přesahující lidské síly. Odmítání rozmanitosti a neznalost příčin lokálních odlišností, kterou mluvčí EU dnes a denně předvádějí, je do nebe volající. Národní atavismy a historické reminiscence nelze překlenout výzvami. I zdánlivě racionální rozhodnutí často vyplývají z minulosti: pocit viny nebo naopak křivdy podmiňuje i dnešní reakce. Nebýt nacismu a komunismu, jednala by i Angela Merkelová jinak. Národní mentality zemí dříve okupovaných a zemí dříve šířících evropské vidiny i šílenství do zbytku světa jsou prostě odlišné. Železná opona tvořená různými zkušenostmi utěšeně roste, protože u lidí nemajících o zločinech a zásluhách předků ponětí nabývají neléčená traumata podobu podmíněného reflexu. Tvrzení, že brexit způsobili staří a hloupí venkované, mohou věřit jen ti, kdo ve Spojeném království nežili. Dělení na vzdělané obyvatele měst a nevzdělané venkovany je v dnešní Evropě čirý nesmysl. Jeho původ je třeba spíše hledat v přesvědčení o existenci třídního boje a jiných podobných klišé. Osobně chápu, že Britové, kteří se tak dlouho obešli bez občanských průkazů i ústavy, se svým smyslem pro fair play a tradicí klubů, nemají chuť být ve spolku, který nemá ve stanovách určeny podmínky pro příjem a vylučování členů, kde se nevyžaduje dodržování slibů a kde slovo k ničemu nezavazuje. U představitelů EU jsem nezaznamenal ani náznak sebekritiky. Představa, že by se pan Jean Claude Juncker nebo paní Federica Mogheriniová zmohli na tak obtížný výkon jakým je vyslovení omluvy, je vyloženě směšná. Vyjednavače zřejmě ani ve snu nenapadne, že Velkou Británii svým jednáním z Unie vypudili a ještě se jí snaží za odchod potrestat, což se v dlouhodobější perspektivě může šeredně nevyplatit. Demarkační čára už neodděluje pouze východ od západu, ale je rovněž tvořena individuálním vztahem k tradicím a hrozbám, skutečným i imaginárním. Jde o to, kdo hledá jednoduchá, neboli krátkozraká řešení a kdo je schopen nadhledu, bez nějž se složité záležitosti řešit nedají. Jestliže se prokáže, že EU je nefunkční a ve svých důsledcích možná nebezpečná instituce, pak je nejen zbytečné, ale i škodlivé ji uměle udržovat při životě. Jestliže se Putinova nenávist stane posledním argumentem na její obhajobu, pak na obranu proti ruské hrozbě by byly vhodnější vojenské dohody. Po totalitní zkušenosti 20. století už bychom měli vědět, že byrokratická mašinérie nedokáže zajistit ani bezpečí, ani prosperitu.

Francouzští voliči nejspíš bezděčně postavili úředníky před úhledné, leč jednoduché rozhodnutí: buď se vzpamatujete a svou mateřskou organizaci náležitě zreformujete, nebo se roztočí kolotoč, jehož následky jsou v nedohlednu. Emmanuel Macron ve volební kampani přislíbil, že bude říkat pravdu za všech okolností a v každém okamžiku, že bude bojovat proti nerovnosti, zajišťovat bezpečnost a jednotu národa, moralizovat veřejný život, a že ho žádná překážka nezastaví. Zní to libozvučně, ale dodržet se to nedá a také to bohužel ledasco připomíná. Takže čacký lid bude nejspíš opět zklamán, upadne do deprese a začne se poohlížet po pevné ruce, kterou tak miluje. Když se nic nezmění, pak se po příštích volbách chopí vesla Marine Le Penová. A bez Francie si EU nedokáže představit už ani Maďar. Pět let je krátká doba, na přemítání není čas, bylo by záhodno plivnout si do dlaní. Doposud ani ti, kdo mají na budování Evropy eminentní zájem, to jest euroúředníci, si dělají mnohem víc starostí se svými osobními a národními výhodami než s Evropou jakožto specifickou civilizací s vlastní spletitou historií, temnými místy, za něž je třeba se stydět i přednostmi, na které by bylo záhodno být hrdý. To ovšem předpokládá o nich vědět. Tak uvidíme, my Evropané v tuto chvíli stejně nemůžeme dělat nic jiného než bezmocně přihlížet, kam se kdo vrtne.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big