Hlavní informace
restaurace-demokracie-verejnym-stestim
Olga Rozanova. Pub (Auction). 1914. wikiart.org

Restaurace demokracie „veřejným štěstím“

Zdá se, že život společnosti je doslova zahlcen politikou. Jedny volby střídají druhé a veřejný prostor si uzmuly finančně nákladné volební kampaně, které i přes svou virtuálnost vyžadují zapojení poměrně značného množství lidí. Jenže občansky aktivní člověk je téměř na pokraji vyhynutí. Není to nový trend, ústup „člověka“ z politického dění lze pozorovat už dlouho. Čas od času se sice objeví zástupy energií kypících dobrovolníků, kteří nezištně pomáhají tomu či onomu občanskému kandidátovi, ale většinou narážejí na apatii a nezájem oslovovaných a jejich nasazení končí vhozením lístku do urny a odpočinkem „mimo politiku“.

Hrstka lidí, kteří v aktivní podpoře kandidáta nebo uskupení vidí smysl, se vždy rozpustí v anonymní množině těch, kteří se schůzím, debatám a agitaci ve volném čase nevěnují. Příkrý odsudek těch, kteří do veřejného života nevstupují ani se o něj nezajímají, ovšem politice žádnou spásu nepřinese, spíše jen stvrzuje důvody, které za tímto nezájmem stojí. Lhostejnost je mnohem častěji uměle vyvolávaná: máme sice svobodu se pro něco rozhodnout, ale přesto mnohdy raději děláme právě to, co od nás společnost očekává. Ve vnímání společnosti, která na prvním místě oceňuje produktivní práci, je spektrum činností odkazujících k aktivnímu občanství nutně omezené. Nezahrnuje tak například činnost spojenou s péčí, ačkoli právě ona znamená přijetí odpovědnosti a výzvu ke spolupráci.

Nynější krize by se dala vykreslit jako stav, v němž společnost upadá do neschopnosti darovat i přijímat – někteří antropologové považují cyklus daru, přijetí a jejich opětování za základní předpoklad fungování sociálního a politického řádu. Tak rezignujeme na možnost vzájemného pochopení. I přes panující krizi důvěry ale nepřestáváme být jeden na druhém závislí, byť se z této závislosti čas od času vymaníme. Na tom se ukazuje omezenost liberálně individualistických teorií, v nichž vystupují pouze nezávislí a racionální jedinci sledující vlastní zájem.

Opakem dnes existující společnosti složené z nezávislých, autonomních jednotek je společnost pečující. Taková společnost si jako nejvyšší cíl neklade blahobyt nebo růst, jehož záruka má spočívat v jednostranném důrazu na produktivní práci, ale svůj nejdůležitější úkol spatřuje v péči o kvalitu vztahů. V protikladu k převládající fikci autonomního jedince je péče cosi, s čím je člověk svázán celý život. Jako dítě každý člověk závisí na těch, kdo mu poskytují péči,  ale i většina dospělých lidí závisí na druhých v různých fázích života, nejen když jsou nemocní, staří nebo nemohoucí. V pečující společnosti je pak činnost spojená s uspokojováním potřeb chápána jako občanská aktivita a práce těch, kteří péči poskytují, si zaslouží nejvyšší politickou a finanční podporu. 

Režim, který se opírá o vojenskou sílu a podporu podnikatelského sektoru, nevytváří podmínky pro oceňování občanských aktivit souvisejících s péčí. Úkoly jako výchova dětí, vzdělávání, starost o nemocné, nebo ochrana životního prostředí nebudou ve společnosti poháněné imperativem růstu nikdy náležitě plněny. Byrokratická šikana a agresivní výpady proti jedincům odkázaným na pomoc druhých jsou předzvěstí toho, že místo společnosti, ve které jsou poskytovatelé péče, stejně jako adresáti pomoci, bráni vážně, si nejspíš budujeme společnost ještě atomizovanější a sobečtější. Východiskem z krizového stavu, v němž se dnes nachází demokracie, je přitom právě hluboká sociální změna. Prvním krokem musí být uznání, že i péče znamená participaci na občanském životě a reflexe potřeb ostatních členů společnosti je podmínkou demokratického uvažování. Bez vědomí tohoto úkolu se pravděpodobně dočkáme pouze nové dávky konstitučních pokusů učinit demokracii demokratičtější a jejich opakovaného selhání. 

Hlasy volající po rychlejším ekonomickém růstu a efektivnějším vládnutí jsou jasným důkazem toho, jak je dnešní politika instrumentalizovaná, a odráží se to na její pověsti. Je naším téměř přirozeným sklonem vnímat hranici mezi morálkou a politikou jako absolutní a uvažovat způsobem, podle něhož jednání, které je v jedné oblasti hodnocené kladně, má za touto hranicí hodnocení neutrální či záporné. Filozofky Virginia Held nebo Joan Tronto se pokoušejí o hranici mezi morálkou a politikou smýšlet jinak: jedno nepředchází druhému, ale obojí je možné provázat v pojmu péče, která je etickou maximou a zároveň zakládá dobrou společnost. Taková společnost nesleduje žádné fundamentální cíle, které by byly ospravedlnitelné jako obecné blaho, ale je spravedlivá k potřebám každého jedince. Politika se tak emancipuje od vyjadřování gest a stavění Maginotových linií, otevírá své brány těm nejzranitelnějším skupinám a každému umožňuje formulovat svůj požadavek jako politické sdělení o svých potřebách.

Politika vnímaná jako přímý protiklad morálky je zbraní v rukou mocných, kteří se zříkají odpovědnosti. Namířit touto zbraní na ty, kteří chtějí promluvit hlasem svých potřeb, a zabít v nich to, co z nich dělá občany, je velkým pokušením dnešní oligarchie. Její moc sice zatím není spojená s terorem nebo násilným podmaněním, znamená však konec politiky v jejím původním silném smyslu. Konkurovat systému založenému na akumulaci kapitálu je možné pouze systémem založeným na důvěře. A právě důvěra je zásadní i pro restauraci demokracie, ve které dnes lidé nacházejí spíše rozčarování z toho, že i přes vůli projevenou ve svobodných volbách jsou různými mocenskými komploty podvedeni. Návrat k důvěře, jaká panuje v pečujících vztazích, znamená překonání této fáze neklidu a přihlášení se k tomu, co američtí otcové zakladatelé nazvali „veřejným štěstím“: účast na veřejném životě nepředstavuje břemeno, ale dává člověku vůli svobodně jednat na principu vzájemné důvěry a silou vzájemných závazků.         

Další informace

Glosy

  • Politická situace: Kolik je vlastně hodin?

    Jaký čas vlastně ukazuje politický orloj České republiky? Obvyklá odpověď zní: „Je za pět minut dvanáct“. Naposled s ní přišli aktivisté z „Milionu chvilek pro demokracii“. Není to nic...

  • 6. DODATEK ÚSTAVY ČESKÉ REPUBLIKY

    Předseda Ústavního soudu Rychetský oživil dosud zatím nepoužitý 6. dodatek Ústavy české republiky. Tento dodatek může být aktivován jen za určitého kritického vývojového stupně státního...

  • Komokřesťanství – komunistická verze křesťanství v Číně

    V zemi, kam se náš prezident „jezdí učit, jak stabilizovat společnost“, už zas „zítra znamená včera“. Komunisté po století krvavých represí dovolí vyznávání i jiných kultů a náboženství na území své...

  • Ďáblové ve SMEČKÁCH

    Papež nedávno vyhlásil, že Peklo neexistuje. Novopečení bezdomovci našli briskně dočasný azyl v Galerii Smečky v Praze na výstavě manželů Preclíkových. Zdeněk Preclík, sochař, jeden z posledních vládnoucích...

  • I stromy mají vztahy

    Kdybyste si v tyto dny vzali na procházku do lesa stetoskop a přiložili jej k jakémukoliv stromu, uslyšíte křehké, leč nepřetržité šumění. Po zimním spánku se totiž probouzejí i ti největší velikáni...

  • Nejsem srnka

    Nepřestává mě šokovat nepřítomnost svatých Evangelií v životě, myšlenkách a četbě zřejmě zdrcující většiny lidí. Co jiného najít? Co jiného hledat? Lidé „milují přírodu“, nadchýnají se Vesmírem a...

  • Demošky na Václaváku aneb vzpomínka na Láďu Kantora

    Víte, jaký je rozdíl mezi listopadem 89 a dubnem 2018? Tehdy jsme mohli svobodu získat a dnes ji můžeme ztratit! Dějinné zvraty, kterým se někdy až eufemisticky říká revoluce, mají vždy své výrazné...

  • Nejdůležitější vzkaz Miloše Formana

    V neděli ráno mi volala má „kdysi milovaná“ žena: „Honem si pusť televizi… je tam úžasný pořad o Formanovi!“. Televizi jsem si nepustil, protože jednak jsem měl rozdělanou práci, kterou jsem nemohl...

Další informace

Nový život výstav

    krizek

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big