TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
uprchlik-nema-prava-neni-obcan
Mordecai Ardon. For the Fallen - Right-hand panel: The Unborn. 1956. Výřez. wikiart.org

Uprchlík nemá práva – není občan!?

Lid jako biologický útvar musí být donekonečna čištěn, optimalizován a chráněn.   

Viktor Orbán se stal počtvrté maďarským premiérem a ve svém inauguračním projevu oznámil překonání úpadkového zřízení zvaného liberální demokracie a její nahrazení „křesťanskou demokracií 21. století“. Definiční znaky, kterými tento nový model následně charakterizoval, jsou pozoruhodné především tím, jak vylučující, arbitrární a archaické je Orbánovo pojetí dému – lidu. Stejně jako norimberské zákony v roce 1935 rozdělily německé občany na plnoprávné a zbavené politických práv, i Orbán ve svém ohlášení „nového počátku“ slibuje jedné kategorii občanů svobodu a prosperitu, zatímco ostatní čeká nejspíše perzekuce a potlačování práv v zájmu bezpečnosti a konzervativní ideologie. Výlučnost dému s sebou nese především tato kategorická sdělení: žádné kultury s výjimkou „křesťanské“ nejsou hodny respektu a uznání, manželství je svazek muže a ženy, uprchlík je fatálním ohrožením národního státu a „domácích“ hodnot.     

Navzdory nevinnému názvosloví nemá projekt „křesťanské demokracie 21. století“ nic společného s idealismem křesťanských pospolitostí a jejich odhodláním měnit svět k lepšímu. Jedná se o biopolitiku par excellence. Mezi deklarované cíle staronového premiéra patří vedle zmiňovaného antiliberálního kurzu také ekonomické oživení a zvýšení natality maďarské populace (vzhledem k neutuchajícímu exodu mladých Maďarů ze země jde asi o nejambicióznější úkol). Pokud byla kdysi politika střetem názorů na výši daní nebo míru přerozdělování bohatství, nyní se moc zmocňuje života a bere si na starost otázku přežití populace.

Italský filosof Giorgio Agamben tvrdí, že v moderní politice začal dominovat projekt vytvoření jednotného a nedělitelného lidu, včetně tvrdého potírání těch, kteří se do nového politického tělesa odmítají integrovat nebo jsou již dopředu označeni za neintegrovatelné. Přesně v okamžiku, kdy politický systém moderního národostátu vstupuje do vleklé krize, stát se rozhodne zařadit mezi své úkoly péči o biologický život národa. Když biopolitik orbánovského typu vysloví slovo lid, nemyslí tím abstraktní seskupení rozličných zájmů a požadavků, ale biologický útvar, který musí být donekonečna čištěn, optimalizován a chráněn před zeslabováním a malátností.

 V orbánovském vidění světa má být střední Evropa jakousi biopolitickou avantgardou, která liberálnímu Západu ukáže úpadkovost jeho životaformy. Někdo jí nazývá „humanrightismem“, jiný liberální demokracií, v každém případě se má jednat o komplex myšlenek, které odporují vůli evropských občanů. Jak lze vyčíst z textů a rozhovorů publikovaných mimo jiné i v západních médiích, Orbán je přesvědčen, že maďarský příklad (inspirace autoritářskými režimy a jejich odmítnutím liberálního chápání společnosti) ukazuje cestu celé Evropě. Problém migrace redukuje na protiklad křesťanství a islámu a odklon od liberalismu vidí jako nevyhnutelnost, které Evropa musí přitakat, chce-li zůstat křesťanská. Jestliže má existovat nějaký půdorys pro usmiřování Středoevropanů se Západem (pokud o usmíření ještě někdo stojí), je nutné, aby se smírčí proces řídil dogmatem, že Evropa je křesťanský kontinent.

Pro nový typ biopolitky jsou konstitutivní především dva momenty, které brzdí projekt vytvoření lidu bez vnitřní trhliny: jednak opakovaně pronášená hrozba vzniku „paralelních společností“ (zde se má střední Evropa poučit a neopakovat chyby Západu), jednak figura uprchlíka. Podle Agambena se uprchlík tím, že rozbíjí pouto mezi člověkem a občanem, stává z okrajové postavy rozhodujícím faktorem krize moderního národostátu. Představa, že i uprchlík může mít práva, je v uspořádání národostátu značně znepokojivá: jestliže dosud platilo, že práva člověka jsou právy občana, nyní je stát konfrontován s „masou neobčanů“. Jinými slovy, koncepce národostátu se ocitá v krizi, neboť stále větší část lidstva už nelze začlenit do jeho rámce. Práva jsou člověku vlastní pouze v té míře, v jaké využívá ochrany svého státu – a tento předpoklad s příchodem uprchlíka na cizí území padá. Pro udržení fikce svrchovanosti stát překládá přítomné spory do jazyka biopolitiky, iniciuje jeho pronikání do života společnosti a tenduje k vyhlášení výjimečného stavu, aby se zabránilo ohrožení bezpečnosti. Svrchovaná moc se zakládá na možnosti vyhlášení výjimečného stavu, v němž mizí každá právní ochrana a dopustit se vůči životu čehokoli se zde nejeví jako zločin. Holý život (homo sacer) a život politický zde vstupují do zóny naprosté nerozlišitelnosti.

 S evropskými konzervativci lze možná i souhlasit v tom, že snaha o klasifikaci Orbánova Maďarska jako (ještě) demokratického či (již) autoritářského režimu je v podstatě bezpředmětná. V časech sílícího pocitu vnějšího ohrožení se totiž tendence k vyhlášení výjimečného stavu objevují i v řadě jiných evropských států, a to nezávisle na jejich indexu demokracie. Projekt demokratického kapitalismu neodděluje žádná železná opona od moderní biopolitiky cílící na sjednocení národa. V obou případech se za určitých okolností může zakonzervovat výjimečný stav, který se navzdory původně avizované dočasnosti stane normalitou. Některé státy například zavedly preventivní zadržování osob podezřelých z terorismu a ponechaly toto opatření v platnosti tak dlouho, až byl tento institut oddělen od výjimečného stavu, na němž se původně zakládal. Důsledky těchto procesů jsou sotva přehlédnutelné: stát ve svém lůně znovu uskutečňuje rozštěpení a staví proti sobě plnoprávné suverénní občany a lid poražených a vyloučených. Na periferii dnešních demokratických poleis tak žijí lidé, pro něž se výjimečný stav začíná stávat pravidlem.

Čím bude nahrazen projekt sjednocené Evropy, až se dle Orbánových vizí evropské státy osvobodí od svazujícího kosmopolitního liberalismu? Bude to cosi jako globální výjimečný stav, ve kterém se celý kontinent promění v jeden velký koncentrační tábor? Maďarský establishment se svými křečovitými pokusy o udržení fikce svrchovanosti poukazováním na nemoci liberalismu se možná jednou střetne s hrozbou, která bude o dost skutečnější, než je dnes hojně používaná předtucha zhroucení křesťanské civilizace. V Patočkových Kacířských esejích se mluví o „solidaritě otřesených“, která se rodí z odmítnutí moci, jež odděluje holý život od jeho formy. Možná právě zde vzniká zárodek budoucích hnutí: proti režimům destruujícím systém ústavních práv a svobod se zformuje odpor těch, kterým biopolitika vnutila život v holé podobě spoutané strachem.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1