TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
kdy-je-referendum-uzitecne
Hans Holbein the Younger. Portrait of Jakob Meyer zum Hasen, Mayor of Basel. 1528. wikiart.org

Kdy je referendum užitečné

V prezidentském duelu se znovu ozvalo téma celostátního referenda v souvislosti s naší účastí v Evropské unii. O takové referendum usilují vedle komunistů zejména stoupenci Tomia Okamury. Také v táboře ANO a Pirátů se s takovou možností koketuje. Dokonce i někteří oportunisté v sociální demokracii si s myšlenkou celonárodní referenda pohrávají. Část naší společnosti asi láká představa, že referendum jako přímé uskutečňování demokracie umožní občanům podílet se na správě veřejných věcí, které dosud jsou rozhodovány jen vzdálenou vládou nebo parlamentem.

Pokud jde o záležitosti lokální, obecní, jako např. stavba kulturního domu, úprava obecních daní a dávek nebo dálniční obchvat silně obydlené čtvrti, je jistě hlas lidí, kterých se rozhodnutí týká, cenný. Naproti tomu je třeba opatrně posuzovat rozhodování o záležitostech přesahující lokální hranici, jako je např. úprava ústavy, otázky obrany státu nebo reformy školství, anebo i otázka tak závažná, jako rozhodnutí, zda máme zůstat v EU či zda má být přijato euro.

Žiji už půl století ve Švýcarsku, kde je referendum jednou z forem účasti obyvatelstva na tzv. přímé demokracii s dlouhou tradicí. Zdejší zkušenost je poučná:

Referendum ve Švýcarsku funguje vcelku dobře... Je tomu tak ale proto, že je zde dlouhá a pozitivní zkušenost bezproblémového soužití jak několika národností, tak různých politických a náboženských vyznání stejně jako zaběhnutý systém kompromisního řešení názorových rozdílů. V tom všem se zde za dlouhou dobu vypěstoval návyk respektovat druhého, vyřešit rozdílné hodnocení problémů tak, aby ten, kdo nezvítězí, neměl také pocit, že byl prostě převálcován většinou, která bojovala emocemi, polopravdami anebo podpásovými údery (jak tomu často bývá u nás). Nýbrž že byl poražen racionálními, věcně zdůvodněnými argumenty demokratické většiny. Tato atmosféra smíru je ve Švýcarsku nápadná. Když se schyluje k referendu nebo i k parlamentním či obecním volbám, nelítají vzduchem blesky a není slyšet hřmot hromů, vše probíhá nebouřlivě, v slušně vedených diskusích a bez osočování.

Použití referend jako hlasu občanů odevzdaného k řešení konkrétních problémů přímo (bez prostřednictví reprezentantů nebo politických orgánů), vyžaduje právě takovou atmosféru a občanskou připravenost i vyvinutou odpovědnost. V té pořádání referend docela dobře funguje a má smysl. – Ale není to mechanicky přenosné do atmosféry politicky a mediálně tak přiotrávené, kde polopravdy, skandalizování soupeřů či vybičovávání emocí je tak odlišné od švýcarských poměrů. A kde mnoha občany lomcují v předvolební době bouřlivé emoce, agresivní pokoušení nebo drastické strašení. Např. když v době, kdy ČR přijala teprve 12 uprchlíků, vyrukovali ultranacionalisté do ulic s varovným heslem: „Už nejsme pány ve vlastní zemi!“ Atp.

Nabízí se proto otázka, proč tak velká část naší společnosti podléhá takovým obavám a emocím, proč si osvojila v poslední době takovou averzi k demokratickému systému a k integrující se Evropě? Víme ze zkušenosti několika generací, že dvojí rozbití naší demokracie (po Mnichově a po únoru 1948) přineslo vždy také omezení občanských práv, zostřené komandování a zvůli nových vládnoucích elit a jejich justičních a policejních orgánů vůči společnosti. Také rozdrobenost Evropy, která se téměř celá ve čtyřicátých letech minulého století lehce stala kořistí nacistického Německa a později (její východnější část) zase stalinské diktatury tehdejšího Sovětského svazu, nám přece už dost zřetelně ukázala, že i proti možnému mocenskému ohrožení ze strany autoritativních států i proti hospodářské konkurenci nebo proti erupci terorismu není žádné účinnější obrany, než semknout se s druhými státy v nejužší spolupráci a solidaritě. Ale právě to se u nás mnoha lidem nelíbí! Stahují se svými postoji do izolace od demokratické Evropy, k níž mají společným vývojem i hodnotami nejblíže. Co se stalo s mentalitou velké části naší společnosti?

                                                                       -----

Demokracie se dostává do těžkostí i v mnoha jiných zemích, kde jsou na postupu autoritativní a populistické síly. Nejen v Polsku a Maďarsku, ale i v řadě západních států je volání po autoritativním řízení státu a společnosti stále hlasitější. Zdá se, že společnost industrializovaného světa je globalizací, digitalizací a růstem možností účinněji manipulovat veřejné mínění znejistěná názorově a zmatená i překotnými změnami hodnot, k nimž se současný svět upíná.Chybí „velký rozvrh světa“, který by orientoval. Ideologie komunismu (naštěstí) vyhasíná, liberalismus slábne, rovněž kombinace liberalismu a socialismu (sociální stát nebo nějaký druh demokratického socialismu) nemá mnoho šancí, náboženská víra už nepůsobí celoplošně, nové koncepty nejsou ještě dostatečně vyvinuty nebo zažity. Je značná nejistota a obava z velkého, komplikovaného světa. Velká část společnosti přestává současnému světu rozumět, je mentálně přetížena.

V této situaci se lidé stávají závislejší na zjednodušených výkladech složité skutečnosti, k nimž se uchylují někteří populističtí politici a media. Lidé se zase stahují do „jistot“ všedního, často přízemního patra života, resp. „fungování“ ve vztahově co nejzjednodušenějším prostoru rodiny, přátel, kolegů jako v dobách diktatury. K tomu, co přesahuje tento horizont všedního dne, mají nedůvěru, převažuje obava z nesrozumitelnosti, z komplikované politiky. Děsí např. představa, že při naplnění kvóty uprchlíků, stanovené Evropskou unií pro ČR na necelé tři tisíce, by jeden uprchlík připadl na zhruba 3500 českých obyvatel? Vzniká panika, že by to ohrozilo naši identitu! Jeden uprchlík by znásilnil vědomí tři a půl tisíce Čechů? Nedůvěra se vztahuje i k vzdělaným vrstvám (k „pražské kavárně“), které tvrzení politiků a medií podávají ve vší složitosti a usvědčují druhé z nepravdivosti či častěji z polopravdivosti. Převládají obavy z nejistého vývoje globalismu, který ohrožuje zaměstnanost ve vyvinutých zemích a vyvolává nedůvěru ve finanční svět. I tady je prostor pro populismus, který tyto obavy živí a s nimi pak snáze manipuluje postoje značné části společnosti k svým účelům.

U nás je toto vše ještě zesíleno odlišným historickým vývojem regionu, v němž došlo po dvakrát k vystřídání demokracie diktaturou (v letech 1939 a znovu 1948).

Šest let nacistické okupace, která na nás brzy po Mnichově tvrdě nalehla, bylo ještě krátké období na to, abychom si v něm osvojili jiný způsob myšlení a jiné (nacistické) hodnoty. Proti těm (včetně patologického rasismu) trval ještě v našem vědomí silný odpor, opřený o tradiční humanistický způsob myšlení a o hodnoty, které nám předali naši tátové a maminky, škola, kultura atd. – Naproti tomu čtyři desítky let masivního nátlaku komunistické diktatury na myšlení i hodnocení a hrubá manipulace naší společnosti od mateřské školky až po starobinec, se podepsaly na naší mentalitě trvaleji. Došlo k pozvolnému přechodu z dřívější univerzalistické morálky na morálku selektivní, přísně účelovou, preferující jednu třídu a jednu stranu. Podle Lenina platilo, že dobré je to, co prospívá straně, a proto všechno, co jí škodí, je třeba potlačit, vymýtit, zničit – doslova až do těch hrdel! To zanechalo v našem vědomí zřetelné stopy. I dnes je dosud živé selektivní hodnocení: za dobré se považuje to, co prospívá mně, mé rodině, skupině, ke které se přiřazuji – a co je mimo, co je cizí, je třeba vyloučit, odmítnout. Krásně popsal vznik tohoto omezeného myšlení a sebestředného hodnocení Václav Havel v eseji Moc bezmocných. I lidé, kteří nebyli fanoušky komunistického režimu, se v dlouhých desetiletích chtě nechtě přizpůsobovali a osvojovali si něco z toho vnucovaného způsobu jednání a uvažování.

Ani téměř tři desetiletí, která uplynula od zhroucení komunismu, nevyčistila ještě ty pasivitou a strachem zanesené kadluby myšlení, v nichž není místa pro nic jiného, než pro drobné každodenní starosti a zájmy. Co přesahuje okruh tohoto důvěrného prostředí rodiny, obce, zaměstnání, konzumu a zábavy, co se týká toho velkého politického, hospodářského a kulturního rámce denního života, je už velké části společnosti (a voličstva) lhostejné. Ale právě odtud, z politických a hospodářských struktur státu a celého kontinentu, přicházejí rozhodující impulzy, které ovlivňují velmi podstatně i náš každodenní život.

                                                                      -----

V euroatlantické civilizaci, v níž žijeme, nepřevládá už strach z pekla, hladu, epidemií a přírodních katastrof, který ještě ovládal vědomí převážně agrární společnosti v minulých staletích. Ani strach z příkaznických, totalitárních režimů, jako byla komunistická diktatura, už není tak živý. Obavy dnešního člověka mají jiné pořadí. Překvapivě silné jsou obavy z cizoty, z lidí jiné rasy, jiného náboženství, jiných kulturních návyků. Silná je také obava z krize Evropské unie. V popředí je i strach ze zaměstnání a ze snížené životní úrovně rodiny. Nespokojenost je i se vzrůstajícími technickými možnostmi, které dovolují manipulovat společnost podle přání mocenských nebo hospodářských elit. A nespokojeni jsou často také ti, kterým se – ne vždy jen vlastní vinou – v tom polistopadovém světě nedaří.

Volby ukázaly, že pro velkou část občanstva není dnes důležité, že Česká republika má vynikající hospodářské výsledky, nejmenší procento nezaměstnaných v celé Evropě a takovou míru svobody projevu, cestování, volby vzdělání či povolání jako ještě nikdy dříve. Je nespokojena s formou zastupitelské demokracie a touží po přímějším rozhodování o veřejných záležitostech různými hnutími nebo referendy. V nich ovšem daleko převažují emoce a pudy nad rozumným uvažováním.

Kritikové a odpůrci demokracie a Evropské unie však nejsou přitom vždy motivováni jen citovým pobouřením či pocitem nespokojenosti. Nejsou všichni jen horlivými nacionalisty, bezohlednými technokraty, nedbajícími sociálních a kulturních potřeb společnosti, jsou tu i racionálně uvažující lidé, kteří prostě sledují své vlastní zájmy, jež mohou lépe prosadit v autoritativním uspořádání státu než v demokracii. Demokracie sice není dokonalá, jak to už dávno bylo konstatováno – ale přes všechny slabosti je pořád nejlepším vládním systémem, který se až dosud v dějinách vynořil. Neboť je vybavena systémem zábran proti zneužití moci, majetku, práva apod., který ve většině autoritativních režimů schází. A kde neexistují nebo nefungují tyto zábrany, otvírá se volné pole zvůli. Toho už jsme si užili v minulosti dost. Nespokojenci podceňují význam těchto pojistek, jimž dosud demokracie lidem mocným, majetným nebo neurvalým zabraňuje (či alespoň značně ztěžuje) využít své převahy k prosazení vlastních sobeckých zájmů ve státě. Nakonec i na jejich účet.

Přerod společnosti k samostatnějšímu a nezávislejšímu myšlení, které je podmínkou demokracie, je proto pro zdravý vývoj nejen státu, ale celé společnosti nezbytný. Je však společnost schopna přechodu od tohoto světa ovládaného předsudky a emocemi do „vyššího poschodí“ vědomí, než je to mentální přízemí, které v hlavách mnoha lidí ještě zůstává?

                                                                       -----

Dlouhá a silná demokratická tradice, která u nás od poloviny devatenáctého století až do nástupu diktatur formovala společnost, dává naději, že ji lze zase oživit. Vyžaduje to však kvalitnější práci politických stran, jejichž úkolem nemá být jen soupeření o politickou moc, ale také povinnost působit na politickou výchovu občanů. Znamená to kurážně a odpovědně se postavit takovým názorům nebo tendencím, které sice svádějí silně zjednodušenými argumenty a zjitřenými emocemi širokou obec voličů, ale jsou v jádru nepravdivé a dlouhodobě pro republiku a její společnost škodlivé. Politika nemá být jen podbízením se voličům, nemá být jen řemeslem organizačních a marketingových machrů, ale především odpovědným protěžováním veřejného blaha, vzdělanosti, slušnosti a norem, kterými žije a sílí demokratická společnost. Stejně tak je nutno působit na media, aby pravdivěji, informovaněji a odpovědněji působila k zvýšení politické kultury v naší zemi. Aby nepřebírala bez ověření různé tlachy z druhé a třetí ruky, neboť převážně na profit orientovaná media a deníky ovlivňované mocnými oligarchy, si nelámou hlavu, zda jejich informace jsou pravdivé, závažné a nestranné, ale především, zda jsou pro čtenáře přitažlivé a zda slouží zájmům jejich majitelů. A to i za cenu zkreslení a skandalizování, které má odvést od politicky, sociálně a kulturně závažných témat k hospodským drbům a rozhořčeným náladám. I škola má stále ještě nepřehlédnutelné manko v občanské výchově. Chybí nám korektiv občanské společnosti, bez níž nám hrozí nebezpečí, že sklouzneme na úroveň emotivních nálad voličstva a autoritativních rozhodnutí několika „šéfů“ namísto skutečně demokratické vlády odpovědných a soudných občanů prostřednictvím reprezentantů a ústavních institucí.

Nepostavíme-li se tomuto trendu jednotně a rozhodně dříve, než se stane dusivou skutečností, hrozí nám sestup k vládě neinformovaných a neodpovědných, kteří by při obcházení pravomoci parlamentu a justice řešili vše nejraději vyvoláváním a přikrmováním emocionálních nálad a zatlačováním té myslivé a odpovědné části společnosti, kterou prezident Zeman paušálně tupí jako „pražskou kavárnu“. Proto bychom měli přistupovat uvážlivěji i k volání po referendu, po „přímé demokracii“, po silném politickém vůdci, po tzv. národní suverenitě i za cenu oslabení EU a zvýšené ohroženosti naší země, která by se dostala do nebezpečné izolace. Populistické, zjednodušené a často zcela bludné téze jsou vydatným náhonem nejen mnohých neinformovaných voličů do autoritativních hnutí, ale i otevřením cesty k novému podřízení společnosti politicky nebo hospodářsky mocným kapitánům, kteří si hledají pohodlnější cestu k protěžování svých sobeckých zájmů, než kterou jim poskytuje právními zábranami vybavená pluralitní parlamentní demokracie. Je třeba jednotného a výrazného odporu všech demokratických sil, aby se hrozícímu sestupu do pudových stádních nížin ještě zabránilo. Současná politická scéna tomu však, bohužel, svou rozhádaností a maloměšťáckou úzkoprsostí demokratů ještě příliš nepřeje. Stoupenci demokracie – také v sociální demokracii, kterou se nyní snaží představitelé autoritativního trendu Zeman a Babiš pomocí „lánského“ křídla k tomu zneužít – by si však svou odpovědnost za zachování demokratického parlamentárního systému měli včas uvědomit. 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Urážka státu do hlavy

    Martin Jan Stránský

    Vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský komentuje pohoršení, které svým textem vzbudil v několika čtenářích, těmito slovy:  Moje poslední glosa,[1] která souvisela s první,[2] naštěstí splnila mé...

  • Pan Žáček je možná trochu cvok, ale je to cvok hezký!

    Jan Cigler

    Lidé si ovšem rozhodně nechtějí kazit dojem o konopí nějakými mozoly, když mohou lenošit s brčkem ve stínu věkovité lípy a smát se jako „normální šílenci“... I tak je pan Žáček inspirativní. Třeba...

  • Učešte mi uši

    David Bartoň

    V době, kdy je lidské slovo vzácné, mi zní až neuvěřitelně inspirativně, co pověděl A. Mitrofanovovi jeden z hrdých Rusů a nemnoha přátel naší země Viktor Fajnberg[1]: „Jste-li v bezvýchodné...

  • Lid může hýkat, konečně se zbavil elit

    Jaroslav Erik Frič

    Od své nominace (nevím, kým vůbec podané) na Cenu Magnesia Litera za mé „blogové“ psaní v loňském roce a která se předává pod egidou pro mne zcela nepřijatelných sponzorů, jsem se distancoval...

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

  • Hanět člověka, počátek vraždy

    Radio Vaticana

    Papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty komentoval evangelium (Mt 5,20-26), kde stojí: »Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník...

  • Proč To komentovat?

    Pavlína Havlová

    Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém...

  • Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

    Martin Jan Stránský

    Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big