TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
ceskoslovensko-jako-cesky-problem
Francisco Goya. Ridiculous dream. 1819. wikiart.org

Československo jako český problém

Když se v roce 1886 Hubert Gordon Schauer tázal po smyslu české národní politiky („Naše dvě otázky“), napsal, že „bez vědomí mravního povolání není národa“ a ptal se „jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva?“ Podobně i pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk považoval českou otázku za „otázku mravní“. Méně filosofický, ale o to naivnější a hrubější, byl v té době rozšířený český panslavismus a idealizace ruského imperialismu.

V takové atmosféře bylo Československo založeno shora, jako „vymyšlený“ stát, který vznikl proti vůli a zájmům všech svých sousedů a nejméně třetiny svých vlastních obyvatel. Německo, Rakousko a Maďarsko nevnímaly nově vzniklé Československo ani na okamžik jako možná bolestivé, ale spravedlivé a demokratické vyvrcholení emancipačních snah „deseti milionů Slovanů, obývajících severní oblasti Rakousko-Uherska“. V jejich vnímání bylo Československo jenom donucovacím nástrojem velmocenské, především francouzské politiky, francouzským četníkem při prosazování z jejich pohledu nespravedlivých mírových smluv ve střední Evropě. Tento pocit jenom prohlubovala a potvrzovala vojenská přítomnost nejprve italských a pak francouzských velitelů a poradců při vytlačování maďarských jednotek a institucí ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Francie pak dokonce převzala kompletní dohled nad budováním nové československé armády, jejího generálního štábu i vojenské akademie. Polsko stejně obtížně nacházelo důvěru v nový sousední stát, který se krátkou sedmidenní válkou pokusil „vyřešit“ vzájemný územní spor při vytyčení hranice v oblasti Těšínska a blokoval pro Varšavu životně důležité zbrojní dodávky v době vpádu ruských bolševických jednotek do polského vnitrozemí. Části území nového státu, obývané po více než půl tisíciletí většinově německy mluvícím českým obyvatelstvem, které jednostranný vznik Československa odmítalo, musely být nakonec obsazeny vojenskou silou a za cenu desítek mrtvých. Pozemková reforma pak zkonfiskovala do rukou státu půdu patřící dosud církvi a šlechtě, ale její rozdělování vědomě československé Němce a Maďary výrazně znevýhodnilo.

Diplomacie všech čtyř nových sousedních zemí navíc nemohla s nelibostí nevnímat jednostrannou a otevřeně profrancouzskou zahraniční politiku nového státu, reprezentovanou jeho ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Jeho osobní hyperaktivita při jednáních o systému čtyř mírových smluv pro poražené ponižujícího a zničujícího „versailleského systému“, stejně jako jeho pozdější role ve Společnosti národů či politika „obkličování“ Rakouska a Maďarska novým vojenským a hospodářským blokem Malé dohody, sousedy jenom znovu a znovu přesvědčovaly o malé ochotě nového státu ke skutečnému sousedství a spolupráci. Beneš, který trávil celé měsíce na cestách a diplomatických jednáních se zástupci mocností, v naprosté většině nepovažoval za nutné o nich sousedy Československa dostatečně informovat.

Beneš za celou svou kariéru nikdy nepochopil, že ne všechno záleží jen na rozhodnutí či diktátu velmocí. Všechno konání podřizoval svým, často chybným, geopolitickým úvahám a na rozvoj vlastní regionální československé vize ani nepomyslel. Jeho poválečná strategie, opřená o od začátku bez účasti Spojených států nefunkční systém Společnosti národů, zkrachovala po pouhých sedmnácti letech v roce 1935.

Po Velké Británii ztratila zájem na udržování středoevropské protiváhy Německu i Francie a obě velmoci zvolily osudově chybnou politiku appeasementu hitlerismu. Malá dohoda se rozpadla. Československo se ukázalo být konceptem „pouze pro dobré počasí“. Benešův pokus nahradit dosavadní protektorský vztah s Francií otevřením se Sovětskému svazu pak byl už jen výrazem zoufalé bezradnosti. Mnichovská konference a následný první rozpad Československa byly z tohoto pohledu už jenom tragickým, ale zcela logickým důsledkem nepropracovanosti a nakonec otevřeného opuštění myšlenek evropské kolektivní bezpečnosti dvacátých a třicátých let. Bez ní nemělo Československo žádnou šanci. Interpretovat proto Mnichovskou dohodu pouze jako „zradu Západu“ je tedy nepřesné a nepoctivé. Zjevně nepravdivá představa o Československu jako o národním státu nejprve „československého národa“, a od druhé světové války jako státu „Čechů a Slováků“, však vydržela dodnes.

O území „vymyšlené republiky“ se nakonec v roce 1938–39 spolu s Německem snadno podělily i Polsko a Maďarsko – a nakonec i Slovensko, kde se na začátku roku 1939 nenašla ani jediná politická síla, která by usilovala o udržení společného státu „československého národa“. Zájem mocností se upřel jinam, a bez něj už v českém prostředí nebylo proč vzpomínat národní mravnost – či demokracii vůbec. Stačilo pár týdnů po Mnichovu – a naprostá většina české domácí politické elity byla přesvědčena o výhodnosti totalitního vůdcovského principu pro rozvoj „českého národa“.

Existovala alternativa samostatného Československa?

Myšlenka federalizace prostoru střední Evropy, ať už ve formě národnostních kantonů nebo federace nově vznikajících států na území bývalého Rakousko-Uherska měla na konci první světové války jistě šanci. I Masaryk původně uvažoval o decentralizované federalizaci „podle švýcarského vzoru“, s občanskou milicí namísto armády, s minimálními vnitřními hranicemi a sdílenými funkcemi pro fungování soustátí, které by pomohly vyřešit brizantní potenciál etnických vztahů ve střední Evropě. V podstatě mělo jít jen o pokračování pozitivních stránek ústavního rozvoje posledního půlstoletí mocnářství s modernizačním nátěrem republikánství, opsaného účelově z americké ústavy. Je pozoruhodné, že logickou a nejbezpečnější variantu modernizace stávající rakousko-uherské konstituční monarchie prakticky nikdo nebral v potaz. Byli ovšem i myslitelé jako historik Josef Pekař, kteří, zvláště v českém případě, varovali před překotným příklonem k národnímu státu, ale i tento hlas nakonec zanikl v patetickém jásotu nad „koncem třistaleté poroby“.

Vznik nových národně definovaných států ve střední Evropě jeho obavy plně potvrdil. Etnicita, povýšená nad občanský princip a vládu zákona, činí hraniční i vnitřní etnické konflikty nevyhnutelností. Bez hledání společného jmenovatele se v pouhém součtu etnicit za všech okolností menšina bude cítit ohrožená či nespravedlivě zastoupená. Stejně nevyhnutelným je pak nikdy nekončící pokračování „očisty“ a konfliktu. Stát a jeho společnost už nemohou nadále žít bez představy nepřítele. Konflikt s jakkoliv imaginárním nepřítelem a potřeba očisty „národa“ od odpadlíků a jejich vlivu se stávají státní ideologií, etnickým étosem, nadřazeným vládě zákona. Už samo přijetí konceptu jednoho etnika na jeden stát ve střední Evropě bylo počátkem pozdějších vítězství totalitních ideologií. Jakmile byla totiž jednou přijata etnická čistka jako přijatelný princip, přinášející „klid na práci“ a „historickou spravedlnost“, stala se ze samotného principu čistky na mnoho desetiletí metoda budování státu – a nakonec už nezáleželo na ideologii, použité k jejímu odůvodnění, ale na čistce samotné. 

Nejde jen o lamentaci nad rozpadem Československa v roce 1938–9. Neochota pomoci židovským Čechoslovákům, tedy českým a slovenským Židům po Mnichovu a v době války, genocidní formy vyhnání a odsunu českých Němců, etnické inženýrství osidlování pohraničí a kupování hlasů po roce 1945, nedemokratičnost celé Třetí republiky s její cenzurou, stovkami popravených a tisíci odvlečených jen připravovaly společnost na bičování třídní nenávisti a antisemitismus komunistických čistek a procesů padesátých let. Stejně lze popsat polské antisemitské štvanice čtyřicátých i šedesátých let, rozpad Československa i Jugoslávie v letech devadesátých a pochopit nakonec i kořeny iredentismu současného maďarského premiéra Viktora Orbána toužícího po obnovení společné maďarsko-polské hranice, stejně jako propagandu Jobbiku, druhé nejsilnější politické strany Maďarska, která sto let po konci první světové války – a bez ohledu na mezitím definované mezinárodní právo a dohody o nezměnitelnosti státních hranic v Evropě – otevřeně požaduje likvidaci samostatného Slovenska.

Praha – Halčianske jazero, duben – 1. května 2018

Pokračování příští týden.

První část viz zde: Československý sen.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Urážka státu do hlavy

    Martin Jan Stránský

    Vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský komentuje pohoršení, které svým textem vzbudil v několika čtenářích, těmito slovy:  Moje poslední glosa,[1] která souvisela s první,[2] naštěstí splnila mé...

  • Pan Žáček je možná trochu cvok, ale je to cvok hezký!

    Jan Cigler

    Lidé si ovšem rozhodně nechtějí kazit dojem o konopí nějakými mozoly, když mohou lenošit s brčkem ve stínu věkovité lípy a smát se jako „normální šílenci“... I tak je pan Žáček inspirativní. Třeba...

  • Učešte mi uši

    David Bartoň

    V době, kdy je lidské slovo vzácné, mi zní až neuvěřitelně inspirativně, co pověděl A. Mitrofanovovi jeden z hrdých Rusů a nemnoha přátel naší země Viktor Fajnberg[1]: „Jste-li v bezvýchodné...

  • Lid může hýkat, konečně se zbavil elit

    Jaroslav Erik Frič

    Od své nominace (nevím, kým vůbec podané) na Cenu Magnesia Litera za mé „blogové“ psaní v loňském roce a která se předává pod egidou pro mne zcela nepřijatelných sponzorů, jsem se distancoval...

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

  • Hanět člověka, počátek vraždy

    Radio Vaticana

    Papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty komentoval evangelium (Mt 5,20-26), kde stojí: »Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník...

  • Proč To komentovat?

    Pavlína Havlová

    Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém...

  • Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

    Martin Jan Stránský

    Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big